Macron versus Rutte: přišel pro Evropskou unii čas malých vizí?

Zatímco Macronovu ambiciózní vizi společné evropské budoucnosti rozebírají členské státy pomalu na prvočinitele, plány nizozemského premiéra Rutteho působí realističtěji. EU musí být v jeho podání alespoň schopna plnit své základní funkce.

Touha po pevnější evropské integraci v poslední době není zrovna volebním tahákem. A přesto právě s ní minulý rok ve francouzských volbách zvítězil Emmanuel Macron nad euroskeptickou modlou, Marine Le Penovou. Ambiciózní francouzský prezident od té doby opakovaně představoval vizi „hluboké transformace“ Evropské unie.

Macronova Evropa zahrnovala společnou obrannou, azylovou a daňovou politiku a vytvoření jednotících institucí v rámci devatenáctičlenné eurozóny včetně pozice ministra financí a vlastního rozpočtu. Desítky volných míst v Evropském parlamentu po odchodu britských poslanců měly být využity k soutěžení panevropských kandidátek politických frakcí. Evropská unie by podle Macrona měla mít vlastní univerzity a jakousi obdobu společné tajné služby.

„Evropa musí vzít svůj osud do vlastních rukou,“ prohlásil francouzský prezident v projevu letos v květnu. „Musíme bojovat za novou a silnější Evropu. Čas nastal právě teď!“

Macronovy vize sice zpravidla vyvolaly potlesk jeho posluchačů na Sorbonně či v Evropském parlamentu, reakce evropských politiků však byly o poznání chladnější. Dlouhé měsíce se čekalo na odpověď německé kancléřky Angely Merkelové, která se mezitím pokoušela sestavit vládu. Po Macronově převzetí prestižní Ceny Karla Velikého v Cáchách, kde svoje ideje znovu představil, kancléřka pouze ocenila prezidentovo „nakažlivé“ nadšení, aniž by naznačila, jestli z něj hodlá vyvodit konkrétní závěry.

Vize rozebraná na prvočinitele
Minulý týden se v Mesenbergu evropská veřejnost konečně dozvěděla, co z původních Macronových idejí po jednáních s německou stranou zůstalo. Oba státníci se v principu shodli na vytvoření samostatného rozpočtu eurozóny v roce 2021, ačkoli jeho konkrétní podoba ani množství dostupných prostředků není zřejmá; bezpochyby nepůjde o stovky miliard euro, jak si to představoval francouzský prezident.

Dohoda počítá také se snížením počtu evropských komisařů, s přetvořením Evropského stabilizačního mechanismu v Evropský měnový fond nebo s tím, aby se v určitých oblastech omezilo jednomyslné rozhodování. Co se neustále skloňované imigrační politiky týče, francouzsko-německá iniciativa si představuje významné posílení pohraniční a pobřežní stráže Frontex, sladění podmínek pro udělení azylu a pomoc zemím původu.

Jinými slovy: moc vizionářsky to nezní. Spíše než jako ambice na transformaci Evropské unie v sebevědomou entitu ve stále nepřátelštějším světě, působí francouzsko-německé návrhy jako dílčí změny. I šéf Evropské centrální banky Mario Draghi, který jinak označil dohodu za „důležitý krok“, si zároveň postěžoval, že „dokument je vágní a bude vyžadovat hodně práce“.

Už teď je navíc zřejmé, že jej ostatní členské státy rozeberou na prvočinitele. Nejkontroverznější je právě zvláštní rozpočet eurozóny, řada zemí však odmítá i jakékoli kroky směřující k vyšší solidaritě se zadluženými státy v rámci „měnového fondu“. Již notoricky všemu odporující Visegrádská čtyřka se sice nemůže vymluvit na nenáviděné imigrantské kvóty – ty součástí návrhu nejsou – zato už ale protestuje proti rozšíření Frontexu.

„Přece není možné dávat Frontexu stovky milionů eur jen proto, že dělá statistiku ilegálních migrantů, místo toho, aby bojovali proti pašerákům,“ postěžoval si český premiér Andrej Babiš. Protesty se ozývají dokonce i ze samotného Německa, kde se proti deklaraci ostře vyslovili představitelé bavorské CSU.

Příběh Macronovy velké vize dobře ilustruje podobu současných diskuzí budoucnosti evropské integrace. Na jednu stranu přinejmenším od Brexitu hovoří prakticky všichni evropští lídři bez rozdílu o naléhavé nutnosti zásadní proměny EU, o její vnitřní demokratizaci a přiblížení občanům. Prakticky každý systémový návrh ale na druhou stranu naráží na odpor politické reprezentace nebo její části v některém členském státu.

Výsledkem jsou bezzubé, veřejnosti nesrozumitelné kompromisy a opatrné krůčky jedním nebo druhým směrem, které ale z podstaty věci nemohou zvrátit trend vzrůstajícího odporu k evropské integraci a k instituci Evropské unie jako takové. V situaci dramatické politické fragmentace a vzrůstajícího významu nacionalistických, protievropských stran napříč Evropou se zdá, že čas velkých panevropských vizí skončil.

Starý konsensus o stále se utužující unii, která by snad jednou směřovala ke Spojeným státům evropským, se zdá být mrtvý. Dnes je nepřijatelný pro vlády v Římě, ve středoevropských hlavních městech a koneckonců i v Berlíně, kde se CSU neustále sbližuje s nacionalisty z Alternativy pro Německo (AfD).

Menší vize
Dobře si to uvědomují i někteří proevropští politici, jako liberální nizozemský premiér Mark Rutte. Právě ten od britského odchodu představuje jinou vizi společné budoucnosti, která již nepočítá s tím, že by byla Evropská unie „nezastavitelným vlakem směrem k federalismu“.

Rutte, sám vybavený domácí zkušeností s nacionalistickými a protievropskými náladami, odmítá velké institucionální změny a místo toho žádá, aby EU nejprve alespoň plnila svoje základní funkce. Jinak podle něj občané „začnou věřit falešným slibům a fantaziím politických extrémistů“.

„Evropská jednota a ‚stále se utužující unie‘ není to samé,“ prohlásil nizozemský premiér před Evropským parlamentem jen několik dní před německo-francouzskou deklarací v Mesebergu. „Debata o budoucnosti Evropské unie by se neměla vést o tom, jestli chceme více nebo méně Evropy. Ale o tom, kde může EU nabídnout přidanou hodnotu. Kde je možné spoluprací dosáhnout více, než mohou členské státy dokázat samy za sebe?“

Odpovědí na tuto otázku je podle Rutteho jednotný evropský trh a otázka mezinárodního obchodu, ochrana vnějších hranic a zajištění bezpečnosti a v neposlední řadě klimatická politika. Na tyto oblasti se Evropská unie musí podle něj zaměřit, pokud chce znovu přesvědčit občany členských zemí o vlastní smysluplnosti. Tvrdí, že není potřeba uzavírat nové dohody nebo vytvářet nové mechanismy, když dosud nebyly plně využity ty stávající.

„Věřím, že budoucnost Evropy by měla především spočívat v jejím původním příslibu. V příslibu suverénních členských států, které pracují společně na dosažení větší prosperity, bezpečnosti a stability,“ domnívá se Rutte a dodává: „Nemusíme se na všem shodnout, abychom ocenili hodnotu jednoty v rychle se měnícím světě.“

Vize nizozemského premiéra je malá, nenabízí cestu k evropskému superstátu, k onomu vysněnému konkurentovi stále asertivnějších světových mocností. Ale v době, kdy každý reformní návrh vyvolává odpor v té či oné části kontinentu, možná představuje realistickou alternativu k postupnému vnitřnímu rozkladu evropského společenství. Ale možné také je, že si situace vynutí rychlou integraci v duchu Macronových návrhů: jen se jí účastnit budou pouze ti připravení.

Text vydáváme ve spolupráci se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Lenka Vytlačilová - metrolog

Středa, 27.Června 2018, 22:40:10

Rutte má pravdu, z EU stává projekt elit, pro elity.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.