Kdo nejde s námi, jde proti nám

Doba je vyhrocená a mnohým z levicového i pravicového tábora vyhovuje žít v neustálém boji proti někomu. Mnozí nejvyšší ústavní činitelé všeobecné nedůvěře a paranoie ještě nahrávají. Máme šanci na změnu?

Protože se i po devatenácti letech v Praze považuji za Havířovana, rozpálila mě do běla zpráva o mých tamních spoluobčanech chovajících se jako hovada k fanouškům jiných hokejových týmů, než je ten náš. Bohužel ale nic lépe nevypovídá o náladách uhnízděných v postkomunistické Evropě.

Nedávno jsem zde napsal sloupek o Zuzaně Čaputové coby autentické aktivistce a političce, jakých je málo. Většina čtenářů mne za něj poplácala po rameni, jen pár mých slovenských přátel držících v tamní prezidentské volbě palce Maroši Šefčovičovi mi odpovědělo, ať si tu nezkušenou a povrchní celebritu klidně vezmeme do Česka. Smůla. My tu už originálního prezidenta máme – a každý nechť podle jeho divokých výroků a pohrdání Ústavou posoudí, zda je to nějaká výhra.

Pak mi zavolali z deníku Pravda, abych se zamyslel, zda Čaputová nemá našlápnuto skončit jako česká několikadenní ministryně spravedlnosti Taťána Malá. Odpověděl jsem že asi nikoliv. Malé zlomily politický vaz obšlehnuté diplomové práce, nikoliv koncipientská praxe vykonávaná – slovy klasika – daleko od svých, daleko od domova, až v Dolním Kubíně. S praxí měla problém i Čaputová. Na jednom místě ji vykonávala, na jiném žila a realizovala jiné pracovní aktivity.

Být to dnes, protivila by se zákonu. Tenkrát mohla získávat odborné zkušenosti kdekoliv. Však mi také spousta lidí připomněla, že se Čaputová ničeho protiprávního nedopustila. Jako kdyby jediným kritériem u politika (političky) měly být paragrafy, a ne morálka.

Najednou bylo všechno jinak. Od podobné sorty lidí, kteří mi za dřívější text děkovali, jsem slyšel rady, abych se omluvil, styděl, nebo rovnou abych zalezl do zadních partií tu Šefčovičovi, tu rovnou Zemanovi…

Fear-3949033_960_720Nedůvěra a paranoia kvete. Kdo nejde s námi, jde proti nám! Ilustrace Pixabay

Fandíme ostošest jako na hokeji. Chyby a přešlapy oblíbenců přehlížíme. V tom se neliší levičáci od pravičáků, liberálové od konzervativců, měšťáci od vesničanů, kavárníci od pivařů. Kruté umí být tábory Pravdy a Lásky i Lži a Nenávisti.

Stačilo, abych v komentáři pro Právo učinil srovnání, z nějž vyšla lépe Zuzana Čaputová než Miloš Zeman, a čtenářka z Ostravy mi napsala: „Vy šašku, který nesaháte Zemanovi ani po kolena, si dovolujete tak mluvit o demokraticky zvoleném prezidentu tohoto státu, tak to je vrchol, je vidět, že postrádáte morální zábrany a mozek vám mele naprázdno. Je vidět, že postrádáte schopnost poznat, jaký člověk skutečně je, a brzo uvidíte, co vám všem pokrytcům tato ženská ukáže.

S tou ženskou bych nechtěla přijít do konfliktu, ta je schopná všeho. Když se kontroluje, tak úsměv na plnou hubu, když se zapomene kontrolovat, tak člověk vidí, co je zač. Jenom se podívejte na její zlé oči a výraz v obličeji! Slováci si ještě užijí, ta je prodá i s chlupama EU a USA. Dokonce čtu, že její kampaň financoval Soros! Komu myslíte že poleze do zadku – lidem, kteří nechtějí imigranty a americké základny, nebo tomu, od koho bere prachy?

Jsem si jistá, že mi dáte zanedlouho za pravdu, že ta ženská je ztělesněním zla a ještě více udělá ze Slovenska lokaje USA a EU. Na rozdíl od našeho prezidenta, který to má v hlavě na rozdíl od vás v pořádku a jde mu o Českou republiku.“

Autorku jmenovat nebudu, nezaslouží si to. Pouze ve zhutnělé podobě přiblížila neurotický svět obětí dezinformací, fake news a konspiračních teorií. Mimochodem, narážky na filantropa a propagátora otevřené a vzdělané společnosti George Sorose už obsahovala antikampaň vůči Čaputové, zjevně inspirovaná maďarským nacionalistou Orbánem.

Se stejným typem argumentů, byť v kultivovanější podobě, se vytasil též Institut Václava Klause zastoupený Jiřím Weiglem: „Zuzana Čaputová má jedinou známou přednost a výhodu, kromě toho, že je žena – dosud nic nevykonala, nikdo ji nezná, a tak o ní nelze nic říci. Její zvolení je smutným vysvědčením zoufalosti slovenské politiky a stavu tamější demokracie – vyhrává anonym. Rozhoduje pohlaví, vlasy, šaty, prázdná slova a fráze – „slušnost, spojit národ a boj proti zlu“. Nejhorší je, že ani pořádně neznáme pozadí celého projektu Čaputová. Kdo za ním stojí, kdo ho platí, co za to chce?“

Kam na to ti klausovci chodí? Čí slovník je inspiruje? Nezavání to židobolševickým spiknutím se zednářským pozadím? To ne my, to oni! Vnější nepřítel vždy dokáže spojit. Dvojnásob pak, když z nás coby obětní beránek snese naše vlastní hříchy. Cožpak je tak těžké pohlédnout do zrcadla a přiznat si svoje vlastní slabosti a chyby? Musíme vždy vidět zlo jen v těch druhých?

Svět je drsný a život v zákopech mnohým kupodivu vyhovuje. Kvete nedůvěra a paranoia. Kdo nejde s námi, jde proti nám! Přímá volba nejvyšších ústavních činitelů tomuto přístupu jen napomáhá. Ti si pak mohou – jako Zeman – připadat nedotknutelní, urážet oponenty či dělat ostudu v cizině.

Jakkoliv i Čaputová je člověkem z masa a kostí, chybujícím a usnadňujícím si tu a tam život, třeba se jí opravdu podaří nastolit jiné pořádky. Osobní vzor je vždy nejlepší. Klidnější atmosféra a férová hra by prospěla nám všem.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Bubliny našich identit Čtvrtek, 11.Dubna 2019, 12:47:28

Každý člověk si zcela přirozeně a spontánně vytváří svět svých vlastních identit.

Je to zřejmě dědictví už z dávných časů evoluce, kdy v nejasných, konfliktních a potenciálně nebezpečných situacích bylo životně důležité okamžité, až přímo bleskové rozhodnutí. Ten a ten je příslušníkem naší tlupy, tedy od něj nehrozí nebezpečí - zatímco ten druhý je cizí, ten není z našeho světa, je přinejmenším latentním nebezpečím.

Jak řečeno, tento automatický filtr toho, s čím se ztotožníme a co se nám jeví cizí, měl - a stále mnohdy má - svou nezastupitelnou evoluční funkci. I dnes zcela automaticky, podvědomě pociťujeme sympatie či odpor například k tomu či onomu výkonnému umělci. Ten jeden se nám zamlouvá, ten druhý ne; aniž bychom sami dokázali přesně vysvětlit, proč vlastně.

To je tedy jedna stránka věci. Ovšem - druhá stránka věci je ta, zda ani za současného stavu rozvoje civilizace nemáme být stále schopni toto naše pudově atavistické dědictví ovládnout. Nikoli zcela odstranit (jak řečeno má stále i svou pozitivní funkci) - ale ovládnout.

Jestli tedy zůstaneme v zajetí těch nejprimitivnějších atavistických reakcí "ten se mi nějak nezdá, a p r o t o je to nepřítel, ničema, a je zapotřebí a zcela oprávněné ho zničit"; anebo jestli tento náš instinktivní pocit dokážeme ovládnout, zmírnit, relativizovat schopností sebereflexe. Když se dokážeme podívat jaksi "nad sebe", a s nadhledem, za pomoci vlastního rozumu si rozebrat, o co se vlastně skutečně jedná. A nejsme-li to zrovna my sami, kdo tu jedná v zajetí svých nezvládnutých emocí.

A ještě za třetí: mnohem lidem i dnes stále ještě chybí zcela základní kultivovanost. A tím teď ani tak nemám na mysli kultivovanost projevu; jako především kultivovanost pohledu.

Jenom a jedině proto mohou politické osobnosti, už zcela napohled toho nejhrubšího ražení, požívat tolik nekritické přízně. Mnoho lidí vůbec nemá schopnost subtilního vnímání, subtilního rozlišování. To platí nejen pro politiku, nejen pro ty či ony politické preference; platí to zcela obecně, velká část populace se nechá znovu a znovu zmámit jenom povrchním dojmem, vnějším leskem, kýčem. A nenechají si žádným způsobem nechat vymluvit tuto svou propadlost kýči.

Je to pak právě jenom obecný vzrůst kultivovanosti, schopnosti rozlišovat pravé od falešného, která ve svém důsledku může odstranit tuto nadvládu primitivních atavistických pudů nad myslí člověka.

Petrasek Milan - penzista

Jenom obecný vzrůst kultivovanosti Čtvrtek, 11.Dubna 2019, 15:30:51

schopnosti rozlišovat pravé od falešného, která ve svém důsledku může odstranit nadvládu primitivních atavistických pudů.........
Jenom schopnost dialogu mého já se sebou samým
Jenom schopnost takový dialog iniciovat ve společenskopolitické rovině
Jenom pro tuto schopnost získat většinu a tím směrodatný vliv na kultivaci politického dění masově konzumní společnosti.
Bohulibé zadání pane Poláčku, které nejenom dlouho bralo i dávalo dech, ale i nadále zůstane in........pro menšinu bych dodal.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Kultivace našeho světa, menšina a většina Pátek, 12.Dubna 2019, 11:12:53

To je skutečně otázka všech otázek, pane Petrasku.

Na jedné straně určitý optimismus je v tom, že přece jenom určitý proces obecné kultivace bezesporu probíhá. Ve srovnání s obecnými mravy ve středověku jsme na tom dnes dozajista evidentně znatelně lépe.

A stejně tak určitá naděje do budoucna je v tom, že nejen v českém prostředí, ale obecně ve východoevropském regionu zřejmě ještě stále neblaze působí dědictví totality. Ať je západní ("buržoazní") společnost jakkoli právem mnohostranně kritizovatelná, jednu věc je nutno jí přiznat: svou důslednou občanskostí, to jest občanskou svobodou a občanskými právy zcela zásadně přispěla k tomuto procesu obecné kultivace. Bezpodmínečný respekt k osobě toho druhého - ten se skutečně nesnáší s obhroublostí, působí proti ní, přinejmenším ji celkově mírní. Takže i v té východní Evropě je určitý pokrok kultivace jenom otázkou času. (I když v mnohých případech k tomu bude zjevně zapotřebí až vyloženě výměna generací.)

Ovšem - je ještě druhá stránka té obecné kultivace, a to je dejme tomu kultivace kulturní, respektive substanciální.

Ta první kultivace, ta se týče vlastně jenom ryze formální stránky - právě toho obecného respektu vůči osobě toho druhého.

Ale ta druhá kultivace - tady už se jedná o to, dokázat sám kdykoli spolehlivě rozpoznat, co je pravé a co je falešné. Dokázat "oddělit zrno od plev".

A tento druhý způsob této kulturní kultivace, ten je mnohem obtížnější, mnohem náročnější nežli ten první.

A co hůře - tady dost dobře není možno pozorovat ten lineární kultivační civilizační proces, jako v tom případě prvním. Krátce řečeno: už lidé v antice se nechali stejně tak omámit, ohloupit pouhým kýčem, ať už uměleckým či politickým, jako člověk dneška.

Takže s tou většinou: ano, tady je to opravdu krajně obtížné. Ta první, ta obecná kultivace, ta se automaticky rozšiřuje i na tu většinu - ruku v ruce se změnou objektivních, reálných životních podmínek.

Ale ta druhá, ta skutečná, ta pravá kultivace - ano, ta bohužel za standardních okolností zůstává vždy jenom záležitostí malé (snad až mizivě malé) menšiny.

A tady je opravdu velká otázka, co s tím.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Domnívám se, podobně jako pan Poláček, že ono vymezování se na "my" a "oni" Pátek, 12.Dubna 2019, 12:06:9

a následné nepřátelství mezi takto vzniklými lidskými skupinami je spontánní (nejde o přímý důsledek "nesprávného" uvažování) a má nejspíše základ v biologické a evoluční podstatě člověka.

Představíme-li si, že by všichni lidé mluvili stejným jazykem, měli stejné náboženství (nebo ateismus) a stejnou barvu kůže, zdaleka to neznamená, že by ve světě zavládl trvalý mír a slovo "nenávist" že by se pak stalo prázdným slovem bez významu. I v naprosto globalizované (kulturně a ekonomicky "zestejněné") společnosti bude patrně znova probíhat ona "krystalizace" vzájemně soupeřících skupin, (jejichž velikost a rozložení souvisí s prostředím, s jeho různorodostí a vztahy v něm, a také s kooperací uvnitř skupiny limitované její velikostí a "operačním systémem" - tedy kulturou).

Otázka je, jakou roli v té "krystalizaci" neustálého vznikání těchto lidských skupin může hrát lidský rozum, tedy k čemu byl vlastně rozum evolucí vytvořen. Byl vytvořen ke hledání smyslu lidského života - k filozofování? Obávám se, že nikoliv, že účel rozumu může být daleko přízemnější. Evolučním úkolem rozumu může být třeba i racionalizace pudového jednání, aby nám toto jednání nepřipadalo nesmyslné, aby se "vlk nažral a příroda zůstala celá". Aby se třeba jevilo jako rozumné nenávidět ty, kteří věří, že Duch Svatý vychází z Otce "i Syna" (11. století), nebo ty, kteří nechtějí uctívat "kult Systému"* (21. století).

Stejně jako v případě nenávisti etnické či náboženské je možná i "nenávist rozumová" racionalizací námi si neuvědomovaných "záměrů přírody".

-------------------------------------

*) "Kult Systému" ["levice"] se dnes podivně mísí s "kultem osobnosti" ["pravice"]. Výsledkem je levicový liberalismus. "Systém" je tedy "bůh" stvořený člověkem a uctívaný levicí, "kult osobnosti" je neomezená svoboda jednotlivce, uctívaná pravicí. "Kult osobnosti" se ale z ekonomické sféry (neomezená ekonomická svoboda jednotlivce) přesunul do sféry kulturní (neomezená svoboda kulturní identity jednotlivce) a mění se tedy v nárokové právo na svobodnou volbu identity. Rozpor mezi svobodnou volbou vlastní identity ("jsem teď Eskymákem") a potřebou okolí identifikovat a zařazovat viděné vede k identitární panice.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.