Novinářské vale Lidovkám svědčí o cti i hysterii

Odchod Petry Procházkové a dalších redaktorů z Lidových novin vzbudil mezi zdejšími intelektuály značný rozruch. Jan Motal analyzuje v kontextu historie Lidovek a rozložení naší mediální scény, má-li toto gesto také jiný než emoční dopad.

Když v roce 1987 vyšlo druhé nulté číslo samizdatových Lidových novin, na titulní straně čtenáři našli úvahu Václav Havla o smyslu takového počinu. Dával jim do vínku, aby navázaly na tradici Lidovek „vskutku svobodných, nejen vnějškově, ale i vnitřně nezávislých, novin bytostně demokratických a veskrze věcných, kterým jde jen o pravdu a její nepředpojatou analýzu.“

List je dodnes mezi vzdělanými lidmi symbolem mýtických časů kultivovanějšího a duchovnějšího veřejného života (pokud někdy takové doby vůbec byly). A tak není divu, že odchod Petry Procházkové (a dalších redaktorů) po téměř třech dekádách v redakci na protest proti uveřejnění podvrženého textu působí vášně mezi českými intelektuály. Je ale otázka, nač taková silná gesta právě teď.

Legenda ušlechtilého stylu
Za prvé je třeba si uvědomit, že sláva Lidovek byla vždy živena především jejich legendou. Byvše spojeny s kulturními pilíři české literatury, jako byl Karel Čapek, Karel Poláček nebo Tomáš G. Masaryk, ale i s disentem a porevolučními sametovými nadějemi, dělaly si noviny reklamu vždy již jen svým jménem.

Vždyť i před padesáti lety, v roznícené atmosféře pražského jara, měly být pod vedením A. J. Liehma tiskovou pochodní svobodnějších časů – i když nadějím na jejich obnovení učinila přítrž invaze. Ať už tedy po revoluci list procházel jakýmikoliv proměnami, veřejnost je poměřovala sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem mýtu duchovních dějin české kultury.

Sk45c863_samisdatSláva Lidovek byla vždy živena jejich legendou. Veřejnost je poměrovala pod zorným úhlem mýtu duchovních dějin české kultury. Repro DR

Ze stejného důvodu osud Lidovek brali za svůj i lidé, kteří je ve skutečnosti pravidelně nečetli. Je to podobný efekt jako u bulváru: každý o něm mudruje, ale málokterý z jízlivých kritiků je jeho čtenářem. Lidovky vyklenuly v prostoru porevoluční transformace horizont „ušlechtilého stylu“, řečeno s Havlem. To, zda se mu skutečně někdy přiblížily, či nikoliv, je v zásadě lhostejno.

Středo-pravicová agora
Avšak sotva lze zpochybnit význam, který mělo zavedení příloh Orientace a Věda na konci devadesátých let. Zvláště Orientace je dodnes symbolem živé diskuze, esejů, reflexivních textů.

Zatímco Salon v Právu poskytuje agoru především levicovým intelektuálům, Lidovky orientují svoji reflexi liberálně-konzervativně, a vytvářejí tak svými úvahami a fejetony prostor pro tavení idejí důležité části politického spektra. Alespoň pokud hovoříme o tisku denním s širším dosahem (čtenost Lidovek je vyšší než například Respektu). Nakonec i autor těchto řádků dospíval se sobotními Lidovkami u snídaně a má je ve své paměti zapsané jako formativní médium (mimochodem spolu právě s Právem).

Legenda Lidových novin ale poněkud přeceňuje význam v zásadě elitně zaměřeného média. Za vedení Pavla Šafra začala i v MF DNES vycházet diskuzní příloha – Kavárna – v péči Josefa Chuchmy, který přišel z Respektu, později vedl Orientaci v Lidovkách a dnes je šéfredaktorem veřejnoprávního portálu ArtZóna.cz. MF DNES byly vždy noviny s podstatnějším dosahem (a horší pověstí) než Lidovky a dodnes jsou po Blesku nejčtenějším denním listem v České republice.

Kavárna tak byla platformou s větší zásahem. Nelze ani opominout, že (ač čtenost v posledním desetiletí klesala) je Právo dodnes čtenější než Lidové noviny a jeho Salon má tak potenciál oslovit větší část veřejnosti. V tomto smyslu Lidovky nikdy lidové nebyly a jejich význam pro duchovní obrodu národa je sporný.

Horečka letní noci?
A teď to nejdůležitější. Součástí holdingu Agrofert jsou již pět let. A zatímco odchody redaktorů z MF DNES jsou téměř kontinuální (k prvnímu exodu v čele s Robertem Čásenským došlo hned v roce 2013, potom při každé změně šéfredaktora a za velké pozornosti veřejnosti v roce 2017 v souvislosti s uniklými nahrávkami schůzky novináře Marka Přibila s Andrejem Babišem) a často se o nich mluví i píše, Lidové noviny tento osud nepostihl.

Zažíváme první srovnatelný exodus. Pokud by platila politicko-ekonomická teze o tom, že list vlastněný holdingem řízeným vládním politikem je automaticky zkorumpovaný, jak to, že prakticky až doteď kolem Lidovek větší poprask nenastal? Nebo se během jediného dne z listu stalo kolaborantské médium? To může být pravda jen stěží.

Uveřejnění podvrženého článku bylo jednoznačné pochybení šéfredaktora Istvána Léka. Ten se za to ostatně i omluvil. Žádný jiný doklad konkrétního ovlivňování nezávislosti novinářů ale zatím předložen nebyl, a i když je nutné ocenit gesto novinářů, kteří se brání ohrožení jejich vlastní důvěryhodnosti, důsledné uplatnění novinářské integrity si žádá víc. Pokud existoval i v minulosti tlak na novináře Lidovek, měli odejít či protestovat dříve – jestliže je tu dnes, měla by být odhalena evidence, a to právě ve jménu důvěryhodnosti. Jinak se těžko ubránit dojmu hysterie.

Jako by současné okopávání kotníků Lidovkám souviselo spíše s letní horečkou Tomáše Kluse, který prostřednictvím svého instagramového profilu vyhlásil bojkot akcím a médiím skupiny MAFRA (čili i Lidovkám, jež jsou rovněž podnikem – Klusovými slovy – „Velkostatkohnojaře“).

Jiří Macháček nebo Matěj Ruppert, kteří ho následovali, mají díky své popularitě určitě větší šanci zasáhnout než Petra Procházková. Ta sice patří mezi pilíře české žurnalistiky, ale veřejnost nestrhne. Na druhé straně pro českou inteligenci Procházková roli celebrity plnit může a sklenice vody českých středo-pravicových intelektuálů má konečně svoji bouři. Otázka je, zda zajímá někoho jiného než je samé.

O demokracii se bojuje jinde
Václav Havel v onom úvodním slově v roce 1987 napsal: „Spíše než setkáním mistrů svobodné žurnalistiky budou jakousi její školou či krystalizačním ohniskem.“ Nic naplat, Lidovky školou demokracie dnes nejsou. Svobodná společnost nemůže být kabinetní, musí se tavit v ulicích, kancelářích, na úřadech, ve fabrikách, ve školách a domácnostech.

Nezávislá žurnalistika se v posledních letech kula spíše v diskusích nad zlomovými událostmi v České televizi či Českém rozhlase (zmiňme případ Janka Kroupy) nebo právě v MF DNES. Zde docházelo a stále dochází k ostrým krizovým jevům, které zajímají širokou veřejnost (a někdy i plní náměstí). Sem se napíná pozornost.

Současná kauza v Lidovkách je v tomto smyslu bolidem, jenž blafnul jako přetížená zásuvka. Neobjevilo se ale nic, co by mělo sílu Přibilovy tajné schůzky, šikanování Janka Kroupy nebo strukturálních problémů v České televizi. Podobné chyby, za niž je kritizován Léko, se dopouští redakce nejednoho regionálního média. Vášně tak lze přičítat spíše stále přetrvávající síle legendy o Lidových novinách a doznívající letní horečce velkých gest, díky níž si málokdo klade otázku, proč se neprotestovalo mnohem dříve. (Proti Babišovi je dnes kdekdo, hrdinství to může být jen sotva.)

A nakonec by bylo záhodno zamyslet se nad tím, zda význam Lidovek mezi námi intelektuály není výsledkem sebepřecenění a list není odsouzen dopadnout jako TOP 09 na české politické scéně – být legendou městského liberála, která nikoho ve skutečnosti už dávno nezajímá.

Je dobře, že čeští novináři mají sílu odcházet a vzdorovat. Těžko ale uniknout přesvědčení, že tentokrát jde spíše o afektivní reakci než rozmysl. O tom, co se děje v redakci Lidovek, jsme se zatím nedozvěděli vůbec nic.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.