Budoucnost zelené politiky leží mimo Zelené

S nostalgickým obratem na prošlapanou cestu, obnášející nadbíhání přelétavým městským liberálům, ztratila Strana zelených tentokrát i Prahu a Brno. Budoucnost progresivní politiky u nás zřejmě leží jinde.

Netuší někdo náhodou, kam se poděl Petr Štěpánek? Pokud byste to náhodou nevěděli, jde o předsedu Strany zelených. Mimo Prahu 4, kde se opět stane starostou, jako by se však po něm slehla zem.

Do funkce nastoupil poté, co Matěj Stropnický odešel v důsledku loňského volebního fiaska strany do „exilu na zámku“. Pod jeho vedením se pak stalo přesně to, před čím jsme varovali.

„Dnešní volbu vnímám jako návrat do politického středu,“ sdělil médiím po svém vítězství na sjezdu Štěpánek. Komunální volby naznačily, kolik je na tomto mytickém místě v české politice prostoru. S nostalgickým obratem k dobře prošlapané cestě nadbíhání přelétavým městským liberálům ztratila Strana zelených tentokrát i dvě města z největších, Prahu a Brno.

V situaci stále se zhoršující klimatické krize a zostřujících se konfliktů o budoucí podobu našich měst by přitom bylo omylem domnívat se, že voliči nemají o zodpovědnou ekologickou politiku zájem.

Dost možná že slibovaný jasně zelený důraz nebyl pro Pražanky a Pražany uvěřitelný, když si je jal tamní uhlazený lídr Mirovský získávat videi o tom, že on má přece také osobní vůz, a profilovými rozhovory s těžko uvěřitelnými titulky typu „Auto do každé rodiny“. 

38193503_10156486726467641_2841706605353893888_nPro ty, co o něm nikdy neslyšeli: Petr Štěpánek, předseda Strany zelených. Foto FB P. Štěpánka

Takové počínání vzbuzuje údiv i lítost, pro přesnější vysvětlení pádu Zelených je však třeba rozšířit obzor na celou situaci v české stranické krajině. Tradiční levice schází na úbytě a souběžně prohnívá v nepodařenou spečeninu lokálních mafiánských struktur a rozšiřujícího se sboru imitátorů Tomia Okamury, v níž se jen tu a tam zaleskne autentický projekt poctivé rovnostářské politiky.

S celkovým sesuvem politické kultury směrem k visegrádskému nacionalistickému blouznění se dominantní střet přesouvá do terénu mezi dvěma pravicemi, ODS – potažmo KDU-ČSL a další síly takzvaně „demokratického“ bloku – a ANO. Nebezpečnější z obou je v tuto chvíli jistě ta druhá, při pohledu na zjevy jako Václav Klaus mladší, Alexandra Udženija, Jiří Čunek či Tomáš Zdechovský je však na místě pochybovat, zda tyto „demokraty“ ze všeho nejvíc nemrzí, že si tu nemohou hrát na Orbána oni.

Pozorujeme-li pak výpady Petra Fialy proti Babišově straně jakožto údajné „levici“, nemůžeme si nevšimnout, že ODS se od časů Klause, Topolánka a Nečase takřka nic nenaučila a nic nezapomněla. V demokracii, jak by si ji představovala, můžete sice občas volit, o všem podstatném bude ale i nadále rozhodovat trh, a tedy ti, kteří si na něm urvou největší kus.

Že je to popis situace, jíž je pak „typ Babiš“ téměř zákonitým důsledkem, je nad její chápání. Sociální politika je komunismus, planeta bezedná, ekologické problémy neexistují. „Západ“ v podání ODS je spíše americkým Středozápadem než západním Německem.

Není divu, že v takovém rozložení sil zastánci svobodomyslné levice jako na sobě nejbližší v parlamentu hledí na Piráty, kteří to, co by Zelení mohli být, funkčně docela dobře nahrazují. V Evropském parlamentu – a volby do něj se blíží – ostatně patří ke stejné frakci.

Přidávají k tomu namísto úmorného soupeření o vlastní identitu dvě věci, jichž se v české politice po léta nedostávalo: sympatický optimistický švunk a zásadovost, s níž se stavějí na odpor snaze zatlačit je do jednoho z okrajů ringu vymezeného póly staré a nové pravice a trvají na propojování liberálních, sociálních a ekologických důrazů. „Střed“ – neboli pozice záměrné nevymezenosti na tradiční hlavní ose politiky – je v jejich pojetí v mnoha otázkách znatelně vychýlený doleva, ačkoli například názory strany na daňovou politiku dávají znát, že nikoli důsledně.

Právě ideová nezakotvenost, počínající sklon k partajničení, nerozvinutá programová i členská základna vedou ovšem k prvním znetvořením. Takové můžeme nyní pozorovat v Brně, kde lídr místní kandidátky Koláčný usiluje o místo v koalici s kmotrovskými strukturami starých stran, neváhá pro to obětovat zásadní vlajkovou loď progresivní sociální politiky klubu, jehož byl v minulém období součástí, a nadto, vymlouvaje se na personální slabost své strany, předat resort asociálům z ODS. O celém podniku pak rozhoduje městské sdružení v počtu fotbalového mužstva.

I tak nicméně zůstává tento prostor „nalevo od hlavní osy“, který mohla za jiných okolností – a snad i s účastí Pirátů – hegemonizovat nějaká koalice čítající Stropnického Zelené, limitně přeplněný, na komunální úrovni navíc také souborem občanských kandidátek typu Prahy Sobě či Změny pro Liberec. Tempo zanikání středu, jak by si jej představoval Petr Štěpánek, indikuje asi nejlépe pomalý úpadek TOP 09.

Není divu, že Zelení, nadále rozervaní spory o to, zda jsou spíše nalevo, napravo či vpředu, v takové situaci odumírají tak, že se k nim nechce znát ani jejich vlastní předseda. Posledním desetiletím ostře překreslená krajina tektonických zlomů v české společnosti ostatně nyní možná hrozí roztrhnout i sociální demokracii.

Kde hledat naději? Přejme jistě dobrému vývoji u Pirátů, jakkoli mu kupříkladu právě současný stav jejich brněnské buňky příliš nenasvědčuje.

Měli bychom mít ovšem na paměti také to, že rozklad vyčerpaných struktur a forem může časem uvolnit prostor nový, jež by ještě lépe zvládl dát doleva vychýlenému liberálnímu středu podobu nového, plnohodnotného progresivního pólu české politiky.

Dočasná neschopnost naplno se prosadit v nejvyšší stranické politice může být dokonce prospěšná samosprávné občanské aktivitě v sociálních a ekologických hnutích. Z odumírání starého zbývá humus, jenž se časem může projevit jako úrodný.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.