Co dovolují zkoumat záznamy procesu se Slánským
Marián LóžiMarián Lóži, historik Ústavu pro studium totalitních režimů, hodnotí vědecký přínos nedávného nálezu audiovizuálních záznamů procesu s Rudolfem Slánským. Dozvíme se z nich něco víc než z všeobecně dostupného knižně vydaného protokolu?
Historickou obec i širší veřejnost před několika týdny zaujal unikátní archivní nález čtrnácti kovových a šesti dřevěných beden s audiovizuálními záznamy takzvaného Slánského procesu. Ohlas vzbudilo už jen místo nálezu: stará výrobní hala zkrachovalé fabriky kdesi ve Středních Čechách. To přímo vybízí ke spřádání konspiračních teorií.
Především však rezonovala asociace na stalinské období Československa. Rudolf Slánský totiž představoval jednu z jeho zásadních symbolických figur. Ještě v září 1951 to byl zdánlivě všemocný generální tajemník KSČ, kterému podléhal její rozsáhlý a rozvětvený administrativní aparát. V listopadu téhož roku byl však zatčen a o rok později odsouzen k trestu smrti. A to vše za vlády KSČ. Nález archivních záznamů tak poskytl vždy vítanou příležitost hovořit o notoricky proslulém veřejném procesu, o revoluci požírající vlastní děti, či prostě připomněl politické represe minulého režimu.
Avšak tento záběr ponechává stranou zásadní otázku: V čem konkrétně je daný nález, sám o sobě, vlastně vědecky přínosný? Každý, kdo je alespoň povšechně obeznámený s dějinami KSČ, přeci ví, že proces byl jen justiční fikcí určenou k obalamutění populace. O všem podstatném se rozhodovalo jinde, ať už v předsednictvu KSČ (kde sám Slánský kdysi zasedal), či rovnou v Moskvě. A skutečný střet neproběhl v soudní síni, nýbrž ve vyšetřovacích celách StB, kde byli obžalovaní dlouhodobým psychickým (a někdy i fyzickým) trýzněním přinuceni k vymyšleným doznáním, která se následně pro účely procesu učili nazpaměť.
I pokud snad někdo projeví zájem o to zjistit, k jakým fantastickým zločinům se vlastně obvinění přiznali a za něž byli odsouzeni, snadno se může dostat k více než 550stránkovému protokolu Slánského procesu, publikovanému hned v roce 1953, v enormním nákladu 75 400 výtisků. K dostání je v nepřeberném množství antikvariátů. Proč tedy věnovat zásadní pozornost jakýmsi nahrávkám?
Potenciální přínos nalezených archiválií přesto může být velký. Od historiků by to však vyžadovalo odklon od tradičního pozitivistického přístupu zaměřeného na vyprávění a takzvaná tvrdá fakta. Revoluční perspektivu na danou problematiku poskytl již v roce 1953 divadelní teoretik Jiří Veltruský (píšící pod pseudonymem Paul Barton), který navrhl pojímat Slánského proces nikoliv jako zmanipulovanou perverzi práva, nýbrž jako divadelní představení, pečlivě připravené StB a sovětskými poradci.
Veltruský poukázal na jednotlivé prvky manipulace s diváky, kteří měli střídavě pociťovat strach, napětí či oprávněný hněv, i na celkovou gradační stavbu jednotlivých dnů procesu. Rozhodující podle něho nebyl právní rozměr (nebo jeho nedodržování), ale citové rozpoložení, které bylo vytvořeno u sledujícího publika a přeneseně v širší populaci.
Veltruský si nicméně při své analýze trpce posteskl, že jako v případě historiků dramatického umění si musí i badatel zkoumající Slánského proces vystačit s nepřímými zdroji, z nichž se nelze dozvědět to nejdůležitější: strukturu celého procesu, jak jeho jednotlivé komponenty do sebe zapadaly, nebo si naopak rozporovaly, způsob, jakým bylo představení adresováno divákům, a konečně jaká byla jejich reakce.
Nalezené audiovizuální záznamy proto v tomto směru nabízejí nové možnosti. Dá to vytušit už krátký poslech výpovědi obžalovaného a bývalého ministra zahraničí Vlada Clementise, přístupné na stránkách Národního archivu. Clementis je při ní opakovaně přerušován dotěrným prokurátorem, a dokonce i výzvou soudce, aby mluvil do mikrofonu. Na pozadí je slyšet nervózní pokašlávání publika. Nahrávka poskytuje velice dobrou příležitost pro vcítění se do atmosféry, která tehdy v auditoriu panovala.
Celý soubor by pak mohl posloužit k analýze nástrojů a postupů, jimiž byli diváci soustavně přesvědčováni a vedeni ke stavu, jež německý historik Martin Sabrow pojmenoval diktaturou konsensu, tedy k přijetí vymyšlených obvinění většinou populace a k podpoře vynesených rozsudků (11 trestů smrti a tři doživotí). Umožnil by hlubší pochopení a reflexi tehdejší československé společnosti, jejích zkušeností i nálad. Sociální rámec je dosud ze zavedeného historického narativu poněkud vytlačován, avšak vysvětlit absolutní vládu KSČ bez jeho zohlednění nelze. Nalezené archiválie tudíž nabízejí velkou příležitost k přehodnocení. Snad nebude promarněna.