Deník Referendum Svět

Od neděle do úterý se koná již jednou odložená česká návštěva myanmarské vůdkyně demokratické opozice, dlouholeté vězeňkyně, nositelky Nobelovy ceny za mír iniciované mimo jiné Václavem Havlem, státní poradkyně a ministryně zahraničí, matky národa a symbolu nástupu demokracie v oblasti dlouhé a tuhé vojenské vlády – a současně symbolu následné zrady všech vyjmenovaných ideálů v očích Západu.

Aun San Su Ťij přijela do Prahy nejen na česko-myanmarské obchodní fórum, ale především otevřít myanmarské velvyslanectví pro země Visegrádu, což v dlouhých a rozmanitých vztazích obou zemí nepochybně představuje zvýraznění české pozice.

V zemi od roku 1962 do roku 2014 vládla armáda, zpočátku zaštítěná specifickou formou takzvané barmské cesty k socialismu, tedy s prvky buddhismu, později stojící čím dál víc na nacionálně-konzervativních pozicích. Buddhismus byl oficiální náboženství a jeho představitelé získávali i neformální politický vliv. Jeho síla se ale projevila paradoxně nejvíc v protirežimní situaci. Když v roce 2007 vypukla především sociálně motivovaná takzvaná Šafránová revoluce, při níž po celé zemi veřejně protestovaly tisíce mnichů, režimu, který jinak potíral sebemenší veřejný projev nesouhlasu na úrovni jednotlivce, trvalo řadu týdnů, než protesty zpacifikoval.

Na druhé straně, v Myanmaru došlo i z globálního hlediska k unikátní politické události, když vojenská junta – pod tlakem mezinárodního společenství i vnitřního vývoje – připustila a řídila legislativní demokratizaci země, připravila novou ústavu a umožnila po mnoha dekádách do jisté míry demokratické volby.

V letech 2011 a 2015 to bylo již podruhé – poprvé v roce 1990. Armáda tehdy ve volbách drtivě prohrála, ale odmítla předat moc straně Aun San Su Ťij, která přes různé peripetie putovala do domácího vězení.

V mezidobí, před volbami 2015, nejvlivnější vojenské rodiny masivně privatizovaly. Kontrolovaná demokratizace země nastala s představou, že ze jmen zapsaných na černých listinách Západu se stanou časem obchodní partneři. A to se také naplnilo.

Co se ale z perspektivy vojáků nenaplnilo, byl vnitřní politický vývoj v zemi. Bylo zřejmé, že armáda počítala s tím, že obyvatelstvo kroky k demokratizaci země ocení a dosavadní vládní strana získá významný podíl ze 75 procent křesel, která se volí do celostátního parlamentu – zbylých pětadvacet procent je podle ústavy obsazováno vojáky. To se ale naprosto nepotvrdilo.

Mezi dvěma mlýnskými kameny. Foto Kjetil Elsebutangen

Strana Aun San Su Ťij spolu s různými prodemokratickými stranami etnik ve volbách drtivě zvítězila. To zapříčinilo, že všechny ústavní pojistky napsané juntou zůstaly aktivovány, a přestože demokraté opticky ovládají tři čtvrtiny parlamentu, bez vojáků nedokázali dosáhnout ani avizované změny ústavy, která by politický systém úplně otevřela, ani řadu jiných věcí.

Mimo již řečeného armáda na základě ústavy kontroluje všechna silová ministerstva a řadu významných rozhodnutí v systému, ve kterém má prezident – nyní demokrat Win Myin – nominálně poměrně velké pravomoci, musí spolusignovat vrchní velitel armády.

To se týká napříkad i mediálně viditelných amnestií, takže aniž bych chtěl omlouvat civilní představitele státu v tom, že vykonali vše, co mohli, nevládní organizace dnes stále evidují řádově stovky vězňů, omezených na svobodě kvůli jejich politickým názorům. Tuto skutčnost připomněl u příležitosti aktuální návštěvy například Michael Žantovský. Premiér Andrej Babiš ve včerejším resumé po setkání s představitelkou ocenil rozvoj právního státu v Myanmaru, postupující demokratizaci a nové obchodní příležitosti.

Pomineme-li, že Aun San Su Ťij pojala koncept národního usmíření při výkonu svého mandátu podle mnohých až příliš jako kompromisnickou spolupráci s mocenskými centry armády, a především opomíjením byť jen reflexe zločinů proti lidskosti, jež státní aparát páchal v míře a v podobách, nad kterým zůstává stát i rozum vědomý si zvěrstev v poválečných totalitních režimech, pak jí podstatně víc svazuje ruce právě ústavní rámec a reálná situace výkonu moci. To si není někdy Západ ochotný příliš připustit. Nelze nevidět, že mandát Aun San Su Ťij má řadu tragických rysů a že se ocitá v dilematech mezi dvěma mlýnskými kameny mnohem častěji než mnohý současný politik kdekoli jinde na planetě.

Geopolitickou situaci Myanmaru určuje patrně nejvíce dlouhá hranice s Čínou. Čína představovala jednoho z hlavních zahraničních partnerů předchozího vojenského vedení země, ačkoli i v těchto vztazích panovala velká obezřetnost a nevůle vpouštět na dodnes značně protekcionistický trh velké investice a vytvářet dlouhodobé závazky.

Jedním z nejkontroverznějších dlouhodobých projektů je Číňany financovaná i realizovaná stavba gigantické přehrady na severu Myanmaru, který se zoufale potýká s nedostatkem elektrické energie. Stavba ale vede k rozsáhlému vyvlastňování, změnám života lidí i přírody na dalších přilehlých územích a vyvolává masové protesty.

Geopolitické specifikum tohoto teritoria se nutně dotýká i postojů západních zemí, které čelily vždy o to větším dilematům, oč větší bylo jejich angažmá. Pamatuji si rozhovor s jedním z myanmarských manažerů francouzské státní ropné společnosti Total, která zajišťovala těžbu na mnoha z tamních bohatých ropných nalezišť. Tento muž před lety francouzské angažmá a přímou podporu tamní státní ekonomiky odbyl lapidárně: Pokud bychom odešli, náš byznys okamžitě převezmou Číňané. Bez naší korporátní kultury, bez investic do škol po celé zemi a dalších humanitárních projektů...

Největší krize
Dosud největší krizi, které Aun San Su Ťij a její strana musela čelit od nástupu k moci v roce 2015, představuje stále nevyřešený a dlouhodobě doutnající konflikt s muslimským etnikem Rohingů. Podobný se v posledních sto letech odehrál několikrát, ale při aktuálním zásahu federální armády došlo podle mnoha svědectví k masovému vraždění civilistů a až 700 tisíc lidí muselo utéct do Bangladéše. Tato krize má svůj rozměr vnitrostátní i rozměr mezinárodní a metafora mlýnských kamenů právě zde nabývá zcela hmatatelných podob.

Západ právem kritizuje, že vláda k mnoha věcem stran tohoto problému mlčí, že nedokázala zabránit opakovaným násilnostem. Rovněž program repatriace Rohingů, který zahájila loni na podzim po určitém uklidnění situace, probíhá podle západních kritiků velmi pomalu – mimo jiné proto, že sami uprchlíci se bojí návratu a nedůvěřují bezpečnostním zárukám. Vláda sice nově nabízí navrátivším možnost získat myanmarské občanství – což je pro lidi, kteří jsou již po několik generací „stateless“, tedy bez občanství – zásadní posun, současně ale tvrdí, že celý problém se týká maximálně 200 tisíc lidí, což je o celý půlmilion méně, než uvádí OSN nebo mezinárodní organizace.

Problém má ale i svoji vnitropolitickou rovinu. K ní patří, že vláda Aun San Su Ťij se opírá i o desetimilionové voličské skupiny etnik – kterých je v Myanmaru celkem sto, přičemž hlavních osm žije na území vlastních, centrální vládou uznaných federativních států. Kulturní, jazykové i náboženské rozdíly jsou mezi některými z nich zcela propastné. Některá etnika mají vedle svého jazyka i své historické písmo, zcela odlišné od „federální“ barmštiny.

Většina z těchto etnik zaujala i v kontextu mezinárodní situace protimuslimské postoje a řada z nich má hlubokou paměť dekády trvajících konfliktů i zvěrstev, jež proti nim páchala federální armáda. Představa, že by mělo při nápravě křivd dostat přednost zrovna muslimské etnikum Rohingů, je pro mnohé etnické vůdce zcela absurdní a nepřijatelná. Jak již bylo řečeno, vláda jako celek navíc fakticky nemá vliv na silová ministerstva, nemůže ovlivnit operace armády a v kontextu několika silnějších výroků, k nižm se Aun San Su Ťij několikrát odhodlala, se v kuloárech začalo spekulovat o možnosti vojenského převratu.

Nároky, které se na lídryni tak obrovsky rozmanitého a tak obrovsky zaostalého z hlediska rozvoje průmyslu i přes značné nerostné bohatství, jsou nezměrné. Aun San Su Ťij dnes není příliš zvána ani na Západ, ani na Východ. Důvodem je odpor lidskoprávních organizací, ale i protesty muslimů – kteří se silně identifkují a solidarizují s Rohingy. Zanedlouho jí bude osmdesát let a nepochybně zvažuje, co z její složité mise je a co není možné.

Mojí oblíbenou historkou z dějin Myanmaru je setkání otce Aun San Su Ťij – generála Aun Sana – s Mahátmou Gándhím. Odehrálo se v Indii ve 30. letech, když Aun San zformoval první, ale odhodlaný zárodek barmské armády a hodlal zemi zbavit nadvlády britského impéria vojenskou cestou. Právník Gándhí mu oponoval, že mnohem účinnější zbraní je cesta nenásilného odporu a trvání na dodržování práva, které si Britové zvnitřnili natolik, že nesnesou být v hlubokém rozporu mezi nimi a vlastním jednáním. Gándhí také mladého vůdce údajně varoval, že pokud armáda bude hrát při ustavování samostatnosti příliš velkou roli, stane se příliš silnou součástí systému, což bude bránit rozvoji demokracie.

Aun San šel přesto cestou ozbrojeného boje. Proti Britům se dokonce na čas spojil s Japonci, kteří ale následně – v období 2. světové války – Barmu ovládli a zavedli režim tak strašný, že se týž Aun San opět spojil s Brity a následně s Američany, aby mu pomohli s vyhnáním Japonců. Barma se nakonec stala samostatnou i vlivem vymanění Indie z přímého britského vlivu a rozpadu celého koloniálního impéria. Aun San byl zastřelen jedním ze svých souputníků, pravděpodobně z důvodů mocenské řevnivosti. Pár let poté převzala zemi armáda.

Na půdorysu této velké historie, která má pro paní Aun San Su Ťij i svoji osobní linku, lze vnímat jedno silné téma, ve kterém se snaží být důsledná – a tím je mír etnik. Občanské války mezi federální armádou a etnickými armádami či ozbrojenými skupinami trvají prakticky nepřetržitě od roku 1962. A byl to právě její otec, který se i díky své obrovské autoritě a oblíbenosti napříč jednotlivými skupinami snažil směřovat k základům unikátní federace, která dokáže ve složitém geopolitickém terénu a vnitřní rozmanitosti vytvořit fungující stát.

Barma 50. let byla zemědělskou velmocí a jasným tahounem regionu s vynikajícími univerzitami. Tento ideál a odkaz otce Aun San Su Ťij se zdá být i úběžníkem politických kroků v koridoru, který situace Paní, jak jí říkají Barmánci, umožňuje.

Směřování k tomuto ideálu v jejím případě zahrnuje i obrovskou toleranci a vstřícnost k velkokapitálu, který v zemi vlastní či obhospodařují prakticky jen lidé spojení s bývalým vojenským režimem. Nová ekonomická legislativa neumožňuje prakticky jiný typ podnikání než joint venture nebo franšízu, a to vždy se značným vkladem i podíly z myanmarské strany. Tím se právě pro tyto kruhy otevřely – po létech embarga a černých listin – netušené možnosti.

Československo za minulého režimu bylo třetím největším obchodním partnerem tehdejší Barmy, po listopadu 1989 zase představovalo – hlavně díky osobě Václava Havla – silný hlas na mezinárodní scéně, který často dokonce důsledněji než některé velmoci nastoloval otázku lidských práv a obhajoby demokratizačních procesů.

Dlouhý vztah mezi státy se symbolicky – navázáním oboustranného zastoupení na úrovni velvyslanectví – završuje v době, kdy si Česká republika stejně jako mnohé země Západu znovu s větší naléhavostí začínají klást otázky po kořenech i podmínkách existence demokratického zřízení, právního státu a rovnosti před zákonem ve vlastním prostředí.

Pozornost vůči zemi, která se s jistou nadějí a křehkostí procesů vydává na takovou cestu, může být vzájemným zrcadlem. Pro nás v tom, jak vzácnou věcí je takový vývoj a možnost žít v otevřené demokratické společnosti. Pro myanmarskou stranu zase může představovat inspiraci všemi slepými cestami i varování, že vývoj v těchto otázkách nesměřuje k nějakým danostem a fixaci na určitém stupni, ale je daleko spíš zápasem o znovuobnovování a znovunastolování v permanentní přítomnosti.