Minimalizovat škody nestačí. ČSSD musí projít proměnou

Problémy, kterým ČSSD dnes čelí, jsou pouze pokračováním dějů, které mají původ v hluboké minulosti. Po vyřešení aktuální situace by měla následovat hluboká reorganizace, demokratizace a stabilizace jejího zázemí.

Současný stav zdejší sociálně demokratické strany je výsledkem její pomalé a plíživé oligarchizace, která vyměnila politiku jako službu pro občany za klientelismus ve službách regionálních nebo nadregionálních mafií, a tolerance členské základny k těmto jevům. Lidé v ČSSD vyměnili boj proti těmto nešvarům za boj o to stát se členem systému a čerpat prebendy.

Pokud někdo počítal, že po neúspěšných parlamentních volbách přijde rychlá katarze a nové vedení rychle změní směr a politické způsoby, hluboce se mýlil. Není to tím, že by nové vedení nechtělo. Politická strana není lehkým sportovním a obratným člunem, ale spíše těžkým tankerem, který přes veškeré úsilí mění směr pouze těžko a pomalu.

Nové vedení ČSSD bylo zvoleno jako kompromisní, je výsledkem zákulisních dohod, do kterých ve značné míře zasahovali a zasahují skalní zastánci starých pořádků. Nadto se okolo volby nového vedení s plnou silou obnovil spor mezi zastánci zemanovské národně socialistické linie, kterou sami nazývají starou dobrou tradiční sociální demokracií, a mezi modernistickým liberálně levicovým křídlem, které je bohužel spojováno s volebním propadem, a je zcela jedno, zda zaslouženě nebo ne.


Hasi_Jan Hamáček má na výběr pouze ze špatných řešení. Svým rozhodnutím získává čas, bude jej ale muset využít k demokratizaci a obrodě strany. Foto Twitter J. Hamáčka

Toto obvinění je samozřejmě účelové a slouží pouze k posílení pozice národoveckého a prozemanovského křídla. O objektivní analýzu opravdových příčin volební porážky se seriózně nepokusila ani jedna z těchto skupin.

Výsledkem volby na hradeckém sjezdu je „tandem“ Hamáček–Zimola, který s sebou již od samého začátku nese mnohdy pečlivě skrývané znaky pokračování výše zmíněného konfliktu. Výsledkem obdivuhodné snahy Jana Hamáčka po uzavření pevného vnitrostranického konsensu, překonání rozhádanosti strany a zakoupení potřebného času na konsolidaci je uspořádání vnitrostranického referenda o vstupu do koaliční vlády.

Strana v referendu rozhodla, že vstoupí do vlády s ANO, a to přes výhrady k trestnímu stíhání Andreje Babiše. Ten drtivým způsobem vyhrál parlamentní volby a jeho vítězství bylo pouze prodlouženou čarou volebního výsledku v roce 2013, který se stal jakýmsi „bodem zlomu“. Tehdy bylo klasické politické uspořádání ideově definovaných politických stran nahrazeno systémem všeobjímajícího populismu a dá se říci, že tam je počátek trendu, který ČSSD dovedl k sedmi procentům a ANO ke třiceti.

Důsledky nového politického uspořádání jako první pocítila ČSSD, která jako vedoucí síla vládní koalice úspěšně realizovala svůj volební program, jeho pozitivní výsledky ale zúročil koaliční partner. ANO vytvořilo vnitrokoaliční neloajální opozici, která lacino kritizovala, ale nikdy si nezapomněla přisvojit úspěch – například v případě valorizace důchodů.

V ČSSD se během referenda jasně profilovaly zhruba tři skupiny. Jedna jako pevný zastánce vstupu do vlády, která se většinově kryje se zemanovským křídlem reprezentovaným především platformou Za záchranu ČSSD. Druhou je jakýsi pragmatický střed, který vstup do vlády zvažuje zejména jako příležitost ke konsolidaci strany, a třetí křídlo, které vstup do vlády striktně odmítá, zejména v důsledku zkušenosti s minulým spoluvládnutím.

Neudržitelná obrana
Bohužel, veškerý pozitivní étos, který vyplynul z úspěšného a kultivovaného průběhu referenda a vstupu do vlády, kdy ČSSD umožnila vznik vlády s důvěrou, byl promrhán kauzou Poche. Ta znovu otevřela staré spory a jasně ukázala limity „hradeckého pragmatického“ uspořádání. Místo aby se odrazila ode dna a zapůsobila před komunálními volbami pozitivně, ČSSD zahltila prostor diskusemi, jak „zachránit“ člověka se zaslouženou pověstí jednoho z pražských kmotrů.

Jan Hamáček držel neudržitelnou obranu, protože zřejmě chtěl dostát svým slibům, že stojí o sjednocení. Výsledkem byla fatální prohra v komunálních volbách, kde zejména v Praze utrpěla ČSSD těžkou porážku, neboť na ní visel stín kauzy Poche, zátěž ze spoluvládnutí s „oblíbenou“ Adrianou Krnáčovou i dřívějších angažmá spolu s ODS.

Navíc tandemista Zimola nečekaně odchází z vedení ČSSD a pouze budoucnost spolehlivě prokáže, jaké jsou jeho opravdové úmysly. Můžeme pouze doufat, že to nebude v duchu přísloví Chceš-li někomu vrazit nůž do zad, nejdřív se za něj musíš postavit.

A v této situaci, která není vůbec jednoduchá, přichází „krymská“ anabáze a na předsedu Hamáčka se žene další bouře, kterou nezavinil, ale bude ji krvavě platit. Je lhostejno, jaké zvolí řešení, protože to nejčistší v duchu standardní politické kultury, tedy odchod Andreje Babiše z čela vlády minimálně do doby vyřešení trestního stíhání, je ve formaci, která není politickou stranou, ale fanklubem, prakticky nemožná.

Co tedy Janu Hamáčkovi objektivně zbývá? Připojit se k vyslovení nedůvěry vládě a za předpokladu, že Tomio Okamura neuhne, shodit vládu. Co bude následovat? Sestavením nové vlády bude pověřen znovu Andrej Babiš a vznikne buď koaliční vláda na stejném půdorysu (což nemá logiku), nebo na jiném půdorysu s podporou SPD a KSČM.

To může ve střednědobém horizontu sice znamenat i návrat části voličů k ČSSD, ale vzhledem ke stavu strany – organizačnímu, ekonomickému a programovému – je to málo pravděpodobné. Navíc nejpravděpodobnější variantou je menšinová vláda ANO s doplněním prezidentem navržených odborníků. Ta bude, zřejmě bez důvěry, vládnout pod patronátem Miloše Zemana, který si rozhodně tuto službu dá zaplatit – třeba dostavbou JE Rosatomem.

Je pravdou, že v tomto případě by ČSSD zcela určitě sklidila potlesk a uznání části veřejnosti, nicméně od té, která jí v budoucích volbách zřejmě hlas nedá.

Vytrvat ve vládě s ANO, podpořit ji přes veškeré skandály Andreje Babiše, vynutit si větší prostor pro realizaci sociálně demokratického programu a čekat, že to volič v budoucích volbách ocení? Že ocení sanitační úlohu ČSSD, která jednak bude realizovat svůj program s rizikem, že mediálně atraktivní témata si přisvojí silnější koaliční partner, ale přitom bude bránit vstupu SPD do vlády a držet na uzdě KSČM, čímž potvrdí svoji historickou úlohu stabilizátora politické scény, který je schopen ve jménu demokracie spáchat politickou sebevraždu?

Má řešení, které nakonec zvolilo vedení ČSSD a za které sklidí jistě kritiku, znaky jasné distance od problémů Andreje Babiše a jeho hnutí ANO? Predikuje tvrdší kroky v budoucnu včetně stanovení jasných podmínek případných předčasných voleb, pokud by se problémy premiéra prohloubily natolik, že jeho další setrvání v čele vlády by se stalo ještě absurdnějším než dnes?

Nejlepší špatné
Jan Hamáček je postaven před volbu, která z objektivních důvodů dává pouze špatné varianty a vybírá tu, která způsobí nejméně škod. A zvolené řešení je zřejmě nejméně špatné ze všech špatných.

Předseda ČSSD není žádný charismatický střelec, pálící od boku mediálně pozitivní řešení, jak to činí politický „turista“ z TOP 09. Je spíše pečlivým, někdy i váhavým administrátorem. Je předsedou nejstarší politické strany, je povinen minimalizovat škody a postupovat v souladu se zájmy ČSSD, jež zasadí do kontextu se zájmy České republiky. Podle mého názoru si v tomto počíná odpovědně a dospěle, přes různá škobrtání, plynoucí především z vnitřních poměrů v ČSSD.

Zda zvolil správně, ukáže budoucnost, a zejména vývoj okolo Andreje Babiše a jeho problémů. Na druhé straně, pokud zvolil toto řešení, bude muset přesvědčit stranu, že čas, který získává, efektivně využije k reorganizaci a demokratizaci strany, její ekonomické a personální stabilizaci, obnoví funkčnost odborného zázemí a zahájí práce na novém programu, který bude vycházet z moderních, humanistických levicových ideálů.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.