Před necelým rokem probíhaly ve Francii prezidentské volby. Někteří komentátoři nás strašili, že v čele státu by mohla stanout Marine Le Penová, vůdkyně ultrapravicové Národní fronty. Dostala se do druhého kola a alarmy bily na poplach. Měla už plány, jak vyvede Francii z EU, jak doma zruší euro, jak bude deportovat cizince a všude zavede přednost pro rodilé Francouze.

Přišla osudová chvíle, televizní duel dvou finálních kandidátů, který většinou rozhodne o vítězi. Ve Francii se organizuje jeden, přenášený všemi hlavními stanicemi, nikoli nejasná nestrukturovaná přehršel, jak jsme toho byli nedávno svědky u nás. Kandidát Macron před zraky milionů diváků odhalil nepřipravenost Le Penové převzít eventuální zodpovědnost za stát, její neznalost ekonomiky, financí, zahraniční politiky, nedostatek manažerských schopností.

I většina jejích příznivců došla k názoru, že její výkon byl slabý a že propadla. Pohořela svojí agresivní rétorikou domovnice, která nepoužívá argumenty, ale šermuje ideologickými floskulemi. Nepochopila, že pro většinu Francouzů je přináležitost k EU a k její měně něčím přirozeným, čeho se nechtějí zbavit. Zamotala se do vývodů o tom, že doma se bude platit franky a vůči zahraničí nějak eurem. Ostudným způsobem ji tenkrát u nás podpořil Klaus a z Moskvy Putin. Ten přímo finančně, snad několika miliony eur. O jiném evropském politikovi to není známo.

Výsledkem byla prohra Le Penové a rozladění uvnitř jejího tábora. O dva měsíce později se konaly parlamentní volby, její Národní fronta z nich vyšla jako okrajová síla: osm poslanců v parlamentu, který má 577 křesel. Nestačilo to ani na parlamentní klub. A to měla tahle strana těsně před volbami ambici hrát roli hlavní opoziční síly vůči Macronovi.

Vyměnit Le Penovou, změnit kurs?

Mezi členy Národní fronty přišlo roztrpčení, nastala hodina pravdy. Jak a s kým dál? Vyměnit dosavadní předsedkyni? Změnit kurz? Volby ukázaly, že Národní fronta narazila na strop, přes který se nedostane. Od té doby ale žádnou hlubší sebereflexí neprošla, víc prostoru zabraly rodinné boje uvnitř klanu Le Penových než politická analýza neúspěchu. Tu měl dodat až kongres o víkendu 10.—11. března.

Marine Le Penová dělala za šest let svého vládnutí v čele strany všechno pro to, aby ji vyvedla z politické karantény a zbavila ji image kontestujícího psíka štěkajícího na putující karavanu. Vsadila na svoji tehdejší pravou ruku Floriana Philippota. Člověka, který nezapadal do tradičního image krajní pravice, měl vzdělání, dokonce vysokou školu státní administrativy ENA, a nové nápady. Své nové strategii říkali oddémonizování strany. To zahrnovalo mimo jiné politickou otcovraždu — vyloučení jejího otce zakladatele ze strany, zbavení ho titulu čestného předsedy. I za cenu toho, že rodinné hádky a podrazy se dostávaly pravidelně na veřejnost, měly soudní dohru a část straníků i voličů důkladně mátly.

Philippotova strategie znamenala změnit tvář (nikoli podstatu) strany tak, aby se stala přijatelnější pro širší voličstvo a aby měla šanci dostat se k reálné moci, uzavřít aliance, vyhrát volby. Navrhoval udělat tečku za minulostí strany spojenou s různými podporovateli nacismu, popírači holocaustu, antisemity, protidegaullovskými konspirátory ještě z dob alžírské války, s nimiž léta pracoval zakladatel Jean-Marie Le Pen. Ten je pro většinu Francouzů absolutně nepřijatelný třeba svým výrokem, že vyvraždění Židů bylo jen malou epizodou druhé války. Tradiční antisemitskou a antiimigrační, krajně pravicovou rétoriku chtěl Philippot přeorientovat na antievropskou a antiglobalizační: za problémy Francouzů může globalizace, EU a euro, Francie patří Francouzům.