Chci přispět X

Nová Kaledonie zůstane Francii. Původní obyvatelé by však uvítali nezávislost

Obyvatelé Nové Kaledonie se v referendu zatím vyslovili proti nezávislosti na Francii. Bližší pohled na těsné výsledky ale potvrzuje diametrálně odlišný postoj francouzských přistěhovalců a dlouhodobě diskriminovaných původních obyvatel.

Začátkem listopadu se konalo referendum o nezávislosti Nové Kaledonie na Francii, jejíž byla – a nadále zůstala – součástí. Z necelých 175 000 oprávněných voličů a voliček se jich k referendu dostavilo 80 %, přičemž 56.4 % z nich hlasovalo proti samostatnosti.

Přestože si francouzský prezident Emmanuel Macron pochvaloval, že je hrdý na to, že většina Kaledoňanů se vyslovila pro setrvání, výsledek byl podstatně těsnější, než se očekávalo. Pro vyjasnění, proč se nadpoloviční část voličů rozhodla, že pro ně bude lepší zůstat součástí Francie, ale zároveň je nezanedbatelná část proti, je zapotřebí bližší historicko-ekonomické kontextualizace.

Nová Kaledonie leží v jihovýchodní Melanésii a skládá se ze čtyř ostrovů. Největším z nich je Grande Terre s hlavním – a také největším a nejbohatším – městem Nouméa na jihu, kde se nachází Jižní provincie. Severní provincie na tomtéž ostrově je výrazně méně obydlená a založená především na zemědělství. Třetí provincií jsou tzv. Ostrovy Loyauté, které sestávají ze tří menších a též převážně zemědělských ostrovů.

Fozo_suezNová Kaledonie je třetím největším zdrojem niklu na světě. Původním obyvatelům po ní ale zbývá hlavně zdevastovaná krajina a zdravotní problémy, zatímco bohatství proudí jinam. Foto suez.fr

Severní provincie a menší ostrovy jsou z většiny osídleny Kanaky, tedy původními melanéskými obyvateli, zatímco Jižní provincie, zejména pak hlavní město, je dominantně osídleno Francouzi a potomky dávno přistěhovalých Francouzů (Caldoches). Dalšími etnickými skupinami jsou Polynésané (především z ostrova Wallis), lidé z jihovýchodní Asie (především z Jávy) a potomci alžírských Arabů, kteří byli deportování po povstání proti koloniální Francii koncem 19. století. 39 % obyvatel jsou Kanakové, 27 % Evropané a zbytek tvoří další zmíněné skupiny.

Touha po nezávislosti
Kanakové dlouhodobě usilují o nezávislost, což vedlo k několika občanským válkám, z nichž poslední proběhla v 80 letech 20. století a vedla k ústupkům ze strany francouzské vlády. Jde zejména o Nouméjskou smlouvu z roku 1998, která nechává politickou (nikoli však administrativní) moc místním obyvatelům do doby, než se v referendu rozhodnou pro nezávislost či proti ní.

Ani zmíněné politické úspěchy však příliš nezměnily situaci Kanaků, kteří jsou stále strukturálně znevýhodňováni, přestože od roku 1953 mají všichni Kaledoňané bez rozdílu francouzské občanství. Nerovnost se týká zejména těžby niklu v severní části ostrova, která je třetím největším zdrojem tohoto kovu na světě. Původní obyvatelé mají pocit, že ze získaného bohatství nic nevidí a zůstává jim pouze zničená krajina a poškozené zdraví. Mezitím v hlavním městě francouzští imigranti pracující pro stát vydělávají dvakrát více, než kolik by získali ve Francii.

Oficiální statistiky podle etnické příslušnosti neexistují, nicméně hlasy v referendu jsou na základě statistiky z jednotlivých provincií jasně interpretovatelné: nejbohatší a nejvíce osídlená provincie, tedy ta, kde žije nejméně původních obyvatel, se vyjádřila s více než 74 % proti osamostatnění. Severní provincie ovšem hlasovala s téměř 76 % pro nezávislost, stejně jako provincie Loyuaté, kde bylo pro nezávislost dokonce více než 82 % lidí.

Je tedy zřejmé, že lidé, kteří profitují z transferu peněz, jsou právě imigranti z Evropy nebo jejich potomci, kteří také hlasovali z pochopitelných důvodů proti nezávislosti. Na druhé straně jsou Kanakové, z nichž je 26 % nezaměstnaných (oproti sedmiprocentní nezaměstnanosti ostatních etnických skupin).

Podle vědců se jedná o výsledek dlouhotrvající diskriminace vůči původním obyvatelům, která přetrvává i v postkoloniálním období. Na jedné straně těžba místního bohatství, které odchází ze země, na druhé straně přísun peněz, o nichž není zřejmé, komu pomáhají, ale rozhodně příliš „neprokapávají“ k původnímu obyvatelstvu.

Na základě Nouméjské smlouvy budou mít Kaledoňané možnost hlasovat o nezávislosti ještě v letech 2020 a 2022, pokud se země pro referenda rozhodne. Je ovšem otázkou, zda dojde k odhlasování odtržení od Francie, a ostatně není jisté, že by případná nezávislost na toku surovin a peněz něco změnila. Historie kolonialismu a neokolonialismu nás přesvědčuje o opaku.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.