Sexuální násilí v poklidné oáze St Andrews

Proč zůstává tolik sexuálních útoků neohlášených? Oběti často pochybují o závažnosti situace, předpokládají, že jim nikdo neuvěří, a obviňují samy sebe. Zveřejňujeme příběh studentky, která se rozhodla toto mlčení prolomit.

St Andrews, malé univerzitní město na severovýchodě Skotska, má pověst bezpečného přístavu, bubliny odtržené od okolního světa. Městečko je známé jako domov golfu a také jako místo, kde se seznámil následník britského trůnu princ William se svou manželkou Kate Middleton.

Tento idylický obraz však v poslední době narušilo několik svědectví o závažných případech sexuálního napadení. Jedna ze studentek zdejší univerzity, která si přála zůstat v anonymitě, se se svým příběhem obrátila na studentský internetový magazín The Stand. Ač článek popisuje zkušenost jen jedné z nich, je velmi pravděpodobné, že se tato zkušenost týká stovek dalších bezejmenných žen a dívek. Magazín The Stand doufá, že sdílení tohoto příběhu ukáže dalším obětem, že nejsou samy a že společně dokážeme prolomit ticho obklopující tyto případy.

Study-options-720x480Bezpečný přístav pro studenty a studentky, odtržený od shonu okolního světa? Foto University of St Andrews

Na níže uvedený článek jsem narazila náhodou a šokoval mě. Nejen kvůli zážitkům v něm popsaným, ale proto, že i já jsem měla St Andrews za poklidné maloměsto, kterému se skandály až na občasné opilecké výstřelky studenstva vyhýbají. Město samo má asi 15 tisíc obyvatel, univerzita pak okolo osmi tisíc studentů a studentek. Je proto velmi pravděpodobné, že jsem někdy zahlédla oběť i agresora, seděla vedle nich v knihovně, že jsem s nimi dokonce někdy mluvila. Možná je to moje spolužačka, kamarádka nebo kolegyně. Možná jde o mého spolužáka, kamaráda nebo kolegu. A dokud se nepodaří prolomit mlčení obklopující sexuálně motivované útoky, podobných bezejmenných obětí bude přibývat.

Tímto děkuji The Stand i oné anonymní studentce za důvěru, kterou ve mě vložili, když souhlasili s překladem tohoto článku do češtiny. Varování: článek obsahuje slovní popis sexuálně motivovaného násilí.

Tři z pěti britských studentů a studentek čelí v průběhu svého studia sexuálnímu obtěžování nebo sexuálně motivovanému útoku. Já byla jednou z nich. Tento článek se mi proto nepíše snadno. Abych ho mohla napsat, musím vynést na světlo vzpomínky a emoce, které za normálních okolností dennodenně potlačuji, zatlačuji hluboko do svého podvědomí. Někdy, a spouštěčem může být cokoli, ale probublají na povrch a zanechají mě s třesoucíma se rukama a sevřenou čelistí.

Z „Revolt. She said. Revolt again“, skvěle nastudované a předvedené divadelní hry, uvedené v rámci festivalu On the Rocks (Festival studentského umění, pořádaný University of St Andrews, pozn. překl.), jsem odcházela otřesená a rozzuřená (což byl nepochybně záměr). Byla to silná připomínka toho, že příznivé podmínky pro páchání sexuálně motivované trestných činů jsou hluboce zakořeněné v našem jazyce, v našem chování, dokonce i v našem vnímání sebe sama.

Případy sexuálního násilí, které vídáme ve zprávách, se často zdají být vzdálené a neskutečné. Chci proto přinést svědectví o činech, které se staly daleko blíže, tady, v naší malé bublině, v místě, kde na nás vnější svět zdánlivě nemůže. Chci vám všem ukázat, jak strašlivě nejasné mohou některé hranice být. Stále se totiž ptám sama sebe: byl to sexuálně motivovaný útok? Byla jsem znásilněná? Nebo to technicky vzato nebylo ani jedno z toho? Chci, abyste viděli, jak dlouho mohou některé rány bolet. Celá věc se stala už před více než dvěma roky, ale vzpomínka a to, co z ní vzešlo, jsou už napořád usídlené na hranici mého vědomí a jako ohraná deska mi zas a znovu otravují život.

Don’t Walk After Party 2016: Nezáleží na tom, že jsem ho znala. Nezáleží na tom, že jsme po sobě v obchodě trochu koukali. Nezáleží na tom, že jsem pila. Na čem záleží, je to, že jsem šla k němu domů, abychom, jak jsem si myslela (nebo to byla jasná předehra?), tam vzali hulení a vrátili se zpátky na party. Místo toho jsem od něj odešla bez náušnic, bez spodního prádla a bez sebemenšího povědomí o tom, kdo vlastně jsem.

Šlo to rychle. Některé věci si pamatuji mimořádně živě: ležím na gauči, sama v cizím pokoji, vyčerpaná, přemýšlím o tom, že bych možná měla jít domů, snažím se zvlhnout. V jeho pokoji, teď už je to moc rychlé, jenom se líbáme, ale teď jsem v jeho posteli, svléká mě… ne tak jako ve filmech. Už je ve mně (Souhlasila jsem s tím? Určitě se mně nikdy nezeptal…ale neprotestovala jsem, není to nakonec to samé?) Jeho přírazy jsou silné a bolí. Snažím se sama sebe přesvědčit, že se mi to líbí – ale vím, že je to lež. Kondom, který vztekle odmítl použít, se ztratil někde v peřinách.

Pauza. Snažím se vstát, obléci se. Nevím, o čem jsme mluvili. Tuhle část si v hlavě přehrávám, jako by to byl němý film. Na chvilku vidím sama sebe shora. Jsem pomalá, zmatená a neskutečně unavená. Nějak mě znovu svlékne. Zpátky v posteli, zpátky ve mně. Tentokrát chce anál. Říkám, že ne. Tlačí na mě, zase říkám ne (Vážně jsem řekla ne? Nebo jsem jen dala jasně najevo, že to nechci? Je to dost?).

Když to zkusí potřetí, nebráním se. Jsem příliš unavená. Pořád přiráží a říká, že se mi chce udělat na břicho. Řeknu ne, naštve se, tlačí na mě. Dost. Nepamatuji si jak, ale sleze ze mě. Nemůžu najít své spodní prádlo, tak si jen nasadím obepnutý overal na holou kůži. Slyším jeho hlas někde za hlavou, říká něco jako: „Ty mě to ani nenecháš dodělat?“ Cesta domů, ulicí Greyfriars, bude po příští dva roky můj spouštěč skoro pokaždé, když jí půjdu.

Jsou to vlastně následující dny a týdny, na které se mi vzpomíná hůř než na ty hodiny, co jsem strávila v jeho pokoji. Záblesky jsou všechno, co mám: sprcha druhý den, kdy žádná voda nemohla smýt pocit špíny. Zcela jsem se odcizila svému tělu. Vzali mi vládu nad ním, už mi nepatřilo. Když jsem přestala být zmatená, naštvala jsem se. Myslela jsem, že když nedovolím, aby mě to žralo, nevyhraje. Po týdnu přišla deprese z toho, že mě celá věc ještě trápila. Měla jsem pocit, že už nikdy nebudu v pohodě, tím méně, že ještě někdy budu šťastná.

Další záblesky: ležím na podlaze v obýváku, sama, s huňatou červenou dekou přes hlavu, neschopna zastavit pláč. Narazím na něj v knihovně, na ulici a nemůžu dýchat. Přestalo mě zajímat, jak vypadám. Myslela jsem, že jestli mě chtěl šukat jen proto, jak vypadám, pak mě jako ošklivku budou muset nejdřív aspoň poznat. Pamatuju si, že jsem nemohla spát na boku, protože záda mi pak připadala nechráněná. O pár měsíců později jsem málem zase měla sex, ale než jsem si to uvědomila, moje tělo se samo stočilo do těsného klubka.

Už jsou to dva roky. Moji kamarádi, ti, co nás seznámili, bydlí teď v jeho starém bytě. Nic netuší, v tom bytě pořádáme společné večeře. Snažím se to místo zaplnit novými vzpomínkami, ale je to těžké. Dost často přejdu na druhý chodník, než abych prošla okolo těch dveří a musela si představit, jak jsem vypadala, když jsem odtamtud odcházela, a vzpomínat, jak jsem se cítila. Penetrace mě naprosto přestala lákat. Vždycky, když s někým začnu chodit, ležím hodiny vzhůru, přemýšlím, kdy a co mu říct a jak to vezme. Ty hodiny, co trávím svými strachy, nahradily ty hodiny, co jsem dřív trávila vzpomínáním, nebo naopak snahou zatlačit myšlenky do nejhlubších mozkových závitů. V hlavě už ale celou věc znova neprožívám, je z ní vzpomínka. Nemůžu to zapomenout. Už to ale neurčuje, kým jsem.

Předtím i po tomhle zážitku jsem byla a jsem nástrojem sexuálního uspokojení druhých. Z mnoha úhlů pohledu to není překvapivé: odmalička učíme ženy nadřazovat potřeby druhých svým vlastním, učíme je dávat, ne brát. Ať už o sexu mluvíme, nebo ho provozujeme, role žen je pasivní, jsou brány jako věci, které je možno vlastnit. A i když strukturální násilí vytváří úrodnou půdu pro sexuální násilí na ženách, nejsou jeho jedinými terči. To, co se stalo mě, se může stát komukoli, bez ohledu na pohlaví, sexuální orientaci nebo věk. Mnoho mých přátel, kteří mi celou dobu byli neuvěřitelnou oporou, zažilo podobné nebo horší situace na vlastní kůži.

A tak nakonec malý hlásek uvnitř vaší vlastní hlavy zůstává. Pochybujete o vážnosti celé situace, viníte sami sebe za své utrpení. Je to zvnitřnělý hlas symbolického násilí, který svou sílu odvozuje od „schopnosti přimět utlačovaného spolupracovat na svém vlastním zničení“. A to je důvod, proč můj případ, stejně jako mnoho dalších, zůstávají nehlášené.


Revolt. She said. Revolt again. Prolomení mého mlčení, což byla jak posilující, tak emocionální zkušenost, byl můj první příspěvek k této revoluci. A co bude ten váš?




Z anglického originálu An Experience of Sexual Violence at St Andrews vydaného v The Standt přeložila se svolením redakce Eliška Klimentová.

V českém prostředí se problematice sexuálního násilí věnuje Konsent. Pomoc obětem domácího a sexuálního násilí nabízí také organizace proFem nebo Persefona.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.