Jaké město máme, takoví budeme i my

Tvůrci nového Metropolitního plánu Prahy se hlásí k otevřenému a participativnímu přístupu. Ve skutečnosti však berou v potaz pouze připomínky, které souzní s jejich předem přijatou vizí, argumentuje Václav Orcígr ve svém komentáři.

Uznávaný sociální geograf David Harvey popisuje v prologu knihy Rebelská města vizi města zobrazenou na plakátu francouzského radikálního sousedského hnutí Écologistes: portrét staré Paříže reanimované sousedským životem, s květinami na balkonech a náměstími plnými lidí, malými dílnami a obchody otevřenými světu, kavárnami, fontánami, lidmi na nábřeží, komunitními zahradami. Je to podle něj město, kde mají lidé „čas pro to užít si konverzace nebo si zapálit dýmku“.

Tato vize je však v příkrém kontrastu s novou Paříží, která začala růst. Původní duch starého města se začal měnit, nabourávaly ho výškové budovy, bezduché nové bytovky ve 13. pařížském okrsku a na předměstích, navrhovaná autostráda na levém břehu Seiny, komodifikace ulic i rozpad vibrujícího sousedského života kolem řemeslných obchůdků ve čtvrti Marais.

Pokud tento obraz přirovnáme k současné situaci hlavního města Prahy, je to jistě zjednodušující. Toto přirovnání ale ve výsledku popisuje ducha toho, čemu metropole v současnosti čelí, třebaže se to na první pohled nemusí zdát.

To, jaká máme města a jak na ně nahlížíme, bylo a je odrazem aktuální převládající společenské doktríny. Ostatně i Harvey sám tvrdí, že podstatou neoliberalismu je, že z každého člena neoliberální společnosti se stává neoliberální osobnost, ať už se mu to líbí, nebo ne. Společenská víra nabytá v českém prostředí v devadesátých letech nás tedy také nasměrovala do odpovídajících společenských kategorií. I pohled na rozvoj Prahy vychází v klíčových případech ze stále znovu přiživované víry v sílu volného trhu, který má poskytnout tu největší možnou svobodu každému jejímu obyvateli. Je přece na každém, jak si zařídí život, jak obstojí na trhu se všemi dimenzemi lidského života, a to včetně prostoru, který jeho život obklopuje.

Letn_Ideální město: tam, kde mají lidé čas užít si konverzace nebo si zapálit dýmku. Foto Auto*Mat

Není vize jako vize
Vize Prahy zobrazovaná klíčovými městotvornými aktéry a institucemi je v duchu módních trendů do značné míry shodná s vizí, kterou popisuje Harvey. Praha se má stát tepající a zároveň uživatelsky příjemnou metropolí, která zároveň poskytne prostor pro setkávání, kulturu, vzdělávání, dostupné služby i plnohodnotnou relaxaci. Vykreslení vizí a jejich vepsání do hesel informační kampaně, kterou město platí, je ovšem jedna věc, a jejich dosažení věc druhá. Klíčový rozdíl tkví totiž už v myšlenkovém pojetí a základních východiscích.

Harveyho vize je inkluzivní, chce umožnit veřejný život každému. Prostor města je všem dostupný, různorodý a zároveň podmíněný aktivitou lidí. Praha ale zatím takto nefunguje. Město se sice snaží uvolnit direktivní způsob svého plánování, ale činí tak svévolně a z autoritativní pozice, která umožní definovat rozvoj pouze těm, kteří na to mají. Pokud se týká aktivity obyvatel, ta je dvojí – na jedné straně vidíme rozvoj sousedských hnutí a spolků, druhou stranou téže mince je pak trend současného urban hipsterismu, který sice tvoří nová místa městského života, ten už je ale vyčleněn jen vyvoleným a často se váže na prostory nových městských business districts a lokalit, ve kterých už si může dovolit bydlet jen hrstka Pražanů.

Který přístup z nich v důsledku podporuje Praha? Rozhodně spíše ten druhý.

Není pochyb o tom, že Institut plánování a rozvoje, zřízený hlavním městem k tomu, aby převzal roli definiční instituce pro rozvoj metropole, za dobu své existence vykonal mnoho pozitivního. Byla revitalizována řada veřejných prostranství i městských bulvárů, často se sympatickou tendencí zapojovat veřejnost do tvorby jejich podoby. Nově se rozvíjí široká debata o utváření města, můžeme se seznamovat s evropskými a světovými trendy, o rozvoji se nyní mluví více a otevřeněji než kdy dříve. Nicméně jádro problému zůstává.

Vize jednoho plánu
Jedním z příkladů takové praxe je i připravovaný nový Metropolitní plán Prahy. Územní plán je pro město jedním ze zásadních mantinelů, který určuje způsob jeho rozvoje. Praha svou vizi rozvoje zajímavým a slibným způsobem ztvárnila v takzvaném Strategickém plánu, který byl připravován ve spolupráci s mnoha institucemi, nezávislými odborníky i občanskými organizacemi. Promítly se tak do něj nejrůznější vize a zkušenosti s důrazem na udržitelnost, inkluzivitu, soudržnost, podporu role občanské společnosti a místních komunit, dosažení „města krátkých vzdáleností“, ochranu kulturního dědictví i ekologické aspekty městského života. Jediným problémem je, že Strategický plán je pouze určitým náčrtem bez klíčové právní závaznosti, a roli onoho vizionářského dokumentu tedy přebírá právě územní plán.

Metropolitní plán je v podstatě vizí jednoho architekta, která předpoklady Strategického plánu reflektuje jen omezeně. V rámci běžící informační kampaně Institutu o něco více, na papíře pak podstatně méně. Technické aspekty dokumentu i jejich protiargumenty pro teď ponechme stranou, ostatně jsou vcelku jednoduše k dohledání. To, o co v současné chvíli jde, jsou okolnosti, které proces projednávání a přijetí tohoto dokumentu provázejí.

Již od vzniku zadání a zahájení příprav Metropolitního plánu byla ta část veřejnosti, jež je vůbec schopna alespoň do určité míry proniknout do složité terminologie územního plánování, vcelku systematicky vylučována z procesu tvorby tak zásadního dokumentu, jakým Metropolitní plán je. Po určité době se podařilo po nátlaku občanských organizací i minoritní části politických představitelů města tento proces do určité míry otevřít.

Současná informační kampaň k Metropolitnímu plánu i přednášky a infopointy, které ji provázejí, jsou pak součástí doposud nevídané iniciativy, jak u obyvatel Prahy vzbudit zájem o jinak dosti těžko uchopitelné a neprůhledné téma. To je určitě pozitivní, alespoň z principiálního hlediska. Stále však zůstává základní problém.

Příprava nového územního plánu je dosud pouze elitní záležitostí, která je ochotna akceptovat pouze názory těch, kteří prokáží spíše než odbornou způsobilost názorovou spřízněnost s vizí, kterou Metropolitní plán ztělesňuje. Je to vize města jako jakési platformy pro realizaci architektury jako výsostného veřejného zájmu. Města, které umožní a upřednostní především ekonomický profit z těch volných pozemků, které v něm ještě zbyly. Města, které jako udržitelnou dopravu chápe především bezproblémový chod osobní automobilové dopravy.

Snad nejparadoxnější ze všeho, co přípravu nového plánu obklopuje, je zvnitřnění argumentu o dostupnosti bydlení, který říká, že za drahými byty v Praze je stagnující výstavba. Jistě, v prostředí, kde jedinou regulací je regulace trhu, to problém být může. Ale co stávající nevyužívané nemovitosti? Odhaduje se, že v Praze se za účelem spekulace nakupuje až čtvrtina bytů. Co Airbnb, které postupně vytlačuje rezidenty z užšího i širšího centra? A konečně, co zajistí, že nové byty, které se postaví, budou pro obyvatele Prahy skutečně dostupné?

Takto lze pokračovat dál a dál. Město si v prvé řadě musí uvědomit, pro koho se rozvíjí. Mají-li to být především jeho obyvatelé, je třeba vytyčit jasné mantinely. Trh rozhodně není všespásný, nezpřístupní bydlení i nižším příjmovým skupinám, neřekne, kde bude stát škola nebo nemocnice, a už vůbec z podstaty nedokáže umožnit rovnoprávný podíl a participaci na městě všem jeho obyvatelům.

Metropolitní plán šel v rozvolňování regulace dokonce tak daleko, že se přestal líbit i současným ústředním hybatelům rozvoje – investorům. Neposkytuje totiž dostatečnou garanci, že v území bude skutečně možné postavit to, co developer zamýšlí. Situace je stejná pro všechny; kdo se ale ozve s kritikou, tím spíše občanské organizace, je razantně plesknut přes prsty. Pokud nesouhlasíte s vizí, nemůžete tomu přece rozumět.

A tak Institut plánování a rozvoje i jeho zaměstnanci opakují stejné argumenty bez jakékoli vůle naslouchat občanům, jejichž obavy pramení z reálných zkušeností s rozhodováním stavebních úřadů, jimž Metropolitní plán přisuzuje ústřední roli ve finálním rozhodování o povolení toho kterého stavebního projektu. Pražská občanská společnost se nedokázala vymanit z deziluze ještě z éry primátora Béma a příprava Metropolitního plánu jí v tom nepomohla, i když se Institut jistě snažil. Za pravdu občanům ale dává i mnoho odborníků napříč výzkumnými institucemi a vysokými školami, jenže ti mají – bohužel – jinou vizi.

Občanská společnost a záruky pražské demokracie
Ani instituce města občany příliš nepodporují. Zastupitelstvo například na jednom ze svých zasedání dostalo příležitost podpořit projekty občanských organizací Arnika a Auto*Mat, jež rozvíjely sousedská setkávání, vzdělávání v oblasti udržitelné mobility anebo popularizaci klimatizačních opatření ve městě, jež navíc doporučila nezávislá grantová komise a jednohlasně schválila Rada hlavního města. Výsledek? Z iniciativy ODS a za podpory ANO a TOP 09 je shodilo ze stolu, podle všeho kvůli tomu, že dotčené organizace kritizují právě Metropolitní plán. Zastupitelé se tím sami postavili proti Strategickému plánu města, který vidí ideální Prahu budoucnosti takto:

„Praha staví na občanské společnosti. Správě města se podařilo zapojit obyvatele do mnoha rozhodovacích procesů a zajistila si tak jejich výrazně vyšší pozornost a angažovanost. To přináší výsledky zejména v rozvoji silných komunit, které samy dokáží plánovat a realizovat lokálně důležité projekty. (…) Praha se stává vzorem v otevřenosti a srozumitelnosti komunikace s vlastními obyvateli.“

V blížících se komunálních volbách tak bude třeba volit uvážlivě. Sama politická reprezentace nám realizovat vizi otevřeného, udržitelného a moderního města, ve kterém si můžeme dovolit žít, umožní jen stěží. Tento úkol leží v každém z nás, v tom, jak se bude chovat ve veřejném prostoru a jaké město v něm bude prosazovat.

Sociolog Robert Ezra Park psal, že město je nejvíce konzistentním a nejúspěšnějším pokusem člověka přetvořit svět, ve kterém žije. Je to dialektickým prostor, jehož proměnou přetváříme i sami sebe. Jaké město máme, takoví budeme i my. Starost o něj je tak morální povinností každého člověka, který ho obývá a využívá. Možnosti ještě stále máme, neměli bychom je tedy promarnit.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.