Mýty o soužití s muslimy

Pověr o islámu je v České republice více než samotných muslimů. Politika ani veřejné mínění na nich ale nesmí stavět. Lukáš Senft proto analyzuje nejčastější fámy o muslimech.

11052500_822414334473845_8358016332219219881_n_2_

Lukáš Senft

17.02.2016 08:00

Související

Česká vláda i občanská společnost se musí chovat zodpovědně. A musí tedy plnit své politické domácí úkoly. Jedním z nich je i výpomoc při uprchlické krizi. Těžko se můžeme vymlouvat fintami ze základky, že uprchlíky nemáme, protože jsme je zapomněli doma na pianu nebo nám je snědl pes.

V Praze se 19. ledna sešla pracovní skupina, která bude řešit pohyb osob a integraci příchozích. Za českou stranu v ní působí Vladimír Špidla, Německo reprezentuje Michael Roth. Překážek bude mnoho – kromě jiného i většina české veřejnosti. Ta je pravidelně živena mediálními vejžblepty, které přinášejí konstantní paniku.

Jejich bezbřehou zásobárnou je Miloš Zeman, islamolog-samouk. Jedním z výstupů jeho výrokové libovůle bylo prohlášení: „Integrace muslimské komunity prakticky není možná.“ Takové a jim podobné pověry je třeba vyvrátit.

1) Muslimové jsou neslučitelní s naší kulturou, to je prostě fakt
Americký komik s pákistánským původem Kumail Nanjiani nedávno poznamenal: „Určitě je strašně fajn, když jste bílý a reprezentujete jen sám sebe, a ne celou svou rasu.“ Podobný „luxus“ musíme dopřát i uprchlíkům. Nemají totiž téměř žádný společný rys. Jsou to individuální jedinci, kteří utíkají před utiskujícími konflikty.

Plácnout na všechny nálepku „muslim“ nebo „ten z Východu“ a pak je podle ní posuzovat, to je jako cvičení z první kapitoly Ignorantského zeměpisu pro začátečníky. Jako by civilizace končila za Maďarskem, za kterým se rozprostírá „divoký“ Balkán a pak už jen arabský chaos. A v něm nemá smysl rozlišovat jednotlivé státy, kultury ani jednotlivce.

Takový přístup zplodily novověké expanze evropských národů. Během nich se poprvé ve velké míře setkaly s jinými etniky. Aby bylo možné oddělit „skutečné“ lidi od podivných domorodců, nastal proces „rasovění“. Zatímco každý Evropan byl nezaměnitelnou individualitou a představoval „obecné lidství“, ostatní spadli do různých pytlů, kam byli vhozeni podle svého pigmentu. A to přesto, že jinak spolu nemuseli mít nic společného. Takové rozdělení určovalo přístup k bohatství a moci.

Muslimové ze Spojeného království jsou na britské občanství více hrdí nežli samotní Britové. Repro DR

Rasovění nyní vesele pokračuje, i když někdy místo barvy identifikujeme podle kultury. Česká a evropská kultura je ta správná, ostatní „snědé“ jsou jen úchylkou těch, kteří teprve škobrtají na nižším vývojovém stupni. Jejich kultura navíc funguje jako infekce: místním se zažere pod kůži, prostoupí a změní DNA.

Muslimové se tak z lidských osobností mění na pouhé vyslance své tradice. Oproti takové naturalizaci si Čech své normy a zvyky vybírá racionálně a svobodně. Jeho kulturu určuje selský a zdravý rozum, islám ale koluje v krvi.

Důsledkem je pak tzv. rasistický paradox. Příchozí cizinci nejsou vůbec schopni pochopit, natož přijmout „naše“ pravidla, ale zároveň jsou stále nuceni s námi splynout.

Nesmysl.

Průzkumy z Velké Británie ukazují, že místní muslimové si britské kultury váží více nežli samotní Britové. 83 procent muslimů je pyšných na své britské občanství, u rodilých občanů je míra hrdosti o čtyři procenta nižší. 86,4 procent muslimů pociťuje, že k Británii patří, u křesťanů je taková sounáležitost o necelé procento menší.

Bez ohledu na to, co tvrdí Andrej Babiš, má náš stát povinnost přijímat žadatele o azyl. Přemýšlení mimo rasistické paradoxy se nám tedy bude hodit.

2) Zachovejte paniku – příchozí budou v ČR zakládat teroristické buňky
Především tu zatím nemáme skoro žádné uprchlíky – jejich počet je tak mizivý, že nemůžou zakládat prakticky nic. Není divu. Česká republika slíbila přispívat na rozvojovou spolupráci 0,33 procenta svého DPH. Podle odhadu za rok 2014 nicméně poskytujeme třikrát méně.

A zatímco v Sýrii a okolních státech žije devět milionů lidí v uprchlických táborech, náš stát otevřel náruč jen na šířku dlaně sevřené v pěst: 9. července 2015 se rozhodl přijmout čtyři sta uprchlíků ze třetích zemí a jedenáct set jedinců, kteří na území Evropy již dorazili.

Žádost o azyl navíc automaticky neznamená touhu usadit se a zřídit si trvalý pobyt. Nicméně ani během čekání na schválení azylu by uprchlíci neměli žít jako podivné entity odstrčené na okraj.

Žadatel ovšem nesmí rok pracovat. Taková lhůta musí být samozřejmě kratší. Stejně tak je nutné zajistit kurzy češtiny a poskytnutí dalších potřebných informací. Celá procedura opomíjí, že příchozí mnohdy prožili traumatizující momenty a vysoce stresové situace – k užitku by přišli odborníci pečující o jejich psychické zdraví. Příchozí by zkrátka měl mít možnost žít samostatně a nebýt ekonomicky závislý.

Veřejné uznání menšinové identity zamezuje radikalizaci a otevírá dialog. Fotografie zachycuje muslimy, kteří vytvořili lidský řetěz na znamení solidarity s ohroženou židovskou komunitou. Foto timesofisrael.com

Dobrá, ale co se všemi těmi bin Ládiny, islamisty a znásilňovači, kteří tu chtějí bydlet třeba i několik let? Mnoho Čechů odmítá pomoc uprchlíkům s odkazem na nejrůznější ghetta a no-go zóny existující v zahraničí. Jako by tvoření vyloučených oblastí bylo další touhou a přirozeností danou Alláhem všem muslimům do vínku. Přitom se jedná o sociální fenomén a jako takový jej tvoří společnost. A stejná společnost ho může omezit nebo mu předejít.

V první řadě si nesmíme plést asimilaci a integraci. Asimilace vyžaduje splynutí s většinou. Asimilacionismus koření v jakobínské tradici: ideálem je homogenní kultura, jediný a nedělitelný národ, stát svobodných a rovných občanů. Skupinové zvláštnosti se tak rozpustí do společného tělesa. Případná věrnost zvláštním etnickým nebo náboženským pravidlům musí být vykázána do soukromí. Jen tak může být tolerována: budu tě mít rád, dokud nebudeš ukazovat, že se lišíš.

Maska univerzality
To má háček. Představa, že evropské liberální pojetí právního státu vyřeší všechny nároky svých obyvatel, je falešná. Americká teoretička Iris Marion Youngová hovoří o kulturním imperialismu:

„Liberální instituce zdaleka nejsou neutrální, jsou naopak maskou univerzality, kterou mají nasazenu velmi partikulární jednotlivci: tyto instituce vytvářejí cizince a nepřátele z těch, kteří nezapadají do jejich kategorií. Tito „jiní“ jsou marginalizováni – nevlastní stejné sociální a politické zdroje jako příslušníci dominantní kulturní skupiny (či skupin). Liberální univerzalismus tak není ničím jiným než formou vylučujícího partikularismu.“

Obecná identita zkrátka nedokáže spravedlivě překlenout všechny dílčí identity. Pavel Barša nazývá tuto představu „pomyslným Archimedovým bodem“, který by měl pohnout se všemi problémy. O tento bod se opíral například Sarkozy během ustavení svého šátkového zákona: konkrétní francouzská představa občana tu suplovala obraz univerzální pravdy, do níž nezapadá muslimské chápání vlastní identity.

Odsun podobných požadavků na způsob života do sféry soukromí vede k úplnému opaku univerzálního státu – jedinec zneuznaný veřejností odmítne roli občana a stáhne se do uzavřených komunit. Dalším krokem pak je přitakání fundamentalistickým skupinám. Ty totiž nabízí uznání a ocenění jedinečnosti. Důsledkem tak je segregace a nedůvěra na obou stranách: bílý uzurpátor jediné pravdy nevěří zradikalizované menšině.

Národním státům by neuškodila inspirace u států přistěhovaleckých. Jejich chápání tolik neovlivňuje minulost: tím, co vytvořili předci a v čem tedy musíme pokračovat, ani národními mytologiemi, v nichž území „odjakživa“ patří jednomu národu. Pojímají proto stát jako pluralistický celek, nejrůznější skupiny a tradice musí vést neustále dialog a spolupracovat. Hledí do budoucnosti.

Nemusíme ovšem až do Spojených států. Ve Velké Británii je jednotlivec chápán nejen jako občan, ale mnohdy i jako člen určité skupiny. Samozřejmě ne všechny mají skutečně rovné postavení, veřejnost ale uznává jejich zapojení do tvorby společného prostoru. Taková integrace odlišností sama o sobě nestačí, ale dá se s ní začít. 82 procent britských muslimů chce žít v kulturně smíšeném prostředí – tedy v přesném opaku ghett

3) Cigáni se neintegrovali, nepůjde to ani s muslimy
Takový argument se pohybuje na úrovni sebe-trollingu. Současné problémy romské menšiny nejsou jejím charakteristickým znakem, ale českou ostudou. Ve vzájemném soužití se neobjevuje žádná dlouhodobá snaha o integraci. Minulost je naplněna represemi ze strany Čechů, vraždami a v zákonech zakotvenou diskriminací.

Krátký průlet historií, během níž se Romové nedokázali začít „chovat slušně“:

Romové byli na českém území zaznamenáni už v 15. století. V těch následujících se až na světlé výjimky stávali terčem násilí: byli vyháněni nebo stříleni „jako lovná zvěř“, ženám a dětem mohl kdokoli uříznout uši, pokud měly tu drzost a potulovaly se na českém území. Násilná asimilace v 18. století proto byla mírným zlepšením. První republika se spolu s Bavorskem nechvalně proslavila zákonem o potulných Cikánech z roku 1927. Zaměřoval se na restrikce konkrétní etnické skupiny a porušoval tak tehdejší ústavu.

Během protektorátu pomáhali čeští četníci nahánět Romy do kárných pracovních táborů v Letech a v Hodoníně. Za pomoci českých dozorců byly odsud vypravovány transporty do Osvětimi. Zde byli zplynováni prakticky všichni čeští a moravští Romové. Z původních 6 500 přežila válku jen tisícovka z nich, z toho se více než polovina vrátila z koncentračních táborů. Dnešní Romové jsou tedy potomci těch, kteří po válce dorazili ze Slovenska, v menší míře i z Balkánu.

Češi s integrací Romů ještě ani pořádně nezačali. Od poprav a mrzačení romských dětí jsme se posunuli jen k diskriminaci ve školách a na trhu práce. Repro DR

Až do počátku 50. let platila prvorepubliková legislativa a některá protektorátní opatření. Náhradou byl později jen další protiústavní zákon, který omezoval svobodu pobytu a pohybu. Represivní složky Romy naháněly a cpaly do bytů a zaměstnání. „Policie během noční razie uřezávala kola maringotkám a odváděla a mnohdy i střílela koně.“

Nikdo nebral v potaz odlišné zvyklosti, z nichž nelze jen tak přejít na jiný způsob bydlení a pracovních zvyklostí. Naopak právě z této doby pochází dodnes kolující vyprávěnky o tom, jak Romové vynáší sporáky před domy a vaří na nich pod širým nebem. Mnoho Čechů kroutí hlavou dodnes.

Kapitola po rozdělení Československa začala diskriminačním zákonem, který by mnoho Romů zbavil českého občanství, nebýt tuzemského i zahraničního odporu. Novela zákon zmírnila. Od sametové revoluce do roku 1997 ovšem zemřelo dvacet sedm Romů během rasově motivovaných ataků a například jen v roce 1995 zaznamenal HOST (Hnutí za občanskou svobodu a toleranci) na 181 útoků na cizince a Romy.

Až do nedávna pokračovala diskriminace ve školství, posílání romských dětí do zvláštních škol, vyzývání k lynčům během demonstrací nebo diskriminace na trhu práce. Ani v současnosti se vztah k Romům nezlepšuje, jejich roli obětního beránka jen vystřídali muslimové.

Máme co dohánět

Soužití rozličných kultur není žádnou neomarxistickou ideologií. Politolog Pavel Barša podotýká: „Dříve, než je multikulturalismus politickým programem, je totiž sociálním faktem.“ Nezbytné je proto hledání společného prostoru.

Případné komunity tvořené uprchlíky nesmíme vnímat jako špióny islamistů, přestože by to odpovídalo našim tradicím: v 15. století naši předci podezírali Romy ze špiclování pro Turky. Důsledkem byly zmíněné popravy a uřezané uši.

Stejně tak nejsou komoditou, kterou k nám přivál volný trh a my ji musíme správně zužitkovat a při nízkých výnosech odkopnout. Předejdeme tak zklamání, že „z těch přivandrovalců vlastně nic nemáme!“ Uprchlíci potřebují především naši podporu.

Pro předcházení vyhroceným rozepřít je třeba domýšlet princip rovnosti v nových podmínkách. Naší taktikou musí být uznání zvláštních identit i přerozdělení důstojných podmínek pro život. Co si pod tím ale představit?

Problémem není pouze to, že některé menšiny žijí ve vyloučených oblastech. Problém je, že něco jako špatné bydlení vůbec existuje. Foto shoebat.com

Pavel Barša načrtává podmínku pro společnost, kde se mnohost perspektiv doplňuje a vzájemně obohacuje: „Ke kulturně-pluralistické integraci dojde tehdy, když si menšina zachová svou kulturní odlišnost a soudržnost, avšak ekonomicky a politicky je pevně vsazena do okolní společnosti.

Někteří tedy budou disponovat dvěma identitami: jedna bude občanská, druhá zakotvená v náboženství nebo menšinové kultuře. Musí existovat i možnost volby: nikdo nesmí nutit k zavržení vyznání, ale ani k jeho dodržování.

Zvláštní ohled je třeba věnovat zvykům, které by mohly být na pomezí zákonů. Například ve Velké Británii není místním hinduistickým skupinám dovoleno spalovat své mrtvé pod širým nebem také proto, aby se vdovy nemohly vrhnout do plamenů. Hranice právního státu a vykonání náboženských zvyklostí ale vyžadují neustálý dialog a hledání schůdných cest přijatelných z hlediska zákona i menšin.

Integrace Čechů i příchozích
Podle Anthony Birche existují tři podmínky, bez kterých se multikulturní společnost neobejde. Prvním právem menšin je právo na nediskriminaci, následuje potřeba jazykového vzdělání a také zajištění důstojného postavení v ekonomickém systému. Například cizinci bez trvalého pobytu v České republice pracují a přispívají tak k chodu sociálního systému, ale při ztrátě zaměstnání nemají ani nárok přihlásit se na Úřad práce. To se musí změnit.

S tím souvisí také sociálně-ekonomická integrace: každý potřebuje dobrou práci a bydlení na důstojném místě. Problém přitom není, že menšiny žijí na nebezpečných sídlištích, ale že vůbec něco takového jako špatné bydlení existuje. Sociální jistoty musí existovat pro každého, bez výjimky.

Kulturní aspekt integrace pak vyžaduje už zmíněné veřejné uznání a zbavení muslimů hanlivých stigmat. To zabrání uzavření do vyhraněných skupin, nevraživých k většině a ovládaných resentimentem.

Občansko-politická integrace zaručuje aktivní podílení na veřejném životě, povinnost spravovat sdílený prostor a právo rozhodovat o jeho vývoji.

Politici musí v prvním kroku vyjít na vzduch, do hospod a parků – musí s lidmi o všem mluvit. Naslouchat jejich obavám, zodpovídat dotazy. Vysvětlovat, co se chystá a proč je to nutné. Uklidňovat zbytečné strachy a nabízet řešení těch odůvodněných.

Uprchlická krize nemůže být příležitostí ke zkrouhnutí financí chudých domácností, ale spíše k zaříznutí zbytečných státních výdajů a daňových úniků. Tam jsou peníze pro potřebné. Pátrání po řešení musí zahrnovat pomoc uprchlíkům, ale i garanci důstojného života všech občanů.

A lidé musí tohle všechno slyšet.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.