Deník Referendum Domov

„Já ve vládní projekt věřím,“ prohlásil Jan Hamáček po několikahodinovém jednání sociálně demokratických špiček, které se rozhodovaly, zda se má strana připojit ke snahám opozice a vyslovit nedůvěru vládě Andreje Babiše, nebo v ní nadále setrvat a předstírat, že se jí nejnovější kauzy všemi utlačovaného chudáka miliardáře vůbec nedotýkají.

Sociální demokraté si – jak bylo možné očekávat – zvolili druhou z možností. Usnesli se, že Babišovy problémy vládu zatěžují. Že za nejlepší řešení politické krize považují pokračování stávajícího kabinetu s jiným premiérem. Ale že pana velkopodnikatele k rezignaci vyzývat nechtějí, neboť vědí, že na postu lpí a ustupovat nehodlá.

Vedení strany se dále shodlo, že k dnešnímu koaličnímu kabinetu s ohledem na rozložení sil v Poslanecké sněmovně neexistuje alternativa. „Opozice nemá žádný plán,“ vysvětloval Hamáček s tím, že pád vlády by přinesl ústavní krizi, případně zformování nové, jež by se opřela o hlasy národovecké KSČM a xenofobní SPD, což rozhodně není v zájmu občanů České republiky, o které jde sociální demokracii především.

„Do vlády jsme se po vnitrostranickém referendu rozhodli jít proto, abychom prosazovali náš program. A to se nám daří,“ zdůvodňoval dále rozhodnutí sociálních demokratů hrát vytrvale roli fíkového listu politické divizi Agrofertu stranický předseda. Poukazoval přitom na nedávné zrušení karenční doby nebo zvýšení minimální mzdy.

Oportunismus je způsob jednání a rozhodování, který se neřídí vlastními zásadami, nýbrž se přizpůsobuje vnějším okolnostem, příležitostem a výhodám z toho kterého rozhodnutí. Foto Twitter Jana Hamáčka

Argumenty, které pro setrvání ve vládě Hamáček snesl, ovšem nejenže těžko obstojí, ale v jistých ohledech mohou dokonce vzbudit i pobavený úsměv. Vždyť je přece – řečeno mírně – směšné deklarovat víru ve stávající koalici a zároveň jedním dechem dodávat, že ji sociálně demokratičtí poslanci ve Sněmovně při hlasování o nedůvěře nepodpoří.

Hamáček zřejmě vycítil, že by strana neměla zůstat součástí kabinetu bez dalšího, že by se proti Babišovi měla vymezit, a proto vynašel řešení hodné královny Koloběžky. Na rozdíl od ní však přechytračil leda sám sebe. Ve snaze vyhnout se odpovědnosti s přehledem splnil kvalifikační kritéria pro nadcházející paralympiádu v oportunismu, na které není bez šance na medaili.

Zpátky však k oněm argumentům, jež holport s miliardářem v očích sociálních demokratů bezezbytku ospravedlňují. Opravdu se straně daří ve vládě prosazovat vlastní politický program? Sněmovna skutečně podpořila návrh na obnovení proplácení prvních dnů nemocenské, další úspěchy jsou ale v nedohlednu.

Je třeba připomenout, že Hamáčkem zmíněný růst minimální mzdy odpovídá více představám politického hnutí ANO než původním požadavkům sociální demokracie. A stejně tomu ostatně bylo i v případě nedávno schváleného zvýšení platů zaměstnanců veřejného sektoru.

Tolik potřebný zákon o sociálním bydlení Babiš označuje za nepotřebný a nezdá se pravděpodobné, že jej vláda vůbec připraví, natožpak aby byl schválen. U ledu se ocitlo i zálohované výživné a naposledy kabinet zamítl i návrh, jež měl přispět k regulaci exekutorů. Sociální demokraté k tomu mlčí a raději svému koaličnímu partnerovi pomáhají rozbíjet zákon o státní službě, který v minulém volebním období prosadili.

Zcela neopodstatněná je i Hamáčkova představa, že sociální demokracie setrváním ve vládě brání nástupu okamurovců a komunistů k moci. Se svými patnácti poslanci není s to zabránit vůbec ničemu. Bude-li se chtít politické hnutí ANO chtít opřít o národovce a xenofoby, může tak bez obtíží učinit.

Strany si spolupráci ostatně v prvních povolebních měsících již vyzkoušely. Popírač romského holocaustu Tomio Okamura v pozici místopředsedy Sněmovny, bojovník proti mikrovlnkám a iluminátům Radek Koten v čele bezpečnostního výboru nebo noví obskurní členové mediálních rad jsou její výmluvnou připomínkou.

Rozhodnutí sociální demokracie zůstat ve vládě je proto třeba číst jako výraz krize politické imaginace a faktického rozpadu jejích struktur. Strana se opoziční role bojí a nelze se jí divit. Její poslanci mnoho nepracují a ve Sněmovně se příliš nezdržují. Členská základna je demoralizovaná, její početní stav upadá a Lidový dům zůstává prázdný.

Ona krize spočívá mimo jiné v tom, že zatímco se ostatní politické strany snaží s občany soucítit a tematizovat jejich problémy, sociální demokracie žádá soucit a pochopení vlastních problémů od občanů. Stěžuje si, že chce – z nedostatku jiných nápadů – vládnout, ale pořád ji ve vládnutí něco ruší. Samá politika a roztodivné kauzy jí otravují život. Nestojí o to, aby se neustále někdo vyptával, co si myslí, proč nebo co dělá. Naději – protože vládnutí se bez politiky neobejde - skýtá pád do bezvýznamnosti, pak jí všichni dají pokoj.