Trumpa nezajímají lidská práva ve Venezuele. Míří na domácí publikum

Odpor amerického prezidenta vůči politice intervencí neplatí v případě Venezuely. Důvodem je nejen „jestřábí“ složení jeho zahraničněpolitického týmu, ale i kalkulace vzhledem k blížícím se volbám v samotných Spojených státech.

P1010065_1

František Kalenda

07.03.2019 12:55

Karikatura_lo_cole

Donald Trump jako latinskoamerický osvoboditel Simón Bolívar. Karikatura Lo Cole

Politika Donalda Trumpa vůči Venezuele může na první pohled působit nezvykle. Zatímco v jiných regionech lidská práva z americké agendy zcela zmizela a důraz je kladen na osobní vztahy s autoritářskými vůdci včetně lídrů tak brutálních režimů, jako je Egypt nebo Saúdská Arábie, v případě venezuelského prezidenta Nicoláse Madura hovoří Trump opakovaně o nutnosti „tyranova“ odchodu. Podobně zarážející je i nově nalezený důraz na humanitární pomoc krizí postižené Venezuely, když se přitom Trump za svůj mandát opakovaně zasazoval o snižování americké zahraniční pomoci.

Zmatení mohou koneckonců pociťovat i ti, kteří Donalda Trumpa podporovali v očekávání konce intervencionistické politiky, již během kampaně i po jejím skončení tak vášnivě vyčítal svým oponentům. Americký prezident se sice stahuje ze Sýrie, kde nechal volné pole Turecku, a hovoří o konci americké mise v Afghánistánu. V případě Venezuely ale všemi nevojenskými prostředky tlačí na změnu režimu a opakovaně nevyloučil ani ozbrojenou intervenci za účelem Madurova svržení.

Jak si tento zdánlivý rozpor vysvětlit?

Jestřábi v čele
Nejprve je třeba zdůraznit, že Trumpova zahraniční politika nikdy nebyla konsistentně izolacionistická. Avizované stahování se ze zahraničí od počátku provázela nekritická podpora saúdské expanze v Jemenu a nekompromisní postup vůči Íránu vycházející z úzkých vazeb na saúdskoarabskou vládnoucí rodinu, především pak na korunního prince Muhammada bin Salmána, jemuž byl americký prezident ochoten odpustit i úkladnou vraždu.

Trump si na klíčové posty pro určování zahraniční politiky země nezvolil republikánské zastánce americké izolace, jako je senátor Rand Paul, naopak do nich najmenoval nejostřejší stranické jestřáby, od ministra zahraničí Mikea Pompea, až po národně bezpečnostního poradce Johna Boltona, který v minulosti obhajoval vojenský zásah v Íránu nebo v Severní Koreji a podporoval intervence v Iráku i v Libyi. V obou těchto případech byl mimochodem v přímém rozporu s deklarovanými postoji samotného Trumpa.

Preference pro jestřáby není nikde patrnější než právě ve vztahu k Venezuele, kde americkou politiku vedle Boltona a Pompea formuluje především senátor Marco Rubio a „zvláštní zmocněnec pro Venezuelu“ Elliot Abrams. Rubio je syn kubánských uprchlíků a neváhal na sociálních sítích hrozit Madurovi stejným osudem, jaký potkal Muamara Kaddáfího. Abrams pak zosobňuje to nejhorší z období, kdy byla Latinská Amerika „zadním dvorkem" Spojených států a za svého předchozího působení za vlád Reagana a mladšího Bushe se podílel na podpoře nikaragujských contras, za genocidu odsouzeného guatemalského diktátora Efraína Riose Montta či pokusu o puč v samotné Venezuele v roce 2002.

Pro osoby typu Abramse nebo Boltona, který se hrdě hlásí k Monroeově doktríně a označuje obě Ameriky za „naši hemisféru", je svržení venezuelského prezidenta (a potažmo dalších vůči USA nepřátelsky naladěných režimů) v podstatě ideologická záležitost vycházející z jejich neokonzervativního přesvědčení.

To ale neplatí o Trumpovi samotném, který žádnou jasně definovanou ideologii nemá a zpočátku nechoval k Madurovi stejně jako k dalším „silným mužům" na mezinárodní scéně pražádnou zášť - ostatně venezuelský prezident mu přispěl na inaugurační ceremoniál půl milionem dolarů prostřednictvím americké odnože státní ropné společnosti. Venezuela se ovšem pro Trumpa stala vítaným nástrojem před volbami příští rok, kdy bude rekordně nepopulární prezident znovu obhajovat post hlavy státu proti některému z demokratických soupeřů.

Floridský klíč
První klíčové slovo zní „Florida“. Ta má se svými dvaceti miliony obyvatel třetí nejvyšší počet prezidentských volitelů (29) ve Spojených státech a jde tak zdaleka o nejvýznamnější „swing state“, tedy stát bez jasných politických preferencí, který může stejně dobře zvolit demokraty jako republikány.

V případě Floridy je bez přehánění možné mluvit o tradici nejtěsnějšího možného rozhodování – stačí vzpomenout dramatické přepočítávání hlasů z roku 2000 nebo podobný proces loni na podzim v midtermech a guvernérských volbách. Také v posledních prezidentských volbách před třemi lety zvítězil Donald Trump na Floridě o pouhá 1,2 % hlasů.

Volby na Floridě může za takové situace rozhodnout poměrně úzká volební skupina, jako jsou právě Venezuelané. Těch je v tomto státu asi sto tisíc – tedy největší koncentrace na území USA – a část z nich je mimořádně politicky aktivní v odporu proti Madurovi. Předpokládá se, že podobné postoje zaujímá podstatně větší (zhruba tří set tisícová) kolumbijská komunita a ostrá politika vůči Venezuele je blízká také Kubáncům, kterých je ve státu přes jeden a půl milionu, a kteří vidí paralely mezi vývojem na Kubě a ve Venezuele a upozorňují na kubánské vojenské angažmá v zemi.

Kubáncům se Trump pokouší přiblížit i tvrdším postupem vůči jejich zemi původu, kdy postupně rozkládá částečnou normalizaci nastoupenou jeho předchůdcem Barackem Obamou a naopak zpřísňuje vůči komunistickému režimu sankce. K poslednímu takovému zpřísnění došlo právě s odkazem na aktivity ve Venezuele koncem minulého týdne.

Strašení socialismem
Druhým klíčovým slovem je „socialismus“. To je pojem, který Donald Trump využívá k oslovení širšího elektorátu, i když může mít zvláště vysoký účinek právě mezi Hispánci, kteří vykazují obecně konzervativnější postoje než ostatní voličské skupiny blízké demokratům.

Poukazování na socialismus se objevuje v každém Trumpově veřejném vystoupení týkajícím se Venezuely a zpravidla se opakuje jako mantra. Například v nedávném projevu na Florida International University použil americký prezident slovo „socialismus“ nebo „socialista“ celkem devětadvacetkrát. Prezidenta Madura pro srovnání zmínil pouze desetkrát.

Nijak neskrývaným záměrem této strategie je spojit venezuelský hospodářský krach a autoritářské postupy jejího vládce s „demokratickým socialismem“, k němuž se hlásí zatím nejpravděpodobnější Trumpův soupeř v prezidentském klání Bernie Sanders a řada dalších předních politiků Demokratické strany.

„I zde ve Spojených státech se děsíme nového volání po přijetí socialismu v naší zemi,“ prohlásil letos Trump v každoroční Zprávě o stavu unie ihned po výrocích týkajících se Venezuely. „Amerika byla založená na svobodě a nezávislosti, ne na vládních nařízeních, dominanci a kontrole. Narodili jsme se svobodní a zůstaneme svobodní.“

Strašení socialismem na příkladu venezuelského rozkladu v nedávné minulosti uspělo v celé řadě latinskoamerických států, od Kolumbie, přes Chile, až po Brazílii, kde pomohlo ke zvolení pravicových nebo dokonce krajně pravicových kandidátů. V samotných Spojených státech slavila úspěch snaha kandidáta na floridského guvernéra Rona DeSantise připodobnit demokratické oponenty k venezuelskému diktátorovi. „Nemůžeme dovolit, aby se v naší zemi stalo to, co se stalo na Kubě a ve Venezuele,“ znělo jedno z hesel DeSantisovy kampaně.

Recept na to, jak této výzvě čelit na celostátní úrovni, demokraté teprve hledají a bezpochyby jim nepomáhají výroky některých politiků relativizující lidskoprávní a humanitární situaci ve Venezuele. Trumpovi mezitím v posledních měsících narůstají volební preference mezi Hispánci, bez jejichž přesvědčivé podpory se demokraté v prezidentském klání téměř v žádném ze zmíněných „swing states“ neobejdou.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.