Byl jsem vyzván, abych promluvil o nových perspektivách pro Evropu. Já však bohužel žádné nové perspektivy nevidím. A navíc mne postupující trumpovský rozpad, který zasahuje již i evropské jádro, nutí vážně pochybovat i o starých perspektivách.

Je zřejmé, že do veřejného povědomí pronikají hrozby, které souvisejí s významnou proměnou, jíž prochází svět, a že tyto hrozby mění náš pohled na Evropu. Tyto hrozby také obrátily pozornost širší veřejnosti ke globálnímu kontextu, ve kterém se evropské země až dosud cítily více méně jako doma.

V evropském veřejném mínění vznikl dojem, že nové výzvy dopadají na každý ze států stejně a že je tedy lze nejsnáze překonat společně. To dodává sílu jinak spíše roztříštěným snahám o dosažení politicky efektivní Evropy.

Evropské liberální elity tedy dnes hlasitěji než kdy dřív prohlašují, že bychom měli pokročit k těsnější evropské spolupráci ve třech klíčových oblastech. Pod hlavičkou evropské zahraniční a bezpečnostní politiky požadují elity navýšení vojenské síly, které by Evropě umožnilo „vykročit ze stínu USA“. Pod heslem společné evropské azylové politiky požadují masivní ochranu vnějších hranic a také zavedení pochybných migračních středisek na severu Afriky. A pod heslem „volného trhu“ chtějí v jednáních o Brexitu i ve vyjednáváních s Trumpem prosazovat společnou evropskou tržní politiku.

Zda bude Evropská komise, která má tato vyjednávání na starosti, v tomto směru úspěšná — či zda bude neúspěšná a společný zájem unijních vlád se pak jednoduše rozpadne — to se teprve ukáže. Tolik tedy jedna povzbudivá strana soudobé rovnice. Druhou stranou téže mince je sobectví národních států, se kterým scestné teze novodobé Internacionály sílících pravicových populistů nijak neotřásly — ba snad mu ještě dodaly sil.

Nacionalistická krátkozrakost

Nerozhodný postup rozhovorů o společné obranné politice a o azylové politice, který znovu a znovu vázne na otázce přerozdělování uprchlíků, ukazuje, že jednotlivé vlády upřednostňují vlastní krátkozraké národní zájmy — a to tím důrazněji, o co více jsou na domácí politice vystaveny tlaku pravicového populismu.

V některých státech už se dokonce vytratilo i napětí mezi prázdnými proevropskými proklamacemi na jedné straně a krátkozrakými, ke spolupráci lhostejnými politickými kroky na straně druhé. V Maďarsku, Polsku a České republice, nyní i v Itálii a brzy pravděpodobně také v Rakousku nezůstává z tohoto napětí nic a na jeho místo nastupuje otevřeně eurofobní nacionalismus.

To nás staví před dvě otázky: Jak se stalo, že se za poslední dekádu takto silně vyhrotil rozpor mezi beztak už zbytkovou a pouze slovní proevropskou podporou a reálným blokováním nezbytné spolupráce? A proč eurozóna přesto dosud drží pohromadě, i když ve všech státech posiluje pravicová populistická opozice proti „Bruselu“, což v samém srdci Evropy, tj. v šesti zakladatelských státech EEC, vedlo dokonce ke vzniku aliance mezi pravicovými a levicovými populisty na základě společného antievropského programu?

Médiím v Německu dominuje už od září 2015 na úkor mnoha jiných otázek imigrace a s ní spojená azylová politika a stejně dlouho zaměstnává imigrace i veřejné mínění. Tato skutečnost jako by nabízela snadnou odpověď na otázku po rozhodující příčině čím dál mohutnější vlny euroskepticismu.

V zemi, která se dosud nezbavila psycho-politických dělítek souvisejících s nerovně proběhnuvším sjednocením, lze s touto odpovědí souhlasit. Když se však podíváme na Evropu a zejména na eurozónu jako na celek, narůstající imigrace jako hlavní vysvětlení vzestupu pravicového populismu již neobstojí. V jiných zemích nastal tento obrat ve veřejném mínění mnohem dříve — totiž v důsledku kontroverzních politických kroků učiněných k překonání dluhové krize států, kterou zapříčinila krize bankovního sektoru.

Jak známo, německou stranu AfD založila skupina ekonomů a lidí z byznysu kolem profesora ekonomie Bernda Luckeho. Založili ji tedy lidé, kteří měli obavu, aby se významný a prosperující exportér neocitl spoutaný v řetězech „dluhové unie“, a kteří uvedli do pohybu široce rozprostřenou a efektivní polemickou kampaň namířenou proti hrozbě přenesení dluhů na všechny státy.