„Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech,“ píše se v úvodu Všeobecné deklarace lidských práv, která byla na sklonku roku 1948 schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů. Československo se tehdy spolu s dalšími sedmi státy zdrželo hlasování.

Přestože Listina základních práv a svobod — coby součást ústavního pořádku — dnes obsahuje takřka totožné ustanovení, při pohledu na maličkou zemi uprostřed Evropy, kde ještě v časech Josefa Kajetána Tyla hučela voda a šuměly bory, se zdá, že ona dávná nechuť se k deklaraci přihlásit pěkně vystihuje panující politické poměry.

Většina zákonodárců i spousta politiků vpravdě lokální úrovně se totiž domnívá, že lidé si rovní zdaleka nejsou. V duchu nejlepších tradic hrůzovlády čuníka Napoleona jsou naopak přesvědčeni, že někteří lidé jsou si rovnější. A ti méně rovní mají v naší rozvinuté kapitalistické společnosti zkrátka smůlu.