Rozhovor s Connym Reuterem: Obávejme se spíše lidské hlouposti než umělé inteligence

S generálním tajemníkem evropské sociální platformy Solidar Connym Reuterem jsme hovořili o evropském sociálním systému, proměnách pracovního trhu spojených s automatizací nebo sílícím nacionalismu a autoritářství v Evropské unii.

Imageedit_4_7300695631

Jan Kašpárek

23.02.2019 03:45

Conny Reuter

Photo_2019-02-22_19-18-43

Conny Reuter je již třináct let generálním tajemníkem evropské sociální platformy Solidar. Zasedá i v předsednictvu sítě občanských organizací Civil Society Europe či výkonného výboru Mezinárodní federace asociací pro vzdělávání pracujících. Dlouhodobě se věnuje rozvoji koordinace nevládních organizací se zaměřením na sociální politiku, vzdělávání a zaměstnanost. Má za sebou i dlouholetou zkušenost s organizováním mezinárodní spolupráce či výměnných pobytů, a to hlavně mezi Německem a Francií.

Obávám se, že platforma Solidar není v českém prostředí příliš známá, mohl byste ji představit?
Solidar je síť, která vznikla v roce 1995 v Bruselu. Do té doby fungovala jako Mezinárodní pomoc pracujících (International Workers‘ Aid) a jednalo se především o platformu různých sociálnědemokratických a odborových organizací. Od svého vzniku jsme se rozrostli na dvaašedesát členů napříč Evropou. Spolupracujeme s organizacemi v pětadvaceti zemích včetně České republiky, kterou reprezentuje Rada pro zahraniční vztahy – založená někdejším ministrem zahraničních věcí Jiřím Dienstbierem v roce 1994 – a Multikulturní centrum Praha.

Čím se zabýváte?
Naše práce stojí na třech základních pilířích. Prvním je sociální politika a zaměstnanost. Druhý tvoří vzdělávání. A třetí otázky spojené s mezinárodní spoluprací a rozvojem. Aktuálně máme také řadu členských organizací, které se zabývají prací s migranty a jejich integrací. Rozdíl mezi Solidarem a podobnými platformami spočívá v tom, že naše členské organizace jsou velmi rozdílné. Věnují se různým tématům a nepracují pod jednotnou značkou. To je ostatně i důvod toho, že když v řadě zemí řeknete „Solidar“, tak se na vás lidé podívají a ptají se: „A to je kdo?“.

Brzy odstartuje kampaň před volbami do Evropského parlamentu. S jakými výzvami v oblasti sociální politiky se budou muset nově zvolení europoslanci a europoslankyně vypořádat?
Největší výzvou je samotné ukotvení sociální politiky na úrovni Evropské unie. Nestačí totiž říkat „chceme sociálnější Evropu“, ale je potřeba vytyčit jednoznačné a konkrétní vize, jak má sociálnější Evropa vypadat. Politicky při tom bude nejobtížnější překonat značnou neochotu řady členských států ke společnému evropskému postupu. Mnohé se totiž domnívají, že „příliš mnoho Evropy“ v sociálních otázkách nevede k ničemu dobrému. To je často způsobené přesvědčením, že jejich sociální systémy jsou dobré a Unie by je mohla rozklížit.

Jižní a východní země navíc v evropský sociální systém nevěří, protože pokládají rozdíly mezi sebou a severními či západními státy za příliš velké. Ty rozdíly tu samozřejmě jsou a je těžké je překonat. Vyvstává proto otázka, jaké nástroje zvolit. Měli bychom říci, že v případě sociální politiky nejde o utrácení, ale investice. Investice do vzdělávání, a to i celoživotního, do systémů sociální ochrany, podpory kvalifikace pro snazší pohyb na trhu práce a tak dále.

Lze spojovat vzestup nacionalismu a neoutoritářství, který je patrný po celé Evropské unii, s krizí sociální politiky?
Jistě, růst nacionalismu souvisí s obecným opuštěním sociální otázky. Když si vezmeme jako příklad Itálii, kde se rozmáhá pravicový populismus, je zcela zřejmé, že se ocitla opuštěná v problematice integrace uprchlíků. Řada zemí Evropské unie si zkrátka řekla, že je dění na Apeninském poloostrově nemusí zajímat. Že to není jejich věc.

Jiný příklad vidíme v Německu, které mnoho migrantů přijalo a integrovalo. Přestože se takový postup setkal s určitou nacionalistickou vlnou, je zcela zřejmé, že se – nejen z demografického hlediska – jednalo o rozumný krok. Integrační politika nikdy není snadná, naopak stojí spoustu času a energie. Jde ale o otázku obrany zcela základních principů fungování demokratického státu, tedy rovnosti a rovného zacházení.

„Víte, máme tu rozum – raison – který cítíme v mozku, a máme tu pocity a strach, který cítíme v břiše. Otázka stojí takto: jak se v té současné situaci posunout od břicha k mozku. Jak ukázat, že nás Evropa skutečně může chránit, a že je tedy více než jen společný trh,“ říká Conny Reuter. Foto Daniel Ort, MDA

V souvislosti se sociální politikou se často zmiňují dopady digitalizace, automatizace nebo průmysl 4.0. Co můžeme očekávat v příštích letech?
Na postupující automatizaci můžeme odpovědět dvojím způsobem. Buď necháme pracující napospas osudu a zkrátka přijmeme, že je nahradí stroje, nebo budeme investovat do jejich rekvalifikace pro povolání budoucnosti. Je nabíledni, že jistých pracovních pozic – stejně jako v případě minulých technologických revolucí – ubude, nebo docela zmizí. Automatizace a digitalizace představují zásadní zlom a Evropa musí ukázat, že je schopná jej ovlivnit – například tím, že lidé s novými druhy kvalifikace opravdu dostanou i nová pracovní místa.

Současně potřebujeme vytvářet a posilovat ochranné sociální systémy pro ty, kteří se zabývají prací přes digitální platformy. Před velkou výzvou stojí i odborová hnutí. Musí nalézt způsob, jak organizovat ty, kteří se živí coby digitální nádeníci. V dobách, kdy každý pracoval v nějaké fabrice nebo obchodu, byla odborová činnost o poznání jednodušší než dnes, kdy pracovní pozice i povaha práce není zdaleka jasně vytyčená.

V debatě o automatizaci a digitalizace zaznívají hlasy, které za možné řešení úbytku pracovních míst označují krácení tradičního osmihodinového pracovního dne nebo zavedení nepodmíněného základního příjmu. Jaký je váš názor na tato opatření?
Potřebujeme brát vážně fakt, že v řadě zemí je – či bude – nemalá část populace dlouhodobě bez zaměstnání. Ostatně jsem to sám zažil v mládí a vím, co se v takové situaci děje. Je obtížné prosazovat svá práva. Člověk se cítí vyloučený, a to často velmi silně. Je proto nezbytné, abychom lidem dokázali zajistit důstojné živobytí, nemohou-li se z různých důvodů vrátit na tradiční trh práce. Například z veřejných zdrojů cíleně vytvářet nová pracovní místa.

Potýkáme-li se s tím, že část společnosti nemůže nalézt na trhu práce uplatnění, může být nepodmíněný základní příjem jednou z cest, jak jí zajistit elementární důstojnost. Existují však i rizika, která jsme mohli pozorovat například při finském experimentálním zavedení nepodmíněného základního příjmu pro omezený počet lidí. Když totiž takový příjem nahradí výdobytky moderního sociálního státu, člověk se ocitne se svými sociálními problémy sám, bez možnosti domoci se pomoci od společnosti.

Opatření typu nepodmíněného základního příjmu proto nejsou samospásná a neměla by nahrazovat zavedené sociální systémy. Neměli bychom kvůli nim opouštět úsilí o to, aby byl člověk dobře odměňován za práci a pracoval v bezpečných a důstojných podmínkách.

„Umělou inteligenci potřebujeme vidět takovou, jaká skutečně je – jako proud dat. V souvislosti s ní se musíme ptát, kdo tento proud kontroluje, k čemu slouží a jak se dá či nedá zneužít. Mám takové oblíbené rčení: Neobávám se umělé inteligence, jako spíše lidské hlouposti,“ říká Conny Reuter. Foto Daniel Ort, MDA

Když už hovoříme o výhledech do budoucna, tak by mě zajímalo, zda lze v příštích letech očekávat stírání, nebo naopak prohlubování rozdílů mezi státy severní a západní Evropy a jejich protějšky z periferie a semiperiferie, jako jsou třeba země Visegrádské čtyřky?
Rozdělení, které nyní pozorujeme, je výsledkem procesů, jež jsme kritizovali již před dvaceti lety. Když začínala jednání o přistoupení východních a jižních zemí k Evropské unii, probíraly se především možnosti ekonomického a politického sbližování, případně sbližování různých oblastí výkonné moci. Zcela se zapomnělo na sociální aspekt celé věci. V řadě zemí – ostatně i v České republice – tak musela zavřít řada společností v důsledku příchodu firem ze západu, případně kvůli tomu, že tyto firmy převzaly místní produkci.

Odpovědí na krizi konvergence nemůže být to, že lidem z ekonomicky slabších zemí pouze dáme možnost cestovat za prací na sever či západ. To, co potřebujeme, je rozvoj pracovních příležitostí pro budoucnost. Evropské instituce příliš často přehlížejí, že zaměstnání, trh a práce nejsou něčím, co se odehrává jen na mezinárodní úrovni. Dám příklad z Německa. Největším zaměstnavatelem tu není Siemens nebo Mercedes Benz, ale charity a diakonie, tedy poskytovatelé sociálních služeb. Nikdy se o nich ale neuvažuje jako o hráčích na poli zaměstnanosti.

O zaměstnanost jde ale především. Jistě, mnoho lidí má pocit, že byli jako východ či jih ponecháni vzadu. Otázka by ale neměla znít, jak je posunout blíže západu, ale jaké pracovní pozice v jejich oblasti lze vytvořit. Opět se zde vracíme k digitalizaci a tomu, že v řadě případů není nutné jezdit fyzicky do nějakého provozu, ale stačí se připojit k síti. Potřebujeme v lidech posílit důvěru, že se na probíhajících změnách mohou podílet a že se nestanou jejich oběťmi.

Jakou roli mohou mít v procesech, o nichž se bavíme, nevládní organizace nebo hnutí vycházející zdola?
Organizace budované zdola jsou vždy u jádra problému a jsou také prvními, kdo danou věc prakticky řeší. Můžeme mluvit například o sousedských spolcích, co se zabývají otázkou místní nezaměstnanosti nebo podporou mladých lidí při hledání místa. To jsou ostatně věci, které nemůžeme úplně dobře dělat z Bruselu.

Výzvou ovšem zůstává, jak přenést jejich zkušenost výše, třeba právě do onoho Bruselu. To je role, kterou by měly sehrávat neziskové sociální či environmentální organizace, jaké sdružuje Solidar. Máme řadu platforem, které pracují v terénu na sociálních i dalších tématech, a přenášet jejich hlas do Bruselu je pro nás popravdě řečeno důležitější, než aby nám vyplňovaly papíry.

Samozřejmě tu probíhá politický boj na nejvyšších evropských úrovních, do kterého se potřebujeme institucionálně zapojovat. Máme tu politickou majoritu, která nepokládá sociální otázky za prioritu, stejně jako neoliberální či přímo reakční síly, jež stojí přímo proti nim. Pro nás jako neziskové organizace sídlící v Bruselu je ale důležité, abychom nezapomněli, že ti, kvůli kterým tu práci děláme, jsou právě pracující lidé.

JAN KAŠPÁREK

Text vychází v rámci spolupráce s Masarykovou demokratickou akademií.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.