Razie, vyhoštění, evidence celostátně hledaných, nelegálové bez dokladů, nelegálové s padělanými doklady, cizinecká policie, lidé v poutech. Se špetkou nadsázky tímto způsobem většina médii referuje o nedávné kontrole státních orgánů (cizinecké policie a inspekce práce) mimo jiné ve skladu internetového obchodu Rohlik.cz.

Tyhle clikcbaitové obrázky u čtenářů vyvolávají pocit neznámého, paralelního světa plného nebezpečí. Zatímco žijeme své spořádané životy, vedle nás souběžně existuje svět práce načerno plný „cizorodých nelegálů“, kteří nám kradou práci a blokují nárůst mezd. Jsme proto vděční bezpečnostním složkám, které nám „pomáhají“ a „chrání“ nás. Jenže video přiložené ke článkům může čtenáře lačného po akci zklamat. Není tam zásahovka, přestřelka s mafií a ani další scény, které známe z krimi filmů.

Hra na schovávanou z donucení

Z výše zmíněných stručných zpráv se o kontextu razie příliš nedozvíme. Komplexnost situace nevystihují ani lakonické informace cizinecké policie psané suchým, úředním jazykem. Reakce majitele firmy Rohlik.cz nám toho také moc nepoodhalí. Spíš jen přidá na scénu dalšího aktéra, kterého enigmaticky pojmenuje „obchodní partner“. Tito obchodní partneři, pracovní agentury, přitom hrají nezanedbatelnou roli v zaměstnávání zahraničních pracovníků a nezřídka je vykořisťují.

Každý aktér má v té ponuré hře na schovávanou své zájmy a úkoly. Podniky volají po pracovní síle (některé, uznejme, jsou ochotné zaměstnat cizince trvale a udržet si je, jiné zase žízni po levných pracovnících, kteří pomohou zaplnit akutní výkyvy v produkci). Tyto flexibilní „lidské zdroje“, které je možné co nejvíc vyždímat a pak vyhodit, dodávají právě pracovní agentury.

Vedle nich do hry občas také vstoupí mafiánské struktury různých pochybných zprostředkovatelů nebo virtuálních „schránkových“ firem. Nejvýznamnější role ale patří státu. Ten totiž určuje podmínky hry a stává se, že když je určí přísně, budou další hráči hledat cesty, jak restriktivní opatření obejít. Kromě toho má stát k dispozici orgány, jež mají za úkol dohlížet na výše zmíněné subjekty a v případě porušení pravidel je pokárat.

Jakou pozici mají v tomto nerovném systému pracující? Dlouhou dobu nebyla jejich perspektiva v médiích viditelná. Pro lepší pochopení je třeba především poznat jejich motivy. Vidět v nich lidi, kteří mají své potřeby a touhy, ale také si uvědomit, jak se do České republiky můžou dostat. Jen málokdo chce sdílet svůj příběh, když je v nejistém, ať už pracovním, nebo pobytovém postavení.

„Máme strach kontaktovat kohokoliv, protože máme polská víza,“ říkali nám v rozhovorech ukrajinští pracovníci. V případě odhalení jim hrozí vyhoštění, pokuta, a dokonce i zákaz vstupu do EU po dobu pěti let. Kromě pocitu vyloučení, strachu z kontaktování oficiálních institucí nebo nevládních organizací, který zažívají, se někdy snaží měnit své chování nebo oblékání, aby „vypadali jako Češi“. Zdá se, že v této hře převládá právě pocit strachu. U neregulérních pracovníků z případného odhalení, u veřejnosti zase z ohrožení ze strany cizích pracovníků a potenciálního zapojení „mafiánů“.

Zájemci o práci v České republice nemají moc legálních cest, jak zde začít pracovat. Současné nastavení migrační politiky totiž není přehledné. Pro práci na delší dobu (nad 90 dnů) existují sice takzvané režimy a projekty určené konkrétním skupinám pracujících, nicméně buď jsou kapacity vyčerpány (režim Ukrajina), nebo se naopak se ukázalo, že o daný program není zájem (Režim zemědělec, Projekt Ukrajina pro vysoce kvalifikované pracovníky).

Přijet do České republiky pracovat mimo takovéto režimy je v současnosti téměř nemožné. Krátkodobým, ač neudržitelným řešením jsou víza a pracovní povolení do tří měsíců. Právě kvůli nefunkčnosti systému vznikají jiné cesty. Po roce 2014 začali hlavně lidé z Ukrajiny využívat polská víza. Dlouho převládalo jakési právní vakuum, tuzemské úřady se nedokázaly shodnout, zda je tento způsob práce legální, a pracující zůstali v zajetí různých interpretačních výkladů zákonů. Často měli za to, že je jejich situace v pořádku. Do doby, než přišla nečekaná kontrola cizinecké policie.

Chtěli jsme pracovníky a přišli k nám lidé

Ve skupinách na sociálních sítích pozoruji, jak se povědomí těchto pracovníků mění. Pod inzeráty nabízející práci s polskými vízy je většina komentářů skeptická, lidé v komunitě se navzájem upozorňují na podvodné agentury a zprostředkovatele. Nedávná kontrola Státního úřadu inspekce práce ve firmě Rohlík poukazuje ovšem na nové riskantní způsoby, jak čelit nepružnému systému: nechat se zaměstnat pouze na základě biometrického pasu nebo investovat do padělaných dokladů Evropské unie, které se dají koupit od zhruba 1500 eur.

Další restrikce a neustálé kontroly ale nejsou řešení. Dokud bude současný systém víz a povolení dávat jasný signál, že chceme pouze „gastarbeitery“, budou vydělávat agentury a pochybné entity. Stát bude nadále přicházet o odvody, a pracující se tak nevymaní z pocitu strachu, vyloučení a prekérní práce bez pojištění, dovolené a nemocenské.

Kromě toho, bez propojení migrační politiky s integračními opatřeními a větší zodpovědnosti firem budou pořád přeplněné ubytovny a v lidech bublat nevraživost, až přijde další krize kapitalismu a hledání obětního beránka. Nejspíš za ni nebudou pykat ekonomicky privilegovaní, ale právě marginalizované skupiny.

Zatím všichni jásáme nad dobrou kondicí tuzemské ekonomiky. Nemluví se ale o tom, jak se postavíme otázce zaměstnávání cizinců v případě krize. Bude se opakovat scénář z minula, kdy Česká republika zpřísnila migrační politiku? Nebo budeme pokračovat německou cestou gastarbeitrovského systému a zavedeme takzvaná mimořádná roční pracovní víza?

Zatím se zdá, že v této citlivé otázce politické elity zapomněly na nesmírně důležitý nástroj, jakým je sociální dialog. Jeho absence je obzvlášť patrná na lokální úrovni v regionech, kde dočasně žije značný počet zahraničních pracovníků. Chybějící spolupráce sociálních aktérů a obcí k řešení napjaté situace a zklidnění atmosféry nesnášenlivosti nijak nepřispívá.

„Gastarbeiteři neznají zákony, jsou ochotni pracovat za méně, a ničí tak konkurenci na pracovním trhu.“ To jsou oprávněné obavy části společnosti, které nesmíme přehlížet. Je ale na místě se zeptat, jestli za to můžou pracovníci. Podle mě je třeba odpověď hledat hlouběji, v současném nastavení systému zaměstnávání cizinců a povaze ekonomického uspořádání, která vytváří poptávku po levné pracovní síle a v níž byznys využívá sociální rozdíly mezi zeměmi.

Současný systém zaměstnávání cizinců, který se snaží reagovat na nově vznikající fenomény, není funkční. Nejde ale jen o české specifikum. Některé změny totiž vyplývají ze zavedení evropských směrnic. Proto jsou reformy nutné nejen v u nás, ale i na nadnárodní úrovni. Zatím se zdá, že namísto velké revize stávajícího přebujelého systému se pokoušíme o dílčí řešení.

Funkční systém namísto hry na schovávanou

Existuje několik variant, jak tuto prekérní situaci řešit. Kontroly na pracovištích mají svůj smysl, je důležité, aby úřady dbaly na dodržování pracovních standardů. Musíme si však položit otázku, koho chtějí státní orgány postihnout. Pracovníky, kteří mnohokrát nemají na výběr, nebo firmy a agentury, které nedeklarovanou práci umožňují? Řetězení subdodavatelů je přitom často natolik nepřehledné, že určit zaměstnavatele, který by měl nést zodpovědnost, je zcela nemožné.

Pracovní práva a základní sociální jistoty jsou lidská práva, a tak by měly příslušet všem pracujícím bez ohledu na etnicitu nebo pobytový status. Tenhle princip (Firewalls) uplatňuje několik evropských zemí a má svoje úspěchy v prevenci sociálního vyloučení.

Nabízí se tedy rozdělit kontroly cizinecké policie a inspekce práce a posílit spolupráci inspektorek a inspektorů s komunitními tlumočníky. Vedle toho posílit kapacity zastupitelských úřadů a úřadů práce, které pracovní povolení vyřizují. Neméně důležité je podporovat snahy o zlepšení pracovních podmínek a důstojnou mzdu v zemích, odkud zahraniční pracovníci a pracovnice přicházejí. Pracující se často dostávají do prekérní situace, protože neznají zákony a svá práva. Proto je potřeba jim tyto informace poskytnout již před odjezdem.

Porušování pracovních práv má v mnohých případech přeshraniční rozměr, proto vyžaduje efektivní odpovědi na nadnárodní úrovni a hledání společných řešení (inspektorátů práce, států, odborových svazů). Zde je prostor pro intenzivnější spolupráci například zemí V4, ale zatím se zdá, že větší pozornosti se dostalo „kvótám“ než férovému nastavení přístupu k pracovnímu trhu a vytváření mechanismů ochrany pracovníků.