LSD má narozeniny, my máme přání jediný
Petra DvořákováDvacátý pátý derivát kyseliny lysergové slaví 75. narozeniny. Po dvě třetiny své existence spadá do kategorie nejpřísněji regulovaných látek, které podle jednotné úmluvy OSN nemají „žádný uznávaný léčebný účinek“. A to je omyl jak vesmír.
V přístavu na jihu jedné vzdálené země se potkávají čtyři lidé. Dva muži, dvě ženy. Každý z jiného koutu světa. Po krátké konverzaci zjišťují, že shodou náhod u sebe oba muži mají po jednom papírku napuštěném dyethylamidem kyseliny lysergové. LSD. Ideální půlvýlet pod jazyk každého z nich.
O pár hodin později leží všichni na pláži. Svět se roztéká v kaleidoskop. Měsíc se vydává na svou každonoční odyseu, ale výjimečně na ni bere i čtyři přítomné výletníky. „Slyšíte toho ptáka? To je místní posel. Zná každý živý organismus na ostrově. Všem nosí zprávy o tom, co se zrovna děje v okolí. Nikde jinde takový pták nežije, nikde jinde jeho řeči nerozumějí,“ vypráví jeden z mužů. Na hlavě má čelovku, z níž vychází modré světlo. Ostatní mu proto pro dnešní noc přezdívají Bůh modrého světla.
Čas pohřbili pod třpytící se písek. Běžné lidské potřeby jsou důvodem k výsměchu. Není potřeba cokoliv jiného než se obejmout a zpívat spolu se hvězdami. Když si dala jedna z dívek svůj trip před pár lety, za nevhodných podmínek, poprvé, odcizila se od svého tehdejšího partnera. Teď levituje nad tím neuvěřitelně dokonalým dějstvím, pozoruje Boha modrého světla a cítí, jak se zamilovává.
Krotké kočky na tripu
Příběh mé kamarádky by se zřejmě byl odehrál úplně jinak, kdyby 19. duben 1943 nevstoupil do dějin jako „Bicycle day“, tedy „Cyklistický den“. Tehdy chemik Albert Hofmann poprvé úmyslně požil dvacátý pátý derivát kyseliny lysergové, načež se s nastupujícím vnitřním neklidem vydal z práce domů na kole. Jízda to byla věru spanilá. Plná závratí a vjemů jak ze zakřivených zrcadel.
„Každý pokus ukončit odcizování se vnějšímu světu a rozpouštění vlastního ega se zdál být zbytečnou námahou. Napadl mě démon a přivlastnil si mé tělo, mou mysl, mou duši. Svazoval mě strach, že zešílím,“ popsal Hofmann, jak se cítil, když dorazil domů. Bál se, že umírá.
Mimozemské hře barev a tvarů ale postupně přivykl a začal si ji užívat. Hororovou úzkost vystřídal pocit štěstí a vděku. „Svět byl jako znovustvořený. Mé smysly vibrovaly ve stadiu nejvyšší citlivosti,“ vyprávěl Hofmann. Předcházející hrůzu v hlavě zřejmě zapříčinilo i to, že účinky navozující stav oproštění od reality neočekával. Snad už tehdy si uvědomil, jak moc je pro bezpečný trip důležité nacházet se v příjemném prostředí, s myslí klidnou a připravenou. A že i špatný trip může ve výsledku sehrát důležitou roli.
Ale podle mě v mnoha případech jde o vyhánění čerta ďáblem. Těžko říct, zda je vůbec možné přijmout lék, který jednomu nebo dvěma lidem z dvaceti uškodí.
Jednoduchá řešení zkrátka neexistují, ani v léčbě člověka, ani v léčbě společnosti.
Ale pokud to začne pravidelně brát zdravý člověk, sežere ho zaživa.
A chtěl bych autorku článku (nebo její kamarádku?) varovat --- v životě můžete udělat jen málo hloupějších věcí, než se zamilovat na drogách.........
Stanislav Grof žádné morální ani jiné zábrany ve experimentování s megadávkami LSD neměl, značná svoboda, kterou v tom měl byla dána jeho blízkým vztahem k vládnoucím silám KSČ a STB. Je to hodně temná postava naší psychiatrie, pacienty a zejména pacientky zneužíval i jinými způsoby, reklamu si ovšem uměl dělat vždy.
Řekl bych, že LSD jako terapie patří mezi šokové metody podobně jako elektrokonvulzivní terapie (elektrošoky). Uvede organismus do chaosu, čímž se můžou nějaké nežádoucí fixace a stereotypy uvolnit a třeba se systém setřepe do nějakého lepšího tvaru. Nebo také ne.
Drogy ano.
Dobrodružství nemůže mít bezpečnostní záruky, kdežto v medicíně platí " primum non nocere". Pokud neděláte experimenty na sobě, ale na jiných lidech, tak jsou limity a předběžná opatrnost zcela na místě.
"Únor 1948 a naše umění hledat zkratku, nezrát a nevidět"
http://denikreferendum.cz/clanek/27125-unor-1948-a-nase-umeni-hledat-zkratku-nezrat-a-nevidet , ve kterém vyjadřuje názor, že Únor 1948 měl být jakousi zkratkou k hledání lepšího světa, které bylo příliš zdlouhavé a namáhavé ("Komunismus se tvářil, že umí zrušit důvod namáhavého a nikdy nekončícího demokratického klání. Oproti politice reprezentované předválečným konceptem Edvarda Beneše komunismus nabízel zkratku").
No a drogy jsou taky jakousi zkratkou, i když v trochu jiném smyslu. Zatímco Únor byl pokusem některých lidí rychle si přizpůsobit celý ten hmotný svět okolo, aby se jim v něm konečně lépe žilo, drogy jsou pokusem dosáhnout blaženosti Božího království, také zkratkou - teď hned (však ten hmotný svět, včetně těla, beztak nejsou tak důležité).
A ono by snad svým způsobem bylo možno říci, že všechno špatné na tomto světě pramení právě z takovýchto "zkratek". Tedy z neustálé snahy člověka nedat životu (a jeho pravdě) to co jeho jest (to totiž vždycky stojí velkou námahu) - nýbrž nalézt si nějakou tu zkratku, s jejíž pomocí se ta námaha může ušetřit, a kde je možno hned sklízet sladké plody bez vlastní práce.
Jenže - v životě se takovéto "zkratky" nakonec vždycky zcela spolehlivě vymstí. Život není možno oklamat; alespoň ne natrvalo.