Co spojuje tureckého sultána a venezuelského caudilla

Mezi největší podporovatele venezuelského prezidenta Madura v současné politické krizi patří Erdoğanovo Turecko. Navzdory geografické vzdálenosti a ideologickým rozdílům spojuje oba vládce jejich pojetí politiky a mezinárodní izolace.

P1010065_1

František Kalenda

07.02.2019 11:51

Foto_h_rriyet_daily_news

Venezuelský prezident Maduro se netají svým obdivem k tureckým telenovelám. Foto Hürriyet Daily News

Když Spojené státy minulý měsíc jako první uznaly předsedu parlamentu Juana Guaidó legitimním prezidentem Venezuely, spustila se lavina diplomatických reakcí. Zatímco na stranu venezuelské opozice se postavila Kanada, velká část latinskoamerických států a nakonec po vypršení ultimáta postupně i většina zemí Evropské unie včetně České republiky, Madura podpořili tradiční spojenci bolívarského režimu v regionu, Čína a samozřejmě Rusko.

Mezi nejhlasitější podporovatelé stávajícího venezuelského prezidenta však patří ještě jedna země – Turecko pod vládou autoritářského prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, který označil Madura za svého „bratra" a ostře se vymezil proti americkému „imperialismu“. Tento týden zkritizoval také členy EU.

„Je snad Venezuela vaše země? Jak je možné říct člověku zvolenému do úřadu, že ho musí opustit? Jak je možné říct, že prezidentem je někdo nezvolený?“ ptal se Erdoğan představitelů evropských států na setkání s členy své Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). „Tak takoví jste v Evropské unii demokrati? Pořád jen mluvíte o demokracii, o hlasování, o volebních procesech, a hned na to byste chtěli svrhnout vládu.“

Turečtí komentátoři upozorňují, že jde o první případ od Korejské války, kdy se jejich země tak významně angažuje v tak vzdáleném konfliktu. Jak si tento zájem vysvětlit?

Ideologický make-up
Z ideologického hlediska spolu nemá současný turecký a venezuelský režim pranic společného. Ba právě naopak - zatímco Madurem zděděný chávismus se prezentuje jako společensky progresivní a oplývá silně protiimperiální rétorikou, Erdoğan dlouhodobě apeluje na konzervativní náboženské hodnoty a obdivuje se rozpínavé Osmanské říši, již neváhá napodobit vojenskými intervencemi za hranicemi.

Je už jen historickou třešničkou na dortu, že ve Venezuele žije četná populace potomků příslušníků náboženských menšin, které před osmanskou nadvládou utíkaly – kupříkladu dnešní generální prokurátor Tarek Saab pochází z rodiny Drúzů považovaných velkou většinou věřících muslimů za odpadlíky.

Ideologie je však jak v případě Madura, tak v případě Erdoğana pouhý „make-up“. Mnohem důležitější je osobnost autoritářského vůdce a touha udržet se u moci za každou cenu – tedy i za cenu nákupu nebo likvidace kritických médií, zavírání politických oponentů a ostatně i za cenu hospodářského rozvratu, jehož míra ve Venezuele přirozeně dosáhla nesrovnatelně vyšší míry než ve stále relativně prosperujícím Turecku.

Madura a Erdoğana tak nespojuje jen často zmiňovaná láska k tureckým telenovelám, kdy se údajný bojovník proti imperialismu Maduro obdivuje nejrozpínavějšímu osmanskému sultánovi Sulejmanovi Nádhernému. Spojuje je destruktivní přístup k celému – a před jejich nástupem relativně demokratickému – politickému systému, a z toho vyplývající izolace ze strany svobodnější části mezinárodního společenství.

V izolaci
Jak Venezuela, tak Turecko za vlády spřátelených autokratů (chcete-li za vlády caudilla a sultána) přišly o svoje historicky nejdůležitější strategické partnery a jejich snaha stát se významným hráčem v regionu ztroskotala. Erdoğanovi se podařilo definitivně pohřbít turecký sen o členství v Evropské unii a dělá všechno pro to, aby si znepřátelil Německo, které přitom s jeho zemí spojují životně důležité vazby.

V rámci NATO se Turecko ocitlo na úplném okraji a zcela neuspěly také plány na vytvoření fronty islamistických režimů pod vedením Turecka a Kataru – nenáviděný Bašár Asad, mimochodem od počátku podporovaný Venezuelou, místo toho likviduje poslední zbytky odporu v sousední Sýrii, nemluvě o osudu podobných iniciativ v Egyptě nebo Libyi.

Za vlády Nicoláse Madura pro změnu vzaly za své Chávezovy plány na regionální integraci a navázání blízkých vztahů s nejbližšími sousedy. Také zesnulý otec-zakladatel „socialismu 21. století" pěstoval úzké kontakty s Ruskem nebo Íránem a při každé příležitosti odsuzoval americkou politiku, jeho režim se ale nikdy nestal naprostým vyvrhelem, a ani jeho nepřátelé se neodvážili zpochybňovat legitimitu jeho vlády. Jestliže Chávez vstoupil do obchodně-politického bloku Mercosul, Madura z něj rychle vyhodili a z dalších integračních projektů jako ALBA zůstaly jen jejich názvy.

Částečně je to jistě možné připsat na účet pravicové vlně z posledních let, ale i zbývající umírněně levicové režimy si od Madura drží přinejmenším odstup (Mexiko, Uruguay), nebo se přímo podílejí na pokusu o jeho svržení (Peru, Ekvádor). Ostatně není možné opomenout ani to, že se Madurův režim stal mocnou volební zbraní v rukách ultrakonzervativců na celém kontinentu a k jejich úspěchu tak výrazně přispěl.

Vzájemná podpora
Za takové situace na sebe Maduro a Erdoğan vlastně zbyli, i když jejich vzájemná chemie je evidentní z každého ze stále četnějších setkání – venezuelský prezident navštívil Turecko za minulý rok čtyřikrát a turecká hlava státu poprvé v historii navštívila Venezuelu, aby při této příležitosti obdržela kopii meče revolucionáře Simóna Bolívara. Erdoğan byl také mezi prvními státníky, kteří gratulovali Madurovi v kontroverzních květnových prezidentských volbách, čímž se odvděčil za neochvějnou venezuelskou podporu při pokusu o armádní puč v roce 2016.

V krátkodobém horizontu si mají oba muži jistě co nabídnout, a to nejen na půdě mezinárodní diplomacie, kde mohou společně dštít síru na Spojené státy, Evropskou unii a vůbec všechny kritické hlasy. Venezuela má podle odhadů čtvrté největší zásoby zlata, jehož podstatná část nyní putuje právě do Turecka, které má na rozdíl od bolívarského režimu technologické kapacity na jeho zpracování (v této roli by mělo zcela nahradit Švýcarsko), a kromě toho jej dost možná dále prodává do Íránu.

Bohatší a stabilnější Turecko dodává Madurovi mnohem víc – za zlato dostává tolik potřebnou tvrdou měnu, které je kvůli americkým sankcím bolestný nedostatek, a co je pro samotné Venezuelany úplně nejdůležitější, dodává většinu potravinové pomoci a stejně potřebného zdravotnického materiálu.

Díky obojímu sice ve Venezuele panuje hlad, ale ještě ne úplný hladomor, a Maduro si může s pomocí armády dovolit na hranicích blokovat humanitární konvoje. Turecko pomáhá i na jiných frontách, například státní Turkish Airlines jako jedny z mála aerolinií udržují letecké spojení s venezuelským hlavním městem Caracas a Erdoğan se zavázal k miliardovým investicím tureckých společností ve Venezuele.

Dlouhodobá zátěž
Z dlouhodobého hlediska jde ovšem především pro samotného tureckého prezidenta o nebezpečné partnerství. Nicolás Maduro nemá co ztratit, momentálně bojuje o přežití a nutně potřebuje spojence bez ohledu na jejich ideologii i praktickou politiku. Erdoğan by v případě Madurova udržení se u moci mohl získat exkluzivní přístup k venezuelskému surovinovému bohatství a jeho podpora venezuelské vládě mu přináší body na domácí politické scéně i mezi příznivci opozice.

Zároveň však na sebe v souvislosti s nákupem zlata poutá americkou pozornost a riskuje ještě větší izolaci Turecka v Evropě a mimo ni, kterou by mohl brzy pocítit, až bude žádat o pomoc s vlastními a stále palčivějšími hospodářskými problémy. Neochvějná podpora Madura ostatně poškozuje i turecké zájmy v širším regionu Latinské Ameriky, kam se snaží hospodářsky a diplomaticky expandovat od konce 90. let.

Turecko mohlo svých nadstandardních vztahů s venezuelským režimem využít k tomu, aby se jako Uruguay či Mexiko postavilo do role mediátora – navíc mediátora s podstatně mocnějšími pákami na deeskalaci konfliktu a vyřešení ničivé humanitární a politické krize. Místo toho si zvolilo stranu.


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.