Říká se, že proti národovecké pravici musíme zaujmout jasný postoj. Zdá se však, že hashtagy či rušení pozvánek na koncerty postup pravicových populistů zastavit nedokážou. Hledání nějaké lepší strategie začíná otázkou, čí hodnoty tady vlastně bráníme. Boj proti národovecké pravici totiž nemůže fungovat, pokud bude veden jako součást kulturního třídního boje. Tento boj probíhá mezi středními třídami ve společnosti. Proto se v dobách extrémní nerovnosti hádáme o morálku a identitu, ne o rozdělení bohatství.

Otázku, kdo jsme a kam směřujeme, od nepaměti zodpovídají kněží a filosofové. Dnes se tohoto nároku na výklad světa chápou akademici a kreativní třída. Pro sociologa Andrease Reckwitze jsou společenským měřítkem a cílem hodnoty vítězů postindustriální ekonomiky vědění — kosmopolitismus, otevřenost, diverzita, seberealizace. Třída akademiků určuje, jaký způsob života považovat za hodnotný, a jaký nikoliv.

Mnoho lidí už ale v tomto neustálém zápolení o viditelnost, uznání a úspěch nedokáže držet krok a touží po opoře, sounáležitosti a úctě. Společenské skupiny navracející opětovnou vážnost hodnotám, jako je homogenita, plnění povinnosti, středový postoj a solidarita oslovují zejména podnikatele, zaměstnance a pracovníky staré střední třídy. Vytváří-li se skupina, musí být jasné, kdo k ní patří, a kdo ne. V politice to znamená stavět proti liberální otevřenosti, rušení hranic a deregulaci opak: zavírání hranic a opětovné zavádění národní identity.

↗

Řada občanů ztratila víru ve vůli a sílu demokratického státu.Chytrá politika bere tyto obavy vážně a navrací občanům zpět kousek kontroly nad vlastním životem - větší pracovní jistotu a sociální zajištění. Repro DR

Do čela povstání proti liberalismu se postavili pravicoví populisté. Jako prvním se jim podařilo politicky vyjádřit pocity ublíženosti a nejistoty. Starou střední třídu to ale táhne k volebním urnám víc než prekariát znechucený politikou. Tím je vyřešena záhada, proč nejsou voliči národovecké pravice o nic chudší a méně vzdělaní než průměrní obyvatelé.

Nová střední třída se rozhodně své moci nad výkladem hodnot a cílů ve společnosti vzdát nehodlá. Na útok na svou kulturní hegemonii odpovídá kulturními prostředky. Staví morální zeď mezi „těmi dobrými“ a nepřáteli žen, cizinců a demokracie. V diskursu o správných ctnostech jen povyšuje svůj kosmopolitní způsob života nad životní styl svých odpůrců.

Ti pak zažívají #metoo, #wirsindmehr („nás je víc“, reakce na demonstrace extrémní pravice v Chemnitz), #hambibleibt (Hambašský les zůstane), #dieselfahrverbot (zákaz dieselových vozidel) a #keinmenschistillegal („nikdo není ilegální“ reagující na migraci) jako kulturní třídní boj vedený shora.

Proč se třídní boj mezi středními třídami vede na kulturní rovině? V postindustriální ekonomice určují vzdělání a kreativita víc než kdy dříve, zda bude člověk v životě úspěšný. Třída akademiků („creative class“) získává na významu, protože disponuje velkým kulturním kapitálem, zatímco prekariát a střední třídy („poražení a ztracení na půli cesty“) sklouzávají v sociální hierarchii níž. Stará střední třída protestuje právě proti tomuto pocitu, že se kulturně ocitává na chvostu.

Protože ale nová střední třída vděčí za své sociální postavení kosmopolitnímu způsobu života, není ochotná omezit se ve svém nároku na morální vedoucí pozici. Kulturní boj mezi kosmopolity a komunitáři rozhodne, kdo bude v budoucnu udávat tón v politice, médiích, umění a vědě. Boj středních tříd o kulturní hegemonii vysvětluje, proč hlavní fronta politických konfliktů neprobíhá podél otázek o rozdělování, ale vede podél kulturních otázek, jako je sexualita, identita nebo jazyk.

Typický jev neoliberální doby

Spor o morálku a identitu je typickým jevem neoliberální doby. Řada občanů ztratila víru ve vůli a sílu demokratického státu formovat život v něm. Společenskou změnu si lze představit pouze tehdy, pokud si velký počet jedinců připustí, že musí změnit své chování. Podle tohoto chápání vychází odpor proti racionálním projektům jako boji s klimatickou změnou nebo proti normativně žádoucím požadavkům na rovnost pohlaví nutně jako věc iracionální a vedená se zlým úmyslem.

Místo politických debat se spoluobčany tak obsazuje morální bitva na obranu proti barbarům, kteří jsou vyloučeni z diskurzu („Staří bílí muži nemají právo mluvit“) nebo z veřejných fór („Pravicová rétorika nesmí vstoupit do dobré společnosti“).

Kulturní konfrontace je tak vyostřená a také tragická proto, že obě strany se bojí o přežití své společnosti, a tudíž buší do domnělých nepřátel dobra a pravdy o to agresivněji. Kdo ale vidí svůj způsob života v ohrožení, přimkne se ke své skupině o to pevněji. Mitch McConnell, shromažďující za sebou většinu v americkém senátu, to škodolibě vystihl po vyhrané bitvě o potvrzení ústavního soudce Kavanaugha: „Lůza“ udělala republikánům velkou službu, protože obviněním ze sexuálního zneužití dosáhla toho, co by se samotnému stranickému vedení nikdy nepodařilo: zmobilizovat před volbami do kongresu jejich příznivce.“

Jinými slovy, je-li skupina napadena zvenčí, posílí to její vnitřní soudržnost. Tu členové skupiny signalizují „vyznáním své víry“ (virtue signaling). To vysvětluje, proč je dnes tak v kurzu otázka postoje. V „boji proti národovecké pravici“ je ale morální vyčleňování kontraproduktivní, protože jen dál posiluje soudržnost pravicových populistů.

Druhý důvod, proč „jasný postoj proti národovecké pravici“ nefunguje, tkví v novém rozložení společenských sil v Trumpově éře. Zatímco dříve se ke své identitě přimykaly hlavně menšiny, identitářům se podařilo namluvit většině společnosti, že ohroženou menšinou jsou i oni. Mezi „bílými“ Američany, „biologickými Němci“, „pravými Finy“ to nefunguje o moc jinak než mezi hinduistickými nacionalisty, salafisty nebo buddhistickými fundamentalisty.

Nejpozději v tuto chvíli narážejí aliance menšin progresivního neoliberalismu na protivníka, jenž je imunní vůči snahám o obrácení na kosmopolitní víru. Ba co víc, jenž využívá pocitu ublíženosti a nejistoty, aby zvrátil progresivní výdobytky nebo odstavil instituce liberální demokracie.

Kdo chce zachránit sociální demokracii před tímto existenčním ohrožením, musí tuto lekci pochopit co nejrychleji. Strategie morálního a jazykového vyčleňování nefunguje, pouze dál posiluje pravicově-populistické protivníky.

Probudit se z morální paniky

Je tedy nejvyšší čas probudit se z morální paniky a zahájit skutečnou politickou změnu. Místo konsternované ztuhlosti se musí demokratická politika oprostit od své fixace na autoritářské extrémy a posílit společenský střed. To znamená vzít vážně obavy občanů místo nadávání na ně. Znejišťují-li někoho současné přelomové globální změny týkající se automatizace, klimatických změn a migrace, zdaleka to neznamená, že je „fašoun“.

Chytrá politika bere tyto obavy vážně a navrací občanům zpět kousek kontroly nad vlastním životem a jejich společností. To znamená větší pracovní jistotu a sociální zajištění. Znamená to návrat k celoplošnému státnímu existenčnímu zajištění. Znamená to omezení a řízení migrace. A znamená to důsledné prosazování principů právního státu a potírání kriminality.

Naopak to neznamená snažit se zvrátit emancipační výdobytky posledních desetiletí. Cílem je bránit otevřenou a solidární společnost. A v této společnosti musí mít všichni občané, ať už jakéhokoliv původu či orientace, stejné životní šance.

Právě sociální demokracie tak proti sobě nemůže štvát kosmopolitní a komunitární část svého světa. Jaký osud sociální demokracii hrozí, pokud se jí propojení nepodaří, lze vyčíst ze dvou německých hnutí #aufstehen („povstaňte“, uzavřeného a solidárního) a #unteilbar („nerozdělitelní“, otevřeného a solidárního). Za těmito hesly se napříč Evropou shromažďují post-sociálnědemokratické strany. Rozpadem sociálnědemokratického světa na kosmopolitní a komunitární část hrozí, že progresivní tábor dlouhodobě oslabí.

Demokratická budoucnost je možná jen tehdy, pokud střední třídy uznají, že jejich představy o dobrém žití v pluralitní společnosti mohou být pouze partikulární. Tento krok bude těžký zejména pro třídu akademiků, která mohla své hodnoty dlouho prohlašovat za neoddiskutovatelně univerzální. Teď však přišla reakce, která z této hybris těží politický kapitál.

Neoliberální představa, že společenské problémy lze řešit změnou chování jednotlivců, je tedy u konce. Jazyk morálních kategorií (správné/špatné, dobré/zlé) naopak ztěžuje hledání realizovatelných kompromisů. Namísto jazyka a hodnot se tedy musíme konečně zase přít o strategii a politice.

Proti morální zběsilosti středních tříd je třeba postavit model politiky, který chápe změnu jako výsledek společenských bojů. Nelze v nich vyhrát, pokud se společnost rozpadne na jednotlivé kmeny. Skutečně silnou stránkou konsensuální masové strany je schopnost spojovat občany s různými identitami.

Lze smířit i boj o uznání a rozdělování, pokud se spor jasně zaměří na rozložení sil ve společnosti. Znamená to neomezovat se na politiku symbolů, ale utvářet strukturní podmínky tak, aby všichni dostali stejné životní šance. Propojování těchto bojů bylo historickou rolí sociální demokracie. Budoucnost tkví v politické obnově tohoto spojenectví.

Text původně vyšel na komentářovém portále IPG. Z němčiny přeložila Zuzana Schwarzová. V české verzi vyšel ve spolupráci s Friedrich-Ebert-Stiftung, zastoupení v České republice.