Mýty o soužití s muslimy

Lukáš Senft

Pověr o islámu je v České republice více než samotných muslimů. Politika ani veřejné mínění na nich ale nesmí stavět. Lukáš Senft proto analyzuje nejčastější fámy o muslimech.

Česká vláda i občanská společnost se musí chovat zodpovědně. A musí tedy plnit své politické domácí úkoly. Jedním z nich je i výpomoc při uprchlické krizi. Těžko se můžeme vymlouvat fintami ze základky, že uprchlíky nemáme, protože jsme je zapomněli doma na pianu nebo nám je snědl pes.

V Praze se 19. ledna sešla pracovní skupina, která bude řešit pohyb osob a integraci příchozích. Za českou stranu v ní působí Vladimír Špidla, Německo reprezentuje Michael Roth. Překážek bude mnoho — kromě jiného i většina české veřejnosti. Ta je pravidelně živena mediálními vejžblepty, které přinášejí konstantní paniku.

Jejich bezbřehou zásobárnou je Miloš Zeman, islamolog-samouk. Jedním z výstupů jeho výrokové libovůle bylo prohlášení: „Integrace muslimské komunity prakticky není možná.“ Takové a jim podobné pověry je třeba vyvrátit.

1)Muslimové jsou neslučitelní s naší kulturou, to je prostě fakt

Americký komik s pákistánským původem Kumail Nanjiani nedávno poznamenal: „Určitě je strašně fajn, když jste bílý a reprezentujete jen sám sebe, a ne celou svou rasu.“ Podobný „luxus“ musíme dopřát i uprchlíkům. Nemají totiž téměř žádný společný rys. Jsou to individuální jedinci, kteří utíkají před utiskujícími konflikty.

Plácnout na všechny nálepku „muslim“ nebo „ten z Východu“ a pak je podle ní posuzovat, to je jako cvičení z první kapitoly Ignorantského zeměpisu pro začátečníky. Jako by civilizace končila za Maďarskem, za kterým se rozprostírá „divoký“ Balkán a pak už jen arabský chaos. A v něm nemá smysl rozlišovat jednotlivé státy, kultury ani jednotlivce.

Takový přístup zplodily novověké expanze evropských národů. Během nich se poprvé ve velké míře setkaly s jinými etniky. Aby bylo možné oddělit „skutečné“ lidi od podivných domorodců, nastal proces „rasovění“. Zatímco každý Evropan byl nezaměnitelnou individualitou a představoval „obecné lidství“, ostatní spadli do různých pytlů, kam byli vhozeni podle svého pigmentu. A to přesto, že jinak spolu nemuseli mít nic společného. Takové rozdělení určovalo přístup k bohatství a moci.

Muslimové ze Spojeného království jsou na britské občanství více hrdí nežli samotní Britové. Repro DR

Rasovění nyní vesele pokračuje, i když někdy místo barvy identifikujeme podle kultury. Česká a evropská kultura je ta správná, ostatní „snědé“ jsou jen úchylkou těch, kteří teprve škobrtají na nižším vývojovém stupni. Jejich kultura navíc funguje jako infekce: místním se zažere pod kůži, prostoupí a změní DNA.

Muslimové se tak z lidských osobností mění na pouhé vyslance své tradice. Oproti takové naturalizaci si Čech své normy a zvyky vybírá racionálně a svobodně. Jeho kulturu určuje selský a zdravý rozum, islám ale koluje v krvi.

Důsledkem je pak tzv. rasistický paradox. Příchozí cizinci nejsou vůbec schopni pochopit, natož přijmout „naše“ pravidla, ale zároveň jsou stále nuceni s námi splynout.

Nesmysl.

Průzkumy z Velké Británie ukazují, že místní muslimové si britské kultury váží více nežli samotní Britové. 83 procent muslimů je pyšných na své britské občanství, u rodilých občanů je míra hrdosti o čtyři procenta nižší. 86,4 procent muslimů pociťuje, že k Británii patří, u křesťanů je taková sounáležitost o necelé procento menší.

Bez ohledu na to, co tvrdí Andrej Babiš, má náš stát povinnost přijímat žadatele o azyl. Přemýšlení mimo rasistické paradoxy se nám tedy bude hodit.

2)Zachovejte paniku — příchozí budou v ČR zakládat teroristické buňky

Především tu zatím nemáme skoro žádné uprchlíky — jejich počet je tak mizivý, že nemůžou zakládat prakticky nic. Není divu. Česká republika slíbila přispívat na rozvojovou spolupráci 0,33 procenta svého DPH. Podle odhadu za rok 2014 nicméně poskytujeme třikrát méně.

A zatímco v Sýrii a okolních státech žije devět milionů lidí v uprchlických táborech, náš stát otevřel náruč jen na šířku dlaně sevřené v pěst: 9. července 2015 se rozhodl přijmout čtyři sta uprchlíků ze třetích zemí a jedenáct set jedinců, kteří na území Evropy již dorazili.

Žádost o azyl navíc automaticky neznamená touhu usadit se a zřídit si trvalý pobyt. Nicméně ani během čekání na schválení azylu by uprchlíci neměli žít jako podivné entity odstrčené na okraj.

×