Návod k přežití evropské sociální demokracie

Sociálnědemokratické strany ve volbách po celé Evropě stále klesají. Je to následek toho, že v minulosti tak nekriticky přijímaly globalizaci. Další budoucnost mají jedině v případě, že svůj pohled nyní změní.

Sociálnědemokratické strany po celé Evropě nyní platí daň za to, že v devadesátých letech nekriticky přijímaly globalizaci. Tehdy se kladlo rovnítko mezi zodpovědnou politiku a požadavky globálních trhů. Tony Blair a Gerhard Schröder to vyjádřili v hojně citovaném prohlášení Třetí cesta takto: „Sociální demokraté se musí přizpůsobit vzrůstajícím požadavkům na flexibilitu.“

Většina sociálnědemokratických stran, které v Evropě koncem devadesátých let vládly, toto motto rychle přijala jako „pragmatický realismus“. Dani Rodrik připomíná, že umírněná levice se coby komplic podílela na stočení globalizace neoliberálním směrem. Důležitou roli při tom hrálo euro. Sociálnědemokratické vládní strany ho ochotně podporovaly, aniž kdy zpochybnily ordoliberální pravidla jeho zavádění. Podílely se také na vzrůstající depolitizaci veřejného sektoru. Tím se oblasti politiky, dříve pod demokratickou kontrolou, dostaly do vlivu technokratických institucí.

Tím, že sociálnědemokratické strany přijaly globalizaci jako nekontrolovatelný přírodní zákon, však přispěly také k narůstající nerovnosti, k redukci sociálního státu a erozi ochranných sociálních mechanismů, jež dříve představovaly vývěsní štít evropského společenského uspořádání. Akceptovaly vznik nové, chudé třídy, takzvané pracující chudoby (working poor).

1533115821738Sociálnědemokratické vlády se podílely na stočení globalizace neoliberálním směrem a akceptovaly vznik takzvané pracující chudoby. Foto Stuff

Jak programy daňového zjednodušení britské New Labour, tak Agenda 2010 německé SPD vycházely z myšlenky, že silnější globální soutěž znamená nižší mzdy a horší sociální ochranu. V konečném důsledku tím pak tyto strany přispěly k celosvětové finanční krizi z roku 2008 a následné eurokrizi, z níž se většina evropských ekonomik dosud zcela nevzpamatovala.

To, že sociálnědemokratické strany ve volbách sklízejí stále horší výsledky, souvisí přímo s tím, že tak nekriticky přijímaly globalizaci. Za posledních deset let voliči ukončili vládu umírněných levicových stran, protože jejich příznivci cítili, že je tyto strany nechaly na holičkách. Část zklamaného elektorátu už ani nechodí k volbám, zatímco druzí volí levicově radikální strany, které nyní převzaly sociálnědemokratické pozice. A někteří přeběhli ke stranám populistické a extrémní pravice.

Nebude snadné volební ztráty evropské sociální demokracie zvrátit. Její strany se ochotně podílely na prohlubování evropské integrace, která na úkor pracujících, obyvatelstva a demokracie plní požadavky globálních koncernů. Bude chvíli trvat, než se zase rozplete ordoliberální a neoliberální klubko, které v současné době v celé Evropě brání realizaci sociálnědemokratických kroků.

Tomu nepomáhá fakt, že vláda většiny evropských zemí dnes spočívá v rukou umírněné pravice – jíž jsou ideologicky ovlivňovány i evropské instituce jako Evropský parlament a Evropská komise. Tito političtí aktéři se zdráhají provést v eurozóně reformy, které zpochybní vládnoucí ideologii minimálního, avšak silného státu. Tento problém názorně ukazují potíže francouzského prezidenta Emmanuela Macrona přesvědčit Německo a další severoevropské vlády o svém umírněném programu reformy eurozóny.

Věc dále zhoršuje zlost voliček a voličů v celé Evropě. Radikální pravice získává stále více příznivců. Voliči už nemají náladu na strany a politiky, kteří se řídí více neviditelnými a nezodpovědnými trhy než potřebami lidí. Volby v Itálii, Maďarsku, Švédsku, nedávno v Andalusii až po nadstranické protesty žlutých vest ve Francii ukázaly, že voliči a voličky už se dále nenechají přesvědčovat výmluvou, že politika je složitá záležitost. Už mají dost stagnující životní úrovně, stále většího osobního zadlužení a pocitu, že se jejich život nachází v rukou sil, které nedokážou kontrolovat.

To, že občané podporují nativistické strany dělající viníky z migrantů a uprchlíků, je samozřejmě znepokojující. Musíme si však připomenout, že radikální pravice dokázala svůj voličský potenciál naplno rozvinout ve chvíli, kdy – jako dodatek ke svým xenofobním programům – slíbila, že zvýší minimální mzdu, ochrání pracovní místa, zavede základní příjmovou podporu a bude investovat do veřejných služeb.

Momentální status quo tedy nemůže být omluvou pro nečinnost. Chtějí-li evropští sociální demokraté zpět k moci, musí v politice (opět) začít mluvit o možnostech. V prvé řadě musí voličkám a voličům vysvětlit, jak může vypadat jiná globalizace. Musejí začít měnit svůj narativ. Místo toho, aby říkali, co všechno vlády již nemohou (mantra devadesátých let), musí sociálnědemokratické strany zjistit, jakým způsobem může stát globalizaci ovlivnit.

Umírněná levice v devadesátých letech podporovala prohlubování hospodářské a finanční globalizace i evropské integrace. V 21. století by měla podporovat globalizaci, která se bude bít za práva zaměstnankyň a zaměstnanců a za silný sociální stát. Musí se zasazovat za ochranu životního prostředí i za demokracii, která zahrne občany do rozhodovacích procesů. Navíc musí bojovat za dynamický, inkluzivní a atraktivní veřejný prostor.

Sociální demokraté v devadesátých letech říkali zaměstnancům, že se musí přizpůsobit požadavkům světového trhu. V 21. století musí říct koncernům, že musí těmto svým dělníkům a zaměstnancům férově platit a investovat do jejich dalšího vzdělávání, že musí platit daně a zohledňovat ekologické dopady své činnosti. Zkrátka a dobře – sociální demokracie musí pohánět a požadovat novou roli státu, která zajistí, že trhy budou sloužit veřejnému blahu a s občany a zaměstnanci se nebude zacházet jako se zbožím.

Na cestě k této nové „politice možností“ číhají slepé uličky, překážky, výtluky a úzké zatáčky. A přesto je to jediná možnost, jak sociální demokracii vdechnout nový život a evropskému projektu přinést novou naději.

Článek původně vyšel na portálu IPG. Z němčiny s přihlédnutím k anglickému originálu přeložila Zuzana Schwarzová. Překlad vychází za podpory Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.