Nekonečný zápas o práva původních obyvatel Brazílie

Stálý spolupracovník DR zaměřený na Latinskou Ameriku tentokrát o útlaku, vzdoru a současné situaci brazilských indiánů.

Více než pět tisíc členů kmene Pataxó žijících na území Národního parku Monte Pascoal tvoří největší komunitu tohoto kmene nejen ve státě Bahia, ale v celé Brazílii. Asi pět set metrů vysoká hora Monte Pascoal, podle které je park pojmenován, je přitom symbolem koloniální přítomnosti v Brazílii. Právě tento vrch spatřil Cabral o Velikonocích roku 1500, kdy „objevil“ Brazílii a pojmenoval jej Velikonoční hora. V nedaleké zátoce Porto Seguro vzniklo první portugalské osídlení. Monte Pascoal by tedy mohla být také symbolem počátku genocidy původního obyvatelstva Brazílie a téměř úplného zničení Atlantického pralesa, který se kdysi rozpínal na tomto území.

Shromáždění Pataxové ve svátečních oděvech. Foto archiv IELA/UFSC

Kmen Pataxó sdílí tragickou historii s většinou ostatních brazilských kmenů. Počet jeho příslušníků se během portugalské kolonizace a později brazilské samostatnosti rapidně zmenšil a přišel o většinu území. V roce 1861 byli Pataxové násilím přesunuti do okolí dnešního Barra Velhaa částečně zmasakrováni kolonisty. Zkázu dokonalo vyhlášení Národního parku Monte Pascoal v roce 1943, kdy došlo pod záminkou biokonzervace k jejich vysídlení. Další území, které dříve obývali, bylo rozděleno mezi chovatele dobytka. Zatím poslední vlna vysídlování proběhla v 60. a 70. letech minulého století.

V 80. letech se však začala v parku Monte Pascoal psát ještě jedna historie. Historie odporu proti šikaně zbývajících obyvatel i proti pokračující likvidaci Atlantického pralesa. V iniciativách od petic k prezidentovi po protesty a pracovní skupiny se spojili Pataxové s bojovníky za ochranu přírody, vědci nebo také katolickými misionáři. Jejich úsilí napomohl také Národní indiánský fond (FUNAI), který začal aktivně vymezovat území původních obyvatel na základě nové, demokratické ústavy z roku 1988.

Složitý proces demarkace založený na geografických a antropologických studiích a precizním prozkoumávání nároků však pokračoval pomalu. Kmenu Pataxó bylo ze dvaadvaceti tisíc kilometrů rozlohy národního parku přiznáno v rámci Indigenního teritoria (TI) pouze devět tisíc. V oblasti navíc začaly aktivně působit společnosti Aracruz e Veracel Celulose, podobně jako v jiných státech nelegálně skupujících ještě nevymezené území a prodávající je osadníkům.

Proto se Pataxové rozhodli vzít záležitosti do vlastních rukou. V roce 1999 národní park obsadili, zbavili se přítomnosti úřadů a správy se ujali sami. Přes výhružky policie a politiků nakonec nedošlo k násilnému zásahu, a Pataxové tak mohou každý rok slavit odvážný čin, díky kterému se jim podařilo získat zpátky svoje území. Dnes vedou ambiciózní projekt na znovuzalesnění původního pralesa, na kterém se podílí s organizací Natureza Bela, a v plánu je zalesnění více než osmi set hektarů. V těsném sousedství území vlastněného velkými dřevařskými společnostmi a rančery působí jejich oblast trochu jako z jiného světa; zatímco kolem nich prales dál mizí, oni ho obnovují.

Monte Pascoal je tedy zatím spíše pozitivním příběhem. Avšak zápas tradičního obyvatelstva s velkými společnostmi a kolonisty nabírá čím dál dramatičtější spád. Spolu s vytvářením nativních území pod plnou kontrolou původních obyvatel a o něco úspěšnějším, i když stále zdlouhavým procesem uznávání jejich nároků se stupňují brutální útoky včetně vražd. Podle ministerstva zdravotnictví bylo od roku 2007 zavražděno na osm set lidí. Nejhorší je situace ve státu Mato Grosso do Sul, kde se buduje mimo jiné neslavně proslulá přehrada Belo Monte. Na konci minulého roku tu musela brazilská vláda nasadit armádu, aby zabránila krvavým potyčkám a výhružkám farmářů, kteří slibovali odplatu se zbraní v ruce za rozhodnutí soudu z roku 2010 přidělující jimi nárokovanou půdu kmeni Terena. Časté jsou úkladné vraždy kmenových vůdců. Například Nisio Gomez z kmene Guaraní byl v roce 2011 popraven skupinou ozbrojenců přímo před očima své komunity.

Kromě bezprostřední hrozby na životě se musí původní obyvatelé Brazílie bránit ještě útoku na další frontě: v Kongresu. Tady se už od roku 2000 snaží mocná zemědělská lobby protlačit dodatek k ústavě, takzvaný PEC215, kvůli němuž by se zkomplikoval už tak letitý proces demarkace a vydávání půdy. Možnost přijetí nenáviděného ústavního dodatku minulý rok spustila týden Národní domorodé mobilizace, kdy tisíce indiánů po celé Brazílii protestovaly proti možnosti schválení zmíněného dodatku. Kromě hlavního města zaplnily ulice Sãa Paula, Belému nebo Ria Branca. Tento měsíc navíc možná získali mocného nepřítele. Snad v rámci předvolební kampaně se prezidentka Dilma Rousseffová vágně vyjádřila o nutnosti změny demarkačního procesu, na kterém by se podle ní mělo podílet výrazně víc aktérů včetně lokálních vlád. Jestli vláda podpoří PEC215 není jasné, ale statistika ukazuje, že za působení současné hlavy státu došlo k vytvoření nejmenšího počtu Indigenních teritorií (TI) v demokratické historii země.

Přes stupňující se násilí a tlak na politiky na zastavení procesu navrácení půdy však nebyl výhled původního obyvatelstva v Brazílii nikdy lepší. Nejen že soudy obvykle rozhodují v jejich prospěch a nejenže mají širokou podporu ze strany vědecké obce, médií a náboženských skupin. Kmeny a společenství v různých státech, často od sebe vzdálené tisíce kilometrů a s diametrálně rozdílnou historií i tradicemi, se dokázaly sjednotit a vytváří efektivní tlak na lokální i federální úrovni. Dokáží se mobilizovat a jejich hlasy jsou slyšet.

Pataxové už Monte Pascoal získali a ukázali ostatním, že první kus Brazílie spatřený kolonisty může být symbolem historické prohry, ale možná také začátku historického obratu v další jihoamerické zemi.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.