Pro páteční vydání Deníku Referendum jsme přeložili komentáře dvou předních myslitelů světové demokratické levice Janise Varoufakise a Bernieho Sanderse o vyhlídkách politického proudu, který reprezentují. Oba se shodují v tom, co je koneckonců zřejmé každému jen trochu bedlivému pozorovateli mezinárodních dějů: světové demokracie jsou dnes pod náporem vzestupu vzájemně propojené a spolupracující sítě nacionalistických autoritářů.

Oba autoři se také shodují v tom, že ač mají protagonisté nacionalistického autoritářství v různých zemích některé odlišné rysy, v tom nejpodstatnějším jsou totožní: „Po celém světě, v Evropě, v Rusku, na Blízkém východě, v Asii i jinde vidíme hnutí, vedená demagogy, kteří zneužívají lidský strach, předsudky a letité křivdy k získání a udržení osobní moci,“ pojmenovává problém Sanders. A Janis Varoufakis píše: „Všude kolem nás vidíme příznaky vzestupu ambiciózní, nebezpečné Nacionalistické internacionály, s níž jsme tu neměli od třicátých let co do činění.“

To ovšem není žádný výlučný objev progresivní demokratické levice. Stejnou analýzu dnes prezentuje prakticky každý, kdo se na Západě hlásí k nějakému osvědčenému typu liberalismu, křesťanské či sociální demokracie.

Nemůže být pochyb o tom, že Viktor Orbán patří k prvotřídním představitelům nacionálně autoritářské tendence. A dnes by již nemělo být ani nejmenších pochyb o tom, že naší českou variantou totožného politického typu je Andrej Babiš. Není náhoda, že si při společném setkání s Orbánem tak porozuměli. Není náhoda, že Babiš zve Orbána do Prahy. A dokonce můžeme pokládat za pravděpodobné, že dnes již podrobně studuje Orbánovy metody, jak vykostit demokracii.

Mezi poslední výkony Orbánova režimu patří likvidace svobodných médií, vydávání seznamů nepřátel v tisku, antisemitská kampaň proti filantropovi Georgi Sorosovi či týrání uprchlíků hladem. Občanské organizace specializující se na lidská práva popisují děj v Maďarsku jako přechod od právního státu k samovládě FIDESZ.

Je tedy zcela srozumitelné, co se na tom Babišovi tak líbí a proč peskoval ty z českých europoslanců, kteří minulý týden podpořili zahájení disciplinačního řízení Evropské unie s Orbánovým Maďarskem. Ovšem ne že by bylo zas tak moc koho peskovat.

Podrobnější pohled na hlasování českých poslanců v Evropském parlamentu totiž odhaluje především současnou fenomenální zmatečnost a provinčnost české politiky, která naše domácí děje, a to dokonce ani na půdě Evropského parlamentu, až na vzácné výjimky, není schopna vsazovat do mezinárodního kontextu. České pravicové politické strany na evropské půdě namnoze podporují tendenci, proti níž bojují doma, a naopak české levicové strany se svým spojenectvím s Babišem ocitají na evropské půdě v takřka úplné izolaci.

Krátkozrakost lidovců

Zápas Evropské unie se vzestupem nacionálního autoritářství komplikuje fakt, že v postsovětských zemích není omezeno na krajně pravicové strany typu francouzské Národní fronty či italské Ligy severu. Visegrádští nacionální autoritáři jsou v Evropském parlamentu docela pozoruhodně rozprostřeni do čtyř různých politických klubů: Ficův Smer patří k socialistům, polský PiS k protievropským konzervativcům, Babišovo ANO se vsunulo mezi liberály, a Orbánův FIDESZ je členem Evropské strany lidové.

Tato okolnost nepochybně ztěžuje jakýkoli jednotný postup na evropské půdě, protože podobná diverzita může vzbuzovat dojem, že v postsovětských zemích „hráblo úplně všem“, což navíc bohužel není daleko od pravdy. O to cennější je, že se dlouhodobě nejsilnější formace v Evropské parlamentu, což je Evropská strana lidová, rozhoupala k tomu, aby většinově podpořila tažení proti své vlastní černé ovci: Viktoru Orbánovi.

Nakonec poměrně přesvědčivá většina klubu EPP — Evropské strany lidové postup EU proti Orbánovu Maďarsku podpořila. Mezi evropskými lidovci mají z České republiky zastoupení hned tři politické strany: TOP 09, STAN a KDU-ČSL. Zatímco všichni tři europoslanci TOP 09 i jeden europoslanec STAN hlasovali pro disciplinaci Maďarska, všichni tři europoslanci KDU-ČSL hlasovali proti.

Rozum nad tím zůstává stát zejména v případě europoslankyně Šojdrové, která nyní právem sklízí obdiv za iniciativu, jíž u nás probourává fašistoidně nenávistný postoj k uprchlíkům. Ale absurdním, vpravdě skandálním, postojem je odmítnutí sankčního postupu EU vůči Maďarsku v případě všech českých lidovců.

↗

Nechť se prosím neohánějí tím, že také v Německu byli europoslanci rozděleni, zatímco členové CDU kancléřky Merklové hlasovali pro sankční postup, bavorští europoslanci hlasovali proti němu. Jednak se tím stvrzuje pověstné zpátečnictví bavorské CSU a jednak si v tom samozřejmě ultrakonzervativní Bavoři řeší především své vnitropolitické zájmy. Vždyť i rakouští lidovci, doma se dnes ocitající na tak povážlivém scestí, v Evropském parlamentu hlasovali proti Orbánovi.

Je ovšem zcela nesrozumitelné, proč by se v Evropském parlamentu měli solidarizovat s nepřítelem demokracie Viktorem Orbánem právě čeští lidovci. Nedochází jim ještě, že se tím solidarizují i s Babišem? Co přesně se bude muset stát, aby si to uvědomili?

Vztah k Orbánovi znevěrohodňuje také ODS

Hlasování o Maďarsku odhalilo, že Občanská demokratická strana se možná pod vedením Petra Fialy v určité míře odděluje od nejhorší tradice korupčního klientelismu, ale jiné mimořádně temné aspekty Klausova dědictví zůstávají pevnou součástí její totožnosti: jednou z nich je odmítavý postoj k evropské integraci.

ODS na evropské půdě bohužel vězí v bizarním klubu evropských konzervativců. V něm dominantní roli hrají britští toryové, kteří se svou bezperspektivní politikou vymanévrovali z Evropské unie — a těm bystřejším mezi nimi teprve dnes začíná docházet monumentální rozměr kalamity, kterou to pro Británii znamená.

Vedle zástupců různých skurilních straniček z okrajů evropské politiky typů vlámských nacionalistů, krajně pravicové Alternativy pro Německo či lotyšské Národní aliance podstatnou složku europarlamentní frakce konzervativců tvoří už jen polské vládní Právo a spravedlnost, jež budí na evropské půdě plným právem v podstatě totožný odpor jako Orbánův FIDESZ. Co v této společnosti pohledává ODS?

Má snad její účast zde znamenat, že jí vlastně tak úplně nevadí sama koncepce neliberální demokracie, pokud by se vykonávala nikoli pod vedením Babiše, ale pod jejím vedením vlastním? Všichni europoslanci ODS hlasovali proti disciplinaci Maďarska, a dočkali se tak zasloužené Babišovy a Zemanovy pochvaly. Gratulujeme.

Jenomže účast v této nechutné společnosti nepřátel demokracie z ODS činí velmi nevěrohodného Babišova soupeře. Petr Fiala to nevidí?

Česká levice dnes v Evropě ukazuje vyloženě obludnou tvář

Jestliže pravice s výjimkou TOP 09 a STAN svým počínáním na evropské půdě znevěrohodňuje poctivost své domácí opozice vůči Babišovi, pak počínání české levice nelze označit jinak než jako hanebné. Teprve při srovnání českých levicových stran s jejich evropskými protějšky to vynikne v ostře kontrastních barvách.

Všichni evropští komunističtí europoslanci hlasovali pro disciplinaci Maďarska, s šesti výjimkami. Tři z nich jsou členy portugalské komunistické strany, která sama sebe charakterizuje jako marx-leninskou, ve znaku má posud srp a kladivo, na svém webu oslavuje VŘSR, ale přesto všechno ve svém prohlášení k hlasování o Maďarsku bez sebemenší zdrženlivosti odsuzuje Orbánovu politiku; jen s dogmatismem pro komunisty tak typickým upírá Evropské unii právo se k poměrům tam vyjadřovat. Jména těch dalších tří komunistických europoslanců solidárních s Orbánem uhádnete snadno: Kohlíček, Konečná, Maštálka.

Hanbou přímo monumentálních rozměrů je však hlasování českých sociálních demokratů. Olga Sehnalová se neúčastnila, věřme, že z vážných důvodů. Pavel Poc se zdržel a Janu Kellerovi nelze než blahopřát k tomu, že byl spolu s bulharským poslancem Momčilem Nekovem jediným evropským socialistou, který se solidarizoval s Orbánovým Maďarskem.

Jak špatné tu věci jsou, výmluvně ilustruje fakt, že jediným českým levicovým europoslancem hlasujícím obdobně jako více než stovka jeho evropských kolegů byl Miroslav Poche — patrně již smířený s tím, že v Černínu neusedne, takže se může přestat přetvařovat. Ale uvažme ještě jinou okolnost: pokud všichni čtyři maďarští socialisté v Evropském parlamentu hlasovali pro disciplinaci své země, v níž Orbánova vláda s takovým gustem omezuje i jejich politická práva, co je to za neuvěřitelnou zpupnost, jež dovolila Pocovi a Kellerovi je nepodpořit?

Nu a aby byla bizarnost české performance v Evropském parlamentu kompletní, sluší se podotknout, že všichni europoslanci ANO naopak — prakticky se všemi evropskými liberály — hlasovali pro disciplinaci Maďarska. Kouzelně to ukazuje, jak všichni čtyři nezvládli zavčasu pochopit, že liberální nátěr politické divize Agrofertu byly pouhé mimikry, jež jejich šéf odložil v první příhodnou chvíli. Můžeme uhadovat, že za to také budou svým bossem po zásluze odměněni při sestavování kandidátek pro eurovolby příští rok.

Řádově větší problémy ale čekají české Orbánovy a Babišovy spojence: v ODS, v KDU-ČSL, v ČSSD a v KSČM. Sama TOP 09 se STAN a Piráty v České republice totiž evropský typ demokracie neuhájí. Bojovat proti Babišovi a současně podporovat Orbána je jako bojovat proti Mussolinimu a současně se kamarádit s Hitlerem. Pavlu Bělobrádkovi a Petru Fialovi to ještě nikdo neřekl?

O KSČM a ČSSD ani nemluvme. Varoufakis a Sanders se shodují, že vzestup Nacionalistické internacionály může zlomit jen spolupráce mezinárodní progresivní demokratické levice, „Progresivní internacionály“. Nebudeme přitom nikomu brát přesvědčení, že také liberálové a křesťanští demokraté se mohou zápasu o evropskou demokracii v důstojné roli účastnit. Co je ale dnes úplně zřejmé: obě dvě české levicové strany čeká buď poevropštění, anebo zánik.