Až bude mít Berlín novou vládu, dá zelenou Macronovým reformám?

Příští měsíce budou v EU plné změn. Chápe to česká diplomacie? Tři události posledních týdnů zahájí proměnu Unie: volby v Německu a čekání na novou vládu, Junckerův výroční projev a Macronova výzva ze Sorbonny k nové integraci.

Příští měsíce se v Evropské unii ponesou ve znamení změn. Německé volby, Junckerův projev a Macronova výzva k integraci – každá z těchto událostí má svoji samostatnou logiku a dynamiku, navzájem se nebudou vždy sčítat, ale všechny poženou Evropu jedním směrem: k další integraci.

Juncker i Macron říkali každý svým způsobem to samé: Evropská unie přešlapuje, je na čase nakopnout ji k nové dynamice a k novým projektům, a to hodně rychle. Kdo slyšel prezidenta Francie, největší evropské země, hodinu a půl plamenně hlásat, jak chce reformovat EU, je mu jasné, že příští čtyři roky budou plné změn a překvapení. A že česká strana, vláda, ministerstvo zahraničí, strany by měly začít strategicky přemýšlet.

A2Macron chce zřejmě vstoupit do dějin jako napoleonský iniciátor dalšího vývoje v Evropě. Foto Wikipedia

Macron si zvolil jednu z nejstarších evropských univerzit, aby podtrhl svůj základní message: integrace je projekt, který je nesen od středověku ideou vzájemnosti evropského kontinentu, že ve vzájemnosti a solidaritě je jeho naděje. Že naopak každé národovecké uzavírání se do sebe a stavění plotů vede ke katastrofě. Že to podstatné, o čem je třeba mluvit, je základní idea, smysl toho všeho, že teprve od něj se odvíjejí technické aspekty jako smlouvy, výbory, komise, jež se mohou měnit. Ty jsou jen nástrojem.

Integrace: vzít vítr z plachet populistům
Macron chce zřejmě vstoupit do dějin jako napoleonský iniciátor dalšího vývoje v Evropě, nahrává mu, že Londýn odchází. Nikoho v projevu nevyčleňoval, další integrace je otevřená všem „od Polska po Bulharsko“ a Balkán včetně Británie v různých konstelacích (Českou republiku ani jednou nezmínil, havlovské časy už jsou zkrátka ty tam).

Pokud ale některé státy chtějí jít dál, ti, kdo si to nepřejí, jim nemůžou bránit. Čili my startujeme a kdo chce, ať se přidá. Jenom taková politika může být podle něj lékem na dnešní marasmus daný dočasnou nehybností, „zamrzlostí“ EU, které podle něj zneužívají populisté. Je třeba vzít jim vítr z plachet, vzít vývoj do svých rukou, tak jako to dělali velcí stratégové vždy, a nenechat se vláčet odstředivými tendencemi. Státy toužící po další integraci musí udat tón.

Přišel s radikálními novinkami ohledně všech aspektů EU: společné obrany (evropská obranná doktrína, Evropská zpravodajská akademie), boje proti terorismu (Evropský soud proti terorismu), změny migrační politiky, posílení evropských hranic, propojování ekonomik, sjednocení daně z firem, zavedení daně z finančních transakcí, podstatného zvýšení daní za vypouštění CO2, podpory digitální revoluce, reformy společné zemědělské politiky. Jako jeden z mnoha příkladů navrhl, aby Evropská komise zeštíhlela z dnešních skoro třiceti komisařů na patnáct, přičemž příkladem by měly jít velké zakládající země v čele s Francií. Nebo že zve do francouzské armády příslušníky jiných států EU.

Především ale navrhuje posílit Euroskupinu jako jádro další integrace. A „zharmonizovat“ do roku 2024 trhy Francie a Německa.

Francouzsko-německý motor
Co na to Angela Merkelová? Od ní bude odviset, zda, nakolik a jak rychle se bude EU dál propojovat. Její rolí nikdy nebyly radikální změny v EU, ale bez jejího ano se žádné neprosadí.

Jen pro připomenutí: evropská integrace začala francouzsko-německým smířením, které po válce prosadilo pár vizionářských hlav proti všeobecné atmosféře nenávisti mezi obyvatelstvem. Tyhle dva státy byly také jádrem všech pohybů, které potom v integraci následovaly. A jakožto dvě nejsilnější ekonomiky kontinentu si tohle vůdcovství podržely. Francie přicházela s politickými nápady a vizemi, ať už to byl na začátku Monet, nebo potom Mitterrand. A Berlín je zaštiťoval zezadu a ekonomicky. Francouzsko-německý motor EU.

Pokud tihle dva budou chtít tlačit integraci dál a budou v tom směru prosazovat konkrétní kroky, bude se EU integrovat, ať se to všem cudně nazývaným „euroskeptikům“ české předvolební kampaně líbí, či ne.

Co na Macronovy vize Merkelová?
Jaký je vztah Angely Merkelové a Emmanuela Macrona? Zdá se, že se už před německými volbami naladili na společnou vlnu a dovedou si vyjít vstříc. Kancléřka se o novém prezidentovi Francie nikdy nevyjádřila kriticky, na jeho projev reagovala minulý týden v Tallinnu: je prý mezi nimi „vysoký stupeň konsensu“.

Macron počkal se svým vášnivým projevem, s nímž má zřejmě ambici vstoupit v roce Lutherova výročí do dějin jako reformátor EU, dva dny po německých volbách, aby kancléřce nenaboural kampaň. Počkal a zároveň s ním přišel tak rychle, aby se jeho návrhy (společný rozpočet Euroskupiny…) vklínily do jednání o berlínské koalici. V jistém slova smyslu byl hlavním adresátem jeho sorbonnského projevu Berlín.

Přes veškerý verbální zápal volil také opatrně termíny a vyhnul se tématům, o nichž ví, že jsou v Berlíně citlivá a mohla by kancléřce komplikovat povolební jednání. Nezmínil parlament Euroskupiny, ač o něm mluvil už v minulosti. O navrhovaném ministru hospodářství a financí Euroskupiny hovořil dost vágně na to, aby mohl Berlín v jeho slovech vidět svou verzi, tedy člověka, který jen koordinuje a nemá větší pravomoci.

Kancléřka vyšla z voleb oslabena, sestavit vládu s nově resuscitovanými liberály FDP a se Zelenými jí zabere nemálo týdnů a do konce roku se asi žádnými novými nápady stran EU zabývat nebude. Neznamená to ale, že by byla proti, ta agenda bude jen muset počkat.

Hodně bude záležet na Liberálech, Zelení a SPD nejsou proti
První povolební komentáře zdůrazňovaly, že Merkelová se s liberály z FDP na Evropě těžko shodne, protože ti větší integraci a společný rozpočet Euroskupiny odmítají. Počkejme a uvidíme. Mnoho jejich výroků padlo ve volební kampani, kdy převládala ideologie a slogany, kampaň teď už skončila. Nově zvolení liberálové budou určitě uvažovat racionálně a s ohledem na širší zájem. Těžko si představit, že by zapomněli, že jejich FDP mívala v čele Hanse-Dietricha Genschera, který byl jako ministr zahraničí  po léta tvůrcem a pilířem integračních myšlenek v Německu, a že se k němu na posledním kongresu FDP přihlásili. Nastoupila sice nová generace, ale těžko si představit, že obrátí do protisměru.

Její nový šéf Christian Lindner bude zřejmě usilovat o post ministra financí, zahraničí přenechá jiným. Že by Zeleným? Bude jistě argumentovat tím, že bez FDP nedá Merkelová vládu dohromady a že on bude udávat tón. Zároveň mu ale bude jasné, že chce ve vládě být. Jistě ne za každou cenu, ale že by další integrace měla být překážkou? Nakolik se orientuje v evropských konstantách zahraniční politiky, není jasné, v srpnu třeba prohlásil, že Německo by mělo akceptovat ruskou anexi Krymu jako „dlouhodobé provizorní uspořádání". Přitom EU na Rusko z tohoto důvodu uvalila sankce.

Christian-lindnerPředseda FDP Christian Lindner bude zřejmě usilovat o post ministra financí. Repro DR

Jistě taky zaznamenal, že tři dny po německých volbách dva největší výrobci rychlovlaků v Evropě, tedy na světě, oznámili, že fúzují. Jedná se o německý Siemens a francouzský Alstom, konstruktér legendárních rychlovlaků TGV, díky nimž jste z Paříže v Bruselu za necelou hodinu a v Marseille, u Středozemního moře, za čtyři a půl. Rychlovlaky jsou budoucností Evropy. Německo, Francie, Benelux jsou jimi už protkány, ale zbytek kontinentu? A další kontinenty?

I velká německá firma zřejmě vidí, že na takový koláč sama nestačí, to samé si uvědomují Francouzi. A takových integrací a vzájemných francouzsko-německých investic jsou desítky (Francie je v Německu třetím největším investorem). Propojená ekonomika si prosadí nejen společnou měnu, ale i další společné ekonomické a sociální kapitoly nebo ochranu pracovníků.

CDU se mění, odchází harcovník Schäuble, pravá ruka Merkelové ve věcech ekonomiky, pilíř německé stability, který coby ministr financí pedantsky bděl nad vyrovnaným rozpočtem a odmítal platit za druhé dluhy, včetně Francie. Macronovi se možná podaří snížit nezaměstnanost a veřejný dluh, což jsou hlavní body jeho programu. A pokud přesvědčí nového německého ministra hospodářství, že společný rozpočet Euroskupiny nemusí znamenat, že Berlín bude za ostatní platit, nemusel by další integraci stát Berlín v cestě. Tady bude záležet na novém ministru financí, nejspíš zmíněném předsedovi FDP Christianu Lindnerovi.

Zelení, další partner ve vládě, nikdy proti hlubší integraci nebyli, stačí si vzpomenout na Joschku Fischera. Určitě budou zdůrazňovat Evropu chudších a zaměstnanců proti EU kapitálu, ale proti integraci jako takové zřejmě nebudou.

Sociální demokraté se zřejmě octnou v opozici, zůstávají však důležitou formací. Stojí za to vědět, že z jejich vedení se už ozval hlas, který Macronův projev přivítal. Odtud není třeba čekat nějaké veto.

Ozve se možná argument, že tu je nový fenomén, AfD, strana ostře vystupující proti Bruselu a proti integraci, a že její postoje bude muset Merkelová brát v potaz, byť AfD nebude ve vládě. Jenže profil téhle síly, která se tvářila, že je hlasem „lidu“, „obyčejného člověka“ a „selského rozumu“, kterého brání proti „elitám“, se stále víc vybarvuje jako hlas hnědých košil a činí ji pro politickou debatu nepoužitelnou.

Navíc to, co předvádí hned od prvního dne po volbách, kdy odešla její předsedkyně a za ní část nově zvolených poslanců, ukazuje, že tato strana není kredibilní. Není teď jasné, kdo za koho v ní mluví a komu vlastně voliči dali hlasy. Moc jí evidentně nepomohla ani šokující podpora bývalé hlavy České republiky jako jediného výraznějšího politika kontinentu.

Tahle strana v parlamentu využije každé chvíle, aby se zviditelnila a co nejhlasitěji protestovala, odmítala a brzdila. Ale reálnou sílu, zvlášť ideovou, mít nebude. Může být spíš naopak argumentem pro to, aby se zastánci integrace chopili dynamiky událostí, jak to řekl Macron.

Pokud do naší rovnice nevstoupí nějaké prvky, o nichž dnes nevíme, vychází nám, že Berlín by po sestavení vlády neměl Junckerovy a Macronovy projekty ohledně EU apriorně blokovat. Bude jistě zdrženlivý a nabádat k opatrnosti a střízlivosti, bude brzdit Macronův bonapartismus, ale s vědomím, že ekonomicky je pro něj integrace výhodná.

Co ostatní státy EU?
Macronův projev už podpořily Itálie, Belgie, Lucembursko, tradiční spojenci. Hlavní brzda integrace Británie je z vlastního rozhodnutí z kola ven, zastánci integrace se už na ni nemusí ohlížet. Polsko a jeho okolní státy nemají k brzdění politickou sílu ani legitimitu, Unii nezakládaly, připojily se, když byl vlak už rozjetý a věděly, kam jede. Polská premiérka, věrna svým výpadům proti Bruselu, Paříži a Berlínu z poslední doby, Macronovy návrhy odmítla jako „nepromyšlené“.

Nové projekty asi tradičně příliš nebudou chtít podpořit  protestanté na severu, Holanďané a Skandinávci, především Dánové. Jejich premiér prohlásil à propos Junckerových dalších projektů, že kdo má vize, měl by si zajít k očnímu lékaři.

Střízlivě viděno ale konstatujeme, že tyhle státy fungují v nejrůznějších užších jádrech či vyšších rychlostech integrace a že jim to jde k duhu. Euro má Holandsko, Finsko, Litva i Estonsko, Dánsko je v jednání, a všichni s ním prosperují. Integrování obrany do evropské také všichni podporují, Skandinávie je vnímavá k tomu, co minimálně od Krymu provádí ruský soused a jeho stíhačky na Baltem.

Všichni se potřebují co nejvíc propojovat také proti islamistickému terorismu. A tak dále. Že by jim vadilo víc pragmatismu v rozhodování EU, což Juncker navrhuje používáním hlasování jen kvalifikovanou většinou, a ne vždy jednohlasně? Že by jim vadila zeštíhlená Evropská komise z 28 na 15 komisařů? Źe by jim vadily stejné firemní daně nebo zamezení sociálního dumpingu u vyslaných pracovníků, jak doporučuje Macron? Nebo Macronova kritika dnešní společné zemědělské politiky? Nemyslím.

A2Předseda Evropské rady Donald Tusk si drží od Macronových vizí odstup. Foto archiv DR

Odstup od Macronových vizí si drží předseda Evropské rady Donald Tusk. Prohlásil, že udělá vše, aby „udržel jednotu Evropy“, tedy aby nedošlo k rozdělení na více rychlostí. V nejbližších týdnech prý vypracuje plán práce členských států Rady, o projektech ze Sorbonny jako by neslyšel.

Je třeba mluvit o integraci v české předvolební kampani
Psali jsme to trochu už minule v analýze Junckerova projevu: ty tři události posledních týdnů znamenají, že by čeští politici a ministerstvo zahraničí měli vzít na vědomí, že integrační vlak pojede dál a že je v našem zájmu za ním neklopýtat. Že to znamená mluvit s veřejností o tom, co EU pro nás znamená, co znamená pro celý kontinent. Že Evropa není jen otázkou jedné měny nebo dotací na stavbu kanalizací a dálnic. Že to je civilizační a historický projekt a my mu musíme rozumět.

Je velkou ostudou české politiky a českých médií, že v zemi, která si žije dobře mimo jiné díky úzkému navázání na německou a vůbec evropskou ekonomiku, má Unie u obyvatelstva tak slabou podporu, jednu z nejslabších v celé Evropě. Nebude snad třeba nějakého dramatického zvratu ve společnosti, abychom si jako Poláci teprve uvědomili, co to znamená přináležet k EU a k jejím hodnotám. O těchto věcech by se mělo mluvit už teď, v předvolebních debatách. Ty jsou místem, kde je třeba diskutovat o tom, kam se má stát dál ubírat. Tvrdit, že to je riskantní a že mluvit pozitivně o EU se rovná prohrát volby, znamená podceňovat obyvatele a vůbec demokracii a ustupovat extrémům. Macron postavil svoji kampaň na pozitivním obrazu EU a vyhrál, i když si to v době jeho kampaně nikdo nemyslel.

Navrhl svolat během pár týdnů skupinu států, které by pracovaly nad reformami a integrací EU, jinak řečeno, které vytvoří tvrdé jádro. Bude u toho stolu Česká republika? Když ano, proč, a když ne, proč?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.