Od neděle do úterý se koná již jednou odložená česká návštěva myanmarské vůdkyně demokratické opozice, dlouholeté vězeňkyně, nositelky Nobelovy ceny za mír iniciované mimo jiné Václavem Havlem, státní poradkyně a ministryně zahraničí, matky národa a symbolu nástupu demokracie v oblasti dlouhé a tuhé vojenské vlády — a současně symbolu následné zrady všech vyjmenovaných ideálů v očích Západu.

Aun San Su Ťij přijela do Prahy nejen na česko-myanmarské obchodní fórum, ale především otevřít myanmarské velvyslanectví pro země Visegrádu, což v dlouhých a rozmanitých vztazích obou zemí nepochybně představuje zvýraznění české pozice.

V zemi od roku 1962 do roku 2014 vládla armáda, zpočátku zaštítěná specifickou formou takzvané barmské cesty k socialismu, tedy s prvky buddhismu, později stojící čím dál víc na nacionálně-konzervativních pozicích. Buddhismus byl oficiální náboženství a jeho představitelé získávali i neformální politický vliv. Jeho síla se ale projevila paradoxně nejvíc v protirežimní situaci. Když v roce 2007 vypukla především sociálně motivovaná takzvaná Šafránová revoluce, při níž po celé zemi veřejně protestovaly tisíce mnichů, režimu, který jinak potíral sebemenší veřejný projev nesouhlasu na úrovni jednotlivce, trvalo řadu týdnů, než protesty zpacifikoval.

Na druhé straně, v Myanmaru došlo i z globálního hlediska k unikátní politické události, když vojenská junta — pod tlakem mezinárodního společenství i vnitřního vývoje — připustila a řídila legislativní demokratizaci země, připravila novou ústavu a umožnila po mnoha dekádách do jisté míry demokratické volby.

V letech 2011 a 2015 to bylo již podruhé — poprvé v roce 1990. Armáda tehdy ve volbách drtivě prohrála, ale odmítla předat moc straně Aun San Su Ťij, která přes různé peripetie putovala do domácího vězení.

V mezidobí, před volbami 2015, nejvlivnější vojenské rodiny masivně privatizovaly. Kontrolovaná demokratizace země nastala s představou, že ze jmen zapsaných na černých listinách Západu se stanou časem obchodní partneři. A to se také naplnilo.

Co se ale z perspektivy vojáků nenaplnilo, byl vnitřní politický vývoj v zemi. Bylo zřejmé, že armáda počítala s tím, že obyvatelstvo kroky k demokratizaci země ocení a dosavadní vládní strana získá významný podíl ze 75 procent křesel, která se volí do celostátního parlamentu — zbylých pětadvacet procent je podle ústavy obsazováno vojáky. To se ale naprosto nepotvrdilo.

↗

Mezi dvěma mlýnskými kameny. Foto Kjetil Elsebutangen

Strana Aun San Su Ťij spolu s různými prodemokratickými stranami etnik ve volbách drtivě zvítězila. To zapříčinilo, že všechny ústavní pojistky napsané juntou zůstaly aktivovány, a přestože demokraté opticky ovládají tři čtvrtiny parlamentu, bez vojáků nedokázali dosáhnout ani avizované změny ústavy, která by politický systém úplně otevřela, ani řadu jiných věcí.