Chci přispět X

Francie: Le Penová zkouší lifting své strany

Národní fronta má za sebou kongres, na němž Marine Le Penová navrhla stranu přejmenovat. Smyslem bylo zachránit samu sebe po volební prohře, stvrdit rozchod se svým otcem, odříznout se od marginální minulosti a zkusit oslovit širší voličstvo.

Před necelým rokem probíhaly ve Francii prezidentské volby. Někteří komentátoři nás strašili, že v čele státu by mohla stanout Marine Le Penová, vůdkyně ultrapravicové Národní fronty. Dostala se do druhého kola a alarmy bily na poplach. Měla už plány, jak vyvede Francii z EU, jak doma zruší euro, jak bude deportovat cizince a všude zavede přednost pro rodilé Francouze.

Přišla osudová chvíle, televizní duel dvou finálních kandidátů, který většinou rozhodne o vítězi. Ve Francii se organizuje jeden, přenášený všemi hlavními stanicemi, nikoli nejasná nestrukturovaná přehršel, jak jsme toho byli nedávno svědky u nás. Kandidát Macron před zraky milionů diváků odhalil nepřipravenost Le Penové převzít eventuální zodpovědnost za stát, její neznalost ekonomiky, financí, zahraniční politiky, nedostatek manažerských schopností.

I většina jejích příznivců došla k názoru, že její výkon byl slabý a že propadla. Pohořela svojí agresivní rétorikou domovnice, která nepoužívá argumenty, ale šermuje ideologickými floskulemi. Nepochopila, že pro většinu Francouzů je přináležitost k EU a k její měně něčím přirozeným, čeho se nechtějí zbavit. Zamotala se do vývodů o tom, že doma se bude platit franky a vůči zahraničí nějak eurem. Ostudným způsobem ji tenkrát u nás podpořil Klaus a z Moskvy Putin. Ten přímo finančně, snad několika miliony eur. O jiném evropském politikovi to není známo.

Výsledkem byla prohra Le Penové a rozladění uvnitř jejího tábora. O dva měsíce později se konaly parlamentní volby, její Národní fronta z nich vyšla jako okrajová síla: osm poslanců v parlamentu, který má 577 křesel. Nestačilo to ani na parlamentní klub. A to měla tahle strana těsně před volbami ambici hrát roli hlavní opoziční síly vůči Macronovi.

Vyměnit Le Penovou, změnit kurs?
Mezi členy Národní fronty přišlo roztrpčení, nastala hodina pravdy. Jak a s kým dál? Vyměnit dosavadní předsedkyni? Změnit kurz? Volby ukázaly, že Národní fronta narazila na strop, přes který se nedostane. Od té doby ale žádnou hlubší sebereflexí neprošla, víc prostoru zabraly rodinné boje uvnitř klanu Le Penových než politická analýza neúspěchu. Tu měl dodat až kongres o víkendu 10.–11. března.

ImageMnozí by stranu viděli rádi jako méně extrémní a více otevřenou širším koalicím, ultrakonzervativní ideolog Bannon je však symbolem pravého opaku. Foto FB

Marine Le Penová dělala za šest let svého vládnutí v čele strany všechno pro to, aby ji vyvedla z politické karantény a zbavila ji image kontestujícího psíka štěkajícího na putující karavanu. Vsadila na svoji tehdejší pravou ruku Floriana Philippota. Člověka, který nezapadal do tradičního image krajní pravice, měl vzdělání, dokonce vysokou školu státní administrativy ENA, a nové nápady. Své nové strategii říkali oddémonizování strany. To zahrnovalo mimo jiné politickou otcovraždu – vyloučení jejího otce zakladatele ze strany, zbavení ho titulu čestného předsedy. I za cenu toho, že rodinné hádky a podrazy se dostávaly pravidelně na veřejnost, měly soudní dohru a část straníků i voličů důkladně mátly.

Philippotova strategie znamenala změnit tvář (nikoli podstatu) strany tak, aby se stala přijatelnější pro širší voličstvo a aby měla šanci dostat se k reálné moci, uzavřít aliance, vyhrát volby. Navrhoval udělat tečku za minulostí strany spojenou s různými podporovateli nacismu, popírači holocaustu, antisemity, protidegaullovskými konspirátory ještě z dob alžírské války, s nimiž léta pracoval zakladatel Jean-Marie Le Pen. Ten je pro většinu Francouzů absolutně nepřijatelný třeba svým výrokem, že vyvraždění Židů bylo jen malou epizodou druhé války. Tradiční antisemitskou a antiimigrační, krajně pravicovou rétoriku chtěl Philippot přeorientovat na antievropskou a antiglobalizační: za problémy Francouzů může globalizace, EU a euro, Francie patří Francouzům.

Se jménem Le Pen v čele a s názvem Národní fronta se mu to ale nepovedlo. Loňské volby stranu opět vykázaly do tradiční role okrajové protestní síly, která nemá na chod země vliv a s níž nikdo nevyjednává.

Le Pen a Národní fronta jedno jsou
Philippot po volebním neúspěchu bouchl dveřmi a založil si svoji vzdorostranu Vlastenci (Les Patriotes). Zatím o ní není vůbec slyšet. Předsedkyni strany také opustila dočasným odchodem do soukromí velká naděje zakladatele Jeana-Marie, jeho vnučka Marion Maréchal-Le Pen. Dnes devětadvacetiletá Marion se už v roce 2012 dostala do parlamentu a ve straně si získala popularitu. Mladičká tvář a velmi tvrdé krajní postoje, zastánkyně aliancí s dalšími pravicovými stranami. Byla mimo jiné členkou parlamentní skupiny přátelství Francie-Rusko a podporovala Putina (podobně jako její teta v čele strany a jako většina krajně pravicových představitelů ve Francii). Byla pro dodání dvou vojenských fregat Rusku, které zatrhl tehdejší prezident Hollande, proti sankcím po ruské okupaci Krymu.

Národní fronta je snad nejznámější krajně pravicovou formací Evropy. Existuje od roku 1972, po desetiletí fungovala jako uzavřený klub, jako obležená tvrz. Po celou dobu byla stranou jednoho muže, jedné rodiny, jednoho jména: Le Pen. Jemu a pouze jemu strana po desetiletí vděčila za svoji viditelnost, to její zakladatel Jean-Marie Le Pen několikrát výrazně uspěl v prezidentských volbách, když ve volbách parlamentních strana dosahovala jen pár procent.

Nikoho by nenapadlo, že by toto jméno mohlo nahradit jiné. Komu také zakladatel strany předal její vedení v roce 2011? Své dceři Marine. Jejich jméno bylo identitou strany a naopak. Vůbec celá strana je organizovaná jako rodinný klan, v jejím vedení je i partner předsedkyně, širší příbuzenstvo, donedávna i zmíněná zakladatelova vnučka Marion.

Sjednocení místo fronty
Když ne vyměnit předsedkyni, možná může být řešením změnit jméno strany. A dát jí trochu podobu opravdové strany s novými stanovami, nějakým širším vedoucím orgánem, horizontální strukturou, trochou vnitřní debaty, aby nebyla jen stranou jednoho vůdce. O to se pokusila Marine Le Penová na kongresu druhý březnový víkend, ohlašovaném jako obnovitelský.

Žádná zvláštní analýza volební prohry se tam nekonala, neanalyzoval se odchod nedávného hlavního stratéga Philippota ani vztah s jeho novou stranou, která je pochopitelně nejbližší konkurencí. Žádný náznak otevřenosti vůči jiným subjektům. Le Penová tam navrhla stanovy, které předpokládají vznik nového orgánu Národního byra. Sto členů si do něj zvolí straníci a dvacet si jmenuje přímo ona (zvláštní představa o demokracii).

Hlavním mediálním tahákem kongresu byl návrh změny jména. Z Národní fronty na Národní sjednocení, Rassemblement national. Ponechat „národní“ jako výraz kontinuity a opustit „frontu“, která se pojí s bojem a s útočností. „Frontu“ kdysi zavedl otec Le Pen, identifikující se s rolí marginálního rebela a provokatéra, pronášejícího nehorázná tvrzení a útočícího na celý politický systém. Mnoho umírněnějších ale odrazovala.

Ve světle své nové strategie, jak zbavit stranu odéru nepřijatelnosti a učinit ji akceptovatelnou pro koalice s jinými silami, přišla teď jeho dcera se „sjednocením“. Zahrnuje v sobě širší záběr, otevřenost. „Sjednocení“ (rassemblement) je v politickém jazyku Francie často užívaným slovem, každý politik, který chce mít úspěch uvnitř své formace i ve společnosti, se snaží získat si nálepku sjednocovatele. Ten má pozitivní konotaci, dává šanci na úspěch, rozdělovatel a vylučovatel bývá odsouzen k nezdaru.

Manévr Le Penové ovšem narazil hned na začátku a jako tomu bylo už mnohokrát v historii politických kroků Le Penových, nabral příchuť skandálu a možného soudního procesu. Proti se postavil ostře především její otec, přejmenování strany nazval „politickou vraždou“. Pochopil, že změna názvu znamená konec jeho éry, odstřižení od názorů, s jakými stranu v roce 1972 zakládal. A uvnitř strany je stále mnohými vnímán jako její pilíř. Nový název byl předběžně testován dotazníkem mezi členy, pro změnu názvu se vyslovilo 52 procent. Naostro teď o ní budou hlasovat korespondenčně.

Jen se nový název objevil, už se ozval člověk s tvrzením, že „Rassemblement national“ je název jeho malé strany, který má navíc registrován a který Le Penové nepřenechá. Následující den ho popřel někdo jiný s tím, že registraci má on a že byla řádně převedena. Spor může mít soudní dohru. Nový název se navíc v politickém životě Francie už několikrát objevil, mimo jiné ve 40. letech u kolaborantské strany. A to není zrovna reference, na kterou by chtěla Le Penová novým názvem poukázat. Není také ani vlastně nový, v minulosti jej dvakrát použil otec Jean-Marie Le Pen pro svoji volební kandidátku.

Změna pouze marketingová
Po kongresu se nezdá, že by se něco výrazně změnilo. Spíš bylo třeba všechno změnit, aby vše zůstalo při starém. Marine Le Penová tu uhrála své přežití, byla opět zvolena do čela (jednomyslně, neměla protikandidáta). Do nového Národního byra dostal nejvíc hlasů její druh Louis Aliot, vedení tedy zůstane v rodině.

Stará strana pod novým názvem a se starou předsedkyní nevypadá, že by měla naději vyšvihnout se mezi síly, které se podílejí ve Francii na moci. To by muselo jít o hlubší změnu než jen o marketingovou operaci s novým názvem. Le Penová se ve svém projevu přihlásila ke všem starým principům Národní fronty: bezpečnost, ochranářství, národní preference, Evropa národů, přidala ochranu malých firem před velkými a národních proti mezinárodním. A útok proti „elitám“, francouzským i evropským, proti globalizaci, a samozřejmě proti Macronovi.

Překvapením pro účastníky i pro média bylo pozvání nedávného Trumpova poradce, ultrakonzervativního ideologa Steva Bannona, který projížděl Evropou. To, že jediným hostem kongresu byl Američan, působilo na některé zastánce Francie Francouzům jako nepříjemné překvapení. Stejně tak působilo, i když z opačných důvodů, zase na ty, kdo by rádi stranu viděli méně extrémní a víc otevřenou širším koalicím: Bannon je symbolem přesného opaku.

Na konci kongresu stačil jeden parlamentní asistent Le Penové v baru, kde účastníci slavili, urazit rasistickými nadávkami „Ty zas….nej negře“ vyhazovače, což mělo dohru na policii a pozastavení členství ve straně. I s novým názvem tedy zůstává chování stejné.

Podhoubí extrémní strany zůstává
Všechny slabiny kongresu ale neznamenají, že Národní fronta nemá své přívržence a potenciální ohlas. A že ve Francii nejsou lidé, a není jich málo, kteří jsou vyplašeni partami mládeže, která z nedostatku něčeho lepšího terorizuje obyvatele sídlištních bloků, zapaluje auta a jako členové gangů organizuje obchod s drogami. Lidé, kteří se bojí stále přítomnějších projevů islámu a jeho nároků. Kterým se vůbec nelíbí, že se ve Francii zavírají firmy a továrny, které jejich majitelé obratem otevřou v Polsku, na Slovensku a jinde na východě, kde je levnější pracovní síla. To vše ve jménu EU a volného pohybu kapitálu a pracovních sil. Toho, co považujeme my za chvályhodné a co bere lidem ve Francii práci.

V Evropě se těchto témat stále víc chápe krajní pravice a má s nimi úspěch. Není to ale nevyhnutelné. Macron ukázal čítankovým příkladem, že se k nim lze postavit tak, aby bylo možné vzít silám, které budují svůj úspěch na rozdmýchávání nenávisti, na odmítání druhých, na vytváření obrazu nepřítele a obležené tvrze, vítr z plachet.

Čeští demokratičtí politici by měli Macrona více analyzovat. Protože síly typu Le Penové tu máme také, nedávno si ji dokonce pozvaly na svoji konferenci na pražském sídlišti. Proti jejímu příjezdu přišly protestovat stovky lidí, mohly jich být ale tisíce. Už jen proto, že tahle síla dnes v České republice vystupuje, ač dostala jen deset procent, jako jedna z hlavních, která má rozhodovat o bytí a nebytí vlády. A jejíhož předsedu viděl celý národ stát po boku prezidenta v prvních minutách při projevu po zvolení do čela státu.

Poznámka k novému názvu strany: V prvních českých zprávách z kongresu Národní fronty se objevil pro nový název termín „Národní sdružení“, „sjednocení“ ale lépe odráží francouzský originál. Le Penové jde také o to sjednotit různé pravicové síly, nikoli je sdružovat. V češtině se slovo sdružení pojí s termínem „občanské sdružení“, čili volné uskupení menšího počtu osob, a to není případ francouzské strany. Také pro překlady názvů nejrůznějších stran v minulosti se v češtině používalo spíš „sjednocení než „sdružení“.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.