Chci přispět X

Pohltí-li vás krajně pravicová scéna, nebudou k odchodu stačit jen fakta

Jak se stane, že člověk nenávidí ty, které osobně vůbec nezná? Otevřená zpověď bývalých neonacistů může pomoci pochopit, jak dnes čelit situaci, kdy nenávistné a rasistické názory prostupují společnost od Sněmovny po hospodu v Horní Dolní.

Fatimacropwb

Fatima Rahimi

14.09.2018 10:32

Normalizace nenávisti

Zarkojovanovic_tvraptor

Investigativní projekt DR


Česká společnost se během pouhých pár let sesunula do stavu, kdy se tu najednou stalo novou normou projevovat nenávist k lidem jiných kultur, vyznání či barvy pleti. Postoje, které si tu lidé dříve šeptali s pocitem studu, dnes vydávají za hrdinství: na sociálních sítích, v médiích i v parlamentu. Jak se to mohlo stát?

Reportérky DR Petra Dvořáková a Fatima Rahimi se přes půl roku snažily na tuto otázku najít odpověď. Ve svých reportážích popisují, jak se česká scéna nenávisti vyvinula, jak získala ve společnosti převahu, jak dnes vypadá její politická reprezentace, jak fungují její média, jaké v ní mají postavení ženy, jak působí v sociálních sítích.

Poslední část souboru textů se věnuje možnostem řešení: zkušenostem ze světa i možnostem jejich aplikace u nás. Projekt podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Texty Fatimy Rahimi přibližující německé zkušenosti podpořila nadace Friedrich Ebert Stiftung Prag.

Související

Do prostředí radikálních skupin se hodně lidí dostává ještě v útlém věku. Často jde o teenagery, které v jejich složitém životním období začne fascinovat radikalismus – a s ním pocit hrdinství, sounáležitosti s partou, dobrodružství, adrenalinové zážitky. K věku patří také hledání vlastního místa v životě, někdy touha okusit moc a také prožitky nespravedlnosti.

Neplatí, že se k pravicovým radikálům hlásí jen lidé se špatným rodinným a ekonomickým zázemím či s nižším vzdělaní. Často je sem přivádí i zvídavost a touha odhalit „pravdu“, která podá komplexnější a zřetelnější obrázek o světě.

Radikalizoval jsem se v prostředí prvních internetových „fake news“
Jan Vrobel, který je dnes obecně známým aktivistou hájícím lidská práva, se ke krajní pravici dostal skrze prostředí internetu. V době studia na gymnáziu ho začaly lákat první „fake news“ a alternativní média. Bylo to dávno před tím, než se o lživých zprávách začalo jakkoli hovořit. „Přišel jsem do styku například s webem, který se objevil po 11. září 2001 a šířil konspirační teorie,“ vypráví své zkušenosti Vrobel.

Jednalo se o web, který se snažil přesvědčit veřejnost, že 11. září je americký výmysl a že americká vláda sama nechala narazit letadla do dvojčat v New Yorku. „Bylo to tehdy velké téma, které se šířilo po celém virtuálním světě,“ vzpomíná. Společně s ním se však v podobných médiích vyrojily také rasisticky laděné zprávy.

Informace z tradičních médií mu připadaly povrchní. Měl pocit, že nechtějí ukázat věci, které se odehrávají v pozadí. Naopak alternativní média na něj zapůsobila právě tím, že zasvěcovala do složitějších výkladů, podle nichž ovšem dával svět na první pohled větší logiku.

„Člověk nemusel skočit jen na senzačnost obsahu, ale také na výklad politického pozadí a měl najednou pocit, že do něčeho víc vidí,“ vysvětluje. Dnes tomu podle něj není jinak, alternativní média pracují stále podobným způsobem.

Kromě toho, že sledoval alternativní média, psal svůj blog. „Byl jsem teenager, užíval jsem si pocit anonymity a psal jsem naštvané články. Krajně pravicová scéna měla pocit, že jsem ovlivnitelný a můžu být s nimi na jedné lodi. Někteří její členové mě sami kontaktovali,“ říká Vrobel. Svou tehdejší vstřícnost vysvětluje tím, že se zkrátka snažil najít své místo ve společnosti a dát věcem řád a smysl.

Jan Vrobel pochází z Ostravy. V celém regionu žije početná romská populace a on, jak říká, byl svými spolužáky a okolím veden ke strachu z Romů. „Věřil jsem, že se tu děje nespravedlnost vůči bílé majoritě,“ popisuje své tehdejší pocity.

Zároveň dostal nabídku registrovat se na webu Hooligans.cz, kde měli svá diskuzní fóra také pravicoví extremisté. Řešila se zde neonacistická politická agenda. Diskutovalo se o tom, jak dosáhnout cílů, probírala se taktika, třeba jak upravit rétoriku, aby byli neonacisté přijatelnější pro veřejnost.

Osobně se ale s mnoha radikály nestřetl a jejich přítomnost nevyhledával. Když už na to došlo, tématem byla hlavně politika. „V mnoha věcech byli mnohem radikálnější než já a snažili se moje zdrženlivější argumenty vyvracet,“ říká.

Vrobel se také zúčastnil protiromské demonstrace na janovském sídlišti v Litvínově na podzim 2008, na kterou později navázala řada dalších protestů v severních Čechách. „Dělnická strana tamních událostí a sociálního napětí využila k své politické propagaci. Bohužel jsem v té době ještě nevěděl, jak mediální mechanismy v digitální době fungují,“ uznává Vrobel a vysvětluje, jak události záměrně vytržené z kontextu mohou pokřivit výklad reality.

Přiznává také, že mu tehdy unikala celá řada dalších okolností a souvislostí. „Obrazy vytržené z kontextu ve mně posilovaly pocity nespravedlnosti,“ vypráví. Právě tímto způsobem se podle něj extrémistům tehdy podařilo získat podporu běžných lidí.

Čtení konspiračních webů o 11. září dovedlo Jana Vrobela postupně až na protiromské demonstrace na severu Čech. Foto Fatima Rahimi, DR

„Pak ale konečně přišla fáze, kdy jsem si začal uvědomovat, že hněv společnosti vůči minoritám je uměle podporovaný skupinami, které na něm mají svůj zájem,“ pokračuje. Došlo mu, že ultrapravicoví aktivisté velmi rádi pracují s vlastní viktimizací a s oblibou se staví do role oběti.

Posléze přišel silný okamžik, po kterém své tehdejší kontakty s neonacistickou scénou definitivně uzavřel. Cestou zpátky z protiromské demonstrace v Přerově seděl v kupé s lidmi, kteří byli na demonstraci s ním. Jedna v přítomných dívek začala nadávat na černochy a označila je hanlivým výrazem.

„Vyprávěl jsem jim, že jsem nedávno pomáhal černošské mamince s kočárkem, že v tom nevidím nic špatného. Měli jste vidět jejich obličeje, jak se ně mě dívali. Podle nich by černé děti přece měly zemřít,“ uzavírá historku, která mu změnila život.

Definitivní studená sprcha prozření z toho, kam až vede manipulace, přišla se žhářským útokem na romskou rodinou ve Vítkově. Když Jan Vrobel viděl, že vůbec nikdo z radikální pravicové scény nelituje oběti, nikdo s nimi necítil žádnou empatii, rozhodl se, že s tímto prostředím už nechce mít nic společného.

„V různých fórech lidem záleželo jenom na tom, jak událost interpretovat ve svůj prospěch. Diskutovalo se, zda podpořit finančně útočníky, nebo se od nic distancovat. Do té chvíle jsem si nechtěl připustit, že existují tak nenávistní lidé,“ vzpomíná na svou naivitu.

Extremisté byli moje parta
S Pavlem sedíme v malé kavárně v centru Prahy. Jednatřicetiletý milovník kol byl několik let velkým příznivcem ultrapravicové scény. Přestože už je to více než deset let, co skupinu pravicových radikálů opustil, z bezpečnostních důvodů nechce prozradit své pravé jméno. Jeho odchod z party tehdy ostatní členy velice rozhněval. „Oni mě doteď nenávidí,“ říká.

Do ultrapravicové skupiny se dostal ve čtrnácti letech přes fotbal. Zpočátku chodil s partou patnácti a dvaceti chuligánů fandit nejmenovanému pražskému klubu. Někteří z nich jsou podle Pavla dodnes aktivní. „Byli to většinou starší kluci. Bavili se se mnou, dávali mi najevo, že mezi ně patřím,“ vysvětluje důvody, jak se přidal ke krajně pravicové scéně.

Nejvýraznějším členem party byl třicetiletý muž, fanoušek bojových sportů. „Byl jakýmsi vůdcem skupiny, protože se uměl prát. Já jsem byl spíše příznivec. Tehdy jsem se programově nezajímal o osobní životy lidí v partě. Většinou to totiž byly smutné příběhy. Lidé, kteří neměli školu a živili se špatně placenou prací,“ říká Pavel.

Postupně začal chodit i na demonstrace pořádané krajní pravicí. Účastnil se i předem domluvených bitek fotbalových chuligánů. „Když se fotbal hrál v pět, několik hodin před zápasem se odehrávala bitka. Když se hrálo venku, vystoupili jsme o dvě zastávky dřív a na zelené louce, někde mimo civilizaci, jsme si dali do držky,“ vzpomíná.

Pravidla byla domluvená dopředu, občas se však porušovala. Základním pravidlem bylo nepoužívat zbraně a nedokopávalo se; to znamená, že nešlo o to, někoho umlátit k smrti.

„Bitka na zelené louce je větší adrenalin, než jít do ringu, je to ostřejší. Když někdo nekladl odpor, nechali ho být a vyhlédli si někoho jiného,“ dodává. Účastníci často končili se zlomenými žebry či končetinami na pohotovosti.

Bitky se pak dále přesouvaly na stadiony, tam se agrese zaměřovala proti policii a na ničení věcí. Trhaly se a házely sedačky.


Normalizace nenávisti. Video TV DR

Kromě takto drsného druhu fanouškovství měl Pavel i jiné koníčky. Rád například četl o druhé světové válce. „Je to stále živá historie, přišlo mi fascinující, že něco takového se odehrávalo nedávno,“ říká. V partě se bavili i o politice, přičemž převládaly nacionalistické a rasistické názory.

„Ztotožňoval jsem se s podobnými postoji, nebyly pro mě nové, jenom jsem se utvrzoval v tom, co už jsem si myslel. Terčem nenávisti byli Romové i Židi. Věřil jsem v nadřazenost bíle rasy a chtěl jsem, aby ten, kdo nepracuje, skončil v koncentračním táboře,“ říká.

Doma měl nacistické uniformy a poslouchal hudbu krajně pravicové scény. „Dlouho jsem hajloval a fandil Hitlerovi,“ vzpomíná dnes se svěšenou hlavou. Svoje politické postoje dával veřejně najevo na demonstracích. „Na koncertech jsem nikdy nebyl, ale chodil jsem na hřbitov na hroby fašistů nebo na demonstrace Národní obce fašistické,“ doplňuje.

V partě působil čtyři roky, tedy do svých osmnácti let. Jeho odchod přišel se zatýkáním a výslechy na policii. „Je to samozřejmě mnohem delší cesta, pomohla mi rodina, změna prostředí. Ale výslech byl pro mě impulz,“ vysvětluje.

Pavel svůj život přehodnotil. Dodává ale, že je to rozhodnutí, na které musí přijít každý sám. Že něco dělá špatně, poslouchal od své rodiny neustále. Ignoroval to. Nemělo to na něj dopad.

„Nevím, jak bych to měl zpětně obhájit, možná už tehdy jsem věděl, že to, co říkám, je blbost. Viděl jsem spoustu fotek, videí z koncentračních táborů, slyšel jsem příběhy a svědectví pamětníků, ale nechtěl jsem si je připustit. Důležitější pro mě byla příslušnost ke skupině, uznání starších členů a také dobrodružství a adrenalin,“ přiznává dnes se studem.

Nenáviděl jsem Romy, Židy a homosexuály, aniž bych je znal osobně
Michal Dzurko, rodák ze slovenské Banské Bystrice a absolvent brněnské politologie a mezinárodních vztahů se do krajně pravicové skupiny dostal ve svém rodném městě v době studií na gymnázium. Šlo o zhruba desetičlennou partu, jejíž stabilní jádro tvořilo šest lidí.

Debatovali o politice, trávili spolu volný čas. Michal Dzurko se mezi nimi cítil užitečný. Jeho ego rostlo každým dnem. Ostatním bylo o deset let víc, byli svalnatí, vysportovaní a potetovaní – a brali ho mezi sebe.

„Spolužáci mě najednou respektovali, měl jsem pocit, že jsem někdo,“ popisuje. „Jako patnáctiletý kluk jsem chtěl dokázat, že jako chlap za něco stojím. Hledal jsem autoritu a svůj idol,“ líčí otevřeně.

Neonacistická parta, kam se ve svých patnácti letech přidal, nebyla nijak organizovaná. Každý prostě přivedl, koho znal. „Fungovala tam jistá hierarchie. Nejpopulárnější osoba s více zkušenostmi byla zároveň nejrespektovanější,“ vzpomíná Dzurko.

Informace o nacismu si předávali navzájem v rozhovorech, sám ale také hodně četl, zajímal se o historií. „Dočetl jsem se například, jak se za Hitlera dobře žilo, že spravoval a budoval cesty, zbavil Německo nezaměstnanosti. Hltal jsem knihy bez kritického myšlení a moje postoje a názory se navíc utvrzovaly ve skupině,“ vypráví.

Přestože alternativních médií v té době nebylo tolik jako dnes, existovaly portály, kde se setkávali lidé podobných – krajně pravicových – názorů. Psalo se tam o Romech jako o škůdcích a o muslimech nebo židech jako o rakovině.

Definitivní zlom v jeho nenávisti vůči „jiným“ přišel díky cestě na Srí Lanku, kde učil děti angličtinu. Foto archiv Michala Dzurka

Věděli, jak psát přesvědčivě. Internet ale nebyl jediným zdrojem informací. „Měl jsem kamaráda, toho infikoval strýc, který byl dlouho aktivním neonacistou… A tak to pokračovalo dál,“ popisuje Dzurko.

Před deseti lety byli předmětem nenávisti slovenské krajní pravice Romové, Židé, Maďaři a homosexuálové. V době, kdy byl i Michal Dzurko horlivým bojovníkem proti těmto menšinám, nikoho takového neznal osobně. „Nenáviděl jsem lidi, s nimiž jsem neměl absolutně žádnou zkušenost. Stavěl jsem výhradně na tom, čemu jsme věřili v partě,“ přiznává. Byl teenager, hledal sám sebe a za všechno špatné, co kolem sebe viděl, vinil menšiny.

V partě působil tři roky. Odchod a vymanění se z jejího vlivu mu ale trval dlouho. Svůj život přehodnotil na základě tří konkrétních zkušeností. Nejprve se mu začaly zdát některé argumenty členů skupiny chatrné. Začal pochybovat a přestávaly mu stačit jejich odpovědi.

Dalším důležitým milníkem se stal okamžik, kdy nastoupil na první brigádu do call centra jednoho telefonního operátora. S náckovskou partou už sice aktivně nespolupracoval, ale staré názory si stále držel. Na malém prostoru pracovalo zhruba sto lidí a v týmu Michala Dzurka bylo i několik homosexuálů.

Netajili se tím a byli velmi otevření. Zpočátku to byl pro Dzurka šok. „Vyrůstal jsem s tím, že homosexuálové jsou škodná. Slýchal jsem to v partě, četl jsem o tom na internetu na neonacistických webech, kde se psalo, že by neměli existovat,“ říká. Bylo pro něj velmi těžké srovnat svou víru s lidmi, které najednou poznal blíž.

Zprvu se jim snažil vyhýbat, ale nešlo to. Brzy navíc zjistil, že jsou to naprosto obyčejní lidé. „Bylo to poprvé, kdy jsem se reálně setkával s jinakosti,“ popisuje.

Předmět jeho nenávisti stál jako živá bytost před ním. Pomalu mu docházelo, že homosexuálové nechtějí nikomu zničit manželství a rodinu, nebo dokonce krást děti z dětských domovů. „Ano, tomu všemu předtím věřil. Zjistil jsem ale, že mají podobně obyčejné touhy jako já. Být šťastný v životě, mít někoho rád, něco dokázat, sem tam jet na dovolenou… Nějaký čas mi samozřejmě trvalo, než mi to secvaklo,“ přiznává.

Nejzásadnější zvrat ale přišel s jeho cestou na Srí Lanku, kam odletěl na několik měsíců učit středoškoláky angličtinu. Přiletěl na ostrov, kde žili lidé podobní těm, které celý život nenáviděl. „Najednou jsem to byl já, kdo vypadal jinak. Lidé se otáčeli za mnou. Byli ale velmi milí, povídali si se mnou lámanou angličtinou. Uvědomil jsem si, jak jsem se celý život choval strašně,“ zpytuje dnes své svědomí.

Michal Dzurka je v současnosti členem sdružení, která nese název „Ne v našem městě“ a bojuje proti neonacismu v Banské Bystrici. Město, které bylo centrem protinacistického Slovenského národního povstání za II. světové války, paradoxně dalo Slovensku Mariána Kotlebu, jehož Ľudová strana Naše Slovensko se obecně pokládá za neonacistickou.

„Marián Kotleba, který je dnes předsedou parlamentní strany, byl v době mých extremistických časů komickou figurkou. V naší partě jsme se mu smáli. Učil informatiku u nás na gymnázium a snažil se dostat do politiky,“ vypráví Dzurka. V roce 2013 se Kotleba stal županem, respektive hejtmanem, v Banskobystrickém kraji. Byť svou pozici vloni neobhájil, stala se z něho důležitá postava na politické scéně. A dnes ho uznávají i ti, kteří se mu dříve smáli.

Na Slovensku stejně jako v České republice se nenávist stala normou. Ultrapravicové tendence prostoupily střed společnosti. Pakliže dříve platil názor, že krajní pravice není součástí běžných skupin společnosti a že žije mimo přijatelné normy, dnes je to naopak.

Hra politiků a médií se strachem má reálné dopady. Připomeňme případ staršího muže, který vloni na Mladoboleslavsku způsobil srážku vlaku se stromy, a celou věc se neobratně pokusil fingovat tak, že ji mají na svědomí džihádisté. Pokud máme zabránit další normalizaci extremismu ve společnosti, musíme samozřejmě začít právě u toho, jak se chovají a jak mluví politici a média.

Už teď je ale pozdě. Je také třeba se důkladně zamýšlet nad tím, jak napravovat napáchané škody. Otevřená zpověď bývalých neonacistů, jako jsou Pavel, Michal Dzurko či Christian Ernst Weissgerber, jehož portrét DR publikoval před pár dny, nám v může pomoct mnohé pochopit. A také hledat účinné řešení.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Rovnice neonacismu Pátek, 14.Září 2018, 11:22:11

V této analýze příčin vedoucích u mladých lidí k příklonu k (neo)nacismu mě zaujalo především to konstatování, že je k tomu často vede " touha odhalit „pravdu“, která podá komplexnější a zřetelnější obrázek o světě".

Především ta - údajná - touha po "komplexnější" pravdě je krajně překvapivá. Doposud se naopak zdálo být celkem jasným faktem, že ty neonacistické "pravdy" jsou sotva překonatelné svým naprostým primitivismem a trivialitou. A najednou v nich někdo dokáže spatřovat "komplexitu".

Určité vysvětlení by mohlo zřejmě nabídnout to další určení těch neonacistických "pravd": totiž ten predikát "zřetelnější" (obrázek o světě).

Ten pojem "zřetelnější" už daleko spíše poukazuje na to zjednodušování veškeré problematiky jenom na velice triviální výkladové modely, tj. v prvé řadě rasismus. A tato "zřetelnost" tedy sama o sobě stojí v opozici k tomu postulátu komplexity.

Když si tedy oba uvedené pojmy spojíme dohromady, pak by snad dost dobrým vysvětlením této o sobě paradoxní konjunkce mohl být pojem či motiv poněkud jiný. Jako dost pravděpodobné by se mohlo jevit, že ve skutečnosti za tím stojí touha po m y s t i c k é m výkladu světa.

Tito neonacisté apod. nepřijímají "oficiální" výklady událostí podané v seriózních médiích. Těm tam uváděným politickým a sociálním analýzám oni nerozumějí, jsou jim příliš složité a abstraktní. Oni chtějí vidět nějaký "onačejší" výklad, nějaký "hlubší" - ale zároveň takový který by odpovídal jejich vlastnímu životnímu vidění, tedy tomu že za každým jednáním stojí čin a motiv nějakého konkrétního jednotlivce (respektive jejich skupiny). Z této fatální směsi touhy po mysticismu a touhy po zjednodušených výkladových vzorcích pak pramení jejich přesvědčení, že za vším stojí a vším jsou vinny určité skupiny: barevní, homosexuálové, pravdoláskaři, atd.atd.

Bylo by tedy snad v určitém smyslu možno vytvořit čistě matematickou rovnici:

touha po mystickém výkladu + sklon k primitivismu + niterná nenávist vůči světu = neonacistický postoj.

Ivo Horák - Praha 3

Motiv hledá detektiv Pátek, 14.Září 2018, 23:01:40

Měli bychom ocenit, když se třeba bývalý "nácek" dá na lepší cestu a o své minulosti navíc veřejně pohovoří. Na oplátku bychom se měli pokud možno zbavit pocitu, že jeho předchozí angažmá nelze pochopit.

Vzpomněl jsem si na první polovinu 70. let a na své rané politické postoje. Doma jsme sledovali Televizní noviny v normalizační ČST. Nesl jsem nelibě, když to vypadalo, že nenáviděný pookupační režim má ve světě hodně důvodů k radosti. Cítil jsem proto uspokojení, když jsem byl svědkem "vážného smutku" a "rozhořčení" televizních komentátorů.

Musím ovšem podotknout, že také mnozí nesrovnatelně zkušenější lidé, třeba můj otec (který si coby pamětník nemyslel, že v kapitalismu je vše zlato, co se třpytí) zaujímali v panující atmosféře a bez proudu potřebných informací docela reakční postoje.

Datum 11. září si pamatuji nepřetržitě již 45 let, ve spojitosti s vojenským pučem v Chile, neboť jsem cítil silné zadostiučinění, vida komentátory televize ronit pro jednou (možná krokodýlí) slzy. "Porážek" však bylo více. Čtrnáctičlenný tábor socialistických zemí se zdál být těhotný přírůstky. Nezávislost Mosambiku a Angoly jsem vnímal dost trpce. Dokonce i smrt Francisca Franca 20. listopadu 1975 (píši zpaměti). Pak mi začaly některé věci docházet. Nepřítel mého nepřítele nemusí být přece můj přítel.

Takhle jsem si dokázal trochu zlidštit dost neuvěřitelnou schopnost být pozitivně emocionálně spjat s Adolfem Hitlerem.

P.S.: Před časem jsem viděl nějaký záznam ze 70. let. Kdysi nenáviděný moderátor se mi zdál být docela roztřesený...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zákon akce a reakce Sobota, 15.Září 2018, 11:04:16

Tenkrát, v tom strašlivém marasmu husákovské normalizace let sedmdesátých, v podstatě nebylo možné nic jiného nežli zaujímat - alespoň v čistě symbolické rovině - (krajně) pravicové postoje. Dneska už se něco takového sotva dá pochopit, především pro toho kdo to sám nezažil, ten každodenní hnus kdy režim který se sám deklaroval jako "socialistický" a "pokrokový", a přitom byl prolhaný odshora až dolů, a nás nutil poslušně papouškovat ty jeho lži o "socialistické demokracii" a o "bratrské pomoci". Že se na tento příval lží reagovalo zaujetím pozice zcela protichůdné, to bylo vlastně z hlediska čistě fyzikálního zcela přirozeným projevem zákona akce a reakce. A z hlediska osobního to byl záchranný akt duševní hygieny.

Dokonale výstižně tento stav mysli popisuje Ludvík Vaculík ve svých "Milých kamarádech", kdy líčí jednu scénu, jak se jednoho dne (právě někdy v sedmdesátých létech) chystali v televizi sledovat sovětský film "Osvobození Berlína". Tedy jako vždycky film plný patosu, o hrdinných a ušlechtilých sovětských vojácích bojujících proti mrzkému německému nepříteli. A Vaculíkova dřívější učitelka, která se po celý svůj život nemohla smířit s přítomností okupačních sovětských vojsk na našem území, náhle ještě před začátkem filmu položila otázku: "A komu budeme přát dneska?"

A přitom jak učitelka Svatoňová, tak Vaculík sám samozřejmě oba prožili dobu okupace německé, věděli co znamenala, takže se v žádném případě nejednalo o nějakou vážně míněnou relativizaci fašismu; ale nedá se nic dělat, člověk žije především svou bezprostřední přítomností, a jak řečeno ten hnus tehdejšího (pseudo)komunistického režimu byl natolik nesnesitelný, že si člověk proti němu musel vystavět nějakou vnitřní bariéru, a to nakonec právě podle hesla "nepřítel mého nepřítele je mým přítelem".

Ovšem - takováto (ovšemže přetažená) reakce byla svým způsobem přirozená v tehdejších, naprosto deformovaných poměrech. Do jaké míry by bylo možno za "legitimní" považovat i dnešní projevy neonacismu? Tím spíše takové, které jsou zcela závažně míněné?

Pokud bychom zůstali u toho principu "akce budí reakci" - pak by nám skutečně nezbývalo nic jiného, než zcela seriózně začít hledat, co je v dnešním světě natolik nepravého, že to (mladého) člověka nutí k oné - extrémní - reakci.

Na jedné straně - samozřejmě, dnešní poměry není možno srovnávat s těmi tehdejšími. Ta všudypřítomná lež, která na každém kroku uchycovala lidský život do svých sítí, a před kterou nebylo úniku, ten naprostý marasmus pronikající všechna zákoutí lidského žití - něco takového v takové brutální podobě dnes už dozajista není. Dnešní doba člověku poskytuje alespoň určité možnosti žít svůj vlastní život.

Ale na straně druhé, když věc postavíme takto: je zde mladý člověk, který očekává že ten jeho svět ho bude brát vážně, že ten "velký" svět mu dá příklad a orientaci pro to, co je správné a co je špatné, co je pravé a co je falešné - jak pak vyhlíží nezkreslená realita našeho současného světa? Když zůstaneme u těch zmíněných televizních zpráv - co se z nich dnes na člověka valí jiného, nežli jenom neustálé kličkování politiků, jejich neustálá snaha jenom pro sebe a pro svou partaj vytřískat co nejvyšší prospěch a užitek? Kde je taky nějaký veřejný představitel, který by dokázal skutečně rozumně, odpovědně a přesvědčivě promluvit k člověku, k národu? A zdaleka nejen v politice; kde je vůbec v tomto světě peněz, konzumu a čistě privátního prospěchu něco, co by mysl (mladého) člověka mohlo pozvednout k nějakým vyšším hodnotám?

Sotva je možno se divit tomu, že i ten dnešní (mladý) člověk propadne pocitu, že celý ten velký, oficiální svět je plný marnosti, klamu a falše. A pokud sám nemá schopnost nalézt si svou vlastní orientaci - pak hledá spásu v radikálních anti- postojích.

Takže - nedá se nic dělat, ale ten zákon akce - reakce skutečně působí i dnes.

To nemá být exkulpací neonacistů; ale přece jenom to může vysvětlit jeden reálný kořen tohoto jevu.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Sobota, 15.Září 2018, 13:46:41

Nacismus a fašismus asi není jedno a totéž. Právě fašismus, čili jistý druh konzervatismu, je takovou reakcí na akci. Reakce je něco jako zpětný ráz. Řekněme, zpětný ráz během sunutí se světa směrem dopředu, k sociálnímu i jinému pokroku, pryč od minulosti (ačkoli na druhé straně zároveň úzce souvisí s moderním státem). Proto není jednoduché vyjádřit jeho podstatu. Fašismus znamenal jak kult modernity (která úzce souvisela s moderními národy), tak idealizaci minulosti - snahu zachovat jakési tradiční hodnoty. Nebo je vzkřísit. Někdy mohlo jít o snahu křísit něco, co ve skutečnosti ani neexistovalo. Zároveň fašismus znamená jakousi nenaplněnou touhu po sjednocení, po pospolitosti těch, kteří uznávají stejné hodnoty, stejné symboly, což souvisí se snahou zbavit se všech, kteří je neuznávají, tudíž nejsou "naši" a tedy brání ve vytvoření oné jednoty. Když mluvíte o mystice, pane Poláčku, tak v tomto případě by se jednalo o kolektivní mystiku. Kolektivní mystika znamená vkládání stejného významu do určitých slov, obrazů nebo příběhů, které členům určité komunity (například národa) něco říkají, zatímco cizince (nebo někoho, kdo není indoktrinován,) neoslovují.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Akce a reakce Sobota, 15.Září 2018, 21:11:27

V návaznosti na Váš příspěvek mě, pane Horáku, napadla otázka:

Pokud by nějaký krajně pravicový radikál ukončil veškeré své vazby na tu krajně pravicovou scénu a začal by číst pouze Deník Referendum, domníváte se, že tato četba by ho "polešila", nebo by ho přiměla k návratu?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 16.Září 2018, 13:21:9

Paní Hájková, o vztahu mezi nacismem a fašismem je samozřejmě možno dalekosáhle teoretizovat, o jejich rozdílných i společných elementech.

Ale i když fašismus pojmově nemusí nutně znamenat i nacismus, přece jenom já osobně bych tady viděl shodu v podstatě. Kdy nacismus je jenom jednou konkrétní formou - obecnějšího - systému či principu fašismu. V tomto smysl je nacismus fašismem spojeným s vyhraněným, respektive extrémním nacionalismem.

Ten fašismus sám jak řečeno čistě pojmově nemusí tento nacionalismus znamenat respektive obsahovat; ale na straně druhé fašismus znamená principiálně pospolitost korporátní, čili skupinovou. A to znamená: nikoli pospolitost univerzální. To znamená, že ten nacionalismus je pak sice ne absolutně nutným, ale přece jenom zcela přirozeným důsledkem toho korporativismu.

Ten mystický element je přítomný v nich obou, ať je to mysticismus skupinové pospolitosti anebo národní výlučnosti.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.