Násilí je jen jedno

Libor Balga, předseda Spolku pro ochranu žen, popisuje problémy těch, kdo zažili sexuální násilí a potýkají se s posttraumatickou poruchou, a upozorňuje, že tyto problémy v žádném případě nelze bagatelizovat.

Kandahár, Praha, Aleppo, Damašek – Praha na první pohled mezi tato tři města nezapadá, ale přece mají něco společného. Komunitu lidí, kteří se snaží uživit své rodiny i za cenu ohrožení vlastního zdraví a života. Mladí muži z amerického venkova nebo ocelového pásu, dnes přezdívaného rezavým, pro které bylo jedním z řešení jejich situace vstoupit k námořní pěchotě. Obyčejní Syřané, pro které je služba v Asadově armádě jednou z mála možností se uživit. A u nás jsou to matky samoživitelky, které různé důvody dohnaly k povolání s armádou spjatému. Nazývejme je třeba kurtizány.

Jaká je zde spojitost? Velká. Nemá nic společného s hrdinstvím, ale s následky. S následky brutálního násilí, které je ze své podstaty veskrze nelidské.

Co mají tyto skupiny lidí společné? Posttraumatickou stresovou poruchu. Věc, která se řeší dlouho, a všichni o ní mluví. Pro prostitutku z eskortu je jít do bytu k zákazníkovi srovnatelným rizikem jako pro příslušníka bojové jednotky vstoupit do jeskyně, kterou okupuje Talibán. S tím rozdílem, že tento voják má větší šanci. Nejde tam sám, je vycvičen, ozbrojen a prošel psychologickou průpravou.

Žena z eskort servisu jde do bytu sama, ochranka přede dveřmi existuje jen ve filmech. V rizikové situaci je tenhle rozdíl hned poznat. Znásilnění způsobí oběti stejné trauma jako vážné zranění v boji. Nemluvím v nadsázce, myslím to vážně a chtěl bych to ještě jednou zdůraznit: psychický nápor, ale i reálné existenční ohrožení profesionálního vojáka a prostitutky z ulice jsou zcela souměřitelné.

Neliší se ani psychické následky obou profesí. Mezi příznaky posttraumatické poruchy patří apatie, neklid, nebo naopak hyperaktivita a omezená schopnost udržet pozornost. U vojáků je chápeme jako de facto „vyznamenání v boji“, známku toho, že potřebují pomoci, u prostitutek často předpokládáme, že se jedná o součást jejich „životního stylu“ diktovaného profesí, či projev jejich osobnosti, která je „svedla na scestí“.

Přitom se v případě vojáka i prostitutky jedná pořád o jednu a tu samou reakci na velmi podobné stresové situace, které obě vyžadují jednak odbornou intervenci, jednak porozumění a bezpečné prostředí, ve kterém se taková intervence může odehrát a které zajistí, a tady jsem asi až příliš idealistický, že se postižení pokud možno nevrátí do prostředí, které jim posttraumatickou stresovou poruchu způsobilo. Vojáky s psychickými problémy do válečné zóny znova nepošleme, prostitutky takovou volbu často nemají.

ProstitutePsychický nápor, ale i reálné existenční ohrožení profesionálního vojáka a prostitutky z ulice jsou zcela souměřitelné. Foto naianews.com

Další z reakcí na posttraumatickou stresovou poruchu může být vytváření takzvaných obranných strategií. Popření se může projevovat upravením si reality tak, aby byla snesitelná. Žena může být například přesvědčena, že muži ji nezneužívají jako sexuální objekt a „nekupují si ji za peníze“, ale že je to ona, kdo si vybírá, že je žádoucí a atraktivní.

Žena přijímá své ztotožnění s okrajem společnosti a v rámci svého ponížení se snaží vymezit vůči majoritní společnosti. Přijímá svou roli ovlivněnou symptomy posttraumatické stresové poruchy, uzavírá se před světem. Ve vystupování se může jevit suverénně, ve skutečnosti ale stojí na prahu osobnostního i emocionálního kolapsu. Ztrácí sebevědomí, víru ve vlastní schopnosti i hodnotu sebe sama jako člověka. Krok k alkoholu a dalším drogám bohužel následuje až příliš často a dále ztěžuje úspěch jakékoli intervence.

Kvůli tomuto „morálnímu“ (nikoli mravnostnímu!) zhroucení se pak žena dokáže méně často bránit tomu, co většinová společnost vnímá jako nevhodné chování nebo sexuální obtěžování. Během práce v prostituci muži denně narušují její intimní zónu a ona se to naučila akceptovat. To přináší problémy i v partnerských vztazích, rodinném životě, vztahu k vlastním dětem (nezapomínejme na to, že řada prostitutek jsou matky samoživitelky). Podobných příkladů, jak se psychika žen snaží vyrovnat s prostitucí, bychom našli mnohem více.

Násilí nelze bagatelizovat
Jak jsem poukázal před několika měsíci ve svém textu, sexuální násilí je jen jedno. A ačkoli jsou prostitutky osobami, které jsou sexuálním násilím z povahy své práce ohroženy nejvíce, neznamená to, že ženy, které se tělem neživí profesionálně, utrpí při sexuálním útoku menší šok. Prostě mají jen o něco menší pravděpodobnost (která je ale i tak nezanedbatelná), že se obětí útoku stanou.

To samo o sobě je nicméně při sexuálním útoku, který se stane, nepodstatné. I když se tedy věnuji především sexuálnímu násilí na ženách, které se živí prostitucí, bolestně se mě dotýká i to, které se děje mimo „profesionální scénu“, za zavřenými dveřmi domácností, kanceláří a squatů.

Mír v naší zemi trvá od roku 1945, přesto statisíce žen bojují na svých „malých frontách“ každý den. Po událostech, které se staly v komunitním centru Klinika, jsem byl proto rozhořčen, že komunita okamžitě násilníka nevyobcovala. O tom, zda se dostalo obětem efektivní pomoci, by se také dalo diskutovat.

Situaci uvnitř komunity neznám, podle výstupů na veřejnosti to na mě ale pořád působí dojmem, že se oběti pohybují v prostředí, kde by jejich veřejné vystoupení vedlo k sekundární viktimizaci, ostrakizaci a sociální izolaci. Je pobuřující, když se s takovým přístupem setkáváme ve většinové společnosti, která sexuální násilí neustále bagatelizuje. Pokud se k němu uchýlí i komunity hlásící se k boji se sexuálním násilím, je to navíc i smutné.

Založili jsme Spolek pro ochranu žen kvůli tomu, že nás štvalo, že matky musejí šlapat, aby uživily své děti. Založili jsme ho, abychom ukázali, že banda nespokojenců a potížistů může jako naši pradědové změnit trochu svět, který je už tak dost špatný, a nikdo nemá právo ho dělat ještě horší. Tímto chci ukázat, že trauma z násilí se týká všech, ne „že si za to ta kurva může sama“, nebo „ta aktivistka že tam neměla chodit“. Doufám, že mužů, kteří se dokážou zastat všech žen proti násilí a bezpráví, je tu ještě dost.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.