Chci přispět X

Vyšší národ a obecný prospěch

V minulém století existovala hnutí prosazující mravní obrodu národa, například prostřednictvím zdravého životního stylu a bojem proti materiální i společenské bídě. Eva Hájková zkoumá myšlenkový podtext, který tyto snahy měly.

„Vyšší národ“ byl název měsíčníku, vydávaného ve 20. a 30. letech 20. století Československým abstinentním svazem. Časopis se zaměřoval na protialkoholní osvětu – „lidovýchovu“, jak se dříve osvětě říkalo. T. G. Masaryk, ač sám abstinent, nebyl členem svazu, pouze jeho podporovatelem. Byla v něm ale činná jeho dcera Alice.

Aby bylo čtenářům „Vyššího národa“ srozumitelné, co vůbec ten pojem znamená, vydavatelé měsíčníku v podtitulu každého čísla rozváděli, oč jim jde. Vyšší národ znamená vyšší stadium národní existence, čili kvalitativní zlepšení vlastností národa a všech jeho příslušníků po stránce sociální, kulturní, mravní a fyzické. Všestranné povznesení.

63-4Alice Masaryková byla aktivní členkou Československého abstinentního svazu. Repro DR

Hnutí vycházelo z dobových sociálně-filosofických představ. Tehdejší veřejné mínění ještě zdaleka nebylo tak rozdělené jako dnes, pokud jde o to, co jsou dobré a co špatné vlastnosti, co je povznášející a co ne. V současné době by možná málokdo věřil, že národ vůbec může do nějakého kvalitativně vyššího stadia dospět.

Výraz „vyšší národ“ může vzbuzovat i negativní konotace – lze v tom vidět souvislost s nacistickou ideologií o vyšší rase. Je tu však rozdíl. Zatímco u nacistů šlo o srovnávání s jinými národy nebo rasami, přičemž „vyšší rasa“ měla panovat nad nižšími, vůdcům abstinentního hnutí šlo o kvalitativní změnu konkrétní populace – o všestranné zlepšení života národa oproti jeho dřívějšímu stavu. Nikoliv o vyvyšování vlastního národa nad jiné národy.

Podporovat zdravý životní styl a zbavovat národ alkoholismu znamenalo zbavovat ho bídy – sociální, kulturní, mravní a fyzické. Možná to mělo souvislost s myšlenkou: „ve zdravém těle zdravý duch“.

Také Masaryk měl určitou vizi „vyššího národa“ – společnosti, kterou on sám nazýval socialismem. Na rozdíl od marxistů se domníval, že myšlenka socialismu musí nejdříve zvítězit v hlavách a srdcích.

Pravda vítězí

Toto heslo, jímž se honosí prezidentská vlajka, se na ni dostalo Masarykovou zásluhou v roce 1920. Naši předkové byli na to heslo hrdí. Možná bychom měli být i my. Jenže máme dnes být na co hrdí? Nejde ve skutečnosti o vyprázdněný slogan? Může se člověk chlubit tím, že má nějaké heslo nebo motto na svém vývěsním štítě, aniž by se staral o to, jestli je jeho život s tímto heslem v souladu? Zdaleka neběží jen o osobu prezidenta, ale o nás všechny.

Traduje se, že heslo „Pravda vítězí“ pochází od Jana Husa, který v roce 1415 psal z kostnického vězení pražské univerzitě: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky“. Husité toto heslo převzali.

V průběhu dějin se vyskytlo mnoho sporů, zda mělo jít o Boží pravdu, nebo o „obyčejnou“ pravdu“. Je v tom nějaký zásadní rozdíl? Vždyť Bůh sám je pravda anebo pravda je aspoň jeden z jeho důležitých atributů. Bůh nikdy nelže, protože je dokonalý. Je pravdivý a musí jednat v souladu se svou podstatou. Ani člověk by lhát neměl. Životní zkušenost nám říká, že pravdu poznáváme nejlépe na světle – ať skutečném, či symbolickém (pravda se nám ukazuje, odhaluje se). Světlo je pomocník pravdy. I ono je Božím atributem.

Pojem „pravda“ byl v dějinách mnohokrát zneužit. Lidé se snažili přivlastňovat si pravdu v zájmu svých cílů, vraždilo se kvůli ní a nakonec, v zájmu pokoje, se málem dohodli, že pravda neexistuje, že každý má svůj malý kousek pravdy. Ale pravda stále trvá. Je to něco, co je na nás nezávislé. Naopak, náš život závisí na ní – na tom, abychom ji správně rozpoznali a řídili se jí.

Masaryk se ve svém osobním životě poctivě snažil rozpoznat pravdu a není pochyb o tom, že se jí také řídil. O svém národě ale neměl iluze. Věděl, že ne všichni Češi mají k pravdě stejný vztah jako on. V jedné ze svých knih se Masaryk zmínil o tom, že národ – kromě jiných chyb – je nepevného charakteru.

Charakter je soubor stálých vlastností, podle kterých člověk jedná. Něco, co ho činí morálně odpovědným, zásadovým, čitelným pro druhé a spolehlivým. Pevný charakter dělá z člověka skutečnou osobnost. Jednou z nejdůležitějších složek lidského charakteru je vztah člověka k sobě samému. Sebepoznání. Neznáme-li pravdu o sobě samém, těžko můžeme poznat pravdu o druhých lidech a o společnosti jako celku.

Další významnou složkou charakteru je vytrvalost – vytrvalost v hledání a poznávání pravdy a vytrvalost v rozhodnutí řídit se poznanou pravdou. Tady se zase ukazuje souvislost – věřící hledají pravdu v Bohu, ateisté ve svém svědomí. Pokud ti i ti hledají také sebepoznání a skutečné jim jde o pravdu, nikoliv o jiné věci (ego, kariéra, bohatství), ve skutečnosti není mezi nimi zásadní rozdíl.

Život v pravdě je tedy podmínkou kvalitativní změny celé společnosti. Vyšší národ jí už asi říkat nebudeme, protože pojem národ v nás bude asi už provždy vzbuzovat představu (i když mylnou) jakéhosi společenství krve a půdy. Přestože národ by mohl být chápán také jako společenství ducha, kde na genetickém původu nezáleží. Společenství, ve kterém každý jedinec jakoby rozkvétá a přináší ovoce – tedy rozvíjí své nejlepší schopnosti a proměňuje je v obecný prospěch. Nicméně, lepší je nahradit slovo „národ“ výrazem „společnost“.

Na to, zda je jakási vyšší fáze společnosti možná, nechť si odpoví každý sám. Zdá se však, že bez osobního přičinění každého jedince a bez života v pravdě to nepůjde.

A co si myslíte vy? Diskuse (86 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mysl a svět Neděle, 10.Června 2018, 14:22:43

Tak to je opravdu zajímavá shoda, paní Hájková: zrovna v těchto dnech mi projela hlavou velmi podobná myšlenka. I když ani ne tak v souvislosti s národem (společností, vůbec celkem), jako s jednotlivcem.

Situace je totiž dnes opravdu taková, že je sotva koho možno ještě oslovit nějakým velkým (mravním) konceptem. Právě v tom smyslu vlastního sebezlepšení se. Něco takového dnešní, "moderní" člověk vzápětí zavrhne jako "ideologii", jako něco co mu někdo vnucuje shora.

Je sice možné takovýto stav pokládat za patologický; ale to nezmění naprosto nic na tom, že je to stav reálný. A pak se tedy nevyhnutelně staví otázka, co s tím. Jak a čím ještě vůbec oslovit tohoto "moderního člověka", v jeho zabsolutizovaném individualismu?

Zdá se, že to jediné jak je vůbec ještě možno ho dosáhnout, je - právě prostřednictvím jeho individualismu. Jeho vlastního já.

Je nutno si uvědomit, že veškerý život člověka, to je výsledek svým způsobem neustálého dialogu, neustálého vzájemného působení mezi jím samým, a mezi jeho okolím.

Každý člověk žije v nějakém prostředí (společenském, politickém, kulturním, etickém...), a stav a charakter tohoto prostředí je pro něj ovšem velice významný.

Na straně druhé - člověk není jenom pasivním příjemce toho, co je okolo něj; nýbrž on sám je tvůrčím činitelem, on ty impulsy přicházející zvnějška sám ve svém nitru nejen určitým (osobním, individuálním) způsobem interpretuje a prožívá, ale zároveň také sám vytváří. Propůjčuje jim charakter, ráz své vlastní osobnosti.

Čili: to v jakém světě žijeme, co v něm prožíváme, jaký je jeho stav a jeho projevy - to je výslednicí působení dvou faktorů, dvou sil: na straně jedné toho světa jak existuje objektivně, ale na straně druhé našeho vlastního nitra, působení naší vlastní mysli.

S tím vnějším světem (pokud nedojde k nějaké zásadní přeměně/revoluci) bezprostředně nic nenaděláme; zbývá tedy ta naše vlastní mysl.

Bylo by ovšem možno říci, že mysl každého člověka je zcela jiná; nepostižitelná ve své jedinečnosti, a že i před ní se musíme zastavit jako před nezměnitelnou a neovlivnitelnou daností.

Jenže: každá mysl je zcela určitým způsobem strukturovaná. Jsou v ní dány určité ustálené způsoby, jak tato mysl reaguje na okolní svět, jak ho hodnotí - a jak ho přetváří, v tom výše uvedeném smyslu.

Jsou mysli, které jsou uspořádány velice jednoduše, až přímo primitivně. Takovéto mysli vůbec nedokáží vnímat svět kolem sebe v jeho vlastním bohatství, nedokáží vidět (natož pak chápat) ty jemné impulsy nehmotných sdělení, které mohou obohatit mysl a pozvednout ji k prožitkům vyšších kvalit. A stejně tak jako tyto mysli nedokáží vnímat tyto kvalitativně vyšší skutečnosti, stejně tak málo je dokáží samy produkovat. Ve svém jednoduchém strukturování se tyto mysli cítí být svobodné a soběstačné; ale ve skutečnosti jsou ochuzeny (a samy se neustále ochuzují) o skutečné bohatství života a světa.

Oproti tomu jsou mysli vyspělé, vnitřně bohatě členěné, citlivě vnímající, které dokáží spatřovat celé to potenciální bohatství veškerého bytí, a samy toto bohatství dokáží rozmnožovat, svou vlastní tvůrčí činností.

Takže nakonec to jediné o co se jedná je přesvědčit současného člověka o tom, že každý jednotlivec má schopnost to uzpůsobení, uspořádání, strukturování své vlastní mysli ovlivnit, změnit, pozvednout na vyšší a kvalitnější úroveň - a že touto změnou dokáže rozšířit své vlastní duchovní a duševní bohatství.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pravda Boží, pravda obyčejná Neděle, 10.Června 2018, 14:49:14

To je zajímavé rozlišení, paní Hájková - ne tak v obecném smyslu (to je dosti zřejmé že se jedná o dvě odlišné záležitosti) - ale právě ve vztahu k tomu Husovi.

"Stůjte v poznané pravdě" - za tím u Husa samozřejmě stojí ta velká Pravda boží; jenže na straně druhé je tu ve hře právě ta p o z n a n á pravda.

A musí tu tedy být někdo, kdo tu pravdu pozná - a někdo, kdo za ní bude stát.

A tady jsme zase u té mysli; a u toho zcela konkrétního člověka. Protože i když bychom vyšli z toho že tady nějaká ta "boží pravda" existuje objektivně, a především u s t á l e n ě, jako nějaký kánon který stojí fixně a neměnně jako Desatero přikázání - i v tom případě tady musí být ten jednotlivý člověk, který tuto Velkou pravdu pozná; a který ji bude prosazovat a bude stát za ní.

Totiž: dokonce ani to samotné "Desatero" ve skutečnosti vůbec nějak fixní a jednoznačné není. Ono to tak může vypadat podle katechismu, kde se všechno zjednoduší a zkrátí do té podoby, aby průměrný věřící si tím nějak příliš nemusel lámat svou hlavu. Ve skutečnosti jsou ta přikázání "Desatera" do velké míry velmi nejasná, navzájem se překrývající, a navíc jsou v dvojí podobě (původní a obnovené, které se jenom zčásti obsahově shodují). To všechno mimochodem vede k tomu, že různé křesťanské církve mají různé výklady Desatera - těchto zdánlivě zcela jasných a neměnných Božích přikázání.

Všeho všudy: jak řečeno bez člověka, bez jeho aktivního přístupu, zde nemáme nakonec stejně nic. Jinak řečeno: i pokud by tady existovala nějaká ta absolutní, nadčasová a neměnná Pravda - nakonec to bude vždycky člověk sám, který k tomu musí přijít se svým vlastním hledáním, se svým vlastním zkoumáním, a tedy se svou vlastní - "obyčejnou" - pravdou.

A aby se tato pravda lidská nejevila tak příliš malou - tak jsme zase u té mysli.

Totiž - jak byla řeč o té "strukturovanosti" lidské mysli, tak je nutno si uvědomit, že stejně tak je strukturovaný i samotný jsoucí svět. A - tedy i jeho vlastní (tedy ta "Velká") pravda!

Takže nakonec nejde o nic jiného než o to, uspořádanost ("strukturovanost") své vlastní mysli uvést do souladu s vnitřní uspořádaností samotného světa (tedy tou "Velkou pravdou").

Co se nám tu ale jasně ukazuje, je toto: ta "obyčejná" lidská pravda je něčím principiálně jiným nežli ta Velká (Boží) pravda - ale zároveň je tím samým! Neboť má nakonec ve svém jádru ten samý charakter.

Ta "obyčejná" lidská pravda je na straně jedné menší nežli tak Velká pravda objektivně jsoucího světa; ale na straně druhé, bez té "malé lidské pravdy" není nic. Protože jak řečeno, k té "Velké pravdě" nemáme nakonec žádný jiný přístup, nežli prostřednictvím té naší "malé" pravdy lidské.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Práce s myslí Neděle, 10.Června 2018, 14:58:9

A ještě k té mysli: tady má velkou přednost buddhismus, který právě s tou myslí zcela vědomě a cíleně pracuje. Jediným deficitem buddhismu v tomto ohledu je, že konečným cílem je "vyprázdnění mysli" - ne že by to bylo zcela bez dobrého důvodu, nakonec i tady je cílem dosažení té "Velké pravdy" - jenže tato Velká pravda je až příliš vzdálená od světa vezdejšího, a tedy světa lidského. Ta buddhistická "Velká pravda" respektive nirvána, to je nakonec jenom negace; jejím obsahem je bezobsažnost, a pokud je v ní přece jenom něco pozitivního, pak je to spíše jenom jakási intuitivně tušená pozitivita, bez jasných kontur.

Ale jinak jak řečeno, ta samotná buddhistická "práce s myslí", ta může naprosto mít svůj pozitivní přínos.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Bůh vs. svědomí Neděle, 10.Června 2018, 15:21:8

"věřící hledají pravdu v Bohu, ateisté ve svém svědomí."

To mě zaujalo, protože věřící mají snad taky svědomí. Co když jim svědomí říká něco jiného, než Bůh? Nebo se to nemůže stát?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 10.Června 2018, 17:01:10

U křesťana by se to asi stávat nemělo. Křesťan se má řídit svědomím, které je vlastně darem od Boha (Bůh ho daroval všem lidem). Samotné svědomí ale nemusí být vždy dostačující. Lidé, kteří v životě o svědomí příliš nedbali, ho totiž mohou mít hodně pružné. Nebo hodně splachovací (podle toho jakou metaforu zvolíme). Nezávisle na našem svědomí existují určité obecné mravní normy (například křesťané uznávají Desatero Božích přikázání). Kdyby se člověk řídil jenom podle těchto norem, byl by naprostým otrokem, který spontánně, sám od sebe, nemůže dělat vůbec nic. Kdyby se však řídil výhradně svým svědomím (a přitom ty obecné normy ignoroval), záleželo by na tom, zda jeho svědomí ty obecné mravní normy integrovalo (a jsou mu tedy zcela přirozené, aniž by o nich uvažoval) nebo zda mu jsou cizí. Pokud jsou mu cizí (čili jeho svědomí je chabé), může se dopouštět špatného jednání.
Apoštol Pavel píše v listu Římanům: „Pohané nemají Zákon, ale když sami přirozeně dělají, co Zákon žádá, pak jsou Zákonem sami sobě. Nemají sice Zákon, ale prokazují působení Zákona zapsaného v jejich srdcích“.
Ježíš vlastně přišel proto, aby člověku pomohl jednat správně a zároveň tak, aby to bylo pro něj přirozené a vycházelo to z jeho srdce (tedy aby nebyl otrokem zákona).

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 10.Června 2018, 17:47:48

Částečně jsem vlastně reagovala i na to, co napsal pan Poláček.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 10.Června 2018, 22:21:39

Vzhledem k tomu, že Bůh je často jediný, kdo člověku rozumí, máme to my křesťané dobré. Víme totiž, že existuje aspoň někdo, kdo nás chápe.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 11.Června 2018, 09:05:5

Napsal mi pan Vyleťal a upozornil mě na to, že Boží pravda se skutečně liší od pravdy lidské.
Tady je aspoň úryvek z jeho mailu, když pan Vyleťal se z diskusí už odhlásil:

"Pontský Pilát se velmi dobře zeptal při procesu s Ježíšem, když pronesl: „Co je pravda?“ Věděl totiž, že lidská pravda se od Boží pravdy bude velmi často lišit.
Co je tedy vlastně pravda? Jednoduše a srozumitelně řečeno, je pravda shoda mezi tvrzením a skutečností. Jenže, vystačíme s takovou pravdou?
Uvedu jednoduchý příklad. Paní učitelka zkouší žáka a žák neumí vůbec nic. Je dutý jak bambus a paní učitelka mu dá pětku. Pravda si v tomto případě přišla na své. Protože pětka je ve shodě se skutečností, kterou zde reprezentují žákovy znalosti. Je to ovšem pravda celá?
Boží pravda v tomto případě, bude o dost jiná. I ona bude obsahovat tu pětku ze znalostí, ale bude daleko širší, než pravda paní učitelky, resp. než pravda lidská. Ta Boží pravda bude zahrnovat rodinné poměry žáka, v nichž se nedá nic naučit, bude mluvit o zděděných žákových povahových rysech, které mu nedovolí se více soustředit, bude vyjadřovat vliv kamarádů, kteří jej učí chodit za školu, atd. atd. Ta Boží pravda v sobě ale také ponese dobrou zprávu o tom, že ten kluk, kterému nešla škola, bude jednou jako hasič zachraňovat lidi z hořících baráků.
Taková je Boží pravda. Ona ví všechno. Zná každou souvislost, zná minulost i budoucnost. Lidská pravda je v nejlepším případě jenom tou ubohou shodou výroku s popisovaným stavem. Hledá-li lidská pravda více opory v lidských zákonech než v Pánu Bohu, pak více ubližuje, než napravuje".

Josef Poláček - Manuální pracovník

O svědomí, Bohu a Svědomí Pondělí, 11.Června 2018, 13:15:23

To je opravdu zajímavá otázka, jestli může dojít ke konfliktu svědomí a pravdy Boží.

Ale především se zdá, že je tady nutno rozlišovat, jestli se dotyčný (ateista) řídí s v ý m vlastním svědomím; anebo ale něčím, co toto jeho vlastní individuální svědomí přesahuje a převyšuje.

To vlastní, osobní, individuální svědomí má ovšem ten jeden základní deficit či limit, právě že je omezené jenom na perspektivu toho daného jednotlivce. Tady existuje dvojí problém: za prvé problém omylu, kdy dotyčný třeba i z dobré vůle, ale z neznalosti nějaké jednání považuje za správné, ačkoli to tak objektivně není.

A za druhé je to problém subjektivity: to že každý jedinec má přirozenou tendenci za "správné" považovat a prohlašovat takový způsob jednání, který je právě jemu samému vlastní.

Ten druhý problém docela účinně řeší křesťanství (respektive víceméně každé - vyspělé - náboženství) právě tím svým poukazem na Boha, Boží pravdu. Čili na něco absolutně daného, co v žádném případě nestojí k volné dispozici člověka jakožto jednotlivce, s jeho subjektivními náhledy a předpojatostmi.

Ale ten první problém - ten fakticky neřeší ani to křesťanství. A to je přesně to, o čem jsem psal výše. My sice i v tomto případě můžeme vyhlásit, že ta Boží pravda je ta jedině správná a platná - jenomže to neřeší ten problém p r o n á s, protože my lidé nikdy nebudeme s konečnou platností vědět, jaká konkrétně je ta Boží pravda. A tak to nakonec zůstane stejně na nás, na našem vlastním hledání toho, co tato "Boží pravda" vlastně doopravdy je.

Ale i tak: zůstává zcela zásadní rozdíl mezi tím, zda se někdo chce řídit jenom svým vlastním, individuálním svědomím - anebo jestli cítí a uznává, že je tu něco víc. Proto jsem rozlišil mezi tím "svědomím" s malým "s", a to "Svědomí" s velkým "S".

To "Svědomí" - to i pro ateistu znamená, že je tu něco víc, nežli jenom on sám. A že jsou věci, které jsou prostě absolutně nepřípustné; ať si třeba on sám o tom může myslet co chce.

Toto Svědomí - tady měl Pavel naprostou pravdu, to je pro ateistu v zásadě to samé, co pro křesťana Zákon. Nikoli zákon mrtvý, se strnulou literou, nýbrž Zákon živý.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 11.Června 2018, 13:18:3

To o čem psal pan Vyleťal - to se týká v prvé řadě té možnosti omezeného lidského poznání; o tom samém se svého času rozepsal už Karel Čapek.

Jednalo se o nějakého zločince; ale Čapek tu dopodrobna rozebral právě všechny ty složité životní okolnosti které ho k jeho činu vedly; a nakonec i Čapek při pohledu na všechny ty životní propletence dospěl k závěru, že " opravdu spravedlivě by mohl soudit nakonec jenom Bůh".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 11.Června 2018, 16:08:52

Pane Poláčku, tím živým zákonem je pro křesťana Ježíš Kristus, který do toho jeho svědomí a zároveň do veškerého jeho jednání vstupuje, pokud se mu člověk odevzdá. Pavel (který se mu odevzdal skutečně úplně) říká v 1 Kor 9, 21 "Mým zákonem je Kristus".
A jinde o tomtéž píše: "Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 11.Června 2018, 17:23:9

Tu Čapkovu úvahu znám. Ale nejsem si jistá, jestli tam není to, že Bůh nakonec nemůže nikoho odsoudit, protože vždycky najde na dané osobě nějakou polehčující okolnost.
My vlastně můžeme slovo pravda nahradit slovem spravedlnost. V jistém smyslu jde o synonyma. Ta světská spravedlnost se vždycky bude lišit od Boží spravedlnosti. Sekulární stát nakonec uznávají i křesťané, jak jsem si tuhle všimla na webu Rádio Vatikán. Proto na vlajce nemůže stát Boží pravda vítězí. Ale pokud se od sebe obě spravedlnosti příliš odklánějí, není to dobře a vždycky se to nějak projeví.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Na vlajku Pondělí, 11.Června 2018, 17:46:29

se dá napsat ledacos. Když může viset nad sněmovnou reprezentantů USA "věříme v Boha", a pod ní sedět řada ateistů (a možná i nějací buddhisti), tak co by ne.
Florida má mimochodem motto "In God We Trust" i na vlajce, a počátkem roku zavedli jeho povinné vyvěšení ve státních školách.

Příkladu posléze následovaly státy Tennessee a Arkansas.
Inspirovalo se i Bavorské Společenstvo Vyvěšovačů Kříže, jinak známé také jako CSU.


[1] https://www.flsenate.gov/Session/Bill/2018/00839

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Máte pravdu, paní Hájková. Pondělí, 11.Června 2018, 19:21:22

Jde o povídku Poslední soud z Povídek z jedné kapsy a Bůh při soudu s vrahem Kuglerem vystupuje pouze jako svědek, protože ví o každém člověku úplně všechno a nemůže proto soudit.
Kuglerovi Bůh nakonec prozrazuje záhadu z dětství - příběh ztracené kuličky. Z její ztráty chlapec podezíral jiné, což u něj vedlo k pocitu křivdy. Kulička tenkrát zapadla do kanálu a leží tam stále, Bůh ji vidí.
Soudci, kteří lidi soudili na tomto světě a soudí i po smrti, nakonec vraha odsuzují k věčnému zatracení.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pondělí, 11.Června 2018, 22:25:29

Jako malí bychom si měli dávat pozor na kuličky, jako velcí na slova.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Člověk a běsi Úterý, 12.Června 2018, 13:07:37

Ten problém s tím někoho odsoudit, pokud opravdu nahlédneme do všech zákoutí jeho osudu může mít i zcela reálnou podobu: zrovna nedávno jsem tu zmínil případ mnichovského forenzního psychiatra Norberta Nedopila. Je to snad vůbec nejprominentnější německý forenzní psychiatr - a přesto ho mnichovští soudci po nějakém čase jeho působení přestali přizvávat ke svým trestním procesům. Proč? - Právě proto že on jim prakticky každého souzeného rozebral natolik do hloubky všech těch faktorů které způsobily jeho životní kolize, které ho nakonec přivedly k jeho činu, že ti soudci nakonec už téměř nikoho nemohli odsoudit, nebo přinejmenším ne k tak vysokým trestům jak by se čekalo podle zavedených soudních standardů. A tak se raději zbavili nepohodlného znalce, aby jim nerušil jejich kruhy.

Zkrátka, jednou větou: čím více o konkrétním člověku víte, tím větší máte problém s tím, zcela jednoznačně ho odsoudit a zavrhnout.

Mimochodem, N. Nedopil napsal před časem knihu (právě na základě svých zkušeností z trestních procesů) s názvem "Jeder Mensch hat seinen Abgrund", volně přeloženo něco jako "každý člověk má svou démonickou stránku".

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 12.Června 2018, 13:10:27

Ovšem - nevzpomínám si už přesně na tu Čapkovu povídku, četl jsem ji před mnoha a mnoha lety; ale mám pocit že tam není řečeno že by Bůh nemohl soudit. On neodsuzuje - protože zná všechnu tu složitost lidských věcí. Ale to neznamená, že by nemohl soudit.

Soudit a odsuzovat, to jsou dvě různé věci.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Svědomí a Bůh Úterý, 12.Června 2018, 13:41:52

Já se ještě jednou vrátím k této záležitosti; padli jsme tu opravdu na zcela zásadní věc.

Takže znovu: může se svědomí (dobrého) křesťana nějak zásadně odlišit od toho, co od něj chce, co mu nakazuje jeho Bůh?

Samozřejmě, bezprostřední odpověď bude znít, že právě toto zásadně není možné; ten dobrý křesťan se vždy bude držet těch božích přikázání a boží vůle.

Ale jak jsme si ukázali už minule, celá ta záležitost není tak docela jednoduchá.

Především právě v tom ohledu, že člověk nikdy nemůže plně vědět, co je tou "boží vůlí", co je tedy skutečně to správné jednání.

To co je na té věci natolik důležité: rozdíl mezi dobou před dvěma tisíci lety, a mezi dneškem. V té tehdejší době opravdu postačilo víceméně jednom to známé Desatero: byla to doba hrubá, násilná, kdy člověk žil prakticky v neustálé existenční nejistotě. A tady se tedy v prvé řadě jednalo o to, u lidí prosadit a upevnit ty zcela nejzákladnější normy vzájemného chování. Nezabiješ! Nepokradeš! To jsou naprosto jednoznačné příkazy, které pochopí každý; a žádné jednotlivé svědomí (pokud není zcela patologicky deformované) nemůže být s těmito božími přikázáními v rozporu.

Paní Hájková sem mezitím vnesla jeden nový aspekt: že totiž křesťan ten zdroj pravého a správného jednání čerpá ze samotného Krista.

To je záležitost, kterou je bezpodmínečně nutno vzít vážně; ale bezprostředně vzato nás to neposouvá někam příliš dále.

Ano, na jedné straně Ježíš bezpochyby mířil někam dále, nežli jenom fixní litera Zákona starého; ale na straně druhé, pokud se podíváme na jeho konkrétní kázání a nakázání vůči lidem jeho doby - ve své většině se jedná také nakonec především o s o c i á l n í otázku. Těžištěm jeho výtek vůči jeho okolí je především farizejství, pokrytectví, naprosto pravidelně ve smyslu: Vy svými ústy vzýváte Boha a jeho přikázání, ale osud chudých vdov a sirotků je vám zcela lhostejný!

To jest: i samotný Ježíš nakonec zůstává do značné míry omezen jenom na ten nejzákladnější, vlastně materiální okruh lidské existence. Nebo přesněji řečeno: jenom v této oblasti dává/dávat může zcela jednoznačná přikázání, jak by se člověk měl chovat.

Jak už řečeno, z celého jeho působení je zjevné, že on chce někam dál a výše, že chce opravdu zavést nějakou vyšší, obsáhlejší morálku či mravnost; ale nedá se nic dělat, v tomto směru zanechává (snad s výjimkou postulátu lásky) sotva co konkrétního, čeho by bylo možno se držet.

Takže: i když se křesťan "přikloní ke Kristovi" a v tomto smyslu svědomitě jedná - ani to ještě není žádnou zárukou toho, že takovýto křesťan bude skutečně jednat ve shodě s pravou Boží vůlí.

Ta má totiž svůj vlastní základ, je zakotvená v samotném Bytí - a tak daleko smrtelný člověk jen sotva dokáže dohlédnout. S Kristem snad dokáže dohlédnout poněkud dál - ale nikdy nemůže mít konečnou jistotu, že on sám opravdu vidí správně.

-------------------------------

Ale vrátím se ještě k tomu rozdílu věků: jestliže v době před dvěma tisíciletími víceméně stačila ta zcela základní přikázání, dnešní svět je mnohem složitější a komplexnější. A - čím více péče o člověka přebírá stát, a čím civilizovanější je náš svět, tím více klesá význam a důležitost těch prvopočátečních nakázání: nezabiješ, nepokradeš, budeš pečovat o nuzné a hladovějící.

To co je pravé a co je nepravé, to je dnes mnohem nejasnější, nezřetelnější, nemá to žádné ostré kontury. A - pro tuto složitost nové doby nám ani sám Ježíš už nemůže dodat dostačující jasnost. On nám může být vzorem v jakémsi základním postoji vůči světu a jeho špatnosti - ale jak řečeno pro ten krajně složitý svět nové doby už ani on nemůže poskytnout jednoznačný návod.

A tak i svědomí křesťana se nakonec ocitá v té samé nouzi jako svědomí ateisty: chce dobrý svět, ale neví jak ho dosáhnout.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 12.Června 2018, 14:29:34

Pane Poláčku, ono je trochu jinak. Nemůžeme se jen řídit návodem, co dělat. Ale ne protože by Desatero bylo už zastaralé. Možná si vzpomenete na píseň ze Starců na chmelu, kde se zpívá: „bylo by velmi pošetilé pro život hledat jízdní řád“. Není to o tom, že tedy platí naprostá bezzásadovost. Někdy je prostě zapotřebí udělat i něco proti zákonu, i proti svým zásadám, jestliže si to žádá sám život. Ovšem ne vždy budete mít naprostou jistotu, že to, co děláte, je správné.

Ježíšova morálka byla maximalistická, jak je poznat z evangelia. Nevím, proč se vám zdá, že se jeho morálka týká jenom nějakých materiálních záležitostí. Co to, prosím, podle vás znamená?

Tak tedy Ježíšova morálka byla maximalistická, ale Ježíš dobře věděl, že lidé ve své většině nejsou schopni tak vysokou morálku dodržovat. Proto byl ochoten odpouštět (a přitom nerušit Zákon). A také věděl, že nejsou všichni lidé stejní, a proto neplatí na všechny „stejný metr“. Že někdo je schopen vydat ze sebe více jiný méně (Bůh to samozřejmě pozná). On tedy nežádal od každého totéž, nýbrž žádal maximum toho, čeho byl daný člověk schopen, i když si to ten člověk třeba ani neuvědomoval a na první pohled to pro něj mohlo být těžké nebo neřešitelné. Ono i dnes platí, že Bůh nežádá po člověku více než je dotyčný schopen snést a vydržet. Někdy se však ukáže, že toho, co se nám dopředu jevilo jako nemožné, jsme schopni, když se odevzdáme Bohu.

V jedné knize jsem se dočetla, že Ježíš svým životem převrátil všechny dosavadní představy o spravedlnosti. A myslím si, že to platí pořád. Záleží na každém člověku, jak se k tomu, co on přinesl, postaví.

Toho dobrého světa můžeme dosáhnout především tak, že my sami budeme dobří. Bez toho to asi nepůjde.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Vy svými ústy vzýváte Boha a jeho přikázání, ale osud chudých vdov a sirotků je vám zcela lhostejný!" Úterý, 12.Června 2018, 16:36:8

Já bych to interpretoval jinak - i když vlastně stejně, jako pan Poláček:
"Vy svými ústy vzýváte Boha, ale Bůh je vám lhostejný."

V té chudé vdově i v sirotkovi je možné vidět Krista.

Jinými slovy by to mohlo znamenat: "Zákon je pro vás důležitější než vztah k trpícímu člověku."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Ještě panu Poláčkovi Úterý, 12.Června 2018, 17:31:57

Kdysi přicházelo k člověku to morální poznání zvenčí. Jako zevní světlo. Od Ježíšovy doby k němu začalo přicházet zevnitř, ze srdce. Jako vnitřní duchovní světlo.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Ježíšův mravní maximalismus a dnešek Středa, 13.Června 2018, 11:48:37

Paní Hájková, to že Ježíš byl ve věcích morálky maximalistou, nám ale nijakým způsobem neřeší ten mnou uvedený problém: totiž že nám pro dnešní dobu nedává žádnou jednoznačnou oporu či návod pro naše rozhodování, které jednání je správné. Naopak, ten Ježíšův maximalismus to celé spíš ještě ztěžuje.

Co pak si dnes ještě počít s jeho výzvou, aby člověk rozdal veškerý svůj majetek a přidal se k němu? Kdyby nějaký člověk začal jen tak pro nic za nic rozdávat svůj majetek, s největší pravděpodobností ho zbaví svéprávnosti a ustanoví mu opatrovníka, čím pro něj odpadne jakákoli možnost ještě cokoli rozdávat.

Jedinou výjimkou, která je i moderní společností ještě tak nějak trpěna, jsou různé náboženské sekty; ale jak to tam doopravdy vypadá ( a jak ty jsou vzdálené skutečnému křesťanství), o tom asi není nutno vést dlouhé hovory.

Takže jak řečeno, ten poukaz na Ježíšův maximalismus nám nepomůže. Ta druhá Vaše zmínka - že po Ježíšovi to morální poznání přichází zevnitř - ta je sice věcně zcela správná (je ovšem zajímavé, že když jsem před několika roky přišel s víceméně tím samým postulátem, narazil jsem právě u křesťanské strany na nemalý odpor) - ale ani to nás nepřivede dál.

Protože jakmile jsme u toho "zevnitř" - pak jsme právě u toho individuálního svědomí, jehož problematičnost jsme si už rozebrali.

Zopakuji ještě jednou, o co se jedná: před dvěma tisíci lety se jednalo především o to, aby si člověk osvojil především ty zcela n e z j z á k l a d n ě j š í normy vzájemného pozitivního jednání. Krátce řečeno: většina toho se týkala záležitostí těla. Tedy nezabíjet, neokrádat, neubližovat, pečovat o nemocné a slabé... To byl tehdy naprostý základ.

Ne snad že by Ježíš sám nepřišel i se silným impulsem ryze duchovním; jenže v tomto ohledu - co se konkrétních přikázání týče - velice neurčitý. Spontánně si vzpomínám snad jenom na to přikázání, aby se lidé nemodlili okatě, ve snaze všem ukázat a předvést, jak velice jsou zbožní, nýbrž aby se modlili vskrytu, když jsou jenom sami se svým Bohem.

Takže znovu: v dnešní době jsou ty sociální záležitosti, které byly v centru tehdejší pozornosti, už do značné míry vyřešené nebo přinejmenším zdaleka ne tak palčivé jako tehdy.

Kvalita lidského charakteru (a to nakonec bylo to o co se Ježíšovi jednalo) - ta se dnes už neukáže tak příliš podle toho jestli někdo dává almužny (nakonec na ten sociální stát každý přispívá automaticky ze svých daní), nýbrž v oblastech mnohem subtilnějších.

Abychom zůstali u té pomoci nuzným: dnes se tedy už kvalita charakteru nepozná ani tak z toho, jestli někdo osobně dává dejme tomu něco ze svého oblečení na charitu; nýbrž především v tom, jestli veřejně zastává a prosazuje n á z o r, že je správné nuzným (třeba migrantům) pomáhat co možná nejvíc, anebo ale naopak jenom v míře zcela nejmenší (případně vůbec).

Jednou větou: těžiště se v současné době oproti dřívějšku přesouvá z oblasti konkrétního, individuálního činu do oblasti názoru. Názoru, který je ventilován do světa, a který má chování tohoto světa (v prvé řadě jeho institucí) určitým způsobem ovlivnit.

Tento svět (tedy svět liberální demokracie) je ale postaven na tom, že každý má absolutní a nezpochybnitelné právo na svůj vlastní názor - ať je tento jakýkoli (pokud není naprosto evidentně antihumánní či protiprávní).

Představme si ale, co by Ježíš - a to sice právě se svým mravním maximalismem - asi tak řekl dnešnímu člověku, s tímto jeho volnomyšlenkářským liberalismem.

Asi by mu řekl sotva něco jiného nežli toto: "Nestav nikdy svůj vlastní názor nad samotnou pravdu věcí. Neschovávej se za své údajné právo myslet si co chceš - tam, kde jsi v prvé řadě povinen jednat správně a pravdivě. A nevymlouvej se na to, že prý n e v í š, co je správné a pravé: kdybys byl ve svém nitru sám poctivý a pravý, věděl bys to!"

Takže asi něco takového by řekl Ježíš, kdyby promlouval k člověku dnešního, "moderního" světa.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 13.Června 2018, 12:29:1

S tím vaším novým politickým pojetím Ježíše ovšem nesouhlasím, pane Poláčku. To by totiž znamenalo, že to světlo mravního poznání by k člověku muselo nutně zase začít přicházet zvnějšku namísto zevnitř. Což je docela velký problém. K tomu předježíšovskému člověku to světlo mravního poznání přicházelo od jeho vlastní komunity, se kterou byl v podstatě zajedno a která se řídila stejným zákonem. Jak víme z 1. Pavlova listu Korintským, služba Staré smlouvě byla sice slavná, ale „vedla ke smrti“ (Člověk nedělal, co chtěl, ale co musel, protože ho k tomu prakticky tlačili druzí). Zatímco po Ježíšovi už mohl dělat to, co chtěl. Případné hříchy, kterých se při tom dopustil, vzal na sebe Ježíš. Ale člověk s Ježíšovým světlem v srdci se měl samozřejmě dopouštět hříchů čím dál tím méně.
To, co navrhujete vy, už není uskutečnitelné – například kvůli neexistenci vlastní komunity, o niž se člověk před Ježíšem pevně opíral. A vlastně i kvůli neexistenci nové (politické) verze Desatera, kde by byly zahrnuty vámi navrhované příkazy. Před Ježíše se tedy vrátit nelze. Ježíš člověka od Starého zákona (Staré smlouvy) osvobodil a vy ho tudíž nemůžete nějakým novějším zákonem (novější smlouvou) spoutat. Leda s jeho vyloženým souhlasem – například uzavřením nějaké nové (společenské) smlouvy. Která by už ovšem mohla vzniknout jenom na občanském základě, nemohla by už být zjevena Bohem.
V Novém zákoně se ostatně hovoří o tom, že to nové (Ježíšovo) světlo přicházející k člověku zevnitř, je velmi slabé (i když tma je nepohltila). Ale počítá se s tím, že bude postupem času zesilovat. Nemůžete být zkrátka netrpělivý. Musíte počkat, až všichni lidé s tím vnitřním světlem naváží kontakt. Může to trvat ještě hodně dlouho.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Rozdej svůj majetek a následuj mě" Středa, 13.Června 2018, 13:52:0

Není myslím výzva k tomu, aby člověk začal rozdávat svůj majetek.

Pokud by to udělal, k ničemu by to nebylo (naopak by možná poškodil třeba své děti kteří jsou na jeho péči existenčně závislí).

Já jsem to, pane Poláčku, pochopil tak, že pokud má člověk důvěrný vztah s Bohem (nebo pokud ho chce mít), nemá prostě na ničem lpět, tedy ani na majetku. Pouhé rozdání majetku, ale bez vztahu k Bohu, myslím, k ničemu nepovede.

Nemyslím si tedy, že před dvěma tisíci lety šlo o osvojení "norem", ale o osvojení vztahu. Nemyslím si dokonce ani to, že by se Ježíšovi jednalo "o kvalitu lidského charakteru", myslím, že se mu jednalo "o kvalitu svobodného lidského rozhodnutí..."

Kvalita charakteru, poznávaná z toho, zda někdo veřejně prosazuje nějaký názor o tom, co je správné (tedy vlastně prosazuje "správné znění Zákona"), bez ohledu právě na ty zcela jednotlivé konkrétní bližní, tedy upřednostnění své vlastní interpretace Zákona před vztahem ke zcela konkrétnímu bližnímu.., takováto kvalita charakteru je přece kvalitou charakteru učitele Zákona...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Nushartovi Středa, 13.Června 2018, 14:41:46

Pro mnoho lidí to tenkrát splnitelné bylo, protože neměli buď majetek nebo rodinu. Ono se nakonec dá žít ze své práce, nikoliv z majetku.
Nicméně já to od Ježíše chápu jenom návrh, jak se stát dokonalým. Ne jako povinnost pro každého.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Aby se jenom neteoretizovalo Středa, 13.Června 2018, 15:33:25

Zde je konkrétní příklad, jak to má vypadat, když někdo žije v pravdě, a osobně se přičiňuje, aby se společnost dostala do vyšší fáze:

https://echo24.cz/a/SiWYu/zemanem-a-babisem-pohrdam-proto-odchazim-dopis-reditele-divadla-vyvolal-blazinec

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Paní Hájkové Středa, 13.Června 2018, 16:34:5

Kdo se rozhodne pro řeholní (nebo nějaký podobný) život, může to udělat i dnes.

Ne vždy ale takové rozhodnutí dopadne úplně podle původního očekávání. Třeba přinese i zklamání, ale i to je součástí života a někam člověka dovede...

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 13.Června 2018, 19:19:22

"Jako malí bychom si měli dávat pozor na kuličky, jako velcí na slova." (11.6)
Pěkné vyjádření, pane Nusharte. DR je ten důlek, kam padají naše "kuličky".

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

V příslušné perikopě je výslovně uvedeno, Středa, 13.Června 2018, 19:35:26

že mladík, kterého Ježíš vyzval k rozdání majetku, byl velmi bohatý. Načež mladík "velmi zesmutněl".

Samozřejmě, "vzdání se" něčeho, co člověk ani nemá, by zas až taková oběť nebyla.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Středa, 13.Června 2018, 19:59:15

Děkuji, pane Pospíšile, za tu skleněnku.

Václav Pospíšil - Záhoří

Středa, 13.Června 2018, 22:03:29

Kemu čest, temu čest, pastéřovi tróbu, říkávala maminka. Dodnes tomu nerozumím, ale je to pravda. Tož Vám tu skleněnku.
Bohatí musí stále víc bohatnout. Bohatství vyžaduje větší náklady na údržbu, a taky své úrovně se člověk těžko vzdává.
Zbavit se majetku a jít do kláštera není naplněním Ježíšových slov. Člověk je zajištěný společným majetkem. Basta mettere i piedi sotto la tavola - stačí strčit nohy pod stůl, říkával jeden řeholník.
Ježíš vybízel mladíka, který byl opravdu dobrý, aby se přidal k nim, nezajištěným potulným hlasatelům, kteří ovšem byli taky zajišťováni dary a podporou - Jana, žena Herodova spravce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které se o ně staraly ze svých prostředků. Šlo o to žít jako ptactvo nebeské. Neseje a nežne a nebeský Otec se o ně stará.
Jak dnes naplnit tento ideál?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 14.Června 2018, 09:54:19

Určité materiální zajištění je potřebné. Ať už se zajišťujeme sami nebo (jako Ježíš) spoléháme na to, že nás zajistí někdo jiný (a tedy se o zítřek příliš nestaráme).
Jde o to, jak už naznačil pan Nushart, nebýt na ničem závislý. Počítat s tím, že dnes majetek mám a zítra ho mít nemusím. Mohu o něj docela snadno přijít.
A samozřejmě také musím počítat s tím, že dnes tady jsem a zítra už tu možná nebudu. Žádný majetek mě před tím neuchrání.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Ještě k článku Čtvrtek, 14.Června 2018, 17:34:57

Pojem "žít v pravdě" pochází od V. Havla, jehož odkaz je nyní zadupáván do země zcela nehorázným a nestoudným způsobem.

Pokud chceme tento pojem také používat, musí nám ovšem být především naprosto jasné, že pravda se liší od lži, a že to není otázka vkusu, asi jako komu se líbí jaké záclony.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

V názoru na pojem "pravda" s Vámi souhlasím, pane Kolaříku. Čtvrtek, 14.Června 2018, 19:32:30

Pravda je absolutní, její relativizace a zdání její neurčitosti pramení spíše z podstaty jazyka (viz pozdní Wittgenstein).

Lze tedy mít vůbec "názor na pravdu" nebo jen na ten pojem "pravda"?

V té souvislosti bych připomněl slova pana Poláčka: "Těžiště se v současné době oproti dřívějšku přesouvá z oblasti konkrétního, individuálního činu do oblasti názoru". (Já si myslím pravý opak, totiž že "těště [života v pravdě] musí zůstat a být pořád v oblasti konkrétního činu", že život je řetězcem situací, v nichž se nějak - dobře či špatně - zachováme. Život podle mě není "prací na formování svého názoru" a jeho následné prosazování jakožto "pravé pravdy".)

K tomu bych asi podotkl, že "přicházení morálního poznání 'zevnitř' " pak způsobuje rozpory různých "variant" morálního poznání. Lidé si pod tím "zevnitř" totiž představují každý dost něco jiného.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 14.Června 2018, 20:33:32

No, zevnitř přichází hlavně láska. Kdo miluje bližního, nedělá mu nic zlého, jak víme z evangelia.
A přiznejme si, že pravda bez lásky je jako spravedlnost bez milosrdenství.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 14.Června 2018, 22:18:14

Tak jsem to trochu spletla. Je to z listu Římanům.
"Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 14.Června 2018, 23:02:9

Á propos...
Zastávám veřejně názor, že chudým a migrantům je zapotřebí pomáhat - přesně tak, jak o tom mluvil pan Poláček. Jak jednoduché to je! Člověk nemusí vůbec nic dělat. Stačí jen zastávat názor a má vystaráno.

A líbí se mi výrok Heldera Camary:
„Když dám chudým najíst, řeknou, že jsem světec. Když se zeptám, proč jsou chudí, řeknou, že jsem komunista.“

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Na okraj diskuse (nechtěl bych to rozvádět) Čtvrtek, 14.Června 2018, 23:25:8

Tomu konkrétnímu jednomu migrantovi (který se například v důsledku migrace dostal do otroctví) je třeba pomáhat. To je projev lásky.

Veřejné zastávání názoru, že je třeba pomáhat lidem migrovat, samozřejmě projevem lásky není.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Ale no tak Pátek, 15.Června 2018, 07:31:18

Německo reálně pomáhá milionu uprchlíků proto, že většina Němců zastává názor, že uprchlíkům je třeba pomáhat.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pátek, 15.Června 2018, 08:10:12

Zastávat názor, že "uprchlíkům je třeba pomáhat",

nerovná se

zastávat názor, že "je třeba pomáhat lidem migrovat".

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Pane Nusharte Pátek, 15.Června 2018, 08:29:7

To je mně úplně jedno.

Reagoval jsem na tvrzení paní Hájkové a pana Poláčka, že "stačí mít názor a je vystaráno".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Pokud Vám rozumím, pane Kolaříku, souhlasíte tedy s panem Poláčkem, Pátek, 15.Června 2018, 09:52:13

že "těžiště se v současné době oproti dřívějšku přesouvá z oblasti konkrétního, individuálního činu do oblasti názoru" a zároveň tvrdíte, že pravda je absolutní?

Mně se zdá, že tato dvě tvrzení jsou v rozporu.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Proti názoru, že "uprchlíkům je třeba pomáhat", přece vůbec nikdo neprotestuje, Pátek, 15.Června 2018, 10:06:35

tudíž se tímto názorem nikdo od ostatních neodlišuje.

Lidé protestují proti názoru že
"lidem je třeba pomáhat migrovat". Na tomto názoru vzniká spor, v jehož důsledku vzniká nenávist a zaniká láska.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Ale jděte Pátek, 15.Června 2018, 10:29:45

V Německu převládá názor, že uprchlíkům je třeba pomáhat, zatímco v Česku převládá názor, že na uprchlíky je třeba se vys..t.

Proto je v Německu milion uprchlíků, o které se Němci starají, a v Česku není ani noha.

Tvrzení, že "stačí mít názor a je vystaráno" je tudíž nesmyslné.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Aha, takže s panem Poláčkem nesouhlasíte, Pátek, 15.Června 2018, 12:15:26

ten názor sám nestačí, musí se promítnout do nějakého činu.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Samozřejmě, přesně tak, Pátek, 15.Června 2018, 13:26:48

přece když "mám názor", že "by se mělo pomáhat", tak musím být přece připraven přinejmenším nějak se na tom podílet. I kdyby jenom tím, že se to zaplatí z mých daní.

Ivo Horák - Praha 3

Pátek, 15.Června 2018, 13:57:8

Slovo se, jak známo, může stát činem. Někdy potřebné slovo ve správnou chvíli a na správném místě zoufale chybí. Nebo nedojde na jiné angažmá, považované zpravidla za větší obětavost.

Myslím, že se dnes přece jen víc mluví než jedná. Proto také vůči řečnění nepanuje právě nedostatek despektu. Nebo mluvit moc neumíme. Nebo prostě mluvíme moc. Hladu po náležitém projevu, jedno zda mluveném, nebo písemném, bývalo kdysi víc.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Od normy k názoru Pátek, 15.Června 2018, 14:59:6

To je asi nějaké nedorozumění, pane Nusharte: já jsem netvrdil že by tomu tak mělo být - nýbrž jsem prostě konstatoval, že v současné době tomu tak je.

Právě proto jsem uvedl, že Ježíš by jako naprosto první věc skoncoval právě s tímto novodobým relativismem; s tímto schováváním se za údajně "posvátné" právo vlastního názoru.

Ježíš byl svým způsobem "absolutista": centrem všeho pro něj byla Boží pravda. V tomto ohledu pro něj neplatily žádné výmluvy, a především žádné "právo vlastního názoru".

O čem jsem ale psal bylo to, že pro tu dnešní dobu už Ježíš nemůže poskytnout žádný dostatečný návod či kritérium pro rozhodování, co z těchto všech individuálních názorů odpovídá té Boží pravdě, a co ne.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Omlouvám se za nepochopení, pane Poláčku. Pátek, 15.Června 2018, 19:31:3

Pokud nyní dobře rozumím, s touto větou se tedy neztotožňujete:

"Dnes se kvalita charakteru nepozná ani tak z toho, jestli někdo osobně dává něco ze svého na charitu; nýbrž především v tom, jestli veřejně zastává a prosazuje n á z o r, že je správné nuzným pomáhat."

Vaše stanovisko tedy je, že v tomto případě nejde o poznání skutečného charakteru, ale pouze toho, co se dnes za "charakter" považuje?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Kolaříkovi: "Katolíci pomáhají migrantům, i když je nechtějí" (toto je také "názor, který se promítne do činu") Sobota, 16.Června 2018, 10:16:59

https://www.vaticannews.va/cs/svet/news/2018-06/francie-migranti-katolici.html

Přeloženo: Katolíci pomáhají migrantům, i když se rozcházejí s oficiálními pohledy na samotnou migrační politiku.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Sobota, 16.Června 2018, 10:26:58

Ježíš neposkytuje návod na to, který z názorů odpovídá Boží pravdě. Ježíš sám je pravda. Kdo to chápe, ten mu rozumí.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Nevím, co pořád řešíte, pane Nusharte Sobota, 16.Června 2018, 11:08:52

Děkuji za upozornění na článek, ve kterém se píše, že francouzští katolíci mají různé názory. To je panečku překvapení.

Napsal jsem jenom krátký komentář, že tvrzení "stačí mít názor a je vystaráno" je nesmysl.

A jděte s tou vaší "migrační politikou" už do háje. Mě to nezajímá. Vy v Česku nikoho nemáte, což odpovídá vašemu názoru, takže buďte rád, a hlavně už buďte proboha zticha. Já se s vámi o tom nechci bavit.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Kolaříkovi Sobota, 16.Června 2018, 11:15:33

Chápu, že se se mnou nechcete o tom bavit. Omlouvám se, že jsem se pokoušel navázat s Vámi dialog.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Taky se omlouvám Sobota, 16.Června 2018, 11:30:12

Ale jsem už na "migrační politiku" docela alergický, zvláště od expertů ze známé xenofobní země, která byla už na mapce, kterou uprchlíci dostávali v Turecku, vyznačena jako území, kterému je třeba se vyhnout.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Sobota, 16.Června 2018, 11:52:8

Posuzujete tedy člověka podle jeho národnosti (nebo země, ve které žije)?

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Sobota, 16.Června 2018, 12:02:20

Vy přece víte, že jste tady nepatřil zrovna k nejhlasitějším kritikům české xenofobie, a způsobu, jak se k uprchlické krizi postavila česká společnost, od těch pověstných "ustaraných občanů", kterým "je třeba naslouchat", až po zemanovsko-babišovský politický establišment.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Ale abych se vrátil k tomu článku Sobota, 16.Června 2018, 12:11:48

Ano, někdy člověk dělá věci, které by raději nedělal, protože by si přál, aby k té situaci vůbec nebylo bývalo došlo. Ale když už k ní došlo, tak je toho názoru, že je třeba to udělat. A proto to dělá.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Ano nepatřil jsem k nejhlasitějším kritikům.., to je pravda, pane Kolaříku, Sobota, 16.Června 2018, 12:50:38

tedy s výjimkou zemanovsko-babišovského politického establishmentu, jehož příznivce samotné však rovněž neodsuzuji.

Té kritiky "české xenofobie, a způsobu, jak se k uprchlické krizi postavila česká společnost" bylo na stránkách DR dost a já jsem opravdu neviděl žádný smysl v tom, abych se k ní přidával, i když
"se dnes kvalita charakteru nepozná z toho, jestli někdo osobně dává něco na charitu; nýbrž především z toho, jestli veřejně zastává a prosazuje n á z o r, že je správné nuzným pomáhat".

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Ale kdepak Sobota, 16.Června 2018, 13:46:30

V Česku se přece veřejně prosadil názor, že nuzným se pomáhat nemá, a proto se jim nepomáhá. V Německu se naopak prosadil názor, že nuzným se pomáhat má, a proto se jim také pomáhá.

Čemu stále nerozumíte?

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Je možné, že v Česku se podobný názor opravdu prosadil, Sobota, 16.Června 2018, 14:13:42

(možná jako ne zcela uvědomovaná reakce na vnucovovaný názor, že "je třeba pomáhat lidem migrovat"). To ale jen na okraj.

Čemu nerozumím: Proč by jednotlivý člověk měl být posuzován podle názoru, který se prosadil v zemi, kde žije?

Možná tam nežije proto, aby se přidal k jedné nebo ke druhé straně, možná si myslí, že lépe je nalézt všemi akceptovatelné východisko, nežli posilovat spor.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Jistěže ne Sobota, 16.Června 2018, 14:31:35

Vůbec by mě nenapadlo posuzovat např. Jakuba Patočku, Tomáše Halíka, biskupa Václava Malého, Jiřího Pehe, Vladimíra Justa a mnoho dalších "podle názoru, který se prosadil v zemi, kde žije".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Ano, je možné dokonce neposuzovat člověka Sobota, 16.Června 2018, 16:01:25

ani podle jeho vlastních názorů.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Sobota, 16.Června 2018, 16:10:33

Zase vedle, pane Nusharte. Ta Vámi předložená alternativa jde zcela mimo toho, co bylo jádrem mé myšlenky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kdo rozumí Ježíšovi? Sobota, 16.Června 2018, 16:24:39

Ten problém je v tom, paní Hájková, že o tom, že "rozumí Ježíšovi" je pevně přesvědčen každý křesťan. Jenže - to naprosto nezabraňuje zcela reálnému faktu, že velké skupiny (se svým Ježíšem v zádech) tvrdí a prosazují zcela různé názory na to, co má v tomto světě platit za správné a platné.

Když si vezmeme třeba jenom samotné centrum katolické církve: je zde papež František s určitým množstvím stejně smýšlejících, kteří hlásají nutnost církve progresivní, církve tolerantní, církve sloužící. Jenže tato progresivní skupina naráží na tuhý odpor frakce konzervativní, která zastává - ovšemže stejně tak s odvoláním na Ježíše - hodnoty zcela opačné. A teď: jak rozsoudit která z těchto dvou skupin má pravdu?

Anebo dejme tomu otázku potratů: co nám tady může dát Ježíš za orientaci? Co má přednost - absolutní ochrana života (což je jedním ze sloupů křesťanství) - anebo tolerantní postoj?

A co otázka rozvodů? Ježíš sám byl jak známo striktně proti; ale je možno ten jeho přísný zákaz rozvodů (vydaný v konkrétním historickém kontextu) stejně tak mechanicky vykládat i dnes?

A co celý ten svět politiky? (Především na něj jsem mými vývody mířil.) Dnešní svět je především svět politický, to jest svět politických názorů. Co může Ježíš dnes poskytnout svým ovečkám za orientaci, který politický směr či názor má být "ten pravý", respektive dokonce "ten pravdivý"?...

Dejme tomu v Německu: má být tou "pravou stranou" ta která se na Ježíše přímo odvolává? CDU/CSU? Když jsou to ovšem strany konzervativní - a Ježíš sám byl naopak jasným odpůrcem jakékoli do minulosti zahleděné zkostnatělosti?...

Takže: kdo z těch dnešních křesťanů může plným právem prohlásit: "Já rozumím Ježíšovi, a proto vím, kde je pravda"?...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 16.Června 2018, 16:55:5

Pane Poláčku, já vím, že na Ježíše se odvolávali a odvolávají i mnozí nehodní. Já tady nechci prosazovat nějaké své nové pojetí Ježíše, které je snad lepší než jiné. Snažím se Ježíše teprve poznávat, a to, co jsem poznala hned předávám dál. Jsem už totiž taková, že si to nemůžu nechat jen pro sebe.
Ano, jen předávám. Nic neprosazuji ani se s nikým nehodlám přetahovat o to, kdo má pravdu.
Mně v podstatě vyhovuje to, co říkal Ježíš: "Tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť".
To je naprosto nepolitický postoj.
Co je mi po tom, že dnešní svět je politický? Mým přáním je, aby byl nepolitický. Tedy aby v něm vládl Ježíš.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi Sobota, 16.Června 2018, 17:26:17

Pokud jste ve své první reakci ("Od normy k názoru") "netvrdil že by tomu tak mělo být - nýbrž jste prostě konstatoval, že v současné době tomu tak je",

pak by to podle Vás NEMĚLO být nutně tak, aby se "kvalita charakteru poznávala z veřejně zastávaných názorů a nikoli z činů", ale bohužel tomu dnes tak je.

S tou větou o poznávání charakteru ze zastávaných názorů (a nikoliv z činů) se tedy podle Vaší první reakce ("Od normy k názoru") neztotožňujete.

Vaším stanoviskem by tedy logicky mělo být, že v tomto případě (poznávání charakteru ze zastávaného názoru) nejde o poznání skutečného charakteru, ale pouze čehosi, co se dnes za "charakter" považuje.

Nyní jste ale opět popřel, že by tato mnou poupravená alternativa byla jádrem Vašeho sdělení.

Jádrem tedy nebyla, ale přesto tato alternativa logicky z Vašeho sdělení vyplývá.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Nejde o to, moci prohlásit: "Já rozumím Ježíšovi, a proto vím, kde je pravda", Sobota, 16.Června 2018, 17:44:10

jde o to být schopen prohlásit: "Jsem ve vztahu s Ježíšem, a proto vím, že vlastními silami pravdu nenaleznu."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Sobota, 16.Června 2018, 19:03:43

Ještě k tomu, která z různých skupin křesťanů má pravdu.
Já si myslím, že lze zastávat i postoj velmi konzervativní (například vůbec žádné potraty). Jen jde o to nechtít svůj postoj vnucovat formou zákona druhým lidem. Ale přesvědčovat je, to považuji za možné a jistě i správné.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 16.Června 2018, 19:39:2

Myslím si totiž, že dovoleno má být pokud možno, všechno. Ale z toho, že je něco dovoleno, ještě automaticky nevyplývá, že je to správné.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Jestli, pane Poláčku, chcete od křesťanství přesný návod na život, zde je: Sobota, 16.Června 2018, 20:04:38

"Miluj a dělej co chceš."

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 17.Června 2018, 08:18:51

Ano. A kdo dělá, co chce, musí počítat s tím, že ho plno lidí bude zatracovat.
Ale s tím musí nakonec počítat i ten, kdo dělá, co nechce.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

I nálada v Německu Neděle, 17.Června 2018, 09:32:43

se, nepříliš překvapivě, posunuje v neprospěch uprchlíků. Podle nedávné ankety ([1]) prý 57% oslovených občanů považuje dosavadní politiku za nesprávnou. Podle jiné ([2]) se 77% dotázaných vyslovilo pro umisťování uprchlíků do záchytných center (do rozhodnutí o udělení azylu).

Je to smutné, když si vezmete, že v EU žije přes půl miliardy lidí (zatím včetně UK), a možství uprchlíků za poslední čtyři roky nedosahuje ani jednoho procenta z tohoto čísla.


[1] http://www.sueddeutsche.de/news/politik/migration-umfrage-mehrheit-gegen-merkels-fluechtlingspolitik-dpa.urn-newsml-dpa-com-20090101-180616-99-753194
[2] https://www.welt.de/newsticker/news1/article176099284/Fluechtlinge-Umfrage-Mehr-als-drei-Viertel-der-Deutschen-befuerworten-Ankerzentren.html

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"... nepříliš překvapivě..." Neděle, 17.Června 2018, 11:28:26

Já bych si to "nevelké překvapení" vysvětloval jako (subjektivně?) vnímaný kontrast mezi nevysloveným "je třeba pomáhat lidem migrovat" a vysloveným "uprchlíkům je třeba pomáhat".

Pokud si takto vnímaný kontrast nereflektovaně probojuje cestu do vaší mysli, zničí v ní ochotu k solidaritě.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 17.Června 2018, 13:46:34

Jde o to, pane Nusharte, že Vy prostě mluvíte o zcela jiné záležitosti, než o které jsem psal já.

Ještě jednou: já jsem vyslovil základní tézi, že dnešní svět je mnohem s l o ž i t ě j š í nežli ten svět před dvěma tisíci lety. A že jestliže tehdy jakožto dostatečné mravní vodítko stačilo v podstatě Desatero, pak dnes už v žádném případě nepostačí - ve světě kde se všechno jeví relativní.

V té tehdejší době byl zásadním kritériem reálný čin: zabiju-nezabiju, dám almužnu-nedám almužnu.

Zatímco v dnešním světě se ta otázka mravnosti přesouvá daleko spíše do oblasti názoru - to jest, názorové plurality; a pro tuto oblast Ježíš už neposkytuje téměř žádnou praktickou orientaci.

"Miluj - a dělej si co chceš"! - A jak je to třeba s těmi potraty? Kdo miluje více? Ten kdo brání život nenarozeného dítěte - anebo ten kdo "miluje matku", tedy její schopnost nést sama svou vlastní, autonomní odpovědnost za sebe a za další lidské bytosti, které může porodit do tohoto světa?...

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 17.Června 2018, 13:48:9

Ještě jednou, pane Nusharte, abych Vám to ujasnil: ta otázka do jaké míry je možno lidský charakter poznávat z názorů je bezpochyby zajímavá a velmi důležitá; ale je to v zásadě jiné téma než o kterém jsem mluvil já.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neděle, 17.Června 2018, 16:17:27

Zdá se, že podle papeže Františka není tou základní společenskou jednotkou jedinec, ale rodina. A taky píše, že rozhodně nelze všechno redukovat na otázku smí se - nesmí se.
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27824

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Chcete říci, pane Poláčku, že když miluji matku svých dětí, Neděle, 17.Června 2018, 16:36:0

tedy (omlouvám se feministkám) svoji ženu,

miluji "její schopnost nést sama svou vlastní, autonomní odpovědnost za sebe a za další lidské bytosti, které může porodit do tohoto světa" a tato láska je navíc v protikladu s láskou k nenarozenému dítěti?

Já bych tedy sv. Augustina poopravil:
"Miluj a dělej co chceš, pokud nejsi šílený."

---------------------

[Omlouvám se, paní Hájková, za smazání a opětovné vložení tohoto příspěvku.]

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 18.Června 2018, 11:56:7

Musím přiznat, pane Nusharte, že mi unikl smysl Vašeho příkladu. Asi je to na mě filozoficky příliš náročné.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 18.Června 2018, 12:16:16

Tak v souvislosti s tím papežovým projevem mě, paní Hájková, napadá: vždyť Bůh přece naprosto žádným způsobem nezaložil (lidskou) rodinu!

On přece stvořil jenom Adama; poté ještě - aby Adam nebyl sám - mu udělal ještě ženu; ale o nějaké "rodině" v plném slova smyslu tu nebylo ani řeči.

Byla tu jenom výzva k množení se lidského rodu, a o tom že jim Bůh svěřuje veškerou přírodu - ale jakou formu by to spolužití muže a ženy mělo být, mimo jiné zda se smějí či nesmějí rozejít když už to spolu nemohou vydržet, tak o tom sám Bůh neříká ani slovo.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Ptal jste se, pane Poláčku, kdo miluje více, Pondělí, 18.Června 2018, 12:40:38

zda ten, kdo brání život nenarozeného dítěte, anebo ten kdo miluje matku, tedy "její schopnost nést sama svou vlastní, autonomní odpovědnost za sebe a za další lidské bytosti, které může porodit do tohoto světa".

Položil jsem Vám tedy doplňující otázku, proč by láska k matce - podle Vás ve skutečnosti "láska k
její schopnosti být autonomně odpovědná ... za další lidské bytosti, které může porodit do tohoto světa" - měla být v protikladu s láskou k nenarozenému dítěti.

Mně přijde nesmyslné nahradit lásku "k matce" láskou "k její schopnosti..." a ještě nesmyslnější mi pak přijde stavět tuto lásku k matce (nebo k její schopnosti?) do protikladu s láskou k nenarozenému dítěti.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Panu Poláčkovi Pondělí, 18.Června 2018, 18:50:35

No, já myslím, že papež František mluvil především o manželství. O rodině více méně v tom smyslu, že "normální" manželství by mělo být otevřené rození dětí, tedy vzniku té rodiny. Myslím, že papežovi nešlo primárně o nějakou širší rodinu, která by nutně musela držet pohromadě, ale především o soužití muže a ženy plus jejich nedospělých potomků. Líbí se mi, jak vyslovil myšlenku, že manželství může být obrazem Boha i v případě, že manželé jsou nevěřící. To je od něj velmi vstřícné. Ona je to také pravda.
Proč si myslíte, pane Poláčku, že Bohu nezáleželo na tom, aby lidé žili pohromadě? Vždyť před stvořením Evy přece řekl: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ Má-li být někdo někomu pomocníkem, musí přece ti dva žít spolu. Četla jsem, že ta pasáž o tom, jak je žena "pomocníkem" muže, nemá být vykládána tak, že je snad žena o něco horší než muž, nýbrž tak, že ji muž potřebuje ke svému lidskému i duchovnímu rozvoji. Tak třeba učitel se dá v podstatě také chápat jako pomocník žáka. Navíc je v té pasáži řeč o rovnosti.
A pak je taky psáno:
"Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil". Možná, že muž bez ženy by nebyl skutečným mužem. A žena bez muže by nebyla opravdovou ženou. Tím nemyslím, že svobodní lidé jsou snad nějak horší.
Jistě že mají být muž a žena spolu. O formě jejich soužití by se v Bibli jistě také dala najít spousta věcí. Nakonec, i samotný Ježíš byl přece proti rozvodům, které byly v jeho době jednostranně praktikovány. Takže o tom, že by Bůh nechtěl trvalé soužití muže a ženy nemůže být ani řeči.
Já si myslím, že především kvůli péči o nedospělé děti je důležité, aby rodiče spolu žili. Lidé se mají chovat odpovědně k dětem, které přivedli na svět. A samozřejmě už vstup do manželství by měl být odpovědný a rozmyslný.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 19.Června 2018, 11:11:50

Dobře, pane Nusharte, dejme si konkrétní příklad: máme těhotnou matku, jejíž plod se ale narodí znetvořený. Jak je teď možno rozhodnout na základě "křesťanské lásky": zachovat dítěti život - a tím ho odsoudit možná k celoživotnímu trýznivému živoření; anebo zamezit plodu v jeho dalším vývoji, s tím že ta matka příště porodí dítě nové, zdravější?

Anebo jiný případ: když je žena těhotná, ale z lékařského hlediska existuje jenom jediná alternativa: buďto se narodí živé dítě, ale přitom zemře matka, anebo ale naopak, umrtví se plod, a přežije matka. Jakou oporu, jaké řešení tady může nabídnout "křesťanská láska"?...

To všechno jsou věci, kterými se dřívější lidé nemuseli vůbec zabývat, protože neměli ani dostatečné vědomosti, ani dostatečné možnosti prenatální diagnostiky a prenatální medicíny. Ale právě proto znovu a znovu opakuji: ten moderní svět je už zcela jiný, mnohem komplikovanější - a pro tuto složitost jeho problémů nám křesťanství může poskytovat čím dál tím nedostatečnější orientaci.

A tak je pro dobrého křesťana stejně tak možné brojit proti potratům stejně jako stavět se za právo ženy rozhodovat ve vlastní odpovědnosti za to, kolik dětí je ochotna - a schopna - vsadit do tohoto světa, spolu s křesťanstvím je možno být pro eutanázii stejně jako proti ní, spolu s křesťanstvím je možno být konzervativně-reakcionářským polským katolíkem stejně jako progresivně-liberálním věřícím.

Je tedy možno téměř ve všem být pro i proti - a opakuji ještě jednou, dosavadní křesťanství tomu dnešnímu člověku může dodat už jenom velice málo skutečně jednoznačných návodů pro rozhodování, co z toho je vlastně dobré a co špatné.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 19.Června 2018, 11:20:48

Ale jistě, paní Hájková, já naprosto chápu otce Františka jak to myslel (a že to myslel jenom dobře); ale nedá se nic dělat, samotná Bible nám zase nedává jednoznačný obraz toho, j a k konkrétně by tato rodina (respektive partnerský vztah) měla vypadat.

Ano, "muž a žena mají v páru žít" - ale tím naprosto není řečeno, že to musí být stále ten s t e j n ý pár. A něco takového už z věci samé nemůže být vysloveno ve Starém zákoně - neboť u Židů jak známo byl rozvod (tj.: propuštění manželky) zcela běžnou záležitostí.

Právě proto Ježíš (a až Ježíš) přišel se svým příkazem o nerozlučnosti rodiny; ale - jak už jsme jednou probírali - to byl právě dobově podmíněný příkaz, s účelem chránit ženy v jejich nerovnoprávném postavení.

Krátce řečeno: já plně sdílím s papežem Františkem jeho apel na to, aby se v partnerských a rodinných vztazích vždy jednalo s pocitem plné odpovědnosti; ale opakuji znovu, jak k o n k r é t n ě pak má to rodinné uspořádání vypadat, pro to je v - židovsko-křesťanské - Bibli sotva možno najít nějaký jednoznačný návod. A je tedy také sotva možno tvrdit, že rodina je "obrazem Božím".

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Down-free zone Evropa Úterý, 19.Června 2018, 12:31:59

Pane Poláčku, mohu odpovědně z vlastní zkušenosti prohlásit, že lidé, kteří jsou podle Vašeho měřítka "odsouzeni k celoživotnímu trýznivému živoření", žijí šťastný i nešťastný život jako kdokoliv jiný z nás. (Podle této vaší logiky bychom snad měli zabránit narození těch lidí, jejichž budoucí život se nám zdá trýznivý - například chudých nebo černochů?)

V případě, když je nutné volit mezi životem matky a životem nenarozeného dítěte, má z lékařského, etického i křesťanského hlediska vždy přednost život matky před životem dítěte, pokud se matka sama nerozhodne jinak.

"Spolu s křesťanstvím být pro eutanázii" (tedy pro aktivní usmrcení druhého člověka na jeho přání), to možné není.

Václav Pospíšil - Záhoří

Úterý, 19.Června 2018, 22:28:53

Myslím, že každý jsme nějak postižený. Ale i ti, kterým my říkáme postižení, na nichž je to vidět, se drží svého života jako klíště. Myslím, že víc než rozhodnutí ukončit svůj život je rozhodnutí prožít svůj život až do konce tak, jak mi byl daný. Tohoto rozhodnutí jsem byl schopný teprve, když jsem se rozhodl, že jej tak prožiju s Ježíšem. Sám bych, pro své postižení, toho nebyl schopný.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 20.Června 2018, 18:53:1

Měl jsem teď na mysli takové případy, kdy dotyčný novorozenec živoří v krutých bolestech, které mu ani současná lékařská věda nedokáže účinně zmírnit.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.