Než se zbortí Šatovka

Pokud se nám povede rozvinout diskusi o squattingu bez zbytečné hysterie a jinak než jen prostřednictvím policejních zásahů a soudních stání, může to být přínosné pro všechny zúčastněné.

Soud se squatterskou skupinou Resurp Crew, která v první polovině února obsadila na několik dní a nocí usedlost Šatovka v Šáreckém údolí u Prahy, je po několika stáních prozatím u konce. Rozsudek trestající všech devět aktivistů zhruba šestitisícovou pokutou a padesáti hodinami veřejně prospěšných prací je nepravomocný a všichni odsouzení se proti němu odvolali k vyšší instanci.

I když to celé zní jako známý scénář, který jsme viděli mnohokrát, v případě Resurp Crew došlo k významnému právnímu posunu. Rozsudek totiž zazněl oproti dřívějším procesům se squattery, končícími zpravidla pokutami za přestupky, ve věci trestného činu – konkrétně neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru – byť u spodní hranice možné trestní sazby. I to je důvod, proč by se debata o squattingu v českém prostředí konečně mohla dát do pohybu.

27750759_903976976448160_1550534916465234966_nNarozdíl od svých předchůdců skončili jako pachatelé trestného činu. Foto FB AFA

O tom, že taková debata probíhá, se sice mluví pokaždé, když téma vystoupá na zpravodajských titulcích do obecného povědomí, zjevně se ale nikam neposouvá. A to nejen krátkodobě, ale v podstatě po celou dobu od začátku devadesátých let, co politický squatting v České republice existuje.

U soudu se nedá diskutovat
Je tomu tak z řady důvodů. Squatting jednak coby téma autonomní levice pronásleduje pověstný přízrak komunismu, na který je Česká republika poměrně citlivá, ale hlavně neprobíhá reálný dialog. To, že se o užívání prázdných nemovitostí nemluví, pokud skupina squatterů zrovna nesedí na nějaké pražské střeše obležená policií, případně pokud na squat neútočí neonacistické bojůvky jako v případě žižkovské Kliniky, je neprůstřelná překážka.

Jediná komunikace, která probíhá, když se rozběhne ona posloupnost od obsazení domu až po vyklizení, je spíše několika souběžnými monology. Jeden vede vlastník obsazeného objektu (a nezáleží ani moc na tom, jestli jde o stát, či spekulanta s nemovitostmi) a policie, ten druhý squatteři a jejich příznivci. A ať už jsou argumenty jakékoli, zpravidla končí u soudu, kterému jsou argumenty jaksi přirozeně lhostejné.

Světlou výjimkou je zmíněné Autonomní sociální centrum Klinika, kterému se na poměry posledních zhruba patnácti let podařilo nejen překvapivě dlouho udržet i přes nejrůznější protivenství, ale také se naprosto neobvykle bavit s onou většinou, jíž by squatting jinak byl poměrně ukradený. To, že se v případu Kliniky do hry dostali politici, a dokonce i osobnosti naprosto apolitické, jako zaměstnanci Ústavu patologické fyziologie 1. Lékařské fakulty Karlovy univerzity či herec Arnošt Goldflam, je přesně příkladem takové diskuse, kterou squatting může potřebovat.

Jen škoda, že jakmile se věci zamotaly a za vydatného přispění dezinformací začalo být prakticky nemožné dění kolem Kliniky do detailu sledovat, věci se vrátily do obvyklých kolejí a opět to vypadá, že po těch několika letech nabitých událostmi vše skončí rozhodnutím Nejvyššího soudu. A vše se může opakovat opět od začátku. U soudu se totiž politická debata vést nedá.

Proč se o tom potřebujeme bavit
Důvodů, proč se o squattingu bavit, je přitom celá řada. I když si odmyslíme neskonale houževnatou aktivitu řady squatterských kolektivů, které se stále znovu snaží téma obsazování neužívaných objektů otevírat, zbude nám jich požehnaně.

Když zůstaneme u Prahy, kde se ostatně většina veřejných squatterských akcí odehrává, je prakticky nemožné si nevšimnout stále rostoucí bytové krize vyvolané mimo jiné spekulacemi s nemovitostmi a kontrastujícího množství prázdných a chátrajících budov. To společně s postupující komercializací veřejného prostoru otevírá přesně ony otázky práva obyvatel na utváření města, o kterých mluví squatteři a autonomní levice.

To samozřejmě neznamená, že musíme houfně začít zabírat prázdné domy – ostatně, ono je s tím mnohem víc práce a nepohodlí, než si lidé často myslí. Ale pustit se do upřímné diskuse, která by nebyla od začátku udávaná protilevicovým sentimentem a myšlením v rámci zjevně nefunkčního mantinelu toho, že vlastnictví městského prostoru je zcela neomezená záležitost, nám může otevřít nové pohledy na možnosti, jak aktuální problémy měst řešit.

Že nám to nic vážného neudělá, ostatně dokazují i – bohužel aktuálně nepočetné – příklady ze zahraničí. Tam právní ukotvení možnosti užívat evidentně nechtěné nemovitosti nevedlo k tomu, že by zběsilé hordy squatterů lidem obsazovaly byty, jak se rádi hrozí neokonzervativci, ale naopak k rozvinutí zajímavých komunitních projektů, které mohou být zaměřené i na řadu jiných věcí, než je „jen“ bydlení.

Pokud se nám povede postavit se ke squattingu bez zbytečné hysterie a jinak než jen prostřednictvím policejních zásahů a soudních stání, může to být přínosné pro všechny zúčastněné. V opačném případě nás v budoucnu čekají jen další smutné scénáře obsazování a vyklízení neužívaných domů, které, zatímco se soudy dlouze snaží vymyslet rozsudky pro squattery, aniž by k tomu měly adekvátní právní normy, se pomalu mění v suť.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.