Nějaký článek na téma, zda má ještě Strana zelených na naší politické scéně své místo, se objeví snad po každé jejich volební nevýhře, řečeno diplomatickým jazykem profesora Klause. A že jich v posledních letech nebylo zrovna málo, přiznejme si.

Nejprve na pozitivnější notu — ačkoliv z Poslanecké sněmovny Zelení vypadli již před osmi lety, mají stále své zástupce v Senátu, v některých krajských zastupitelstvech a i po letošních volbách mají více než dvě stovky zastupitelek a zastupitelů komunálních.

Jenže jakous takous celostátní relevantnost Zeleným dosud zajišťovalo především zastoupení ve vedení Prahy, které nyní opouštějí s výsledkem 1,84 procenta, a dlouholeté bašty Brna, kde s 4,52 procenta nezasednou v zastupitelstvu poprvé od prvních svobodných voleb v roce 1990.

A i když celkový počet nově zvolených zelených zastupitelek a zastupitelů napříč Českou republikou je jen o něco málo menší než před čtyřmi lety a v mnoha obcích se Zeleným podařilo do zastupitelstev proniknout poprvé či se tam po delší pauze vrátit, ztráta dvou největších měst je zkrátka velmi citelnou ránou.

Navíc výrazně uspět se Zeleným podařilo především tam, kde kandidovali v koalicích s dalšími subjekty či kde značka Zelených zůstala spíše „skryta“ za neutrálnějším názvem — výrazné úspěchy samostatných zelených kandidátek byly spíše ojedinělé. Pravdou totiž je, že pro mnoho šikovných regionálních političek a politiků je v současné době značka Zelených spíše koulí na noze než podporou.

Není načase to rozpustit?

Tak proč na té značce tak lpíme? Je to jen sentiment? Není už historická úloha Zelených splněna, když ochranu životního prostředí ve svém programu nějakým způsobem reflektuje takřka každá politická strana?