Když v roce 1987 vyšlo druhé nulté číslo samizdatových Lidových novin, na titulní straně čtenáři našli úvahu Václav Havla o smyslu takového počinu. Dával jim do vínku, aby navázaly na tradici Lidovek „vskutku svobodných, nejen vnějškově, ale i vnitřně nezávislých, novin bytostně demokratických a veskrze věcných, kterým jde jen o pravdu a její nepředpojatou analýzu.“

List je dodnes mezi vzdělanými lidmi symbolem mýtických časů kultivovanějšího a duchovnějšího veřejného života (pokud někdy takové doby vůbec byly). A tak není divu, že odchod Petry Procházkové (a dalších redaktorů) po téměř třech dekádách v redakci na protest proti uveřejnění podvrženého textu působí vášně mezi českými intelektuály. Je ale otázka, nač taková silná gesta právě teď.

Legenda ušlechtilého stylu

Za prvé je třeba si uvědomit, že sláva Lidovek byla vždy živena především jejich legendou. Byvše spojeny s kulturními pilíři české literatury, jako byl Karel Čapek, Karel Poláček nebo Tomáš G. Masaryk, ale i s disentem a porevolučními sametovými nadějemi, dělaly si noviny reklamu vždy již jen svým jménem.

Vždyť i před padesáti lety, v roznícené atmosféře pražského jara, měly být pod vedením A. J. Liehma tiskovou pochodní svobodnějších časů — i když nadějím na jejich obnovení učinila přítrž invaze. Ať už tedy po revoluci list procházel jakýmikoliv proměnami, veřejnost je poměřovala sub specie aeternitatis, pod zorným úhlem mýtu duchovních dějin české kultury.

Ze stejného důvodu osud Lidovek brali za svůj i lidé, kteří je ve skutečnosti pravidelně nečetli. Je to podobný efekt jako u bulváru: každý o něm mudruje, ale málokterý z jízlivých kritiků je jeho čtenářem. Lidovky vyklenuly v prostoru porevoluční transformace horizont „ušlechtilého stylu“, řečeno s Havlem. To, zda se mu skutečně někdy přiblížily, či nikoliv, je v zásadě lhostejno.