Předzjednaná města

Souměrná struktura ulic, domů a náměstí není specifikem jen Spojených států, ale i Latinské Ameriky. Ba co víc: Právě v oblastech na jih od dnešních USA se příslušně stavělo o stovky let dříve, a to se silným duchovním motivem.

Indiáni z And, kteří v evropských městech hrají na své tradiční nástroje hudbu peruánských nebo ekvádorských dálav, nejspíše sázejí na to, že v představivosti chodců přesycených metropolí vyvolají kontrastní obraz nedozírných hor a nespoutané přírody svého kontinentu. Pokud se však vůbec narodili na venkově a ne například v Limě, pak často alespoň prožili mnoho let ve městech, která jsou městy v přísnějším slova smyslu a takříkajíc vědoměji, než je tomu v případě Prahy, Paříže nebo Londýna.

Pro mnohé z těchto Indiánů a pro miliony dalších (Latino)američanů jsou domovem americká města. Škodlivá synekdocha, na jejímž základě jsme si zvykli pod pojmem Amerika rozumět pouze Spojené státy americké, by nám neměla zastírat skutečnost, že první americká města stavěli conquistadoři ve středních a jižních částech kontinentu.

Na těchto amerických městech vystavěných již v koloniální éře – ať se jedná o některé provinční sídlo v bolivijském altiplanu, nebo naopak o metropole v čele s Limou a Ciudad de México – upoutá jejich jednotné a pravidelné uspořádání: stačí několik měst, a záhy pojímáme podezření, že všechna tato města s pravoúhlou sítí ulic vybíhajících z rohů centrálního náměstí s radnicí a katedrálou byla stavěna podle jednoho vzoru.




První mapa Caracasu, 1578. In: Graziano Gasparini: Caracas, la ciudad colonial y guzmancista.

Z Montevidea, jednoho z těchto pravoúhlých měst, byť zdaleka ještě ne nejpravoúhlejšího, pocházel uruguayský učenec Ángel Rama (1926—1983), povolaný teoretický průvodce po latinskoamerických městech, autor knihy La ciudad letrada (Hanover, New Hampshire : Ediciones del Norte, 1984), vydané bohužel teprve posmrtně. Americká ciudades – města – jsou letradas: toto slovo znamená zároveň gramotný/vzdělaný a zároveň popsaný/označený písmeny, znaky. Už takto zvolený název dává tušit, že hlavním teoretickým východiskem zde bude myšlení Michela Foucaulta, širším rámcem pak takzvaná cultural studies. Zejména první kapitola knihy zkoumá epistemické podmínky vzniku latinskoamerické urbánní kultury, která byla v těchto zemích po většinu jejich novodobých dějin – na úkor původních amerických kultur – ztotožňována s kulturou vůbec.

„Conquistadoři nereprodukovali model měst z metropole, odkud vyjeli,“ píše Rama; to by totiž museli kopírovat „organický“ a do značné míry nahodilý růst, který lze vysledovat u většiny velkých evropských měst. Správci nových území španělské Koruny však při ustanovování mocenských center na nezměrném území mezi Kalifornií a Patagonií nevycházeli z měst reálných, nýbrž z ideálních, předem racionálně a plánovitě vypracovaných, která při dobytí území převáděli ve skutečnost. Americké državy tak byly od počátku spravovány v hierarchizovaném urbánním řádu, kde řádně založené, stabilní a skripturální město mělo „civilizovat“ převážně orální a domorodý venkov a čelit jeho živelnosti a „barbarství“.

Městům od Mexika po studený jih Jižní Ameriky tím byl dán rigidní, nezrušitelný řád, k němuž se mnohá ze starodávných evropských měst snažila teprve zpětně dobrat, a to přes nemalé obtíže a ztráty. Příkladem je Haussmannova přestavba Paříže za druhého císařství, tedy po počátku druhé poloviny 19. století; teprve tehdy se Paříž dočkala uspořádané sítě bulvárů, a přesto zůstala daleko za ideálem dokonale geometrické sítě ulic. Říká se, že vedle hygieny bylo skutečným cílem haussmannizace znemožnit stavbu barikád, které tak snadno rostly v úzkých uličkách, a také usnadnit přesuny vojsk. Paříž se tedy teprve tři století po Limě, Caracasu nebo Santiagu přiblížila řádu, který mají tato města vepsána v rodném listě: „Řád musí být ustanoven ještě před tím, než město existuje, aby se zabránilo veškerému příštímu nepořádku,“ píše uruguayský badatel; barokní (pro Foucaulta „klasická“) epocha staví na „jedinečné schopnosti znaků zůstávat neměnné v čase a držet vládu nad proměnlivým životem věcí ve striktních mezích.“



Výřez z mapy Paříže, okolo roku 1575. Repro OldMapsOfParis.com.

Proto jsou tato města předzjednaná, byť předzjednaná absolutistickou světskou mocí. Jak pokračuje Rama: „Ještě před tím, než se tato města měla stát skutečností ulic, domů a náměstí, která mohou existovat pouze v průběhu historického času, se vynořovala v kompletní podobě coby výplod inteligence – v podobě teoretických norem, v podobě zakládajících listin, které je ustanovovaly, v podobě plánů, které je ideálně rozvrhovaly s onou osudovou pravidelností, jež sleduje sny rozumu.“

Baudrillard před lety prohlásil, že Spojené státy americké jsou uskutečněnou utopií. Americká města jižně od řeky Rio Grande však už mnohem dříve uskutečňovala utopii, pro niž v Evropě přeplněné středověkými městy nebyl prostor. Tato sídla jsou koneckonců současníky klasických utopií: většina rozhodujících latinskoamerických měst byla založena v době mezi roky úmrtí Thomase Mora (1535, založení Limy) a Francise Bacona (1626, kdy mimochodem začalo vznikat osídlení v místě dnešního New Yorku). Ángel Rama připomíná citát staršího z utopistů: „He who knows one of the cities, will know them all, so exactly alike are they, except where the nature of the grounds prevents.“

Racionalizace a systematizace se projevuje na mnoha úrovních: nejen v uspořádání ulic, ale například i v názvech. Centra amerických měst si nemohou dovolit kontingentní jména ulic, jako je pražská Kozí nebo vídeňská Blutgasse. Zpravidla ulice nesou jména zasloužilých mužů; racionalizace však postoupila dále, do podoby, jež je známá ze Spojených států, přestože se také dříve objevila v Andách: ulice označené pouze písmeny a čísly má například kolumbijská Bogota. Jiným příkladem je provinční město Talca ve středním Chile, založené, pravda, teprve roku 1742. Z centrálního čtvercového náměstí (ano, opět s katedrálou a radnicí) vycházejí ulice s názvem Jedna Východ, Jedna Západ, Jedna Sever, Jedna Jih. Čím dále od náměstí, tím větší číslo ve spojení s příslušnou světovou stranou. Takto rigidní systém by bylo možné zavést jen v nepatrném zlomku starých evropských měst. Je prakticky nemožné se ztratit, pokud chodec nebo řidič zná číslo a světovou stranu ulice a číslo domu, kam míří; a stejně tak nemožné je jít kamkoli po paměti, pokud si nic z těchto údajů nepamatujeme, neboť město takříkajíc nemá místa a všechna nároží vyhlížejí téměř identicky.

Stejně tak číslování domů posiluje tento řád, neboť čísla nejen evidují, ale také prozrazují polohu. Na pětadvacetikilometrové ulici Santa Rosa v Santiagu nebo na avenidě Rivadavia o 32 kilometrech v Buenos Aires nemá smysl bez čísla cokoli hledat. Neznalý chodec se vždy dovtípí, kterým směrem leží centrum, ale na tangenciálních, po obvodu jdoucích nebo úhlopříčných trasách se plán města staví proti jeho plánům.

Walter Benjamin v textu Berlínské dětství okolo roku 1900 píše o tom, že ztratit se ve městě, tak jako se člověk ztrácí v lese, vyžaduje určité školení. Ale ztratit se v předzjednaném latinskoamerickém městě? Mezi Indiány v soustavě souřadnic? Platí-li, co bylo řečeno výše, pak se v těchto městech ztrácí vyvezený rozum sám v sobě a ve svých snech.


Psáno také pro 16. číslo časpopisu Nomádva.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.