Exekuce jsou problém i pro ty, kterým už bylo osmnáct

Fatima Rahimi

Je chvályhodné, že se do Sněmovny konečně dostala problematika dětských exekucí. To by však měl být jen začátek. Jádro problému je v nespravedlivém systému exekucí jako takovém.

Jsou to zhruba čtyři roky, co jsem se setkala s Kamilou a Kristýnou. Obě holky, čerstvě osmnáctileté, pocházely z Plzně a dlužily obrovské peníze. Kristýna měla dokonce neuvěřitelný — a nespravedlivý — milionový dluh, o kterém se dozvěděla úplně náhodou. Jejich životní zápas jsem popsala v reportáži. Jak se stalo, že obě dívky tolik dlužily?

Když bylo Kristýně asi deset let, její otec si na její jméno pořídil smlouvu s telefonním operátorem. Uvedl do ní Kristýnino rodné číslo, jméno a sebe jako zákonného zástupce — a neplatil účty…

Během studia střední školy měla Kristýna placenou praxi, peníze jí ale nikdy nedorazily na účet. Navštívila proto banku, kde se dozvěděla, že je polykají exekuce. Podala žádost u soudu a zjistila, že u operátora to nekončí a že má ještě jeden mnohonásobně větší dluh. Ten vznikl, když jí bylo osm let a dojížděla do školy. Rodiče občas neměli na jízdenku, dívku párkrát chytil revizor a dluh byl na světě.

Kamilin příběh je podobný. Dlužila několik set tisíc korun, nejvíce rovněž u dopravního podniku.

Jak se stane, že dluhy založené na pokutě u dopravního podniku tak strašlivě narostou, je dnes už všeobecně známé. Jsou to hlavně mnohonásobné, nemravné odměny exekutorům a advokátům.

Podle Terezy Dvořáková z organizace Tady a teď, která pomáhá mladým lidem s oddlužením, dnes Kamila zápolí se zdravotními problémy a její dluhy přetrvávají. O Kristýně informace nemám. Předpokládám, že na tom asi není o moc lépe.

S novelou občanského zákoníku připravenou skupinou poslanců (Patrik Nacher z ANO, Kateřina Valachová z ČSSD, Jan Bartošek z KDU-ČSL a Lukáš Kolářík z Pirátské strany), která si dala za cíl dětské dluhy vymýtit, jsem si na Kristýnu s Kamilou okamžitě vzpomněla. Podle návrhu poslanců by měly dluhy dětí do patnácti let přejít na zákonného zástupce. To znamená, že za pohledávky nezletilých mají nově nést odpovědnost rodiče nebo osoba, která má dítě v péči. Pokud dítě nikoho nemá, připadla by odpovědnost za dluh státu.

Dětských dlužníků do osmnácti let jsou u nás zhruba čtyři tisíce. Foto Člověk v tísni

Podle dat Exekutorské komory České republiky z konce března letošního roku je v naší zemi přesně 2200 dlužníků ve věku do patnácti let. Nejvíce právě v Plzeňském kraji, odkud pocházejí také Kamila a Kristýna. Dětských dlužníků do osmnácti let jsou potom zhruba čtyři tisíce.

Ale co víme o těch, kterým už osmnáct bylo? Včera, před týdnem, před měsícem, před rokem…? Kolik je v naší zemi reálně lidí, jejichž životy jsou vzhůru nohama kvůli dluhům, za které sami nemohou? Desetitisíce?

Těm má podle serveru ihned.cz pomoci novelizace současného insolvenčního zákona, kterou připravují výše zmíněná poslankyně a poslanci. Změna zákona má zvýhodnit dlužníky, kteří byli zadluženi před svým osmnáctým rokem a své dluhy po dosažení dospělosti stále splácejí. Tito dlužníci budou stejně jako starobní a invalidní důchodci druhého a třetího stupně mít lepší podmínky pro oddlužení. Namísto pěti let bude insolvenční řízení trvat tři roky, přičemž nemusí splatit třicet procent svého dluhu, ale musí vyvinout maximální úsilí při jeho splácení. 

Musí však stále tři roky splácet nespravedlivý dluh. Zaplatit peníze, které jsou důležité pro jejich nový start do života. Mnoho z nich má již rodinu. Otázkou také zůstává, co bude s lidmi, kteří už svůj nespravedlivý dluh spláceli. Co s nimi? Vrátí jim někdo peníze?

Je chvályhodné, že se problematika dětských exekucí dostala konečně do Sněmovny. Ale sám návrh neřeší jádro problému. Jeden příklad za všechny: jestliže například víme, že dětské exekuce často vnikají z jízdy načerno, jak je možné, že v takové Praze mohou jezdit školáci do patnácti let zdarma, ale ve většině zbytku republiky ne? A navíc, podle dostupných dat čelí v České republice exekuci skoro každý desátý člověk. Exekuce v rodinách také ovlivňují životy dětí.

Lidé, kteří se setkají s tak ohromnou nespravedlností, jaké čelí mladiství zatížení jimi nezaviněným dluhem, ztrácejí důvěru ve stát a jeho instituce. Utápí se v problémech a v nejhorším případě končí i na ulici. Stát, který nechápe, že ne všichni stojíme na stejné startovní čáře, se může jen těžko divit, že jeho občané žijí v problémech.

A jedna poznámka na závěr. Označovat takové lidi za lůzu, která dělá u voleb jedno špatné rozhodnutí za druhým, je chucpe. Zkusme si za anonymní masu dlužníků dosadit třeba Kamilu s Kristýnou.