Chci přispět X

Bůh jménem turismus

Naše země je v neochotě omezovat turismus a jeho negativní dopady ve větších městech v Evropě poměrně osamocená. Není čas tento postoj přehodnotit?

Na jakýkoli požadavek usměrnit krátkodobé pronájmy přes portály typu Airbnb se v české debatě okamžitě a spolehlivě objeví protiargument, že o tom nemůže být ani řeč, protože by to přece uškodilo turismu. A tím je diskuse většinou rychle považována za skončenou ─ rozvoj turismu je nedotknutelný podobně jako právo vlastníků vyždímat s pomocí krátkodobých pronájmů ze svých nemovitostí co nejvyšší zisk bez ohledu na cokoli.

S tímto přístupem začíná být Česká republika, zejména pak její metropole, v Evropě osamocená a bylo by na čase, abychom k turismu zaujali kritičtější přístup i my.

Rozvoj turismu v posledních dekádách je bezprecedentní. Zahájila ho liberalizace evropské letecké dopravy v devadesátých letech, která dramaticky zlevnila letenky a zpřístupnila létání jako způsob dopravy širokým vrstvám obyvatel, a v posledních letech ho dále pohání rozmach digitálních platforem typu Airbnb, které významně usnadnily krátkodobé pronájmy bytů turistům.

Pro mnoho Evropanů začalo být normální strávit několik prodloužených víkendů v roce po evropských městech. K tomu se přidávají stále početnější zástupy dobrodruhů z mimoevropských zemí s rostoucím blahobytem, zejména z Číny. To by bylo samozřejmě samo o sobě potěšitelné ─ že stoupá počet lidí, kteří si mohou dovolit zvýšit svou kvalitu života cestováním. Kdyby tu ovšem nebyly všechny negativní externality tohoto fenoménu pro široké zástupy těch ostatních. Respektive v důsledku nás všech včetně oněch cestovatelů – protože i ti někde žijí.

Kapitolou pro sebe je problematika nízkonákladových leteckých společností, které se rozhodujícím způsobem podílejí na tlaku na ceny letenek a nárůstu objemu letecké dopravy. Levné cestování s nimi je vykoupeno zhoršováním pracovních podmínek a mezd zaměstnanců, jak na to naposledy poukázala stávka zaměstnanců Ryanairu letos v létě, a také znečišťováním životního prostředí. Zásadní otázkou pak je turistické drancování měst, což může znít poněkud dramaticky, při bližším pohledu se to ale jeví jako celkem adekvátní označení.

Personal-old-town-crowd-human-group-of-people-1743344Oblíbené turistické cíle se potýkají s náporem lidí i násobně převyšující počet vlastních rezidentů. Foto Max Pixel

Podle údajů Světové banky vzrostl roční celosvětový počet turistů z 670 milionů v roce 2000 na bezmála dvojnásobek jen o šestnáct let později. Oblíbené turistické cíle se potýkají s náporem lidí i násobně převyšujícím počet vlastních rezidentů. Symbolem tohoto vývoje se stal v poslední době po Benátkách zejména Dubrovnik, město o 42 tisících obyvatel, které navštíví za celý rok jen lodí skoro milion turistů. Ale i v České republice počet turistů v ročním součtu převyšuje počet obyvatel. Jen Airbnb chlubí tím, že jen v Praze jeho služby využilo minulý rok přes milion turistů, tedy zhruba tolik, kolik lidí v Praze běžně žije.

Důsledky jsou pro města v centru turistické pozornosti fatální. Atraktivní čtvrti se pro regulérní rezidenty stávají čím dál tím hůř obyvatelnými. Čím dál tím větší podíl bytů je pronajímán přes Airbnb a jemu podobné portály, protože to je násobně výnosnější než jejich pronajímání k dlouhodobému bydlení. To zároveň platí pro země s nízkou kupní silou v porovnání se zeměmi, odkud turisté většinou přijíždějí, a tedy i Českou republiku, dvojnásob.

Podle studie, kterou si loni v létě nechal zpracovat Úřad vlády, dosahoval počet nabídek přes Airbnb v Praze skoro dvaceti tisíc, z toho byly tři čtvrtiny celých bytů. Při takových počtech je v zásadě nezpochybnitelné, že se tyto služby podílejí na současné krizi s bydlením. Činí pro normální rezidenty nedostupné byty v širším centru města, které by i pro ně byly obzvlášť atraktivní, a ženou do výše ceny všech nájmů.

Turisté mají vedle toho jiný denní rytmus než stálí rezidenti, kvůli čemuž čím dál častěji dochází ke konfliktům. Mají ale také diametrálně jiné potřeby. Z původně rezidenčních čtvrtí tak kvůli turistům mohou mizet běžné služby jako kadeřnictví nebo papírnictví a být nahrazovány předraženými kavárnami nebo obchody se suvenýry. Infrastruktura se zkrátka při tak vysokých počtech turistů bude dlouhodobě přizpůsobovat spíše jim než domácím, zejména pokud mají vyšší kupní sílu, což je u Prahy obzvlášť relevantní rozměr celého problému.

Právě na tomto místě obvykle přichází ultimátní protiargument s výší příjmů z turismu, které přímo či nepřímo přijdou k dobru nám všem a nepříjemnosti vykompenzují. Jenže je to opravdu tak? Při zběžném pohledu na statistiky by se to tak jevit mohlo. Turismus je branže, která celosvětově vykazuje podle odhadů obraty kolem 7 bilionů eur a je tak významnější než obchod s ropou nebo globální automobilový průmysl. V některých zemích má významný podíl na HDP, kupříkladu ve Španělsku skoro patnáctiprocentní. Otázkou však jako obvykle zůstává, jak jsou rozděleny zisky z tohoto masivního obratu a jak se daří nutit ty, kteří profitují nejvíce, ke kompenzaci způsobených škod.

Obdivuhodně vysoká čísla?
A zde se respekt z obdivuhodně vysokých čísel zase rychle relativizuje. Ukáže se, že profitují nízkonákladovky jako Ryanair na úkor svých zaměstnanců, kteří si nemohou i kvůli turismu dovolit žít ve městech, kam je za své nízké mzdy dopravují. O spravedlivém dílu na kompenzaci negativních důsledků znečišťování ovzduší nemluvě. Profituje Airbnb, které zároveň provozuje masivní daňové optimalizace, a tím se vyhýbá nutnosti přispívat na infrastrukturu, kterou pro svůj obchodní model využívá, respektive ničí.

Profitují ti nejbohatší, kteří mají byt v centrech metropolí nazbyt, často aniž by odváděli alespoň zákonem stanovené daně a poplatky. Profitují nadnárodní hotelové řetězce, které daní bůhví kde a bůhví jestli vůbec. Ostatní přínos je diskutabilní. Pro zaměstnané v hotelnictví a pohostinství, kde se mzdy pohybují dlouhodobě na úplném minimu, zřejmě bude přínos zůstávat v rovině „alespoň nějakou práci máme“.

Diskutabilní také zůstává, jak konkrétně ekonomicky přispívá právě nový typ turismu s ubytováním zprostředkovaným přes digitální platformy, když jde ve většině případů o celé byty. Jde často o způsob cestování pro lidi, kteří si hotel, kde by si museli připlatit za práci lidí v něm, nemohou dovolit, a oceňují vybavenou kuchyň, kde si mohou sami uvařit. Nakupují tedy jen suroviny. Ovšem zda je nakupují doma nebo na zahraniční dovolené, je nakonec ve větším měřítku jen hra s nulovým součtem. Údajné pompézní ekonomické přínosy prezentované pro Prahu ze strany firmy Airbnb je tedy třeba brát s velkou rezervou.

Širokým masám ostatních zůstávají nájmy rostoucí dechberoucím tempem a zdražování všech ostatních služeb, které využívají ve větším i turisti s vyšší kupní silou. Pitky v sousedním bytě nebo pod okny a neprostupné davy v centru. Mizení infrastruktury potřebné pro běžný život a rychlá turistická unifikace všech míst, o kterých se proslechlo, že mají unikátní charakter a chodí tam místní.

V důsledku tedy turistickou branži požírá její vlastní úspěch, protože ten zároveň ničí předpoklady pro úspěch budoucí. A z hlediska výnosů a nákladů turismu panuje pádné podezření, že se jako v mnoha jiných případech, kdy naleštěné makroukazatele vypadají výborně, jedná se v úhrnu hlavně o privatizaci zisků a socializaci nákladů.

Přestat nekriticky zbožšťovat
Receptů, jak situaci změnit, je kolem nás čím dál tím více, byť je si u mnoha z nich potřeba ještě počkat na jejich dlouhodobé efekty. Většina západních metropolí přistoupila rovnou k zákazu, nebo alespoň radikálnímu časovému omezení krátkodobých pronájmů tak, aby bylo možné pronajímat skutečně jen vlastní byt po dobu běžné nepřítomnosti, kterou představuje například dovolená.

Benátky zpoplatní a početně omezí vstup do historického centra turistům, Amsterdam nepovoluje stavbu nových hotelů, zakázal pojízdné bary a otvírání nových obchodů se suvenýry. Jiná města se komplexními strategiemi snaží snížit celkový počet turistů a dosáhnout toho, aby ti, kteří zbydou, zůstali déle, utratili více, ale zároveň se chovali udržitelnějším způsobem – například místo za pitkami přijeli do galerií.

To vše ovšem vyžaduje několik myšlenkových předpokladů, kterých jsme zatím u nás nebyli většinově schopni. Za prvé přestat nekriticky zbožšťovat turismus v jakékoli podobě. To znamená přiznat si, že stoupající počty turistů a celkové obraty ještě nemusejí nutně znamenat, že profituje většina. A potom také přistoupit na to, že živelné laissez-faire s hlavním cílem zisku málokdy zajistí celospolečensky prospěšné výsledky, a že je nutná robustní regulace, která může ve prospěch většiny zasáhnout do určitých svobod jednotlivců.

Inspirace v přemýšlení o těchto otázkách a řešeních by bylo, jak už bylo naznačeno, dost a dost. Paradoxem zůstává, že jakkoli pořád mnoho lidí u nás touží v obecné úrovni dosáhnout kvality života běžné v západních zemích, jakmile jde o to se inspirovat tím, jak tam o kvalitě života v konkrétních případech přemýšlejí a co za opatření z toho vyvozují, rychle převládne přesvědčení, že si to přece jen nejlépe vymyslíme sami. A tak se kupříkladu skoro všude již naprosto běžné přísné časové omezení pronájmů přes Airbnb u nás ještě ani nikdo seriózně neodvážil navrhnout. Bozi turismu a neomezených vlastnických a podnikatelských práv zůstávají nedotknutelní.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.