Chci přispět X

Filmové ozvěny řecké finanční krize

Úspěchy řeckého filmu na mezinárodních festivalech se nápadně překrývají s počátkem tamní ekonomické krize. Pro nový fenomén vzniklo označení „řecká divná vlna“. Kromě zlověstné podívané občas nabízí i metaforický odraz samotné řecké krize.

Zabití posvátného jelena či Humr jsou snímky, kterými se v českých kinech uvedl režisér Jorgos Lanthimos. Právě on je snad nejviditelnějším tvůrcem v rámci takzvané řecké divné vlny, přestože se, jak už to tak bývá, vůči tomuto pojmu vymezuje. Sám zastává názor, že v Řecku v jednu chvíli vzniklo několik filmů s nevídaným mezinárodním ohlasem, což v kombinaci s dychtivým zájmem médií o dění v zemi od vypuknutí ekonomické krize dalo vzniknout zjednodušujícímu a zastřešujícímu pojmu.

Ač označení nemusíme přijmout, filmy zařazované do řecké divné vlny nesporně spojuje absurdita, brutální podivnost, strnulost, netečnost i nevelký rozpočet. Paradoxně v době, kdy vyhasly kinematografické fondy jako Greek Film Centre, vznikly v zahraničí uznávané snímky jako Špičák od zmiňovaného Jorgose Lanthimose nebo Attenberg od režisérky Athiny Rachel Tsangariové. Nutno podotknout, že doma zdaleka takový úspěch nemají.

Tyto dva filmy se dnes berou jako základní úkazy řecké divné vlny a jsou i vhodným příkladem doby, ve které si filmaři v Řecku musí vzájemně vypomáhat. Tsagariová produkovala Lanthimosův Špičák, on zas na oplátku produkoval její Attenberg. V tom navíc obsadil jednu z klíčových rolí.

Momentka z filmu Špičák: řecká divná vlna odráží stav země. Repro DR

Přehlídku řeckých divných filmů přichystala v parných letních dnech letos Letní filmová škola v Uherském Hradišti. Na devítidenním festivalu se těchto snímků promítalo hned jedenáct. Jedním z vrcholů se stal neuvěřitelně pronikavý snímek Miss Violence (2013) Alexandrose Avranase. Film začíná sebevraždou dívky Angeliky skokem z okna rodinného domu v den jejích jedenáctých narozenin a odvíjí se jako poodhalování pozadí rodinné krize.

Podobně jako Špičák zkoumá Avranasův film zvláštně odtažitou, podivnou a sterilní rodinu, ve které o všem rozhoduje otec a kde vládne mocný patriarchát, o kterém by se snad ani Ladislavu Jaklovi nesnilo. Jak ve Špičáku tak v Miss Violence se přitom většina scén odehrává v interiérech rodinného domku, který na první pohled poskytuje prostor ke klidnému a milému soužití kdesi na předměstí.

Zahradu domu ve filmu Špičák lemuje velmi vysoký plot, přes který není vidět zhola nic. Členové rodiny, kromě otce odjíždějícího autem do práce, nesmí za plot nikdy vkročit. Co obě rodiny spojuje, je však snaživý výraz, že se vůbec nic divného a nekalého neděje, ani sebevražedné úmrtí jedné z dcer v Miss Violence s rodinou výrazně nepohne. Přesto se všichni usmívají pouze velmi křečovitě a jejich výrazy jsou falešné. A občas si někdo v půlce úsměvu raději zuby vymlátí činkou.

Nakolik nové řecké artové filmy představují metaforu pro život pod ekonomickou krizí a pod dohledem evropských institucí, se dle Pavla Sladkého z Českého rozhlasu Vltava, který film v uherskohradišťském Kině Hvězda uvedl, kritici neshodnou. Sám se však k tomuto výkladu přiklání a zrovna Miss Violence je snímkem, jehož absurdita dobře funguje zasazená do politických souvislostí, zatímco bez nich zůstává jen nákresem perverzní rodiny bez další výpovědi.

Ať už podvratně, nebo s autorským záměrem lze v těchto dvou snímcích spatřovat postavu otce jakožto symboliku řeckého státu, který je neskutečně přísný na lidi ve své moci. Podivné společné hry a komunikační kódy, skrze které jsou rodiny ochotny přijímat hořkou realitu, lze pak chápat jako svého druhu náboženství, které tvoří jeden z pilířů řecké společnosti. Rodina je pak prvkem představujícím běžné řecké občany.

S takovým předpokladem pak lze sledovat metaforickou podívanou, která občas o sobě dá vědět, že odraz reality řecké politické situace je zde vyloženě autorským záměrem. Tu nabízí kupříkladu scéna v Miss Violence, ve které přijdou rodinu prověřit sociální úředníci. Procházejí dům, pozorují rodinné příslušníky a nakonec se radí za zavřenými dveřmi. Ponížení řeckého státu z dohledu evropských institucí a Mezinárodního měnového fondu je zde patrné.

K tomu jakékoliv, byť malé zpoždění, u členů rodiny znamená trest. Právě na ně je přísnost. A pykají kolektivně. Toho jsme svědky v Miss Violence při řešení školního domácího úkolu. Přestože trochu déle trvá synovi, otec trestá všechny ostatní. A s absurditou řeckým divným filmům vlastní musí členové rodiny nahlas počítat stromy na obrazu v obývacím pokoji. Skončit mohou, až bude syn s úkolem hotov.

Podivné řecké filmy mluví svým uměleckým jazykem, souvislosti s realitou ne zcela doříkávají. Přesto tísnivé autorské výpovědi jako by zapadaly do obrazu vnímání současné řecké společnosti, která se nachází v dlouhodobé finanční krizi. Nakonec nezbývá než doufat, že řecká ekonomická situace bude mít šťastnější vyústění než mnohdy bestiální snímky řecké divné vlny.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.