Potřebujeme nové ekonomické uspořádání, které bude sloužit veřejnému blahu

Demokratická praxe by měla prostoupit všechny oblasti společnosti. Není důvod se domnívat, že by demokracie nemohla být dobrým vodítkem i pro dobré ekonomické uspořádání.

Konečně si někdo na to masivní slepé místo politického diskursu troufnul: předseda německých Mladých sociálních demokratů Kevin Kühnert v rozhovoru s týdeníkem Die Zeit formuloval teze o německých firmách a demokratickém socialismu. A politici se až na pár výjimek nenamáhají se jimi obsahově zabývat: „Způsobené konzumem drog!“, „NDR!“ nebo „#diesejungenleute“ (hashtag #tyhlemladý v Německu kritizuje diskreditování názorů odkazem na mládí jejich zastánců – pozn. překl.), popřípadě „Však oni z té svojí sociální romantiky vyrostou.“

Kdo úvahy o novém demokratickém řádu v ekonomice zavrhuje jako pouhé „zprávy z dob ideologické antiky“ (Alexander Kluge) a vysmívá se jim bez vážně míněné debaty, zavírá si možnost diskutovat o velkých výzvách naší doby otevřeně i realističtěji. Viděno zcela střízlivým pohledem k tomu totiž patří také otázky, jakou funkci má naše ekonomika, pro koho hospodaří, jak má být zařízena a kdo o tom vůbec rozhoduje. Jen proto, že jsme se po desetiletí zdráhali o našem ekonomickém uspořádání zásadním způsobem mluvit, neznamená, že to není nutné. Naopak.

Diskuse o digitální transformaci, která v následujících desetiletích od základu promění náš způsob života, práce, participace v politice a společnosti, je všudypřítomná. Politický a sociální význam digitálního propojování, Smart Factories a Big Data záleží na tom, jak jsou technologie využívány. Mohou prohloubit sociální nerovnost, zabetonovat mocenské struktury a princip maximalizace zisku nebo ulehčit práci, život i participaci lidí.

Digitalizace proto potřebuje, aby ji formovala politika a aby se na ní dohodla společnost. Jak se to má ale podařit bez silnějšího demokratického zasahování například do těch firem, které se po léta v tajných jednáních v mezinárodní obchodní politice snažily přesně tuto agendu digitalizace a služeb před státními zásahy „ochránit“?

79917183_illustration-converted_lg Ekonomická demokracie znamená umožnit lidem, aby ve spolupráci s ostatními opět získali svůj svět do své správy. Ilustrace The Century Foundation

I všichni, kteří se z dobrých důvodů upsali myšlence ekologické transformace a kteří chtějí pro tento projekt strhnout každého, musí připustit otázku, jak jí má za stávajících mocenských poměrů mezi ekonomikou, politikou a demokracií být dosaženo – zejména pak při nižších hodnotách růstu, a tím i menším prostoru pro přerozdělování.

Kdo tvrdí, že debata o ekonomické demokracii je vzhledem k výzvám na poli ochrany klimatu snahou o odvedení pozornosti a že je zajímavá maximálně tak teoreticky, ale rozhodně ne politicky, ten ignoruje fakt, že výhybku vývoje musí přehodit právě ekonomika. Chceme rozhodující otázky – co smí růst dál, protože přispívá veřejnému blahu, čeho musí být méně, protože to není ekologicky a sociálně přínosné, kdo transformaci zaplatí – opravdu do velké míry přenechat vládnoucím aktérům na trhu?

Nově se zamyslet nad ekonomikou
Koneckonců i často konstatovaná krize demokracie přinejmenším naznačuje, abychom se nově zamysleli nad ekonomikou. Přesouvání politických mocenských a rozhodovacích center směrem k mocným ekonomickým aktérům, outsourcing centrálních řídících úkolů politiky na ekonomiku a principiální orientace na zájmy „trhu“ nelze jen tak shodit ze stolu. Znaky tohoto systému, který v minulých letech vedl k takřka obscénní sociální nerovnosti a masivní koncentraci bohatství, jsou dalekosáhlé obcházení veřejného zájmu, krátkodobost a hodnocení podniků zaměřené na rychlý zisk s přehnaným očekáváním výnosů.

V „tržně konformní demokracii“ se výsledky ekonomických procesů řízených trhem už dále politicky nehodnotí nebo nekorigují, i když by to bylo nutné. Společnost se přizpůsobuje potřebám trhu. Aktéři finančních trhů již dávno masivně ovlivňují i spoustu výsostně osobních rozhodnutí, například ohledně bydlení nebo spoření na stáří. A protože hromadění ekonomické moci jde ruku v ruce s politickým vlivem, působí dnes velké firmy nejen na poli hospodářství, ale vystupují také jako politické a společenské instituce: při dojednávání nových obchodních dohod, v národním legislativním procesu, v zahraniční politice.

Vezmeme-li vážně heslo „demokratizace demokracie“, pak je nutné zamyslet se nad tím, jak lze demokratizovat moc firem. I proto, že silně pociťovaná ztráta kontroly a pocit nespravedlnosti velké části obyvatelstva, jejíž potřeby a životy už nejsou brány vážně, jednoduše nelze svést primárně na migraci – nýbrž na zablokovaný příslib vzestupu. Po pádu Lehman Brothers a následné nutné záchraně bank si mnozí, kteří si kvůli konkurenceschopnosti Německa po léta utahovali opasek, kladou otázku, kdo vlastně komu vládne.

Vzhledem k finanční a hospodářské krizi z roku 2008, která přivedla globální ekonomiku na okraj propasti, po skandálech se zmanipulovanými základními úrokovými sazbami, s CumExem, Panama Papers a neplacením daní coby ekonomickým modelem, po masivních podvodech v automobilovém průmyslu je těžké důvěřovat velkým firmám, jejich manažerům, hlavním akcionářům a svazům a tomu, že výzvy budoucnosti jsou v soukromém sektoru v dobrých rukách.

Je třeba začít přemýšlet jinak. Už proto, že jednání řady důležitých firem bylo v posledních letech fakticky na úkor legitimity demokratických politických institucí. Ano, vysoce centralizované státní hospodářství selhalo. Ale příliš toho nemluví ani pro to, že jsme na tom lépe s koncentrací kapitálu a ekonomické moci v rukou pár soukromníků, s maximalizací hodnoty podílů vlastníků a privatizačními strategiemi.

Dobrá zpráva je, že neexistují jen tyto dvě alternativy. Nejde totiž jen o to, „čí jméno stojí na zvonku“, ale kdo rozhoduje o podstatných cílech a pravidlech v ekonomice a kdo je kontroluje. Přemýšlet o přístupu ekonomické demokracie proto není ani pochybné, ani návratem do minulých dob. Je to opožděný příspěvek k otázce, jak nejlépe na sociální spravedlnost, ekologickou transformaci a demokratickou obnovu.

Dnes se na ekonomiku opravdu pohlíží do velké míry jako na soukromou záležitost, do níž může stát zasahovat maximálně když hasí krize, jako v roce 2008. Ekonomika se děje čistě v ekonomice – s důsledky pro společnost. Pokud chceme zastavit a zvrátit odevzdávání demokratické politické moci ekonomickým hráčům a máme zájem, aby rámec ekonomického dění opět tvořily společenské cíle, pak musíme zvážit, jak to má proběhnout.

Víc demokracie na pracovišti
Již existuje pár tipů na jednotlivé složky, strategie a společenské dohody, které je nutné uzavřít. V ekonomické demokracii existuje vyšší míra státních zásahů do ekonomických procesů a jejich vyšší demokratická kontrola. Rozhodně je důležitá větší demokracie na pracovišti. Při pohledu na centrální otázky podnikové politiky dnes totiž demokracie končí u bran továren. Existuje sice podnikové spolurozhodování, tam však udává tón strana zaměstnavatelů – s výjimkou velkých hornických podniků.

V ekonomické demokracii musí být dozorčí a podnikové rady vždy obsazeny paritně zástupci kapitálu a práce, popřípadě doplněny i třetí silou, která bude reprezentovat mimo jiné stát, ochranu spotřebitelů a ekologické zájmy. Tato grémia by pak měla rozhodovat i o centrálních podnikových otázkách, jako je financování, investice, použití zisku nebo přesun výroby.

Je nutné také opět více uvažovat o podpoře družstev a samosprávných firem v rukou zaměstnanců. Zatím přežívají na okraji, hlavně v oblasti malých firem. V mnoha zemích se zrodily z nouze a hrají velkou roli tam, kde selhává trh a stát. Stát je musí cíleně podporovat a chránit jako prvek ekonomické demokracie. Musí nabídnout k dispozici nástroje pro zahájení nové družstevní spolupráce a různé metody přístupu k veřejnému blahu, například infrastrukturu, kapitál, technologii a know-how.

Tento přístup na úrovni firem nemá za cíl pouze nahradit autoritativní struktury uvnitř továren demokratickými procesy. Ekonomická demokracie znamená také umožnit lidem, aby svým myšlením, jednáním a svými zásahy mohli něčeho dosáhnout v centrální oblasti svého života a – ve spolupráci s ostatními – opět získali svůj svět do své správy. Početné příklady firem s vlastní správou ukazují, že to nestojí v cestě efektivnímu podniku.

Přístupy ekonomické demokracie ale přesahují firmy. Je například zapotřebí společenské shody na tom, v jakých oblastech se nesmí usilovat o zisk, protože se v nich vyrábějí existenčně nezbytné statky. Může se to v první sledu týkat energetiky, vodohospodářství, zdravotnictví, bydlení, dopravy a digitální infrastruktury. V jiných odvětvích půjde o obnovení soutěže založené na výkonu nebo o jejich ochranu silným kartelovým právem, které by zabránilo koncentraci ekonomické moci. Nutná jsou také rozsáhlá a závazná pravidla pro podnikání a management.

Těžké bude odpovědět na otázku, do jaké úrovně musí v ekonomické demokracii sahat plánování národního hospodářství a jak ho řídit demokraticky a efektivně. Abych rovnou předešel zkreslení: Ne, nejde tady o to společensky stanovit každý detail výroby a spotřeby. Jde o to ovlivnit centrální řídící nástroj ekonomiky: investování, které zásadním způsobem rozhoduje, co, jak a kdy se bude vyrábět a jak se budou využívat technologie.

Za tímto účelem se budou muset nejprve rozšířit nástroje nepřímého řízení investic, tedy daní, pobídek nebo odmítnutí veřejné podpory. Aby byly zajištěny důležité úkoly pro budoucnost, je možné získávat prostřednictvím daní z podnikání prostředky pro investice do společnosti, které by podle zadání parlamentu a plánovacích rad proudily zpět do podniků.

Tam, kde velké firmy strukturují celé trhy, by bylo užitečné převést soukromý kapitál do společného vlastnictví. Restrukturalizace bankovního a finančního sektoru a jeho stabilizace silným veřejným sektorem je předpokladem demokratické ekonomiky.

Dnes nemůže nikdo tvrdit, že by měl připravený hotový koncept ekonomické demokracie. Nejlepší cesta stejně nevede přes nějaký centrální plán, ale přes různé koncepty pro různé otázky. A rozhodně také přes veřejné úvahy a debaty. Mnoho těžkých otázek zůstává otevřeno: například jak se k sobě mají veřejný a soukromý sektor, jak lze vyvážit nezávislost podnikání a společenskou kontrolu, jak ekonomickou demokracii realizovat za podmínek globální ekonomiky a jak ji formulovat jako evropský projekt.

Přesto bychom neměli své nároky relativizovat. Demokracie je dnes hluboce zakořeněna v naší společnosti jako hodnota a celosvětově platí za normu dobrého soužití, protože zachovává principiální dostupnost moci a rozděluje ji mezi mnohé, místo jejího zabetonování a koncentrace. Demokratická praxe by proto měla prostoupit všechny oblasti společnosti. Dosud není důvod se domnívat, že by demokracie nebyla dobrým vodítkem i pro dobré ekonomické uspořádání.

Text původně vyšel na komentářovém portále Friedrich-Ebert-Stiftung Internationale Politik und Gesellschaft. Přeložila Zuzana Schwarzová. Překlad vychází za podpory Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (43 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Pavel Krupička - Praha 5

Úterý, 28.Května 2019, 04:35:28

Ať žije Jochen Steinhilber!

Hip hip hurá! Hip hip hurá!! Hip hip hurá!!!!

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Dnes se s demokracií zachází jako s prodejnou děvkou: Středa, 29.Května 2019, 08:53:48

Když jde o záchranu světa před ekologickou katastrofou, tak se jí štítíme, když jde ale o demokratizaci ekonomiky, tak ji budeme velebit.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Demokracie a demokracie Středa, 29.Května 2019, 10:59:47

Dobrý postřeh, pane Nusharte. ;-)

Ovšem, ty všechny zmatky (a zdánlivé protimluvy) pramení z toho, že se vždy znovu a znovu pojmem demokracie pohazuje sem a tam, jako by to byl žok obilí. A že se jasně neurčí, kdo co právě tímto slovem myslí.

Především jde o to, dokázat striktně a důsledně rozlišovat mezi demokracií jakožto hlasovacím mechanismem ve prospěch čistě numerické většiny - a mezi "demokracií" ve smyslu principiální humanizace společnosti, reálné možnosti sebeurčení člověka.

Steinhilber právě tyto dva o sobě zcela rozdílné významy míchá bez ladu a skladu dohromady; a pak nevyhnutelně naráží na fakt (který on ovšem ve svém článku ignoruje), že například samotné osazenstvo BMW (jeden z podniků které Kühnert doporučil zestátnit) na něčem takovém vůbec žádný zájem nemá! Jinak řečeno, dělníci BMW vůbec nechtějí tuto "demokracii"!

Což je pak ovšem problém, když demokracii zúžíme jenom na tu čirou otázku právě aktuální numerické většiny.

Pavel Krupička - Praha 5

Středa, 29.Května 2019, 15:39:40

Ať žije Kevin Kühnert!

Hip hip hurá! Hip hip hurá!! Hip hip hurá!!!!

Petrasek Milan - penzista

Ta naše demokracie a naše existence v kosmickém darwinismu Čtvrtek, 30.Května 2019, 10:36:54

Naše existence je vystavena sociálnímu kosmu , složeného z vzájemně brutálně konkurujících maximalistů vlastního prospěchu s cílem zachránit si pouze vlastní kůži.
Upozorňuji pane Poláčku na T. Assheuer - ZEIT Geschichte Nr. 3/2019, 28. Mai 2019:".Mensch und Kosmos".
Die Vertreibung aus der Mitte des Universums war die erste große Kränkung der Menschheit. Für die zweite könnte sie selbst sorgen – indem sie ihren Planeten zerstört ................

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Čtvrtek, 30.Května 2019, 12:31:34

Bohužel, pane Petrasku - na uvedenou stránku mě nepustí můj ad-blocker.

Petrasek Milan - penzista

Takže blocker je informován, že Čtvrtek, 30.Května 2019, 20:01:30

.text je přístupný jen exklusiv v digitálabo Zeitu.
Nezbývá než se zamýšlet zda jde o opatření k limitaci informačního zahlcení, či ......kýho víýrua.

Ivo Horák - Praha 3

K postřehu pana Nusharta Pátek, 31.Května 2019, 10:17:37

Nemyslím si, že bych se třeba já demokracie účelově jednou štítil, a podruhé ji velebil. Instrumentální přístup však podle mne na místě v určité míře je.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Myslíte tím, pane Horáku, Pátek, 31.Května 2019, 13:35:2

že účelový přístup k demokracii je v určité míře oprávněný? Mám z toho trochu obavy, přestože si nemyslím, že bychom demokracii měli stavět úplně nadevše. K čemu by ale tedy demokracie měla sloužit, k čemu by měla být tím instrumentem?

Ivo Horák - Praha 3

Ano, pane Nusharte Pátek, 31.Května 2019, 15:35:57

Přinejmenším nějak tak, jako když britský premiér (premiérka) může zvolit termín voleb (do určitého data ovšem) podle vlastní úvahy, jak se vládnoucí straně zdá nejspíše vyhovovat. Může ovšem také vypsat referendum o setrvání země v EU (fakticky od začátku o "brexitu") a učinit tak nemusil a neměl.

V případě působnosti rozhodování voličů (i zcela všeobecně) je samozřejmě třeba dodržovat literu zákona. Vyhlášení výjimečného stavu se zajisté zneužívat nedá, i když jistou míru subjektivity nelze vyloučit ani zde (nedávno Francie). Zákonné úpravy (většinou třeba ústavních) by rovněž neměly být aktem svévole. Přece však zůstává určitá velmi podstatná oblast, kde je pole pro politiku jako činnost, zprůchodňující perspektivně žádoucí reformy. (To slovo jsme si měli hlídat, aby nemohlo být levici vyvlastněno a přijít do vlastnictví jejích nepřátel.)

Ivo Horák - Praha 3

Pátek, 31.Května 2019, 16:08:1

"K čemu by ale tedy demokracie měla sloužit, k čemu by měla být tím instrumentem?"

Je-li známo, že veřejnost podporuje např. zakládání parků a nelíbí se jí exploatace území v podání developerů, je na nezkorumpované politice dát jí slovo a konat dle její vůle. Zjistí-li se však, že místní veřejnost se přiklání k výstavbě komunikace skrze CHKO, je třeba se opřít o názor voličů v nadregionálním měřítku. Bude-li občanstvo žádat právo nakládat zcela volně se stromy či jinými přírodními artefakty na vlastním pozemku, je žádoucí vyslyšet mínění "odborné veřejnosti". Budou-li lidé požadovat dotace na benzín, resp. externalizaci (dalších) nákladů automobilového provozu, je na nepopulistických politicích, aby se co nejsvorněji postavili proti.
V mnohých případech by svou pomoc měly více nabízet významné osobnosti a odpovědnost by měla více pociťovat a ctít média.

Jindřich Kalous - důchodce

K čemu by ale tedy demokracie měla sloužit...? Pátek, 31.Května 2019, 17:00:11

Konečně pořádná otázka.

Jestliže je politika (politika = řízení a správa společnosti) hra zájmů (a zároveň hřiště, kde se odehrává, a zároveň sada pravidel, podle nichž se odehrává), pak bychom měli na demokracii mít v zásadě dva (nutné, i když si nejsem jist, zda postačující...) požadavky:

1. Aby umožňovala podílet se na správě a řízení společnosti co největší části příslušníků společnosti (ať už tu společnost a příslušnost k ní definujeme jakkoli).

2. Aby její pravidla umožňovala jiné způsoby výměny vládnoucích garnitur než s pomocí oprátek a kalašnikovů.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Obávám se, pane Horáku, že to bude právě naopak: Pátek, 31.Května 2019, 17:26:36

Místní veřejnost se nebude přiklánět k výstavbě superrychlostní komunikace nebo úložiště jaderného odpadu, takže investor se bude muset opřít o názor voličů v nadregionálním měřítku...

Analogickou situací je globalizace, kdy nadregionální zájem bude také v konfliktu se zájmem místním.

Ivo Horák - Praha 3

Může být, pane Nusharte Pátek, 31.Května 2019, 19:26:6

Mně šlo o tu variabilitu vztahu optimálně fungující politiky (která nepodkuřuje voliči a zároveň mu "nezahýbá") při hledání "progresivního partnerství". Zde opravdu není nutné komunikovat jen s většinou, jakkoli ustavenou, natož jen s firmami (které volební právo nepotřebují). Manévrovací prostor potřebuje nejen politika, ale každé hledající a zodpovědné počínání.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Je zde, pane Horáku, tedy nejspíše nějaký vztah mezi mírou centralizace moci (vzdálenost místa rozhodování a místa výkonu rozhodnutí), Sobota, 1.Června 2019, 09:09:13

funkčností zpětné vazby (funkčností - instrumentalizací - demokracie), kulturní, ekonomickou i ekologickou růzností - rovnováhou a stabilitou systému.

Neboli, někdo bude řešit (ekologickou, politickou...) krizi utužením centralizace moci, jiný bude totéž řešit decentralizací. Záležet pravděpodobně bude i na velikosti jednotky, tedy na vzdálenosti místa rozhodování od místa výkonu rozhodnutí. Při velké vzdálenosti narůstá rozlehlost periferie vůči centru. Má-li centrum svým rozhodováním racionálně reagovat na dění v periferii (má-li být zpětná vazba funkční), musela by neúměrně nárůstat "emočně - výpočetní" kapacita centra, aby rozhodnutí centra o každém jednotlivém bodu periferie bylo v tomto bodě periferie akceptováno a vnímáno jako spravedlivé (představa o Bohu, který navazuje osobní vztah s úplně každým člověkem, přestože lidí je několik miliard).

Nejvíce centralizovanou politickou mocí, jakou si lze vůbec představit, je globální (světo)vláda. Může taková globální vláda fungovat? Pokud by fungovat mohla, měla by její existence smysl? Mohla by taková vláda lépe čelit globálním problémům lidstva?

Jindřich Kalous - důchodce

Může globální vláda fungovat? Sobota, 1.Června 2019, 09:47:2

Mohla by, za předpokladu splnění dvou dnes těžko představitelných, natož realizovatelných předpokladů:

1. Důsledně dodržovaného všeobecného principu subsidiarity - tzn. že by se opravdu zabývala jen záležitostmi vyžadujícími globální působení.
2. Zacházení s mocí jako "technikálií", tj. s vyloučením vlivů osobních zájmů, korupce, násilí proti různým skupinám a dalších "normálních" jevů, které moc doprovázejí dnes.

Samozřejmě by se v rámci té subsidiarity musela stanovit a především dodržovat jasná pravidla dělby moci zdola nahoru. A především by se s mocí muselo zacházet jako s nástrojem správy veřejných zájmů, které by ovšem musely být nejdřív definovány přijatelně pro všechny dotčené skupiny ve společnosti.

Zatím to vypadá spíš jako sci-fi než jako realizovatelný projekt.

Jindřich Kalous - důchodce

Konflikt místních a "vyšších" zájmů Sobota, 1.Června 2019, 09:50:57

je dnes (01. 06.) popsán v Právu v článku o sporech provázejících hledání místo pro uložiště jaderných odpadů. V Čechii by chtěli jaderné elektrárny (skoro) všichni, ale uložiště odpadů za svým plotem nikdo. Platí princip NIMBY: Not in my back yard.

A tak je to se vším...

Ivo Horák - Praha 3

In margine Sobota, 1.Června 2019, 11:11:55

Vlády hodnotíme podle jejich politiky, tedy nejen podle toho, zda jsou výkonné. Globální vláda by samozřejmě musela mít jen určité (nemnohé) kompetence a pravomoci. Kontinentální vláda zase jiné. Smysl by měly ovšem hlavně tehdy, pokud by jejich raison d´etre nebyla podpora kapitalismu a ekonomismu, ale jejich náležitá regulace.

Obecně má vzdálenost vlády od spravovaného místa vedle výhod i nevýhody, jako ostatně skoro všechno. Musí se počítat s vyšší byrokratičností či jistou impasibilitou, také však s nepoplatností, nemanipulovatelností a standardním přístupem.

Co se týče NIMBY: Často sehrává pozitivní roli. V případě jaderného odpadu je však "ve hře" historicky třeba pochopitelná, ale málo racionální veřejná fobie a na druhé straně možnost rozhodnutí odkládat. Je třeba vidět, že pokud by v ČR byly zprovozněny nové bloky Temelína a Dukovan, principiálně by to žádný nový problém s úložišti nepřineslo.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Demokracie a "dobré vládnutí" Sobota, 1.Června 2019, 12:32:47

Pane Horáku, skutečně se zdá, že jste svou argumentací ve prospěch demokracie (tj. jejich různých modů podle konkrétního případu) dosáhl pravého opaku: totiž ukázal jste tím na principiální manipulativnost demokracie, tedy že se může kdykoli změnit způsob rozhodování, podle toho jak se to právě komu hodí. A přitom to všechno může ještě platit jako "demokratické".

Všechny tyto zmatky a protimluvy jsou důsledkem toho, že v současné době se z demokracie udělal fetiš; posvátný symbol, o jehož podstatě a reálném charakteru se jaksi "nesluší" vůbec hlouběji uvažovat.

A tak třeba pan Kalous se pak domnívá, že podstatou (dobré) demokracie je zajištění účasti pokud možno co největšího počtu populace na rozhodování.

To sice souhlasí, takto je princip demokracie skutečně tradičně chápán a vykládán; jenže právě tady jsme narazili na ten jeden zcela zásadní moment, že pouhá p a r t i c i p a c e obyvatelstva nedává naprosto žádnou záruku, že tímto způsobem učiněná rozhodnutí budou dobrá. A to jak ve smyslu věcném, tak ve smyslu společenské prospěšnosti, tak ve smyslu mravním.

Přesně vzato, podle uvedené definice ("vláda lidu") demokracie neznamená naprosto nic více nežli právě jen toto: čistě k v a n t i t a t i v n í, čili pouze vnějškový faktor ohledně účasti.

To co zde (tedy v takovémto pojetí demokracie) naprosto zásadně absentuje, je to, co ještě v antice platilo jako princip "dobrého vládnutí". Kdy tedy - zkráceně řečeno - rozhodujícím není to j a k se rozhoduje (a dokonce ani k d o rozhoduje), nýbrž rozhodujícím je výsledek.

Jedou větou: je to rozdíl mezi kvantitou a kvalitou. Rozdíl mezi formou a substancí.

To "dobré vládnutí" - to spočívá na předpokladu, že ti kdo jsou pověřeni řízením státu, k tomuto státu pociťují vztah odpovědnosti; a že jsou motivováni tento stát řídit k jeho prospěchu a jeho rozkvětu.

S nástupem této formální, ryze kvantitativně pojímané demokracie tento moment "dobrého vládnutí" mizí. Demokracie měla odstranit diktaturu; ale na straně druhé stát dává volně k dispozici každému, kdo dokáže - ať už jakýmkoli způsobem - získat aktuální většinu.

Tento přechod k principu obecné demokracie byl zřejmě evolučně nutný; ve společnosti hodnotově a názorově pluralistické není možno dosáhnout žádného obecně přijímaného konsensu o tom, co by mělo být právě tím "dobrým vládnutím".

Vůbec by ale nebylo ke škodě věci konečně skončit s tím ideologickým fetišizováním demokracie, jako by ona sama měla být definitivní zárukou dobré státní správy. I tato formalistická, na principu holé kvantity spočívající demokracie má dozajista svá pozitiva; ale na straně druhé už ze samotného svého principu přímo svádí k manipulativnosti. A to je na ní také každý den možno zcela názorně vidět.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Sobota, 1.Června 2019, 17:51:54

...ve společnosti hodnotově a názorově pluralistické není možno dosáhnout žádného obecně přijímaného konsensu o tom, co by mělo být právě tím "dobrým vládnutím".

Ha! Zde je pes zakopán! (A omlouvám se dosud žijícímu klasikovi, že jsem si dovolil vypůjčit jeho formulaci.)

Ne že není možno. Toho konsensu dosáhnout je bezpodmínečně nutno. Jinak civilizace nemá šanci přežít. Nebo aspoň ne v této podobě. A jestli tomu bude ponechán volný průběh, cokoli, co ji nahradí, bude mnohem nelidštější...

Ona je totiž myslitelná i jiná než formálně zastupitelská demokracie toho druhu, který známe. A alternativou k ní jistě není ani ten paskvil, který tady vydávají za "přímou" demokracii někteří, kdo si tuto etiketu ukradli ve prospěch dosahování svých mocenských a zištných zájmů. Ona totiž existuje i spousta jiných možností, jenže vládnoucí ("demokraticky" zvolená!) moc dělá a udělá vše pro to, aby nikdo nedostal ani sebemenší šanci aspoň v malém si je vyzkoušet.

Co třeba Milan Valach, jeho koncept polopřímé demokracie a Občanská ústava? Jenže Milan Valach bohužel umřel moc brzo... Nicméně ani on nevzešel z vakua a navazoval na jiné přemýšlivé hlavy; a zase jiní navazují na něho.

Ivo Horák - Praha 3

Poznámka Neděle, 2.Června 2019, 11:12:26

S Vaším názorem, pane Poláčku, zcela souzním. Neargumentoval jsem ostatně ve prospěch demokracie, ale právě pro právoplatnost ad hoc přístupu k jejím vlastnostem a efektům. Panu Nushartovi, který se nad účelovým (dvojím) pohledem na demokracii "pohoršil", jsem odpověděl v zájmu neideologické a praktické pozitivní politiky, nehledící na každý sklon, ba exces demokratické většiny fatalisticky, či strnule "jako žába na hada".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Přímá demokracie Neděle, 2.Června 2019, 13:26:59

Musím přiznat, pane Kalousi, že jsem si napřed musel vyhledat v internetu, jaké ideje jsou spojeny se jménem Vámi zmíněného Milana Valacha. Nakonec tedy nic jiného, nežli klasická přímá demokracie.

Ti zastánci přímé demokracie mají bezpochyby své pozitivum v tom, že si uvědomují odcizený, formální charakter demokracie současné, tedy zastupitelské.

Na druhé straně jejich návrh na řešení je příliš přímočarý, nežli aby mohl mít reálné vyhlídky na opravdovou závažnost. Limitovanost tohoto pohledu je v tom, že zůstává uchycen v pouhé formě. A tak se domnívá, že už jenom tím že změní formu rozhodovacích procesů (z demokracie nepřímé na demokracii přímou), že už jenom tím se dosáhne nějaké podstatné změny. To je vlastně to o čem už jsem psal: že se řešení vidí jenom ve zvýšení míry participace obecné populace na těchto rozhodovacích procesech.

Jenže - to naprosto neřeší zásadní problémy. Připomeňme si jenom demokracii švýcarskou (tedy tu s nejvyšším podílem přímé demokracie): je snad ve Švýcarsku nějaký "menší" kapitalismus než kdekoli jinde? To jest: je tu reálná nadvláda kapitálu nad člověkem menší nežli v státech se zastupitelskou demokracií?

Ty skutečné problémy demokracie jsou někde zcela jinde.

Za prvé: problémem je člověk sám. Jeho neschopnost, jeho neochota volit skutečně smysluplná, inteligentní, obecně prospěšná řešení; namísto toho dá vždy přednost svým individuálním, partikulárním (a tedy omezeným) názorům, a svým ryze osobním zájmům.

Tolik za prvé. A za druhé: stále tu máme onen pověstný "systém". Tedy systém kapitalistické ekonomiky, který může úspěšně fungovat jenom za určitých předpokladů. A který ovšem zase má určité důsledky, a stanoví zcela jasné limity pro to, co je a co není možné si odhlasovat. Ta "přímá demokracie" v podnicích, respektive samospráva - už výše jsem napsal, že jmenovitě dělníci v BMW vůbec neprojevili žádný z á j e m na tom, aby jejich firma byla zestátněna! A aby tedy případně oni sami si mohli "vládnout" ve svém vlastním podniku.

To je téma, které jsme tu probírali už mnohokrát: za prvé, samospráva je krajně náročná věc. Krátce řečeno: buďto by ti dělníci z BMW museli řídící a organizační práci současných manažerů vykonávat ještě po vlastní práci u výrobní linky; a na to asi sotva kdo má chuť. Anebo by ji museli vykonávat v pracovní době, tedy na úkor svého vlastního pracovního výkonu, a tedy na úkor produktivity. (A to nehledě k tomu, že ta manažerská práce je velice náročná činnost, na kterou opravdu nemá schopnosti každý.)

A za druhé jsou tady ty limity kapitalismu. Znovu a znovu se opakuje ta věčná iluze všech autonomistů, že když si budou moci ve své firmě rozhodovat sami, vlastní samosprávou, že už jenom tím nějakým zásadním způsobem zlomí moc kapitálu nad sebou. Nezlomí; dokud funguje kapitalistický trh a jeho zákony, budou se mu muset stejně tak podřídit, ať si ve své firmě interně rozhodují samosprávou nebo prostřednictvím manažerů. Tohle naprosto přesně věděl už Marx; a proto konstatoval že ten malovýrobce, který sám vlastní svůj podnik a pracuje v něm sám jenom s členy své rodiny, sice propadá iluzi že je "nezávislý", ale ve skutečnosti nakonec jenom vykořisťuje sám sebe.

Právě z těchto důvodů Marx nástup komunistické společnosti (tedy společnosti bez vykořisťování, ale i bez manipulace) podmiňovat principiálním odstraněním veškerého (kapitalistického) trhu, a to včetně peněz!

Marx byl tedy naprosto důsledný; ovšem tyto jeho představy byly samozřejmě ekonomicky naprosto nerealistické, neřkuli nesmyslné.

Takže stále platí: v současné chvíli nemáme k dispozici žádné opravdové řešení. V každém případě ten model "přímé demokracie" takovým řešením není; ten může vytvářet pouze i l u z i toho, že člověk skutečně vládne svým vlastním světem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Obecný konsens Neděle, 2.Června 2019, 13:36:16

Pravdou ovšem je, že toho obecného konsensu o tom, co je "dobrým vládnutím", je nutno bezpodmínečně dosáhnout. Otázkou ovšem je, jestli takovýto obecný konsens má zachránit současnou civilizaci - anebo jestli spíše naopak, teprve zásadní změna civilizace by byla podmínkou pro dosažení takového konsensu. Daleko pravděpodobnější se jeví alternativa druhá.

To všechno souvisí s otázkou, jestli ten současný pluralismus je tady "na věčné časy", jak to tvrdí jeho ideologové.

Spíš se ale jeví pravděpodobným, že dosavadní dějiny neustále oscilují mezi hodnotovým liberalismem a relativismem na straně jedné, a mezi hodnotovým monismem (a tedy "totalitarismem") na straně druhé. V současné době je lidstvo většinově (alespoň ve svých vedoucích regionech) ve fázi pluralismu; to ovšem naprosto není zárukou toho, že až ten (spolu se svým hodnotovým relativismem) definitivně ukáže svou prázdnotu a bezobsažnost, že se kyvadlo dějin nepohne zase opačným směrem. A že se bude hledat nějaká univerzální hodnota, která by mohla být základem nového obecného konsensu.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Neděle, 2.Června 2019, 13:37:45

Zdá se tedy, že jsem Vaše výklady přece jenom ne zcela správně pochopil, pane Horáku. Tím lépe; už jsem se přece jenom začal domnívat, že nastal značně neobvyklý případ, že bychom zastávali diametrálně odlišný názor. ;-)

Ivo Horák - Praha 3

A zde je pes taky zakopán! Neděle, 2.Června 2019, 15:21:20

Kdyby třeba ti dělníci z BMW měli šanci jít chvíli řídit (myslím firmu), přivítali by to (celkem logicky) asi jen tehdy, pokud by měli vyšší plat, nebo kdyby se mohli „tam nahoře“ nějak „ulejt“, či "zapikolovat". Snad by se dalo uvažovat ještě o motivu získání nové zkušenosti v jiné branži, tedy něčeho jako rekvalifikačního kurzu. Jinak bych se však také, být dělníkem v BMW, přidržel svého kopyta a dělal to, co bych (snad) uměl a "nepohnojil". Odpovědnost bych s klidným srdcem přenechal profíkům (a mohl na ně posléze případně nadávat). Ostatně věčně diskutovat s kolegy o elektomobilitě či čínském trhu by mě nebavilo a skoro nutně narušovat vzájemné vztahy už vůbec ne.

V BMW již pracovat nestihnu, nicméně ono zhruba to samé platí asi o každé firmě, tedy kromě těch, kde by... „bylo nás pět“. A i to je nakonec otázka: Má se člověk trápit střety a „umazat“ se při řešení dilemat ekonomiky a morálky?

No jo, jenže podobně potom asi končíme se vší účastí na správě své polis. Respektive v ní pokračují jen ti, kteří si tím obstarávají materiální výhody.

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Neděle, 2.Června 2019, 16:12:45

Tak jistě, vždycky je dost lidí, kteří tvrdí, že něco nejde, dokud se nenajde pár divných týpků, kteří jdou a udělají to.

Například řídit i dost velké firmy jako samosprávná družstva jde a bylo to x-krát dokázáno. Nechce se mi hledat příklady. Stejně tak leckde fungují nástroje přímé demokracie na úrovni i dost velkých měst ve formě participativních rozpočtů.

Stejně tak se mi to tady nechce tapetovat odkazy na Milana Valacha nebo Jiřího Poláka, pokud jde o rozdíl mezi přímou a polopřímou demokracií. Oni sami ho považovali za velice zásadní - a nebyla to jen otázka použití nějakých nálepek. Dá se to dohledat.

Lidi jako Ilona Švihlíková se domnívají, že kdyby "systém" dopustil, aby se zásady demokratického řízení rozšířily i do ekonomiky, tak by to ten "systém" podvrátilo do té míry, že by se změnil "sám". Jistě zrovna Vám nemusím vysvětlovat, že systém se nemění tak, že si někde pár lidí sedne třeba v hospodě a řeknou si "tak, a teď ten hnusnej feudalismus povalíme". Jistě sám víte, kde a jak základy kapitalismu vznikly a jak dlouho trvalo, než se rozšířil. Správný marxista by ale řekl, že podobná změna zrovna teď do značné míry "sama" probíhá; týká se informací, sítí a robotizace. Dosavadní vlastnické vztahy jsou z hlediska té změny, která se nakonec stejně prosadí, i kdyby se proti ní spikli všichni vlastníci světa, kontraproduktivní. Jinými slovy, právě prožíváme období, kdy kapitalistická ekonomika přestává fungovat. A podobně, jako ti obchodníci v benátských nebo florentských tavernách při vymýšlení principu směnek netušili, co z něj za 700 let vznikne, ani my dnes nevíme, co se stane se společenskými vztahy, až ve výrobních silách převládne ten oběh všem dostupných informací, na které si nikdo nebude moci činit vlastnická práva, protože zkrátka nebude ani fyzicky nebo technicky možné, aby si je někdo přivlastnil. Takové projekty jako Linux svědčí o tom, že jestli se v nějakém ekonomickém sektoru prosadí zásady "komunistického" vlasnictví, bude to právě práce s informacemi.

O funkcích peněz v současné době více viz Miluš Kotišová nebo její vzor, u nás téměř neznámý Albert Martén.

Ale možná platí to, co se domnívají někteří jiní autoři, totiž že nejen kapitalismus, ale současná civilizace vůbec mohla fungovat jen díky dostatku fosilních paliv. Z tohoto hlediska považují kapitalismus a "reálný" socialismus za dvě strany téže mince, která se jmenuje průmyslová civilizace. (Viz třeba některé názory Jana Kellera z doby před 25 lety, kdy fungoval jako myšlenkový guru Hnutí Duha.) Vyčerpání fosilních paliv (které už je z historického hlediska na dohled) podle nich povede ke všeobecné deindustrializaci lidské společnosti. Viz autoři jako Ugo Bardi (universitní profesor fyzikální chemie), James H. Kunstler (spisovatel a publicista), John Michael Greer (duchovní a publicista), Gail Tverberg (ekonomka a účetní) nebo Dmitrij Orlov (informatik). Pak možná sice i nadále bude platit to Marxovo učení o výrobních silách a výrobních vztazích, ale jak budou vypadat, to s dosavadní historickou zkušeností neví už vůbec nikdo. J. H. Kunstler se to pokusil naznačit v několika knihách, non-fiction i beletrii, které - pokud vím - zatím nikdo do češtiny nepřeložil...

Vznik a vývoj nové společensko-ekonomické formace ("systému", chcete-li) bude podobně jako vznik a vývoj kapitalismu proces na stovky let. Naše generace už se ho nedožije a asi ani generace našich dětí a vnoučat, i když některé dílčí procesy možná budou dost rychlé. Zbývá jen otázka, jestli tomu, že se toho nedožijeme, máme být rádi nebo jestli toho raději máme litovat...

Pavel Krupička - Praha 5

Neděle, 2.Června 2019, 18:07:23

Hezky napsáno, pane Kalousi. Myslím si něco podobného.

A co se týká praktické realizace, tak by se o to myslím mohla pokusit např. tato zatím malá organizace: https://skutecnalevice.cz/, jejímž jsem členem. Samozřejmě k tomu může přibrat myšlenkově spřízněné spojence.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Správa své polis... Pondělí, 3.Června 2019, 11:44:30

Pane Horáku, s tím "nutným narušováním vzájemných vztahů" v případě kolektivního řízení vlastního podniku jste konstatoval v podstatě přesně to samé, co před dvěma a půl tisíciletími už Aristoteles, když polemizoval proti Platónovu konceptu společného vlastnictví. Už Aristoteles viděl (a jen tak mimochodem, naprosto jednoznačně to potvrzují i výsledky moderní psychologie), že hierarchická forma řízení, s jednoznačně vymezenými kompetencemi, ačkoli je asymetrická, tak v konečném efektu vede ke z m e n š e n í počtu vzájemných konfliktů.

Jinak řečeno: tam kde je vedení kolektivní, tam každý má svůj vlastní rozum, každý chce prosadit právě ten svůj vlastní názor - a výsledkem jsou neustálé konflikty mezi těmito "sobě rovnými". Zatímco když je tu dána jasná hierarchie, pak vznikne nanejvýš konflikt mezi nadřízeným a pracovníkem, ale nikoli (obvykle) vzájemné konflikty na rovině horizontální, tedy mezi zaměstnanci navzájem.

Ostatně, podle evoluční psychologie to máme už přímo v genech, podřídit se vedení dominantního vůdce tlupy. A především - poněkud překvapivě - především muži toto hierarchické uspořádání akceptují, protože ho považují za přirozené. (Což by mohlo opět souviset s tou evoluční psychologií: samec který byl v boji poražen dominantním alfa-samcem si je do budoucna naprosto přesně vědom svého podřízeného postavení a akceptuje ho; zatímco u samic ty hierarchie nejsou obvykle tak zřetelné.)

-------------------------------------------------

Ale co se té "správy své polis" týče - tam je tento efekt ovšem poněkud problematický.

Na straně jedné je jednoznačné: i v té polis je ten princip hierarchického vládnutí jednoznačně efektivnější. A na to naprosto nic nezmění ani žádná navenek demokratická forma. Ve skutečnosti i v demokratických státech formálně demokratických prakticky veškerý výkon státní moci má hierarchickou strukturu; ten demokratický prvek do toho vstupuje jenom velice sporadicky, prakticky jednou jedinkrát za celé volební období, a pak už jenom při velkých demonstracích.

Takže jak řečeno ta hierarchická forma vládnutí je sama o sobě naprosto funkční, a to i v politických demokraciích. Na straně druhé tu ovšem stojí ta představa, že právě v těch demokraciích by tu ten státní aparát měl vládnout "pro lid, ve jménu lidu a pro lid". Takže - co teď s tím?

Pane Horáku, zmínil jste ten nezájem toho lidu o správu vlastní polis, tu pohodlnost. To je dozajista naprosto reálný faktor. Jenže - já se v současné době pročítám starými výtisky novin z roku osmašedesátého, z období reformního "Pražského jara" - a tady o nějakém "nezájmu o vlastní polis" není ani stopy. Přesně naopak - tehdy byl stav státu a jeho další osud doslova "věcí veřejnou", o politiku se zajímal téměř každý, zdaleka ne jenom intelektuálové či jinak angažovaní jedinci, celá osazenstva závodů posílala své rezoluce na vládu nebo vedení komunistické strany.

Samozřejmě, mohlo by se namítnout, že to byla tehdy naprosto výjimečná situace, po svržení byrokraticko-totalitního předchozího vedení. To je dozajista pravda; ale mnohé hovoří pro to, že je to pravda jenom částečná.

Ta obecná angažovanost tehdy měla ještě jeden další, a to mnohem stabilnější základ: totiž právě ten všeobecný konsens o "dobrém vládnutí", o kterém jsme zde hovořili.

Drtivá většina národa se tehdy shodla na tom, že "postaru už nelze", že je nutno odstranit starý byrokratický a nedemokratický způsob řízení; ale stejně tak naprostá většina národa sdílela konsens o tom, že novým státním modelem má být nadále socialismus - nyní ovšem socialismus demokratický.

A tento demokratický socialismus (ponechme teď stranou otázkou jeho realizovatelnosti) se od "čisté" (tj. liberálně-občanské) demokracie liší v jednom zcela zásadním bodě: totiž že skutečně vyrůstá "zdola", od činného, pracujícího člověka, pro kterého je státní majetek bezprostředně j e h o v l a s t n í m majetkem, a pro kterého je tedy i jeho stát jeho vlastním státem. A ne jenom nějakým anonymním, odcizeným byrokratickým aparátem.

Zatímco v té "čisté" demokracii - která je ve skutečnosti jenom doprovodnou formou kapitalismu - je celá společnost automaticky rozbita na navzájem si konkurující zájmové skupiny, kde je vzájemný konsens principiálně nemožný. A kde tedy stát nemůže převzít úlohu společného konsensu, společného díla, nýbrž vykonává jenom zbytkovou úlohu nejmenšího společného jmenovatele, pro technicky a administrativně nezbytné úkony řízení státu.

Krátce řečeno: kdybychom dokázali vybudovat stát, polis, kde lidé by byli s tímto státem navzájem propojeni společným vitálním zájmem - pak se dá právem očekávat, že i ten zájem na správě vlastní polis by byl mnohem vyšší, nežli jak je tomu v současné "čisté" (tj.: kapitalistické) demokracii.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kapitalismus, postindustriální společnost, systém Pondělí, 3.Června 2019, 12:37:26

Pane Kalousi, u těch Vašich vývodů souhlasí to, že to všechno by skutečně m o h l a být pravda.

Vy jste zde přednesl celý soubor argumentů z arzenálu levicových teoretiků, kteří se - dozajista legitimně - snaží vybudovat a zdůvodnit nějakou pozitivní alternativu proti zdánlivě "věčnému" světu kapitalismu, poté co se zhroutil svět komunismu.

Ta slabá stránka této levicové argumentace vězí v tom, že jsou zde prezentovány výhradně argumenty hovořící pro tuto nekapitalistickou, samosprávnou alternativu - ale přitom jsou ignorovány všechny argumenty hovořící proti. Takže se na celou záležitost podívejme znovu, bod po bodu.

Za prvé: samosprávná družstva. Já jsem v žádném případě nenapsal že "nemohou fungovat"; já jsem jenom - spolu s Marxem - konstatoval, že tato samosprávná družstva se ve skutečnosti nijak zásadně n e o s v o b o z u j í z reálné moci kapitálu, kapitalistické produkce, kapitalistické směny. Tato samosprávná družstva si nanejvýš mohou vytvořit i l u z i své vlastní autonomie; ale jakmile se svou produkcí vykročí za brány svého sídla, okamžitě se musí podrobit logice a požadavkům kapitálu, jinak nemají šanci na přežití. (Pokud se nejedná o nějaké vyloženě okrajové produkční aktivity, na kterých velký kapitál nemá zájem.)

Za druhé: opravdu není záhodno plést si systém kapitalismu s érou industriální produkce. Už dnes máme společnost postindustriální, společnost služeb a informačních technologií - a změnilo se tím snad něco podstatného na nadvládě kapitálu nad světem člověka? Je snad ten dnešní svět méně ovládán zákony zisku? Nutností produkovat neustále více a více, i kdyby to mělo zničit celou planetu?... Asi sotva.

Ostatně: i kdyby se tu opravdu měla vyvinout natolik transformovaná forma současného systému, že by se pro ni už nehodil název "kapitalismus", a jevilo by se příhodnějším pro ni vytvořit pojmenování nové - změnilo by se tím něco zásadního na onom základním stavu, táhnoucím se dějinami už od vzniku otroctví - totiž na stavu v y k o ř i s ť o v á n í pracovní síly ze strany majitele kapitálu?

Právě toto a tohle je to podstatné: nikoliv specifická forma kapitalismu (která skutečně může být jenom historicky podmíněná, a ohledně svého vzniku dozajista je) - ale naprosto klíčové jsou dva faktory: onen stav vykořisťování, a za druhé stav "odcizení" - kdy člověk-producent je ovládán produktem své vlastní práce, namísto aby on (člověk) tomu produktu vládl, v zájmu svých autentických humánních zájmů a potřeb.

Mimochodem, ten linux: pokud je mi známo, byla to jediná městská správa, ve městě Mnichově, která se svého času rozhodla dát přednost "komunitnímu" operačnímu systému Linux před Windows. Výsledek? - Před nedávným časem bylo toto rozhodnutí městským vedením opět revokováno, jako naprosto špatné. Ve srovnání se zavedenými Windows byl Linux málo funkční, a především, téměř nikdo s ním nedokázal zacházet. Takže se provedl zase návrat ke "kapitalistickým" Windows.

Takže ještě jednou: ano, svět se vyvíjí, spolu s tím se vyvíjejí i produkční síly lidstva, a spolu s nimi se dozajista mění i odpovídající společenské a politické formy.

Na straně druhé zde ale přetrvávají zcela jednoznačné konstanty; a jednou z těchto konstant (a to zřejmě tou naprosto primární) je přirozená a nutná snaha každého živého tvora (a tedy i člověka) neustále m a x i m a l i z o v a t své životní zdroje. Sám kapitalismus pak není ničím jiným, nežli jednou konkrétní formou, v které tato snaha po maximalizaci vlastního prospěchu (vlastního zisku) probíhá.

Pokud bychom tento kapitalismus opravdu chtěli nahradit produkční (a společenskou) formou jinou, pak by tato forma

- buďto musela být ekonomicky úspěšnější nežli kapitalismus; a právě to je sotva možné, neboť jádrem kapitalismu je jeho schopnost vyždímat maximum ze všech dostupných zdrojů;

- anebo by tato nová (humánnější) forma musela dokázat nějakým způsobem zlomit, překonat tu evolučně (a tedy geneticky) zakódovanou snahu po maximalizaci vlastního prospěchu. Jinak řečeno: muselo by nějak dosáhnout stavu eusociálnosti, dobrovolné práce ve prospěch celku; kterážto schopnost či vlastnost je ovšem v celé přírodě extrémně vzácná, mají ji vlastně jenom termiti a mravenci.

Takže, pane Kalousi: jak řečeno svět je v neustálém pohybu a vývoji, ale to ještě zdaleka neznamená, že bychom ohledně možností jeho budoucího vývoje museli jenom tápat v mlhách. Pro ten budoucí vývoj tady existují zcela jasné limity; zcela jasná zadání, které ten budoucí vývoj může vyřešit v zásadě jenom jedním z omezené škály možných řešení.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Já se v současné době pročítám starými výtisky novin z roku osmašedesátého, z období reformního "Pražského jara" - a tady o nějakém "nezájmu o vlastní polis" není ani stopy." Pondělí, 3.Června 2019, 12:52:35

Ano, právě osmašedesátý - Pražské jaro a jeho srpnové okupační vyústění je skvělým příkladem konfliktu místního zájmu se zájmem nadregionálním.

Demokratickému konsenzu o dobrém vládnutí odpovídal tedy spíše zájem místní, nebo zájem nadregionální? (Omlouvám se za hloupou otázku.)

Jindřich Kalous - důchodce

Josefu Poláčkovi Pondělí, 3.Června 2019, 18:40:40

To s tím Linuxem je úplná kravina, kterou jste mohl napsat jenom proto, že vůbec nemáte představu, kde všude je už dnes linux (v komerčních aplikacích!) nasazen. To, že na něco není vidět od stolu a PC, ještě neznamená, že to neexistuje. Servery, sítě, firewally, průmyslové řídící systémy včetně "polních" technologických rozhraní - tam všude se linux a jeho klony běžně používají. Taky je otázka, kdy se to v tom Mnichově stalo. Dnešní distribuce OS jako třeba Linux Mint jsou z uživatelského hlediska mnohem přívětivější než poslední verze Windows. A až na jednu důležitou výjimku (CAD systémy) se skoro pro všechen windowsovský aplikační software dají najít srovnatelné linuxové alternativy.

Jindřich Kalous - důchodce

Postindustriální společnost? Pondělí, 3.Června 2019, 18:49:55

To je jen obvyklá iluze lidí z jádrových zemí globálního Severu, kteří si myslí, že když se jim z očí ztratily a do nosů přestaly smrdět třeba zaniklé ocelárny z Porúří, že se něco zásadního změnilo na charakteru společnosti. Ony se ty ocelárny jen přestěhovaly do zemí globálního Jihu (Číny, Indie...) nebo na periferii toho Severu (třeba do Košic...), ale stále víc těch plechů na stále rostoucí počet vyráběných auťáků se někde mimo dohled jejich očí a nosů evidentně i nadále vyrábí...

Jindřich Kalous - důchodce

Čím nahradit kapitalismus? Pondělí, 3.Června 2019, 18:56:42

No, jestli je kapitalismus opravdu funkcí nadbytku fosilních paliv, tak se nahradí sám, a to dost rychle... Jenže jestli tomu nahrazování necháme volný průběh, tak ve prospěch zachování stávající civilizační úrovně lidstva to určitě nebude...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 4.Června 2019, 09:14:0

Civilizační úrovní myslíte spíše materiální výdobytky nebo kulturu vztahů?

Jindřich Kalous - důchodce

Jiřímu Nushartovi Úterý, 4.Června 2019, 19:38:34

Jestli jste ještě zažil ve škole marxák (a úplně ho neprochrápal nebo neprobulal), tak jistě víte, jak se má jedno ke druhému a jak vztah a vzájemné působení obojího určuje to, co jsem možná poněkud nepřesně nazval "civilizační úrovní"...

Ale propracovali se k tomu i někteří evidentní nemarxisté, jako třeba J. H. Kunstler nebo Ugo Bardi.

Více viz Dmitrij "Kolapsnik" Orlov a jeho pět stupňů kolapsu civilizací, viz tady:
http://cluborlov.blogspot.com/2008/02/five-stages-of-collapse.html
Jediné, co Orlov na své představě za těch 10 let změnil, je to, že ty stupně po sobě nemusejí následovat chronologicky v uvedeném pořadí.

No a jeden cynický vtipálek navrhl toto pořadí stupňů civilizačního kolapsu, jak ho vnímá většina (nejen) české veřejnosti:
1. Kecy.
2. Kecy.
3. Kecy.
4. Co se to kurva děje?
5. A je to v prdeli.

(Útlocitné dámy a politicky korektní pánové jistě prominou použití nesalónních výrazů, tedy pokud mi je redakční systém nebo ruka Páně - sorry, chci říct Admina - neodfiltruje...)

Ivo Horák - Praha 3

Jiná varianta, ve "slušňákovině" Úterý, 4.Června 2019, 20:10:37

1. Dejte nám s tím škarohlídstvím pokoj a hleďte si svýho!
2. Jděte už s těma nesmyslama k šípku, vypatlanci!
3. Jak já tyhle ufňukaný slabochy nesnáším!
4. Ale samozřejmě, že jsem to věděl dřív než voni!
5. Můžou za to nejvíc, prevíti, ale vodskáčem to my!

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Úterý, 4.Června 2019, 21:53:40

Tomio to taky říkal a nikdo mu nevěří :-)

Jindřich Kalous - důchodce

Tomio to taky říkal... Středa, 5.Června 2019, 07:41:8

Nevím sice konkrétně co, protože ten pán mě nezajímá natolik, abych ho sledoval, ale obecně platí, že i lhář může mít někdy pravdu... Otázka je, jak poznat, kdy zrovna nelže, resp. kdy jeho výjimečné sdělování pravdy má jiný účel než jeho vlastní prospěch. A jestliže pravdu sdělují i důvěryhodnější osobnosti, nevím, proč bych ji měl hledat zrovna u takové entity, která v předvolebním debatě dokáže prokazatelně zalhat z deseti výroků sedmkrát...

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Je dána množina jedinců Středa, 5.Června 2019, 10:38:35

a každý jedinec této množiny vyslovil shodný výrok A ("Naše civilizace stojí před svým kolapsem.")

Výrok A je:
a) pravdivý
b) nepravdivý
c) pravdivý pouze v tom případě, že člen množiny "Tomio" tento výrok nevyslovil.

------------------------------------

Upozorňujeme, že informace ze zdrojů mimo oficiální portály Cermat mohou být nepřesné, neúplné a zavádějící.

Jindřich Kalous - důchodce

Jiřímu Nushartovi Středa, 5.Června 2019, 23:58:12

Lhář si sám způsobil svým lhaním to, že a) ho nikdo neposlouchá, i když náhodou někdy nelže, b) když už ho náhodou nebo omylem někdo poslouchá, tak mu nikdo nevěří, i když náhodou někdy nelže.

Jakákoli obhajoba lháře s pomocí logiky je v tomto kontextu sofistika.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Na jednom ostrově žily dva kmeny: kmen lhářů a kmen pravdomluvných. Čtvrtek, 6.Června 2019, 00:40:17

Cestovatel, který na ostrov přijel, neznal řeč domorodců, a proto si najal tlumočníka. Když potkal jednoho domorodce, zeptal se ho, z kterého je kmene. Tlumočník otázku přeložil, domorodec odpověděl a tlumočník odpověď přeložil: "Jsem z kmene lhářů."

Jde o obhajobu lhářů, nebo o obhajobu logiky?
Z jakého kmene byl tlumočník Tomio?

Jindřich Kalous - důchodce

Jiřímu Nushartovi Čtvrtek, 6.Června 2019, 08:06:21

Paradox Kréťana nemá řešení, když nemáme k dispozici metajazyk, na jehož úrovni ho jedině lze řešit.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Z jakého kmene byl tlumočník Tomio? Čtvrtek, 6.Června 2019, 15:38:25

Předpokládejme, že domorodec byl z kmene lhářů, pak by tedy musel stále lhát a na otázku cestovatele by odpověděl, že je z kmene pravdomluvných. Pokud by domorodec nebyl z kmene lhářů, ale z kmene pravdomluvných, musel by stále mluvit pravdu a odpověděl by tedy stejně jako v prvním případě: "Jsem z kmene pravdomluvných." Tlumočník tedy k překladu v obou případech musel dostal stejnou odpověď, a to odpověď: "Jsem z kmene pravdomluvných." Tlumočníkův překlad ovšem zněl: "Jsem z kmene lhářů."

Tlumočník Tomio tedy odpověď "přeložil" v opačném významu, takže byl z kmene lhářů.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.