Reálný problém imigrace do ČR: příchozí trpí málo řešenými psychickými problémy

V zemi, kde se politici nedokážou bavit o integraci migrantů do společnosti jako o praktickém problému, který má řešení, se nedostává prostor pro diskuzi o psychologické podpoře azylantů. Další věc, kterou stát nechává na dobrodincích.

Fati_1_

Fatima Rahimi

01.06.2019 09:30

„Kdyby se mě teď někdo zeptal, zda má v České republice požádat o azyl, řeknu mu, ať to nedělá,“ vypráví mi čtyřiadvacetiletá Ukrajinka Nataša. V Čechách je již podruhé na polské vízum, chtěla by zde zůstat, legálně pracovat a posílat peníze rodině. Předtím požádala dvakrát o azyl, na zamítavou odpověď naposledy čekala rok a půl. Už na Ukrajině měla psychické problémy. S azylovou procedurou, dlouhým čekáním a nejistotou se jí ale ještě přitížilo.

Život v pobytovém středisku pro uprchlíky není jednoduchý. Sama jsem s rodinou v takovém zařízení strávila zhruba čtyři roky, během nichž jsem nepotkala žádného psychologa či psychoterapeuta. Největším zážitkem pro nás zůstávaly návštěvy sociálních pracovníků. Byl to takový rituál: uvařili jsme jim čaj, a přestože jsme neuměli jazyk, užívali si zájem a přítomnost hosta. Moc jiných způsobů, jak si zkrátit dlouhé čekání překypující nudou, nebylo.

Od podání žádosti o azyl, tedy mezinárodní ochranu, nemá člověk v České republice půl roku nárok na pracovní povolení. Jestliže si po této lhůtě najde práci a bydlení, musí opustit uprchlický tábor, s čímž přichází o finanční podporu. „S doklady azylanta se ale práce i bydlení hledají velmi těžko. Lidé, kteří nechtějí žít v uprchlických táborech, proto berou obvykle práci i bydlení načerno,“ vysvětluje psychoterapeut František Cihlář. Výsledkem je, že azylanti končí v nevyhovujících pracovních i bytových podmínkách. Svou stále živou vzpomínkou to dokládá i Nataša: v třípokojovém bytě s kuchyní bydlelo jedenáct lidí, z nichž pět spalo na jedné manželské posteli.

Snažím se přijít na důvody Natašina odchodu z Ukrajiny. Není jí to příjemné a nechce o tom vůbec mluvit. Působí klidně, mluví potichu. Za tři roky se naučila velmi slušně česky. Dlouho chodila na terapii, bere antidepresiva a léky na spaní.

Jedna z věcí, o kterých se v souvislosti s migrací skoro nemluví, je, že zahrnuje množství stresorů s potenciálně negativními dopady na duševní zdraví člověka. Jenomže právě duševní zdraví je pro úspěšnou integraci cizinců do nové země naprosto zásadní. Lidé si po příchodu do nové země kladou otázky: „Budu moci zůstat? Budu schopen postarat se o svou rodinu? Přijmou nás?“

Nejistota během čekání na rozhodnutí o udělení azylu pro žadatele představuje velkou mentální a emoční zátěž. Nejsou to však pouze problémy spojené s azylovým řízením, které imigranty tíží.

Cítí se opuštění, bojují s traumaty
„Nejčastější téma rozhovorů s klienty je osamělost,“ říká mi psychoterapeutka Věra Roubalová. Neznamená to, že nikoho nemají, cítí se ale vykořenění. Nemají okruh přátel a známých. Často se ale podle ní opakují i obyčejné vztahové problémy, které ovšem s vykořeněním úzce souvisí.

„Někteří klienti – a častěji klientky – se cítí osaměle, přestože žijí v partnerských nebo manželských vztazích,“ líčí František Cihlář. Tento problém bývá podle něj častý především u migrantek z rusky mluvících regionů, Blízkého východu, Vietnamu či jiných částí Asie, které řadu let v izolaci vychovávaly děti, manžel je zajišťoval, a ony neměly možnost více poznat zdejší prostředí a vybudovat si vlastní síť vztahů a kontaktů. Zatímco děti dospívají, integrují se do většinové společnosti a odcházejí z domova, matky zůstávají samy.

Podle psychoterapeutů, kteří s migranty pracují, se mnozí nikdy nezbaví svých traumat ze země původu. Foto Ondřej Mazura

Podle Věry Roubalové také hrají důležitou roli traumata, která si příchozí nesou ze své vlasti – to se týká hlavně uprchlíků z válkou zničených zemí. „Je to velmi aktuální téma. Uprchlické země, ať je to Afghánistán, Sýrie či Bosna, zažívaly – a v případě Afghánistánu či Sýrie stále zažívají – dlouhodobé konflikty. Traumata z těchto válečných konfliktů se přenášejí z generace na generaci. Prarodiče to předali svým dětem, ty zas svým. Výsledkem jsou často vážné psychosomatické problémy,“ upozorňuje Věra Roubalová. Se svými kulturními odlišnostmi, obyčeji a rituály si uprchlíci často nesou nejrůznější – často neléčené – rány.

Imigranti nezřídka své psychické potíže opomíjejí, sami si je nepřiznávají a většinou pomoc nevyhledávají, i když je dostupná. To platí především pro starší lidi, kteří berou psychickou nemoc jako stigma a známku vlastní nedostatečnosti. „Nejsem přece blázen, abych chodil k psychologovi,“ říkají si podle Roubalové mnozí.

Jenomže speciálně traumata z války sama od sebe jen tak nezmizí. Psychiatrička Kateřina Duchoňová z Ústřední vojenské nemocnice v Praze popisuje, že její kolegové mají klienty z bývalé Jugoslávie, kteří se z traumat prodělaných během konfliktů v devadesátých letech nedostali dodnes, ačkoli žijí v České republice mnoho let. „Když to člověk nezačne řešit, mohou se s ním tato traumata táhnout celým životem,“ varuje Kateřina Duchoňová.

Psychické onemocnění ale není něco, co se odehrává na pozadí fyzického života. Mohou naopak vážně poznamenat každodenní fungování člověka. Nekvalitní spánek, noční můry, stres, deprese, ale také narušené vztahy s blízkými, potíže v zaměstnání, poruchy soustředění, zhoršení paměti či psychosomatické problémy, to jsou hlavní rizika. Léčba podobných onemocnění přitom není záležitostí měsíců, ale let.

„Arabáče nechceme“
U válečných traumat, osamělosti a vztahových problémů to nekončí. Dalšími zdroji stresu a potíží je integrace příchozích do nové společnosti. Imigranty v České republice obvykle trápí jazyková bariéra. Stát na tuto oblast nedává dostatek prostředků. Sám nezajišťuje dostatek jazykových kurzů a s podfinancováním se potýkají i občanské organizace.

Znalost jazyka je přitom klíčovým předpokladem integrace, bez ní se lze jen těžko adaptovat na nové prostředí. Neznalost jazyka také prohlubuje pocity osamocení, zvyšuje stres a sociální izolaci. Člověk se nemůže vyjádřit, nemůže se uplatnit. Lidé, kteří mají vzdělání, najednou dělají manuální práci. Ztrácejí společenské postavení, na něž byli zvyklí. Musejí začínat od nuly a znovu budovat to, co již měli, ale svým odchodem ztratili. V takovéto životní situaci se člověk snadno dostane do úzkostných stavů.

Klienty také trápí společenské předsudky: Vietnamci okrádají a neplatí daně, muslimové jsou teroristi a ubližují ženám, Ukrajinci jsou nevzdělaní a dobří pouze na manuální práci a podobně. Vůči takovýmto stereotypům se příchozí cítí bezbranní, bezmocní a jen obtížně jim čelí. V důsledku se cítí vyloučení ze společnosti a nepřijatí, což může prohloubit jejich pocity osamělosti a ve výsledku je připravit o jakoukoli další snahu se do veřejného života zapojovat.

František Cihlář hovoří o zkušenostech svého klienta, Afroameričana z Kalifornie. Když si chtěl pronajmout byt, opakovaně se mu stávalo, že se po telefonickém sjednání prohlídky dostavil před dům a pronajímatel ho ignoroval. Nečekal totiž, že Američan může mít také tmavou pleť. Posléze mu řekli, že mu byt nepronajmou nebo že již mají nového nájemníka. Diskriminace spojená s bydlením je velmi častým jevem. Na e-maily cizinců majitelé bytů buď nereagují, anebo přímo píší, že cizince nechtějí.

Z vlastní zkušenosti vím, že ani občanství nestačí. Dva roky zpátky jsem hledala bydlení zhruba osm měsíců. Dostala jsem mnoho odmítavých emailů a jednou mi dokonce paní advokátka v pražských Dejvicích řekla, že „Arabáčům pronajímat byt nebude“.

Velmi často také imigranti popisují problematický přístup zdravotního personálu. Má-li člověk cizokrajné jméno nebo vzezření, chovají se k němu lékaři či sestry arogantně. „Mám klienty, kteří pracují v nemocnici pod úklidovou agenturou. Stěžují si na zacházení ze strany nemocničního personálu. Agentura namísto, aby to řešila, daného vyhodí člověka. Takže se moje klientky bojí cokoliv říct, aby nepřišly o práci,“ vykresluje složitou situaci Cihlář.

Obava z imigrantů během uprchlické krize a po ní
S takzvanou uprchlickou krizí v letech 2014 až 2015 narostlo množství zkušeností s diskriminací či nenávistnými útoky. Hlavně klienti psychologů a psychiatrů, kteří se nějakým viditelným způsobem lišili od majority, si stěžovali, že bývají pro svou jinakost postihováni, ať už v práci nebo v dopravních prostředcích. „Nejčastěji to zažívaly ženy, muži totiž tolik nechodí v tradičním oděvu. Pokud se tedy neodlišují třeba barvou kůže, nejsou tak snadno rozeznatelní. Ženy se dokonce bojí jezdit metrem, protože mají strach z napadení,“ říká Cihlář, který s migranty pracuje už šest let.

Nenávistné útoky se podle Cihláře týkají v poslední době zejména muslimů a muslimek, kteří se v České republice cítí ohrožení a zcela nepochopení, v trochu menší míře i první generace Vietnamců, rusky mluvících klientů a hlavně všech osob s odlišnou barvou pleti.

„V letech 2014 až 2016 jsme zaznamenali nárůst předsudečných útoků namířených proti uprchlíkům či migrantům, muslimům a lidem s arabským původem. V letech 2016 a 2017 jsme v některých z těchto kategorií zaregistrovali naopak pokles, ale pouze na hodnoty z roku 2015. To znamená, že počty těchto útoků jsou stále významně vyšší než v roce 2014,“ uvádí Václav Walach, analytik organizace In IUSTITIA, která se monitorováním násilí z nenávisti v českých zemích zabývá.

Psychiatrička Kateřina Duchoňová má trochu jiné zkušenosti. Její klienti z velké části pocházejí z České republiky. „Setkávala jsem se a stále se setkávám také s lidmi, kteří mají fobii z migrantů. Sledují a čtou negativní, varovné zprávy, což se odráží samozřejmě na jejich psychice. Trpí úzkostí a mají strach, že se stanou obětí teroristického útoku. Měla jsem občas také mladé klienty nebo studenty, kteří přicházeli s podobnými problémy. Dva roky zpátky jsem těch případů měla ale více než teď,“ vysvětluje Duchoňová.

Psychiatrička Kateřina Duchoňová se setkává i s klienty, kteří trpí psychózami kvůli strachu z migrantů. Foto Ondřej Mazura 

Stav některých klientů se podle ní blížil hranici psychózy. „Měli nepřiměřené obavy, v hlavě konspirace, že tady probíhá organizované spiknuti, systematická infiltrace společnosti migranty, kteří chtějí zničit Evropany. Studovali různé konspirační weby, popustili uzdu své fantazii… V takové situaci se může rozvinout těžké psychické onemocnění,“ pokračuje psychiatrička.

Příčinou tohoto strachu může být obava, že by člověk mohl skončit v podobných situacích jako sami uprchlíci: ve válečném konfliktu, občanských nepokojích, v bídě. Proto se snaží situaci uprchlíků zlehčovat a svůj postoj na tomto základě racionalizovat. „Za řadou úzkostí a psychických potíži se skrývá jakýsi strach z vlastního zániku, ze smrti,“ upřesňuje.

Zajímavý pohled na xenofobii přinesl nedávný dokument Daniela Kupšovského „Má soukromá rusofobie“. Jedná se o audiodokument, v němž autor vysvětluje svou fobii z rusky mluvících lidí v Praze, v důsledku které se rozhodl vyhledat služby psychoterapeutky. „Své rusofobie jsem se úspěšně zbavil. Nemůžu říct, že teď miluji Rusko. Stále mám nepříjemné pocity z nesvobody, kterou vytváří a udržuje politika Vladimira Putina, ale přestal jsem mít úzkosti, které ve mě spouštělo zaslechnutí ruštiny v pražských ulicích,“ přiznává.

Psychologická podpora imigrantů – nedostatkové zboží
Pokud se imigranti rozhodnou pro vyhledání profesionální psychologické péče, nebývá pro ně snadné ji sehnat. Stát na něco takového nepamatuje vůbec. Komerčně poskytovaná terapie v České republice bývá pro mnoho z nich finančně nedostupná, navíc je poměrně obtížné sehnat komerční terapeuty mluvící jinými jazyky než češtinou a angličtinou. Češtinu přitom většina příchozích zvládá jen velmi omezeně, anglicky mluvících terapeutů není mnoho a jejich služby jsou ještě o něco dražší.

Organizací poskytujících či zprostředkovávajících bezplatnou terapeutickou péči imigrantům, jako je Sdružení pro migraci a integraci, Organizace pro pomoc uprchlíkům a InBáze, je jen pár a nebývá snadné je najít. „Nejčastěji nás najdou na doporučení svých přátel, kdybychom udělali větší reklamu, už bychom asi nestíhali,“ přiznává Věra Roubalová, která působí v organizaci InBáze.

Psychosociální poradenství funguje v této organizaci od roku 2012. Roubalová jej zakládala spolu s dalšími psychoterapeuty, psychology a psychiatry. V současnosti nabízejí terapii příchozím. „Většina lidí, kteří u nás v InBázi v psychosociálním poradenství pracují, mají při své práci dva tři klienty navíc zadarmo,“ vysvětluje.

Jestliže klient mluví jazykem, jejž žádný z odborníků neovládá, lze domluvit tlumočení. Ale jak Roubalová dodává, vést terapii prostřednictvím tlumočníka není jednoduché. Musí to být někdo, kdo opravdu pouze překládá, nevkládá do obsahu sdělení sebe a své emoce. „Většinou tlumočník nějakým způsobem prožívá problémy, které klient popisuje. Mohou to být závažná témata, která jsou spojená s rodnou zemí. Po sezení s klientem si sednu ještě na chvíli s tlumočníkem, aby i on mohl popsat, co se ho dotklo, co ho zaujalo,“ dodává.

V Rakousku či Německu, kde je psychická péče určená imigrantům mnohem pokročilejší než u nás, funguje tlumočení běžně. Ne vždy je ovšem tlumočník přítomný osobně, ale pracuje například přes telefon či Skype, a to právě z podobných důvodů, jaké popsala Roubalová. Tlumočník tak má větší odstup od probíraných témat obsahu.

Integrace do společnosti je pro podstatnou část migrantů velmi náročný proces. Příchozí se potýkají s mnoha problémy: od nejistoty v novém prostředí, chybějící sociální sítě a neznalost jazyka přes obtíže spojené s hledáním práce, diskriminaci na trhu s bydlením a zkušenosti s nenávistným napadáním až po traumata získaná v zemi původu, psychosomatická a psychická onemocnění.

Ve všech případech sehrává důležitou roli psychická pomoc a podpora, která je v současnosti dostupná jen omezeně. Má-li však být integrační proces efektivní, je třeba pamatovat i na tyto případy a její dostupnost posilovat.

Během svého života v pobytových střediscích jsem se potkala s mnoha lidmi, s muži, ženami, ale i dětmi, kteří měli různá traumata a dnes trpí těžkými depresemi. Psychologická pomoc byla tehdy dostupná ještě méně než dnes. V případě Nataši to byla právě psychoterapie, která ji dostala z nejhoršího.

Dnes je jí líp a může normálně fungovat. Totéž platí pro integraci: bude fungovat tím lépe, čím více bude příchozím umožněno se popasovat se svými traumaty a psychickými obtížemi. Čím dostupnější duševní péče, tím vyšší bude i míra zapojení imigrantů do české společnosti.


A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Alena Zemančíková - Brno

Sobota, 1.Června 2019, 18:08:10

Díky za výborný článek. Podstatu věci vidím - podle životní zkušenosti - v tom, že takzvaně "běžný, normální občan" má tendenci nevidět v azylantovi ( či exulantovi) člověka stejné hodnoty, jakou přikládá sobě. Je to takové to " můžou být rádi, že tu jsou, a když se jim to nelíbí, ať se vrátí zpátky." Kulturní rozdíly zbytečně zveličujeme, aniž pomyslíme jen na to, jak třeba drobně, ale jinak věci chodí i tam, kam jezdíme na dovolenou ( a tím, že si zaplatíme služby, se vyhneme konfrontaci s místními poměry). Nechceme vědět, že my musíme být vstřícní k příchozím, vysvětlovat jim věci, věnovat se jim, a ne čekat, že budou sami od sebe všechno vědět a umět. Když se nechovají podle našich zvyklostí, máme sklon je rovnou zavrhnout a podkládáme jim negativní úmysly, zatímco v jejich případě může jít jen o nevědomost.
Psychologická podpora je nutná - a zase jsme u toho: "normální občan" má tendenci si říct, že on by třeba taky potřeboval psychologa a nikdo se o něj nezajímá, tak proč by ho měl mít nějaký uprchlík. Ale sám aktivně psychologa nevyhledá. Představit si horší životní zkušenost, než mám já sám, je pro mnoho lidí nad jejich síly.
Je mi líto, že v tom nepomůže množství rozhlasových a televizních dokumentů ani reportáží. Ale je to tak - ani mně se vždycky nechce se na ně dívat a poslouchat. Jediné, co pomůže, je osobní kontakt, při kterém i "normální občan" má šanci uplatnit své právo říct, že "takhle to u nás nechodí" a "tohle na mě nezkoušej". Jenže právě toho osobního kontaktu se nejvíc bojíme a právě toho našeho strachu využívají politici, aby mohli říci, že nás před ním ochrání.
Ale nejvíc ze všeho mě trápí, že se nemůžu zbavit dojmu, že většina našinců exulanty a azylanty nepovažuje za stejné lidi, jako jsme sami. Že nám nevadí, že ti lidé trpí, ztrácejí domov, integritu, perspektivu a všechno, na čem my si zakládáme, že je nám dokonce i víceméně jedno, když umírají.
A za jednu z nejstrašnějších zpráv o naší současnosti považuji, že se do Evropského parlamentu dostal na prvním místě za SPD psychiatr Ivan David, který by měl mít už z profese vhled do lidských traumat, a místo toho mluví prázdné řeči o nějakém kulturním ovládnutí: jako by mu na naší kultuře záleželo! Jako ministr zdravotnictví vlády Miloše Zemana skončil neslavně ( už zesnulý spisovatel Pavel Verner, někdejší mluvčí ministerstva zdravotnictví , napsal o jeho ministerském působení dost jedovatou knížku David a Goliáška, 1999), nyní se prosadil jako protofašista. Když kdysi levicový ateista a lékař opustí základní ideu humanity,spočívající v lidské rovnosti bez ohledu na rasu, barvu či náboženství, lze se domnívat, že v ještě ostřejších poměrech by z něj mohl být Mengele.
O to větší uznání patří těm, kteří se lidem věnují ( a nemají pro to ani čas někam kandidovat, ostatně ti, o které se starají, ani nejsou voliči).

Jindřich Kalous - důchodce

Stručně shrnuto: Neděle, 2.Června 2019, 09:51:53

"Ti druzí" nejsou lidi a proto je dovoleno, možno a nutno s nimi jako s ne-lidmi zacházet.

Mentalita a z ní vyplývající morálka značné části lidstva se od dob kmenového uspořádání společnosti vůbec nezměnila.

Josef Poláček - Invalidní důchodce

Neděle, 2.Června 2019, 15:26:43

Když jsem svého času jako emigrant (respektive imigrant) přišel do Německa, byl jsem až přímo konsternován z toho, jak i nově příchozí je od samotného počátku považován za plnoprávného občana. Za zcela plnoprávného příslušníka místní společnosti. (Pokud se odhlédne od určitých speciálních záležitostí.)

Druhá stránka celé věci ale je, že ze strany přinejmenším mnohých starousedlíků ten imigrant nakonec nikdy nebude přijímán jako zcela plnohodnotný příslušník jejich (německého) národa. Prostě vždy zůstane cizincem; a to tím více, čím spíše je jeho cizokrajný původ nápadnější, viditelnější.

Nakonec, tyto resentimenty vůči příchozím nejsou žádný div; v podstatě ty samé resentimenty pociťuje i typický Bavor vůči Severoněmcům, kteří jsou v jeho očích namyšlenými "Prušáky".

Takže ani v Německu není ta situaci nijak jednoznačná; je nutno rozlišovat mezi právním statutem na straně jedné, a mezi reálným přístupem obyvatelstva k cizincům na straně druhé. Přičemž i tento druhý vztah je velmi rozdílný: je mnoho Němců kteří jsou vůči cizincům naprosto vstřícní; ale jak řečeno je možno znovu a znovu zažít i postoje zcela opačné.

Ale celkově je ten postoj vůči cizincům na Západě zřejmě mnohem vstřícnější, nežli jak je tomu stále ještě ve státě českém. Naprosto zásadní rozdíl je ale v postojích reprezentantů státu; ti němečtí by si nikdy nedovolili natolik xenofobní výroky, jaké jsou u českých politiků víceméně zcela běžným jevem.

Jan Pardon - ridic trolejbusu, Brno

Neděle, 2.Června 2019, 20:46:53

Velmi zajimavy clanek, otazkou zustava proc je pro takove lidi cilovou destinaci Evropa a ne jine bohatsi staty na blizkem vychode.

Jindřich Kalous - důchodce

Janu Pardonovi Neděle, 2.Června 2019, 23:05:17

Třeba proto, že i když (skoro) všichni mluví arabsky, vzájemné animozity jsou značné. Zkuste např. Egypťanovi říct, že je Arab... V jednom se ale shodnou: Skoro všichni svorně nenávidí Saúdy.

Mimochodem, nejvíc uprchlíků z blízkovýchodních válečných zón je v Libanonu a Jordánsku.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Smyslem utrpení je prožít lásku Pondělí, 3.Června 2019, 11:00:41

Smyslem utrpení není lát viníkům a napravovat svět. Je smutné, když se utrpení instrumentalizuje, aby se mohl viník soudit a odsoudit, aby se vytvářela skupinová vina, abychom se mohli vymezit "nejsme jako oni" - (jsme lepší lidé).

Smyslem utrpení je prožít lásku, a to je právě ta pověstná "kvalita života", pojem, který je dnes hrubě zneužíván k ovládnutí cizích životů.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Postmoderní pohled na xenofobii Pondělí, 3.Června 2019, 11:01:57

Existence pojmu xenofobie by mohla být kulturně podmíněna objektivizací racionality v západní kultuře.

V západní kultuře má vše nějaké objektivní - tedy racionálně uchopitelné příčiny. I nenávist by tedy v západní kultuře měla mít racionální příčinu, jinak by (z tohoto západního kulturního pohledu) byla neoprávněná. Nenávist bez objektivní racionální příčiny je tedy z tohoto pohledu odsouzeníhodná, xenofobní, rasistická.., zatímco nenávist objektivně racionálně podložená nějakými správnými morálními důvody je (z tohoto západního kulturního pohledu) nenávistí správnou a potřebnou.

Problémem tohoto západního kulturního pohledu na nenávist ale je, že neodpovídá objektivní realitě. Člověk se stále setkává s mnohými lidmi a ještě než si o nich stačí cokoliv (racionálně) uvědomit, už k některým z nich cítí odpor a nenávist. Bez jakékoliv (racionální) příčiny. Bez ohledu na jejich etnický původ, barvu kůže ap. Někdy člověk pociťuje tyto negativní emoce ještě dřív, než s těmi lidmi vůbec stačí promluvit.

Objektivně prostě cítíte odpor a nenávist bez objektivní racionálně uchopitelné příčiny.

Samozřejmě, že se s tím dá něco dělat - člověk se vyvíjí, vyvíjí se i duchovně, může si tedy tuto obecně lidskou emoční dispozici uvědomit, může ji reflektovat, může se rozhodnout té dispozici nepodléhat, nebo ji naopak může (podle mě velmi nešťastně) považovat za potvrzení správnosti svého morálního úsudku (jehož nevědomým účelem je zařadit se do "kmene spravedlivých" a vést válku proti "kmeni nespravedlivých").

Nenávist se samozřejmě zakázat a vymýtit nedá, to by racionálně uvažujícímu člověku mělo být jasné. Chování, které tento nesmyslný cíl deklaruje, používá nenávist jako instrument k vylepšení vlastního mínění o sobě samém, což bohužel ve svém důsledku vede jen k dalšímu roztáčení spirály nenávisti.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Jeden Samařan Pondělí, 3.Června 2019, 20:28:53

byl pohnut soucitem, ošetřil jeho rány... (...) Kdo z nich byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?

„Ten, který zkritizoval kněze a levitu.“

Jan Pardon - ridic trolejbusu, Brno

Pondělí, 3.Června 2019, 23:33:42

Nenavist bude vytvaret jen dalsi nenavist, ovsem siritele rasistickych myslenek to jako problem nevnimaji. Ovsem bez racionalni diskuze se tyto myslenky z hlav tasistu vymitit nepovede. Ale co delat kdyz si zadnou diskuzi nepripusti?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 4.Června 2019, 00:41:52

Myslím, že k té diskusi není ochotna žádná z těch stran.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 4.Června 2019, 08:13:29

Obávám se, že s rasistou nikdo racionálně diskutovat nebude. Můžeme to klidně vyzkoušet. Budu v té diskusi rasista.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Rasista: Migrace a psychické problémy Úterý, 4.Června 2019, 15:51:59

Změna domova je extrémně zátěžová situace. Pokud je ještě navíc spojena s příchodem do nesrozumitelného kulturního prostředí, kde se mluví nesrozumitelným jazykem, je zátěž o to větší. Psychické problémy tedy migrantům způsobuje samotná migrace a nikoliv země, do které přijdou a která je prostě jiná než jejich původní domov.

Pokud tedy migraci budeme apriorně považovat za dobrou, je nutno se smířit i s tím, že spolu s přibývajícím počtem migrantů musí přibývat i lidí s psychickými problémy.

Azylový systém pak může mít dvě funkce:

Může podle stanovených kritérií určovat komu z migrantů (v tomto případě žadatelů o azyl) bude přiznáno postavení uprchlíka a těmto lidem poskytnout veškerou potřebnou pomoc včetně té odborné psychologické. Nutnou podmínkou funkčnosti systému je v tomto případě možnost navracení odmítnutých žadatelů o azyl.

Nebo může azylový systém fungovat také jako pull-faktor migrace, což pak v důsledku většího počtu klientů systému znamená horší služby.

V případě, kdy není možné odmítnuté žadatele o azyl navracet, má azylový systém tendenci fungovat druhým zmíněným způsobem, což vyvolává ideologický konflikt: Na jedné straně je snaha považovat za uprchlíka každého migranta, na druhé straně pak nekontrolovaná migrace může vyvolávat snahu ztěžovat vstup do azylového systému úplně všem - tedy i těm, kteří by jinak se žádostí o azyl uspěli.

-------------------------------------

"Tak znova, kdo se v tom příběhu o milosrdném Samaritánovi zachoval jako bližní?" zeptal se Ježíš.

"Ten, který vyhlásil, že každého, koho najde na cestě za lesem lupičů, na vlastní náklady ubytuje v hostinci a zajistí mu veškerou péči. Lupiči pak tomu hodnému Samaritánovi sami zmlácené a okradené pocestné dováželi a všichni byli spokojeni: lupiči se svým lupem, pocestní s péčí v hostinci a Samaritán sám se sebou."

Ježíš se chytil za hlavu...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.