Chci přispět X

Opomíjená genocida v Namibii jako skryté zrcadlo našeho světa

Obyvatelé dnešní Namibie, potomci kočovných kmenů Hererů a Namů, na kterých Německo spáchalo na začátku 20. století genocidu, nyní požadují odškodnění. Uznání jejich nároku by však narušilo samu podstatu dnešní nerovné společnosti.

Poosvícenská Evropa je plná paradoxů. Na jednu stranu sama sebe chápe jako výsostně morálně výjimečnou společnost z tohoto důvodu ostatním nadřazenou. Na druhou stranu staví současný blahobyt na předchozí materiální a konceptuální exploataci jiných společností.

Mimoevropské společnosti se do této situace velmi často dostaly nikoli tím, že by Evropané měli o tolik vyspělejší technologie – koneckonců například osadníci v Severní Americe by v začátcích osidlování jen těžko přežili bez pomoci místních –, ale protože se přišedší nechovali férově, což se projevovalo například tím, že neustále porušovali smlouvy. Toto právo si interně nárokovali, protože sami sebe považovali za nadřazené.

Struktury, systémy či sítě, kterými teče blahobyt ze světa několika málo privilegovaným, se post-koloniálními revolucemi nejen nezrušily, ale ozývají se i hlasy, které tvrdí, že se exploatace s pozdním kapitalismem dokonce zhoršila. Tato situace, která by podle evropských měřítek měla být klasifikována jako nemorální (protože jsme přece na rozdíl od všech ostatních osvícení a spravedliví), se stala samozřejmou.

Jako taková však nemůže být všeobecně uznána – to by totiž vyžadovalo buď radikální materiálně-ekonomickou revoluci, nebo, a to je zřejmě ještě méně myslitelné, obecné přiznání, že Evropa, ať už tento pojem znamená cokoli, není a nikdy nebyla zbytku světa morálně nadřazená. Museli bychom si připustit, že techniky a mentalita, které umožnily holokaust neboli šoa, nejsou historickou výjimkou, ale jsou integrální součástí moderní Evropy.

Nama-ovaherero-namibia-genocide-caseZástupci Hererů a Namů se dožadují svých práv u soudu. Foto Al Jazeera

Tyto techniky považované šokovanou Evropou po druhé světové válce za tak „výjimečné“ a bezprecedentní byly zdokonalovány v koloniích: mimo jiné britských, holandských, francouzských, belgických, španělských, portugalských i německých.

Navzdory rozšířenému předsudku koloniální situace nikdy neprospěla kolonizovaným. To samozřejmě neznamená, že by evropské koloniální mocnosti nikdy nepřinesly žádné užitečné technické či kulturní inovace nebo že se nenašly skupiny místních obyvatel, které z této situace profitovaly. Tyto povětšinou drobné výhody ale nikdy nemohou vyvážit smrt a utrpení nesmírného množství lidí i jiných živých organismů, které kolonialismus přinesl.

O přímo způsobeném utrpení existuje jisté povědomí, méně už se ví, že kolonialismus byl hlavní příčinou například i takových katastrof, jako byly hladomory v Indii nebo v Irsku. Není ani divu, že po oficiálním (většinou nedobrovolném) odchodu koloniální vlády zažila většina zemí hluboký propad po ekonomické a často i politické stránce. Vzniklé vakuum po odchodu evropských mocností však není argumentem v jejich prospěch, ba právě naopak.

Situace v Namibii

Na tomto pozadí stojí i současný požadavek na německé odškodné ze strany současných Namibijců, potomků kočovných kmenů Hererů a Namů, na kterých Německo spáchalo na začátku 20. století genocidu, jednu z prvních ve 20. století. Jakýkoli Herero pohybující se na německém (tedy Německem okupovaném) území, ať se zbraní, nebo bez, měl být zastřelen.

Ti, kteří nebyli zastřeleni, byli nuceni pochodovat pouští Omaheke, přičemž příslušníci německých vojsk a státní správy zabili kohokoli, kdo chtěl utéct. Navíc otrávili vodu ve studních, což jednak připomíná převážení otroků za oceán a způsoby, jakými se vláda Spojených států chovala k indiánům, jednak tragikomicky převrací pomluvy, které byly po staletí šířeny o Židech.

Přeživší byli odvezeni do koncentračních táborů. Byli nuceni pracovat pro blahobyt a prosperitu svých zotročitelů. Kromě obvyklé práce museli navíc očišťovat lebky mrtvých, které se následně posílaly do Evropy do muzeí nebo pro eugenický „výzkum“. Takové propojení vědy a nejkrutějších praktik bylo dost běžné, koneckonců Mengele je toho asi nejznámějším, ale bohužel zdaleka ne jediným příkladem.

Historicky vznikla Německá jihozápadní Afrika (nyní od roku 1990 oficiálně samostatná Namibie) na konci 19. století odkoupením pozemku od místního vůdce a založením obchodní stanice. To by samo o sobě nemusel být takový problém, ovšem záhy bylo vše zaštítěno armádou a velkokapitálem. Imperialisté začali okupovat rozsáhlá území a vnucovat jejich obyvatelům své vlastní právní systémy, které byly původním obyvatelům jednak cizí, jednak byly pro ně nastaveny extrémně nevýhodně.

Šíření moci šlo jako obvykle ruku v ruce s nedodržováním smluv a znásilňováním místních žen. Příslušníci kmenů začali brzy organizovat velké povstání, kterému se nejdříve dařilo, dokud nepřijely tisíce dalších vojáků a zbraní z Evropy. Konflikt trval několik desetiletí a až v letech 1907–1908 dokázala německá okupační moc zdolat a zničit místní odpor. Neví se přesně, kolik Hererů a Namů bylo zabito, ale předpokládá se, že zemřelo až 80 procent obyvatelstva.

Současnost jako pokračování koloniálních dějin
Potomci přeživších se nyní snaží soudit s německou vládou o odškodnění za spáchané zločiny. Nejde ovšem o nic snadného – zatímco někteří jednotlivci uznávají vinu minulých vlád, na které současné instituce navazují, oficiální orgány ani veřejný diskurs se k ničemu takovému nemá. A to přesto, že zrovna Německo je obecně známé a i se samo chlubí tím, jak zvládlo zpracovat holokaust. Ovšem to pouze znamená, že lidem spadajícím do kategorie evropský Žid se podařilo dostat do kategorie bílý člověk. A historická „vina“ byla odsunuta, aby ji splácel někdo méně privilegovaný.

Čím dál více nakradených uměleckých a historických objektů se vrací do oblastí původu. Ale ani mezi obyvateli bývalých kolonií nepanuje shoda, jakou důležitost tomu připisovat. Vrácení muzejních sbírek je koneckonců především symbolický akt (a věru se divíme, že to tak dlouho trvalo), ale situace lidí v Africe se tím nezmění, dokud většina bohatství bude i nadále odtékat na globální Sever.

Německo, které v současnosti výrazně čerpá z toho, jakým způsobem jsou světové trhy nastaveny, se samozřejmě nijak nechystá situaci změnit a mnoho na tom nezmění ani vyplácení almužen v podobě rozvojové pomoci. Navíc Německo ani nemá v plánu veřejně uznat, že se v případě Namibie jednalo o genocidu, a oficiálně se omluvit. Vyjednávání s namibijskou vládou se táhnou a německá vláda se v nejlepším případě omluví, ale jasně odmítá možnost placení reparací.

Tato situace je strukturována právě několika paradoxy, které znemožňují oficiálně na situaci reagovat, i kdyby tu vůle byla. S přetrvávajícím sebeobrazem morální nadřazenosti (ať už konzervativců, ekonomické pravice, liberálů či většiny levice) si nemůžeme přiznat, že masové násilí je integrální součástí konstituce bohatých států a modernity obecně. Kdybychom to totiž uznali, ztratili bychom morální legitimitu a zůstala by nám jen ekonomická moc.

To by mohlo vést k restrukturaci světa a genocidní dějiny by alespoň do jisté míry ztratily moc nad současností. Nebo by veřejná moc, a tedy i korporace a celý ekonomický systém mohly usilovat o ekonomickou restrukturaci, čímž by si současní mocní světa uchovali tvář, ale ztratili extrémní privilegia.

Poslední variantou, kterou volí vlády a obecná veřejnost ve všech západních zemích, je samozřejmě zachování současného statu quo: budeme pokračovat ve lžích a v ignoraci. Historická násilí a mrtví se budou nadále vytěsňovat, dokud to vše nepraskne. Koneckonců, přiznání historické viny a z toho vyplývajících současných výhod v tomto konkrétním případě by mohlo vést k tomu, že by se musela uznat i v dalších historických kontextech, a to i vnitroevropských.

Proto se všichni bojí narušit tuto iluzi: bublina by mohla prasknout na vícero místech a celý náš ekonomický, ale i morální systém by se zhroutil.



A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 23.Září 2018, 13:22:49

Především není tak docela pravda, že by Německo tehdejší události neuznalo (dodnes) jako genocidu; v roce 2016 Německo poprvé tento termín použilo v oficiálním dokumentu.

Také není tak zcela pravda, že by Německo principiálně nepociťovalo vlastní vinu na tehdejších masakrech. Lítost nad tím němečtí představitelé vyjádřili už několikrát, nejvýrazněji německá ministryně pro rozvojovou pomoc v roce 2004, při vzpomínkové slavnosti v Namibii ke stému výročí povstání v Okararaře.

Pravou je, že Německo dodnes odmítá přiznat Namibijcům právo na reparace.

Jenže, takovéto reparace nejsou vůbec tak jednoduchá záležitost, jak by se napohled zdálo.

Za prvé, z hlediska morálního. Od těch událostí uplynulo už jedno století; z dnešních Němců samozřejmě ani jeden jediný se oněch masakrů osobně nezúčastnil. Do jaké míry je tedy oprávněné požadovat od nich, aby platili za zločiny, s kterými oni sami nemají naprosto nic společného?

Vůbec, jak daleko do minulosti vlastně sahá odpovědnost států a národů? Mohli by například Němci žádat reparace od Čechů za to, že svého času husité při svých "spanilých jízdách" vypalovali německá města a vraždili jejich obyvatele?

A druhý problém je čistě praktický: nikdo dnes už nepopírá že ty masakry a jiné zločiny se v časech kolonialismu děly; ale kdyby se přiznalo právo na všechny reparace za ně, pak by důsledkem byl fakticky právní a finanční chaos. Například ti potomci Hererů žádají po Německu reparace ve výši 30 miliard dolarů - za 60 - 70 tisíc zabitých.

Jenže: belgický král svého času nechal zmasakrovat až milión(!) Afričanů; to by pak znamenalo, že jejich potomci by po dnešní Belgii mohli žádat reparaci ve výši více než 400 miliard dolarů! Něco takového by znamenalo prakticky zhroucení belgických státních financí.

Takže ještě jednou: nikdo nepopírá, že ty masakry a ta bezpráví se v dobách kolonialismu děly. Ale s těmi reparacemi to opravdu není zdaleka tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Proto se všichni bojí narušit tuto iluzi: bublina by mohla prasknout na vícero místech a celý náš ekonomický, ale i morální systém by se zhroutil." Pondělí, 24.Září 2018, 10:11:15

A to by bylo dobře, nebo špatně?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.