Z moskevského Muzea historie gulagů

Nejsilněji na člověka působí konkrétní příběhy... a vědomí, že jich je několik milionů.

Jberanek

Jan Beránek

02.04.2019 08:00

Uplynulý týden mě práce opět zavedla do Moskvy. Volnou neděli jsem tentokrát věnoval modernímu muzeu fotografie MMAM s několika skvělými expozicemi, odtud jsem zamířil do Muzea historie gulagů.

To před pár lety otevřelo sdružení Memorial, o jehož vzpomínkové akci na oběti stalinského teroru jsem psal v listopadu. Muzeum sídlí v moderně rekonstruované budově, jejíž přebudovaný interiér působí spíš industriálně, jako bývalá továrna než obytný dům, kterým býval. Sluší mu to ale takto líp a zabedněná okna s černým interiérem dodávají tomuto muzeu nepředstavitelných hrůz na působivosti.

Hned v první místnosti člověka zamrazí. Jsou zde instalovány asi dva tucty dveří, z nichž každé mají příběh, který si návštěvník může přečíst. Všechny jsou spojeny s historií gulagů.

Jsou tu děsivá vrátka od vězeňských kobek, nízká dvířka baráků v lágrech, honosná křídla od úřadu tajných služeb i civilní dveře od konkrétních bytů, odkud tajná policie vyvlekla nevinné občany a navždy je tak zbavila jejich životů - často doslova, vždy obrazně.

Muzeum popisuje historii komunistických lágrů v Sovětském svazu, a to od prvních koncentračních věznic zřízených roku 1918 přímo v Moskvě pro nepřátele bolševické revoluce, přes prototyp gulagu na Soloveckém ostrově v Bílém moři z počátku 20. let, až po desítky brutálních pracovní táborů za polárním kruhem (jedna z nejhorších byla asi Vorkuta) i na Dálném východě od 30. do 50. let (neblaze proslulý Magadan).

Věnuje se i ideologickému vývoji kolem těchto institucí. Oficiální uznání a nařizování teroru jako nezbytné metody obrany revoluce v době občanské války; pracovně-nápravné tábory, které měly překovat hříšníky v lepší občany schopné budovat socialismus; internace zajatých vojáků, ale i celých etnických skupin vnímaných jako potenciální hrozba.

Muzeum v rámci vlastního výzkumu pořádá archeologické expedice na místa někdejších lágrů, kde mapuje a dokumentuje pohřebiště i další pozůstatky, ze kterých je tu sestavená obrovská vitrína.

Nejstrašnější jsou ale samozřejmě příběhy konkrétních lidí, kteří peklem gulagů prošli, nebo v nich zmizeli. Tady jsou dva, které mi utkvěly asi nejsilněji:

Mladá vzdělaná žena, která se před revolucí účastnila aktivit revolučních socialistů, se zhrozila brutality Rudého teroru během občanské války a na revoluci zanevřela s tím, že jediná cesta k lepší společnosti vede přes laskavost a dobro mezi lidmi. Při jednom z klášterů otevřela sirotčinec, ve kterém se krásně starala o asi stovku dětí, její péče zahrnovala školní výuku včetně výtvarné výchovy s pomůckami, které sama vyráběla.

Svěřené děti každý večer, jedno pod druhém, osobně s láskou ukládala ke spaní. Některé na ni vzpomínali ještě ve stáří. V roce 1924 si ale bolševici na klášter i její sirotčinec došlápli, zlikvidovali je a ženu obvinili ze šíření škodlivé ideologie - její osud zpečetilo, když se u výslechu upřímně hájila, že budoucnost lidstva přece spočívá v bratrství a dobrotě, nikoliv v bratrovražedných bojích.

Strávila pět let v pracovním lágru, pak ji na chvíli propustili, aby ji po roce sebrali znovu. Živá už se nevrátila. Na audiozáznamu vzpomíná její syn na poslední setkání s maminkou před jejím druhým zatčením: jak mu položila, coby už dospělému muži, hlavu do klína a celá strhaná usnula. Pak už ji nikdy neviděl.

Druhý byl mladý muž-básník. Jako mnozí takoví, i on idealisticky snil o světové slávě, které si jeho verše vydobudou. Když sebrali i jeho, skončil na Sibiři u Magadanu.

Jako vězeň byl nucen šestnáct hodin denně těžit dřevo, každý den bez přestávky. Kdo nesplnil normu nastavenou na 16 hodin práce, tomu omezili už tak zoufale nedostatečný příděl jídla. Popisuje, jak se během měsíce takového režimu z každého i mladého a silného muže stala troska; a kdo pak kvůli vysílení nestačil tempu, byl vyčleněn do sousedního lágru, odkud se už nikdy nikdo nevrátil.

Vypráví, jak se z lidí stávala zvířata, jak ostatním kradli jídlo a rvali se o ně, aby sami přežili; nejdřív s tím začali drsní kriminálníci mezi vězni, ale nakonec se tak chovali všichni. Po roce měl úplně zmrzačené, pokřivené ruce. Jeho poslední nadějí, ke které se upínal a díky které přežil, byly právě básně.

Vzpomíná, že básně pomáhaly v nejhorším i některým dalším vězňům: jak citovali verše, když ve spodním prádle zmrzali v kobkách, jejichž stěny byly pokryty ledem a kam je z rozmaru občas zavírali dozorci. Jak sám potajmu psal básně, které pečlivě skrýval, protože ho mohl kdokoliv ze spoluvězňů kdykoliv udat.

Když ho po deseti letech propustili, chtěl asi tři stovky svých motáků dočasně schovat v městečku u jedné paní, se kterou se poznal. Ta ho celá vyděšená odmítla a řekla jen: „Mám přece děti."

Popsané papírky tedy pak musel během noci před odjezdem spálit, jeden po druhém... Měl ale štěstí - přežil a po dvou dekádách neoficiálního zákazu mu nakonec nějaké jeho básně i začaly vycházet.

V posledním sále zní z reproduktoru nekonečné pásmo předčítaných jmen a základních biografických údajů známých obětí gulagů. Sdružení Memorial jich zdokumentovalo téměř tři miliony a informační tabulka uvádí, že vyposlechnutí všech by trvalo asi tři roky.

Svíravý pocit, který jsem měl při východu z muzea, se dá jen těžko popsat. Napadalo mě, že by bylo třeba znásobit dva osobní příběhy mnoha miliony - protože tolik osobních osudů se za hrůzostrašnou historií gulagů a sovětských represí skrývá - a to je prostě mimo kategorii nejen chápání, ale i té nejbujnější představivosti.

Jak je možné, že hnutí zaštiťující se snahou o lepší svět skončilo něčím tak strašlivým? Kde se dopustilo osudových chyb?

Jistěže ne každá snaha o lepší svět musí takto skončit. A je jen zlovolností, pokud to někdo tvrdí. Sám jsem se ostatně mnohokrát setkal s tím, že se proti ekologickému hnutí mávalo „gulagy“, jako by k nim nutně mělo vést.

Je to samozřejmě nesmysl. Ale přesto je přece zapotřebí vědět, že ve snažení o lepší svět je někde taková hrozba strašných konců obsažena. A je zapotřebí vzdělávat se i v tom, co dělat, aby se zcela vyloučilo její naplnění.


A co si myslíte vy? Diskuse (26 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 2.Dubna 2019, 09:29:40

Pane Beránku, myslím, že je to prosté. Za lepší svět se zkrátka nedá bojovat násilím.
To ale neznamená, že lepší svět nikdy nebude.

Janberanek

Jan Beránek - ekolog, Amsterdam

To mysím neplatí absolutně. Úterý, 2.Dubna 2019, 10:24:14

Dřív jsem býval zastáncem absolutního nenásilí, pod vlivem svých někdejších vzorů (Gándhí, Lennon, Mandela). Dnes si myslím, že jsou situace, kdy je násilí oprávněné a dokonce i žádoucí, a to v rámci obrany. A tam pak ta linie už není černobíle jednoznačná, takže je potřeba o tom přemýšlet a třeba i diskutovat.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 2.Dubna 2019, 10:52:38

V rámci obrany se ale nebojuje za lepší svět. Jen za udržení toho, co už je.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Memento Úterý, 2.Dubna 2019, 14:32:27

Gulag, to je jedno z velkých mement lidstva. A je také nepřehlédnutelným mementem pro politickou levici.

Jak to, že levice, která měla v Sovětském svazu ve všech ohledech naprosto volnou ruku a mohla tedy levicové ideály uskutečňovat bez zábran a ohlížení se na cokoliv, to přivedla k něčemu tak nevýslovně úděsnému, jako je genocida vlastních občanů? Nadto v mírových podmínkách a bez sebemenšího ohrožení zvenčí?

Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Proč revoluční teror? Úterý, 2.Dubna 2019, 15:55:1

Vedle celé řady historicky a místně specifických vlivů (v Sovětském svazu, v Číně...) by snad za základní příčiny teroru revolučních režimů bylo možno označit (a možná dokonce jako železný zákon revolucí postulovat) tyto dva faktory:

Míra teroru

1. narůstá v přímé úměře s mírou hlubokého niterného přesvědčení aktérů revoluce o absolutní "posvátnosti" jejich věci

2. narůstá v přímé úměře s mírou nestability (ohrožení) revolučního režimu.

Takže: revoluční režim, který je fundamentalistický, má přirozeně tendenci k vyšší míře teroru, nežli revoluční režim (respektive vůbec revoluční idea), který je ze své podstaty otevřenější, má vyšší schopnost sebereflexe.

Ale i takovýto fundamentalistický režim nemusí v takové míře sahat k obecnému teroru, pokud je pevně stabilizován, pokud ani jeho moc, ale ani jeho ideologie není ohrožena. A naopak: čím více je jeho moc labilnější, tím více musí sahat k teroru.

Pan Vyleťal se mýlí v tom, že "levice v Sovětském svazu měla naprosto volnou ruku, bez sebemenšího ohrožení zvenčí".

Bolševický režim v Rusku byl od samého počátku extrémně labilní, akutně ohrožený svou naprostou zkázou: za prvé, čistě politicky (i sociálně) bolševici reprezentovali (v rozporu se svým vlastním označením) jenom malou minoritu ruské společnosti. Právě proto Lenin s takovou zuřivostí ze svého úkrytu ve Finsku útočil na své soudruhy, poklidně čekající na všeobecný kongres sovětů, aby místo toho okamžitě provedli revoluci: protože on si byl naprosto přesně vědom, že neprovedou-li tento revoluční akt menšiny proti většině, nikdy se jim nepodaří jejich revoluci provést.

Okamžitě po převzetí moci byla bolševická vláda a moc vystavena akutnímu ohrožení jak zevnitř ("bělogvardějci"), tak zvenčí, zahraniční intervencí (včetně československých legií). V jednu chvíli území pod jejich vládou bylo vlastně jenom úzkým pruhem od Petrohradu k Moskvě.

I poté když byla zahraniční intervence odražena, a bolševická vláda získala kontrolu nad většinou státního území (později celým), byla jejich vláda trvale ohrožena přinejmenším latentním povstáním lidu, kterému nový komunistický režim nedokázal zabezpečit ani ty nejzákladnější životní potřeby. Především rolníci se - přirozeně - bouřili proti nuceným odvodům svého obilí, za které dostávali jenom bezcenné státní poukazy.

K tomu všemu přistupuje ještě osoba Stalina: i jeho moc - jakkoli se to může zdát být překvapivé - byla vlastně až do vypuknutí války trvale ohrožena. Diktátorský Stalin totiž ve straně vůbec nebyl nijak populární - a při klíčovém sjezdu strany v třicátém šestém roce byl dokonce ze své funkce odvolán!! A jedině díky zákulisní manipulaci, díky jeho reálné moci nad výkonným aparátem strany se mu podařilo hlasování zopakovat, nyní už v jeho prospěch.

Právě tento zážitek byl tím iniciačním šokem, který vedl k následujícímu Stalinovu teroru, k zuřivým a vražedným čistkám uvnitř strany i armády. Stalinova moc - zopakujme ještě jednou - byla ve skutečnosti krajně labilní; a protože on byl pevně rozhodnut se jí nevzdat, pak k jejímu udržení vlastně nemohl použít nic jiného nežli děsivý teror.

Zbývá otázka, jak vůbec bylo možné, že měl k provedení toho teroru vůbec reálnou možnost (jak řečeno v rámci strany nebyl původně nikterak nezpochybnitelný): to vyplývá právě z toho prvního z obou uvedených faktorů, totiž z fundamentalistické povahy komunistické (bolševické) revoluce.

Stalin samozřejmě nemohl říci: "Ten a ten je můj odpůrce, toho zastřelte!"; ale on mohl využít panující ideologie, víře v její absolutní, absolutně spásný charakter, a mohl říci: "Ten a ten je zrádcem, nepřítelem posvátné věci revoluce - a tak ho zastřelte!"

Poučení pro levici? - Za prvé, při příští "revoluci" (ať už jakéhokoli druhu) vyčkat tak dlouho, dokud ta nebude mít opravdu oporu v naprosté většině společnosti.

A za druhé: ano, je samozřejmě nutno být přesvědčen o ušlechtilosti a historické progresivitě vlastní věci. Ale - vždycky je nutno zachovat si zároveň schopnost sebereflexe. A nepovažovat každou kritiku hned za "dílo zlovolných kontrarevolucionářů", nýbrž za zcela přirozený a potřebný feed-back, zpětnou vazbu o tom, že něco není zcela dobře. A že je tedy nutno to napravit. Ne terorem, tím že se kritikům usekají hlavy; nýbrž opravou, adaptací věci samé.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Možná, že bolševikům se jako větší nebezpečí jevili levicoví idealisté, Úterý, 2.Dubna 2019, 16:35:21

jako byla ta žena, která jim do očí tvrdila, že budoucnost lidstva vidí v bratrství a dobrotě, než vzbouření rolníci anebo přeživší příznivci samoděržaví.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Úterý, 2.Dubna 2019, 16:42:54

Tak vidíte, pane Vyleťale. Pan Poláček vám odpověděl téměř vyčerpávajícím způsobem. Ale na jednu věc přitom zapomněl.
Tak já k tomu přidám třeba tuto větu ze Skutků apoštolů, která se týká jednoho dávného (nenásilného) hnutí: "Pochází-li tento záměr a toto dílo z lidí, rozpadne se samo; pochází-li z Boha, nebudete moci ty lidi vyhubit – nechcete přece bojovat proti Bohu.“

Janberanek

Jan Beránek - ekolog, Amsterdam

příčiny teroru Úterý, 2.Dubna 2019, 16:53:54

Pan Poláček myslím shrnul velice dobře systémové příčiny, ze kterých se teror zrodil. K tomu je potřeba připočíst "lidský" faktor: že se k moci prodrali právě takové zrůdné charaktery, a že ti ostatní jejich vzestupu nedokázali včas zabránit.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Ještě pár vět Středa, 3.Dubna 2019, 08:37:53

Díky paní Hájková, to je ten pravý důvod a je to také důvod, proč i současný západní systém spěje ke konci.

Pan Poláček to shrnul opravdu dobře a pravdivě, ale pravda to celá není. Teror tu byl i před Stalinem, tj, za Lenina, kterého si komunisté stále rádi idealizují. Navíc od roku 1924 byl už sovětský režim stabilizovaný. Navíc po Leninovi nevládl Stalin sám, ale s vedením nejvyššího sovětu.

A teror tu byl také po Stalinovi, tj. za Chruščova i Brežněva. Za nich už nebyly Gulagy, ale byly psychiatrické léčebny a samozřejmě všemocná KGB a místní gubernátoři apod. O krvavém potlačení maďarské vzpoury a Pražského jara ani nemluvě.

Většinu existence SSSR nebyl u moci Stalin a přesto se ani chvíli žádné snahy o dobro pro všechny – snahy vycházející z postavení posledních z posledních – nekonaly.

A ještě něco podstatného o Gulazích. Nebyly zakládány s úmyslem likvidovat opozici, ale se záměrem nucenými pracemi co nejrychleji industrializovat SSSR.

A nakonec něco k tomu revolučnímu teroru: Za Velké francouzské revoluce to bylo naprosto to samé. Místo Gulagů gilotina a ve finále místo Stalina – Napoleon. (A na něj jsou ve Francii pořád hrdí.) Však tam také ruští komunisté chodili pro inspiraci.

(Mně ovšem nešlo tolik o odpovědi proč to v SSSR s budováním spravedlivé společnosti takto dopadlo, ale o uvědomění si, jak to dopadne, když se všechno začne vyhazovat do odpadkového koše, když nezůstane kámen na kameni, když se vše minulé prohlásí za jen a jen špatné. A přitom tam chybí Bůh, jak geniálně zmínila paní Hájková.)

Váš Jiří Vyleťal

Janberanek

Jan Beránek - ekolog, Amsterdam

však nikdo neříká, že jde jen o Stalina - a s Bohem bych byl opatrný Středa, 3.Dubna 2019, 08:51:4

Nevím, nikde nepíšu, že za gulagy může jen a jedině Stalin, nebo ano?

S tím Bohem bych byl opatrný, vezmeme-li si jen toho křesťanského, v jeho jménu probíhaly ještě rozsáhlejší zvěrstva, masakry milionů lidí a genocidy národů. A pak jsou ještě mnozí další bohové, kde je to nemlich to samé.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Boží teror Středa, 3.Dubna 2019, 09:50:5

Pan Beránek mě trochu předběhl. Ano, je tomu - samozřejmě - tak; teror a útlak se "vesele" pěstovaly i ve jménu (křesťanského) Boha.

Tento teror ovšem nebyl většinou tak strašlivý, tak ničivý jako za Stalina respektive za čínské "kulturní revoluce"; to ale souvisí právě s těmi dvěma mnou jmenovanými faktory.

Jak řečeno míra teroru (respektive náchylnosti k němu) souvisí s přesvědčením o "absolutní posvátnosti" dané věci. Toto přesvědčení je samozřejmě v křesťanství plně dáno (v katolické a pravoslavné větvi křesťanství zřejmě více nežli v principiálně liberálnějším protestantismu).

Na straně druhé, křesťanství poté co získalo naprostou ideovou (a i mocenskou) hegemonii na svém teritoriu, nemělo už potřebu tento teror aktivně vykonávat. To souvisí s tím druhým jmenovaným faktorem - faktorem lability respektive stability vlastní moci. A tak se k tomu otevřenému teroru křesťanská církev usilovala jenom víceméně v mimořádných případech: v bojích proti (organizované) herezi, v interních bojích (katolíci versus protestanti); anebo později v koloniích, v boji proti "pohanům".

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Středa, 3.Dubna 2019, 09:57:55

Co se těch Gulagů týče, tady je ovšem opět nutno pana Vyleťala korigovat: jejich skutečným účelem nebyla industrializace, nýbrž právě a jenom holý teror.

Za prvé: například hned ten první velký tábor celého Gulagu, v severních Solovkách - ten byl oficiálně zřízen za účelem vykopání velkého vodního kanálu k moři, ovšem tento kanál nebyl po svém dokončení fakticky nikdy využíván, prostě pro něj nebylo použití, z čistě ekonomického hlediska to byl naprosto nesmyslný projekt. Celá ta obrovská kvanta lidské práce, a celé ty tisíce mrtvých - to bylo vynaloženo a zmařeno pro nic.

A za druhé: Stalin osobně svému represivnímu aparátu určoval nejen kvóty odsouzených do Gulagu - ale dokonce i kvóty popravených!! Z toho je jasně vidět, že primárně se jednalo o holý teror, o čirou hrůzovládu, která jediná paranoidnímu diktátorovi umožňovala držet se tak dlouho u moci.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 3.Dubna 2019, 10:08:42

Jistě, mnoho zločinů páchali lidé, kteří se přitom odvolávali na Boží vůli. Nedá se to popřít. Ale byla to podobná chyba jako v případě boje za vznešné ideály. Lidé tím jen zakrývali svou skutečnou vůli a svou touhu po moci, po vládě nad druhými lidmi, místo, aby nechali prostor pro Boží působení. Místo toho, aby svůj život svěřili jemu samotnému.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Za lepší svět se nedá bojovat nenávistí k lidem, kteří se mnou nesouhlasí Středa, 3.Dubna 2019, 11:26:28

a mají o lepším světě a o cestě k němu jinou představu než já.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Člověk bojuje za lepší svět Středa, 3.Dubna 2019, 11:41:3

a najednou ne on, ale jeho okolí zjišťuje, že onen člověk bojuje o moc, i když on sám si stále myslí, že bojuje za lepší svět a že s nepřáteli lepšího světa je třeba se vypořádat jednou provždy.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Každý člověkův boj za lepší svět zákonitě musí skončit fiaskem, Středa, 3.Dubna 2019, 12:07:55

pokud člověk nedokáže vidět zlo ve svém srdci.

K boji za lepší svět tedy člověk potřebuje jakési "EKG", aby do svého srdce viděl.

Petrasek Milan - penzista

Přirozená kondice lidského species násilí Středa, 3.Dubna 2019, 12:32:15

je rozhodně silným námětem k zamyšlení.
Co považuji za scestné je touha podsouvání viny aktérům násilí.
Za nescestné bych spíš považoval definovat rozdíly mezi brutální a současnou převážně konstituční formu agresivity..
Její kulturně estetické vzezření se vždy a doposud nachází v rukou božím..... bych souhlasně dodal.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Co považuji za scestné je touha podsouvání viny aktérům násilí." Středa, 3.Dubna 2019, 15:22:34

Jestli je to, pane Petrasku, reakce na můj příspěvek (11:41:3), tak bych ho snad ještě dodatečně rád vysvětlil:

Neměl jsem na mysli lidskou touhu podsunout vinu za opakující se fiasko při budování lepšího světa aktérům násilí.

Měl jsem na mysli, že ten, kdo bojuje za lepší svět, většinou nevidí do svého vlastního srdce a tedy nedokáže sám vnímat, že se jeho boj za lepší svět změnil v boj o moc. On to nevidí, vidí to jen okolí. Vypořádání se s lidmi, kteří s ním nesouhlasí nebo kteří by jeho postavení (ať už jen v jeho představách, nebo i ve skutečnosti) mohli ohrozit, chápe jako boj proti nepřátelům lepšího světa.

Petrasek Milan - penzista

Příkladně postmoderní formy násilí v dobách neoliberálního trhu Středa, 3.Dubna 2019, 15:55:10

Namísto stupňování disciplinované výkonnosti agresivním dozorem - „muset vykonat“, dnes dominuje postoj zdůrazňující pozitivum - „smět vykonat“.
Disciplinovanost doposud prosazovaná zjevným nátlakem, tak ustoupila disciplinovanosti vycházející z diskrétní  pozitivní nabídky.
jde o dispozici, která přináší změnu podstaty výkonnostní motivace. Je založena na vypjaté čistě subjektivní vůli jedince po pozitivním výkonu - na "agresivním pozitivismu".
Ve vědomí jedince se tak stává nepřítelem pouze selhávající vlastní nervová konstituce. Není to již nebezpečný konkurent či represivní dozorce, ale vlastní nervová konstituce selhávající tváří v tvář neschopnosti využít nabízené možnosti.
Jedinec se tak nachází v situaci, kdy udeřit nepřítele znamená trefit sám sebe.
Neznalost této nové formy násilí způsobuje mj. nárůst řady neuronálních defektů, jakým jsou hyperaktivní syndrom, borderline, burnout či podobné formy depresivních stavů.
Jsme vystaveni přibývání onemocněními neuronálního charakteru, kterým neumíme čelit.
V politické rovině to také vysvětluje umíněné pátrání po nepříteli, který je populisty k uspokojování poptávky nahrazován konstrukty fantomů - placebo-nepřátel ...bych dodal.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Dovysvětlení - také panu Poláčkovi Středa, 3.Dubna 2019, 17:42:2

Však, pane Poláčku, to hloubení kanálu mezi řekami, jak u toho houfně umírali muklové ze Solovek, bylo právě to co nejrychlejší industrializování SSSR, k němuž logicky patří i tzy. velké stavby socialismu. Samozřejmě, že ten kanál byl k ničemu (jako např. most v Praze-Braníku), protože se dělali věci nedomyšlené a prací muklů se mohlo nekonečně plýtvat.

Primárně tedy skutečně nešlo o likvidaci opozice – tolik opozice v Rusku opravdu nebylo – ale o ono rychlé odstranění ruské zaostalosti. Samozřejmě se vším, co v Rusku cena lidského života představuje. A samozřejmě také s tím, že toho, kdo se sovětské moci v danou chvíli mohl jevit jako opozičník, bylo stejně lehké v ten moment zastřelit, jako jej prací utrápit za živa v Gulagu.

O tom všem v míře vyčerpávající píše Alexander Solženicyn, a já předpokládám, že lidé diskutující na téma Gulag, jeho Souostroví Gulag pečlivě četli.

Jiří Vyleťal

Ivo Horák - Praha 3

Pokus o nástin kontextu Středa, 3.Dubna 2019, 21:02:53

Sovětské pracovní tábory byly zřizovány jako trestanecké. Bylo možno navázat na starou ruskou praxi vyhnanství a nucených prací. Jen tak mimochodem vzpomeňme i britských trestaneckých osad v Austrálii.

Také nacistické Německo nezakládalo své koncentrační tábory, aniž mělo vzory (v Itálii a Rusku). Při koncentračním táboře v Osvětimi fungoval komplex Buna (IG Farben). Trestání prací (a heslo Arbeit macht frei) mělo sehrávat jistou společenskou úlohu. Ostatně dodnes nevyšlo používání podobné rétoriky, byť zmírněné, zcela z politického slovníku i praxe.

Je jasné, že kárné a pracovní tábory se snadno a téměř nutně stávají nelidskými a za jistých předpokladů i "separačními" (kdy přežívají jen silní), či zcela likvidačními. Největší hrůzy a zločiny se objevují v návaznosti na celkové zhoršení situace v zemi, např. v důsledku válečného konfliktu, ztrát na životech a zhroucení kulturních a civilizačních zábran.

Pro kontext není od věci uvést, že při velkých stavbách, jež se staly od jisté doby reálnými, umíraly ohromné spousty lidí ubohého postavení. Za všechna podobná díla zmiňme Panamský průplav.

Při posuzování (a odsuzování) strašných zločinů (ruské, či německé) provenience, které je nepřípustné bagatelizovat, je ovšem namístě si uvědomit, že minimálně od poslední třetiny 19. století se v imperiálním zájmu naplno mobilizovaly síly zemí a bojovalo se s dosud nevídaným nasazením o hospodářskou a vojenskou dominanci. V tomto smyslu jistá "rozpačitost" klasického kapitalistického systému vedla k hledání cest, jak pomoci procesům, které se jevily jako (pro úspěšné přežití) zásadní. Komunistický režim reálně nevznikl zdaleka proto, aby mezi lidmi zavládla rovnost (byť především odbouráním sociální špice), ale v podstatné míře proto, aby bylo možné s lidmi bez problémů "šíbovat" podle potřeb mobilizace. Německý národní socialismus byl potom nerevolučním pokusem o něco podobného, jen jaksi v opačném gardu. V takovém "ovzduší" jsou zájmy a práva zavržených dobré hlavně k pošlapání, bez valné možnosti z "rozjetého vlaku" ještě vystoupit.

Také další vývoj se ovšem z nebezpečné části zakládá na úsilí najít prostředky, které by rozhodly kdo s koho. Hlavně, aby už "zhynul starý svět".

P.S. Je dobře, že v Moskvě Muzeum historie gulagu existuje (existovat může). Jinou, ne nepodstatnou otázkou ovšem je, nakolik Rusy zajímá.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

K tématu odvolávání se k Bohu při lidských zločinech - jak s ním přišel pan Beránek Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 09:20:17

Ještě k tomu Bohu, v jehož jménu se děli – a i dnes dějí – zrůdnosti a nepravosti.

Paní Hájková, která téma Boží přítomnosti v lidských záměrech do diskuse vnesla, se nevyjadřuje k tomu, nakolik lidé, kteří se považovali za věřící – či snad dokonce Bůh sám – měli prsty v lidských zločinech.

Říká něco v principu jiného. A totiž že tam, kde se lidé neřídí Boží vůlí, to zle dopadne. A to je tematicky zcela něco jiného, než zaštiťování se Bohem.

Já si např. nemyslím, že vůdci křížových výprav a ti, kteří nechávali upalovat lidi pro jejich smýšlení, se řídili Boží vůlí. Možná si to někteří z nich i upřímně mysleli, ale to co konali, k čemu se propůjčovali, byla jen a jen vůle pozemské moci a nikoliv vůle Boží.

Proč si to myslím? No protože přece porušovali nejjasnější přikázání desatera „Nezabiješ!“ Nadto ještě jednali proti tomu, co hlásal a konal Ježíš Kristus. Totiž proti lásce k člověku a tím i proti lásce k Bohu. A samozřejmě také proti principu odpuštění, která je ustavující ideou křesťanství.

Ovšem řada nevěřících lidí nejsou a nebyli lepší; to mějme stále na paměti, když se pouštíme do kritiky věřících. Komunisté u nás hlásali vedoucí úlohu dělnické třídy a nový spravedlivý řád, a popravovali a mučili kdykoliv se jim zamanulo.

A je to snad dnes lepší? USA se ukazuje jako vzor demokracie a jejich vůdcové – nezřídka vydávající se za věřící, konkrétně za evangelikály – posílají své vojáky zabíjet lidi do konfliktů na mnoha místech planety. O šílenství zbrojení, které je určeno zase a jen k zabíjení, ani nemluvě. A u nás jsme zrušili trest smrti a přitom vysíláme vojáky do dobrodružných akcí NATO, aby tam zabíjeli. (Boží přikázání „Nezabiješ!“ jsme si tak nějak po svém přeložili na „nenecháš se zabít“.)

Váš Jiří Vyleťal

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Boží vůle a člověk Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 11:56:0

Ten problém, paní Hájková (a stejně tak pan Vyleťal) je v tom, že prostě neexistuje nějaká čistá "Boží vůle", která by se jako oblak many nebeské vznášela nad zemí, a kterou by tedy postačilo jenom načerpat, a použít k našemu konání na zemi. Není nic na této zemi, co by mohlo reálně povstat bez člověka. A tedy i beze všech konfliktů a protikladů, s kterým je spojeno každé lidské jednání.

Reálný svět je sám o sobě protiklad, vše jsoucí už svou samotnou existencí neguje, vytlačuje vše ostatní. Kde jsem já, nemůže být nic jiného a nikdo jiný.

Jak velice málo ta čistá "Boží vůle" může být použitelná pro náš reálný svět, je možno velice názorně vidět právě na tom příkladu pana Vyleťala s Afghánistánem. Pan Vyleťal vytýká našim vojákům, že do té nešťastné země "přijeli zabíjet". Tedy v rozporu s Božím přikázáním.

Tak za prvé: ať už si o afghánské misi myslíme cokoli, ti vojáci tam opravdu "nepřijeli zabíjet". Přesně naopak: oni tam byli vysláni právě proto, aby z a b r á n i l i zabíjení. Aby zabránili vraždění.

Zkusme si jenom představit, co by nastalo kdyby všechna ta zahraniční vojska odtáhla: v zemi se vlády zmocní fundamentalistický Taliban, nastane islamistický teror, budou zabíjeni všichni co se budou snažit žit jenom trochu svobodně; kromě jiného budou zabíjeni všichni učitelé kteří by se odvážili vzdělávat ženy a dívky - stejně tak jako budou vražděny tyto žákyně samotné. - A mimochodem, budou zabíjeni a budou vražděni stejně tak ve jménu "Boží vůle". Toho samého Boha, ostatně; jenom v jiném kultu, nežli je ten křesťanský.

Takže ještě jednou: s tou "Boží vůlí" je to velice ošemetná záležitost, a v každém případě nemáme objektivně žádnou možnost náš reálný svět uspořádat bezprostředně podle ní. Tato "Boží vůle" se může jenom proto jevit natolik čistou a neposkvrněnou, dokud se vznáší někde na nebesích, a nemusí se vystavit zkoušce reálnou existencí, reálným světem.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Boj za lepší svět Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 12:24:33

Pan Nushart tvrdí, že "za lepší svět není možno bojovat nenávistí vůči jiným lidem" - tedy vůči takovým, který mají jiný názor.

Tato věta zní se vší samozřejmostí naprosto nezpochybnitelně; a přesto tu postavím antitézi:

Za lepší svět je možno bojovat j e n o m prostřednictvím konfliktů s jinými lidmi; tedy prostřednictvím nelásky a odporu vůči jinak smýšlejícím.

Proč?

Problém je v tom: ten náš svět je 1. skutečně vysoce, až extrémně komplexní; a za 2. není statický, nýbrž dynamický.

Ten "lepší svět" - ten by předpokládal, že my máme k dispozici nějaký jednoznačný, konečný, cílový stav na kterém se můžeme rozumně dohodnout.

Tak tomu však právě bohužel není. Lidský svět je tak nekonečně složitý a komplexní, že žádná lidská mysl (a žádná lidská idea) nemůže být dostatečně obsažná, aby tuto úplnou komplexitu světa mohla pojmout. To znamená: k a ž d á lidská představa o tom "lepším světě" bude nevyhnutelně vždy pouze partikulární. A tedy pouze č á s t e č n ě d o b r á.

Jestli tedy ale bude jenom částečně dobrá - pak je tedy nevyhnutelně také přinejmenším č á s t e č n ě š p a t n á. A právě tady leží kámen úrazu.

Kdybychom totiž byli přátelsky vstřícní, absolutně tolerantní vůči všem (konkurujícím) názorům, pak by to automaticky znamenalo, že jsme v z d a l i b o j p r o t i š p a t n é m u.

Ano, naše chyba je, že my v názorech těch druhých nedokážeme, nechceme spatřit a nalézt do (částečně) dobré, nýbrž jenom to špatné. Ale nedá se nic dělat - kdybychom v nich spatřovali jenom to dobré, a přehlíželi to špatné, pak by veškerý vývoj (a to sice právě k tomuto "lepšímu světu"!) okamžitě ustrnul. Každý by si hlásal jenom ty své vlastní představy, všichni ostatní by mu řekli: "Ano, určitě máš taky nějaký kousek pravdy, my ti to nebereme, my jsme přece zcela přátelští a tolerantní" - no a výsledek toho by byl, že by si každý jenom sám pro sebe pěstoval ten svůj malý kousek pravdy, a tím by zároveň všechno skončilo. Nedocházelo by k žádné konfrontaci, k žádnému poměřování platnosti těch či oněch idejí; výsledkem by nebyl žádný vývoj, nýbrž naprostá a trvalá stagnace.

Nedá se nic dělat, ale jakýkoliv vývoj (k lepšímu) nemůže probíhat jinak, nežli přes konflikt. Konflikt dílčích náhledů, kdy se jako výsledek prosadí ten názor, který je - v konkrétní konstelaci, v daném čase - ten (pravděpodobně) optimální. A nakonec to všechno směřuje k integraci, k syntéze všech těch dílčích názorů v jeden jediný provázaný celek.

Který sám ovšem nikdy nemůže být definitivní; protože my tu stále ještě máme i ten faktor pohybu, vývoje; co se včera mohlo zdát být "dokonalým" (tedy tou úplnou syntézou), to už se zítra ukáže být brzdou dalšího vývoje.

--------------------------

Takže se nedá nic dělat, pane Nusharte: ale těch konfliktních situací se opravdu nezbavíme. A to - bohužel - nejen ve střetu o čiré ideje; ale ty ideje se opravdu nedají plně oddělit od jejich nositelů (naopak, to je jednou ze základních charakteristik té či oné ideje: jaký typ lidí ji vyznává); takže se musíme smířit i s tím, že ty konflikty budou přinejmenším zčásti provozovány i "ad hominem".

Jde jenom o to, tuto druhou složku utlumovat, kultivovat tak dalece, jak je to jen možné.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Čtvrtek, 4.Dubna 2019, 12:45:34

Já bych tak jistě netvrdila, pane Poláčku, že všichni ti naši vojáci přijeli do Afghánistánu z těch ušlechtilých důvodů (zabránit zlu). Řekla bych, že pro mnohé je to prostě zaměstnání, kterým se živí. A někteří mají možná trochu dobrodružnou povahu.
Ale máte pravdu. Proti zlu se dá bojovat i silou. A většinou se tak proti němu bojovalo. Jenže to není způsob, kterým se vstupuje do Božího království ani způsobem, kterým se Boží království šíří mezi lidmi.
Bylo by zajímavé uvažovat nad tím, co si myslel napříkladJan Křtitel, když říkal vojákům: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ A celníkům: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“
Jak vlastně mohou vojáci "nečinit násilí"?
Řekla bych, že i Ježíš je přijímal, jako přijímal jiné lidi. Ale víme, že na ty, kdo se chtěli stát jeho učedníky, měl úplně jiné požadavky (Schovej meč. Kdo s mečem zachází, mečem schází). Ježíš zabíjení jednoznačně odmítal. Radši se nechal zabít sám.

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

Pátek, 5.Dubna 2019, 11:18:1

Paní Hájková, kdyby dnes Ježíš přišel do toho Afghánistánu - pak by sice ovšem byl zabit, ale tím by nijak nezabránil tomu, aby Talibán i nadále pokračoval ve svém vraždění. (Stejně tak jako Ježíš ani v nejmenším nezabránil tomu, aby nebyli vražděni jeho vyznavači, ani tomu, aby jeho pozdější vyznavači stejně tak nevraždili v jeho jménu.)

Tím naprosto nechci popírat či snižovat historickou převratnost Ježíšova radikálního apelu k "milování nepřítele svého"; ale opakuji znovu, na t o m t o světě mají takovéto absolutní mravní principy jenom velice omezenou platnost, a v reálném světě je vždy nutno hledat realistická řešení.

I když k tomu "realismu" ovšem za určitých okolností náleží i to "žádání nemožného".

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.