Chci přispět X

Radikalismus po zániku utopií

Studie Proroci postutopického radikalismu interpretuje z politologického, religionistického a literárněvědného hlediska myšlenky reprezentantů tohoto myšlenkového směru, Alexandra Dugina a Petera Lamborna Wilsona, známého jako Hakim Bey.

Mírný pokrok v mezích zákona se opět zdá být cestou, která nevede k uzdravení unavené společnosti. Mnoha z nás nestačí konstatování sociální nemoci a obvykle doporučované terapie. Zpochybňují se samy základy společenského uspořádání. Pořád se příliš nedaří modifikovat tržní ekonomiku principy sociálního státu. Dravý kapitál hledá každou příležitost, jak jeho demokratické zarámování prolomit a nastolit bezprostřední třídní, oligarchickou moc.

Zastupitelský princip možná nikdy nefungoval podle svého ideálu, tedy jako odpovědná občanská volba mezi různými variantami komunální a státní politiky. S kulturní a vzdělanostní genocidou současné západní civilizace však schopnost posuzovat politické programy ještě dál poklesla a k moci se dostávají ti, kdo jsou schopni vložit víc prostředků do ohlupování veřejnosti. Občanské svobody platí nominálně pro všechny, prakticky hlavně pro ty, kdo si dokážou uplatnění a obhajobu svých práv zaplatit.

Světlem na konci tunelu bývaly utopie, liberální, sociální a možná národní. Politická a ekonomická realita se k nim mohla aspoň přiblížit. Zdálo se, že jsou možné pozvolné reformy. Utopiím se však přestalo věřit. Přišla postutopická éra, doba rozčarování, nedůvěry a skepse. Obvyklou reakcí bývá rezignace na politickou angažovanost. Téměř polovině obyvatelstva u nás je lhostejné, kdo jim vládne. Nebo jim není jedno, ale obávají se, že na to nemají vliv. Jiní chtějí jít ke kořenům (kořen latinsky radix). Chtějí společnost změnit z gruntu, radikálně.

Postutopičtí radikálové se nemusí vždy spokojit s technologií moci. Dvě postavy, jimž se věnuje právě vydaná kniha, se s prorockou horlivostí vrhly vedle politického aktivismu do filosofických a spirituálních reflexí svého hněvu a jejich literární okolí zobrazilo jejich sny v beletrii. Probíranými reprezentanty radikálního překonání dřívějších utopií a zároveň tvorby utopií (či dystopií) nových jsou ruský tvůrce čtvrté cesty Alexandr Dugin a americký postanarchistický obhájce autonomních zón Peter Lambron Wilson, který většinu svých textů publikoval pod pseudonymem Hakim Bey.

1a837f2eDvě postavy, jimž se kniha věnuje , se s prorockou horlivostí vrhly vedle politického aktivismu do filosofických a spirituálních reflexí svého hněvu a jejich literární okolí zobrazilo jejich sny v beletrii. Repro DR

Porozumění touhám Dugina a Beye
Porozumění jejich touhám si vyžaduje politologický, religionistický a literárněvědný přístup. Toho se chopili tři osvědčení autoři. Úvod a závěr a politologickou interpretaci obou protagonistů převzal Ondřej Slačálek z Ústavu politologie Filosofické fakulty UK. Spirituální kořeny obou postav probírá ve své části této kolektivní monografie absolvent ekumenického teologického studia, básník a terapeut Adam Borzič. Literárním ohlasům Dugina a Beye se věnuje ve třetí dílčí studii rusistka Olga Pavlova.

Duginova čtvrtá cesta chce být překonáním a zahrnutím tří dosavadních politických programů, liberalismu, komunismu a fašismu. Jeví se však spíše jako tradicionalistická restaurace. V prostředí blízkém Duginovi se mluví o potřebě konzervativní revoluce. Bey stojí na opačném konci politického spektra. Jde mu o rozšíření svobody a demokracie z oblasti pouze občanské též do prostoru ekonomických a sociálních rolí, struktur a dynamiky.

Protikladnost cílů nevylučuje podobnost metod. Oba jsou prorocky radikální a nevěří možnosti změny společnosti k lepšímu (podle svého pojetí, co je lepší) metodou politické reformy prosazené volbami. Oběma jde o celkovou proměnu smýšlení lidí, o přehodnocení hodnot, můžeme-li použít tohoto úsloví Nietzscheho, který je oběma blízký. U obou je politika pokračováním mystiky jinými prostředky, jak se vyslovil Slačálek na uvedení knihy.

Politolog postupuje racionálně a analyticky, nenechá se strhnout populární oblibou příběhů. Nechce bavit, chce zkoumat, interpretovat a možná inspirovat. Utkává se s myšlenkami dvou zkoumaných osobností. Jeho politologie není suše popisná a nahmatává rozporné hybné síly dějinných procesů v procesu, jímž člověk proměňuje skutečnost ve svůj, respektive náš svět. Byl bych čekal explicitnější přihlášení k sociálně-analytickému dialektickému myšlení.

Studie nejsou samostatná díla, jen jaksi dodatečně sloučená do společného textu. Není to sborník tvářící se jako monografie. Autor spirituální části knihy na každé stránce připomíná politickou souvislost té či oné spirituální, hermetické či esoterické osoby, iniciativy či textu. Je to spiritualita u českého autora podobně angažovaného jako zkoumané postavy. Tyto postavy pro něj (stejně jako pro spoluautory) nejsou objekty. Jsou to protějšky, s nimiž je možno se pokusit vstoupit do rozhovoru.

Porozumění by tam mohlo vést k dorozumění. Je to nadějnější u Beye a méně pravděpodobné u Dugina. I když jsem znal před pár lety předčasně zesnulého českého autora, který byl levicově orientovaný, ale se zálibou studoval Dugina. Snažil se i v něm vyhmátnout něco pozitivního. Pavlova zas propojuje svou část s dalšími dvěma, když uvádí do čtení literárních textů a vybízí k něčemu, co se dnes nerado slyší, k politickému čtení poezie a prózy.

Neutralitu nepředstírají
Autoři se vyhnuli riziku předstírané neutrality používané často pro obhajobu humanitních oborů. Jejich přístup k tématu je spíše emický. Studovaní by se měli, pokud by to mohli číst, v popisech poznat. Píší participativně, v religionistice se zmiňuje informovaná empatie, jež však potřebuje kompenzaci, a u našich tří autorů více či méně je kombinována s kritickou analýzou společnosti a kultury. Zahrnuje to ochotu interpretovat sociální skutečnost a její aktéry s přiznaným ohledem na emancipační projekt.

Pozoruhodná práce tří českých autorů na vrcholu tvůrčích sil kriticky reprezentuje sociální, respektive občanské postoje sledovaných osob a jejich zázemí, ale prostřednictvím reflexe také sociální postoje čtenářů ideově podkládá a pomáhá nově utvářet.

Lze říci, že práce se opírá o značný rozsah pečlivě doložených zdrojů, jednak primárních (tedy o důkladnou znalost textů a aktivit obou sledovaných postav), jednak sekundárních vyjadřujících mezinárodní diskusi o nich. I když tři autoři nestojí o to produkovat suchou faktografii, neomezuje jejich hlubinná a angažovaná interpretace Alexandra Dugina a Hakima Beye faktografickou spolehlivost textu.

Publikace má jasnou stavbu. Tři kapitoly zaměřené na politickou filosofii sledovaných postav, duchovní motivy v jejich díle a jejich odrazy a paralely v literatuře mají podobnou strukturu. Každá osahuje uvedení do tématu, podrobnější představení aktivit a textů Dugina a Beye (a textů o nich) a jejich srovnání.

Lze říct, že Slačálek, Borzič a Pavlova pouze nepopisují, nýbrž interpretují, a co víc, vstupují se sledovanými postavami do rozhovoru, i když Dugin ani Bey nemohou být vzhledem k jejich metodě a stylu pokládáni za aktéry akademické diskuse. Činí to tak, jak by to měl činit badatelé v humanitní oblasti, nespokojí-li se s pouhou deskripcí a komparací a chtějí postoupit k porozumění a dorozumění, nakolik je u obou sledovaných postav možné.

Adam Borzič, Ondřej Slačálek, Olga Pavlova: Proroci postutopického radikalismu: Alexandr Dugin, Hakim Bey, Praha: Vyšehrad, 2018

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.