Proč světoví představitelé podporují brutální útok na kurdský Afrín?

Islamisté s podporou turecké armády útočí na region Afrín. Na rozdíl od podobné situace před třemi lety v syrském městě Kobaní jsou ale dnes světové mocnosti na straně agresora.

Před třemi lety celý svět sledoval skupiny obětavých bojovníků a bojovnic ze syrského města Kobaní. Většina z nich byla vyzbrojena jen kalašnikovy a s nimi odrazili mohutnou armádu islamistů vyzbrojenou tanky, děly a násobnou logistickou převahou. Obránci města trvali na tom, že jednají jménem revoluční feministické demokracie. Ze stejného důvodu islamisté přísahali, že je vymažou z povrchu zemského. Když obránci Kobaní zvítězili, bylo jejich vítězství oslavováno po celém světě jako jasný střet mezi dobrem a zlem moderních dějin.

Dnes se odehrává to samé. Avšak s tím rozdílem, že světové mocnosti jsou na straně agresora. Při tomto bizarním obratu se agresorům podařilo přesvědčit klíčové světové představitele a tvůrce veřejného mínění, že občané Kobaní jsou „teroristé“, protože vyznávají radikální podobu ekologie, demokracie a ženských práv.

Řeč je o regionu Afrín, který brání ty samé YPG a YPJ (Lidové a Ženské ochranné sbory), které bránily Kobaní a které byly jako jediné v Sýrii ochotné pustit se přímo do nitra Islámského státu a přijít o tisíce bojovníků při dobývání hlavního města islamistů Rakka.

3640V Afrínu se za poslední roky téměř zdvojnásobil počet obyvatel. Oblast přijala statisíce převážně arabských uprchlíků. Repro DR

Afrín, izolovaný kousek míru a soudnosti v syrské občanské válce, známý pouze pro své krásné hory a olivové háje, téměř zdvojnásobil počet svých obyvatel, když zde mezi většinovým kurdským obyvatelstvem našly útočiště statisíce převážně arabských uprchlíků. Jeho obyvatelé zároveň využili míru a stability, aby rozvinuli demokratické principy, které panují ve většině kurdských oblastí severní Sýrie, známých jako Rojava. Místní rozhodování bylo přeneseno na sousedská shromáždění, na kterých se může podílet každý; další části Rojavy trvají na genderové paritě, přičemž každý úřad má svého spolupředsedu či spolupředsedkyni. V Afrínu vedou ženy dvě třetiny veřejných úřadů.

Dnes je tento demokratický experiment cílem naprosto nevyprovokovaného útoku islamistických milicí, včetně ISIS, veteránů Al-Kájdy a členů tureckých jednotek smrti, jako jsou známí Šedí vlci, za podpory tanků, letounů F16 a útočných vrtulníků turecké armády. Tato nová síla je neochvějně připravena, stejně jako předtím ISIS, porušit všechny standardy chování, napadat vesničany napalmem, útočit na přehrady a dokonce – opět stejně jako ISIS – vyhazovat do povětří nenahraditelné archeologické památky.

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan oznámil, že „naším cílem je předat Afrín jeho právoplatným vlastníkům,“ čímž jen lehce skrýval varování, že na řadu přijde etnické vyčištění regionu od jeho kurdských obyvatel. Dnes také přišla zpráva, že turecká armáda napadla konvoj, který do Afrínu vezl jídlo a léky.

Je pozoruhodné, že YPG a YPJ dosud útočníky zadržují. Nicméně se tak děje bez jediného slova byť jen morální podpory ze strany některé ze světových mocností. Dokonce i Spojené státy, jejichž vojenská přítomnost zabránila Turecku vpadnout na ta území na východě, kde YPG a YPJ stále bojují s ISIS, odmítly na pomoc Afrínu hnout prstem. Britský ministr zahraničí Boris Johnson zašel dokonce tak daleko, že tvrdil, že „Turecko má právo chtít ochránit své hranice“ – se stejnou logikou by nesměl nic namítat proti tomu, aby Francie obsadila Dover.

Výsledek je opravdu neuvěřitelný. Západní představitelé, kteří pravidelně vytýkají režimům na Blízkém východě nedostatek demokratických a ženských práv, i třeba takový G. W. Bush, jenž použil kritiku Tálibánu jako zástěrku pro vojenskou invazi, se zřejmě rozhodli, že zajít příliš daleko jiným směrem je dostatečná záminka pro útok.

Musíme se vrátit zpět do 90. let 20. století, abychom pochopili, co se děje. Tehdy vedlo Turecko občanskou válku s vojenským křídlem Kurdské strany pracujících (PKK), tehdy marxisticko-leninské organizace, která žádala samostatný kurdský stát. Zda byla někdy PKK teroristickou organizací v tom smyslu, že by třeba kladla bomby na tržiště, je věc sporná, ale není pochyb, že partyzánská válka byla krvavý podnik a strašné věci se děly na obou stranách. S příchodem nového tisíciletí opustila PKK volání po samostatném státu. Vyhlásila jednostranné příměří a začala požadovat mírová jednání, která měla vést k dohodě o regionální autonomii Kurdů i rozsáhlé demokratizaci turecké společnosti.

Tato přeměna zasáhla kurdské hnutí za svobodu napříč celým Blízkým východem. Ti, kteří se nechali inspirovat uvězněným vůdcem hnutí Abduláhem Öcalanem, začali volat po radikální decentralizaci moci a po odporu k etnickému nacionalismu všeho druhu. Turecká vláda odpověděla zvýšeným tlakem na to, aby byla PKK označena za „teroristickou organizaci“ (což předtím nebyla). V roce 2001 dosáhla svého a PKK se ocitla na seznamu teroristických organizace EU, Spojených států a OSN.

Žádné jiné takové rozhodnutí nikdy nenapáchalo tolik škody, pokud jde o vyhlídky na mír. Umožnilo turecké vládě pozatýkat tisíce aktivistů, novinářů, zvolených kurdských představitelů, dokonce vedení druhé největší opoziční strany v zemi – to vše na základě obvinění ze sympatií k terorismu a za téměř úplného mlčení Evropy a USA. Turecko má ve vězení nejvíce novinářů na světě.

Ono označení vytvořilo situaci orwellovského šílenství umožňujícího Turecku nalít miliony do západních PR agentur a špinit každého, kdo vyzývá k větším a rozsáhlejším občanským právům, jako „teroristu“. A to nejabsurdnější nakonec. Umožňuje to světovým vládám mlčky sedět, zatímco Turecko zahajuje nevyprovokovaný útok na jeden z mála zbývajících poklidných koutů Sýrie – a to i přesto, že jediným spojením místních lidí s PKK je nadšení pro filosofii jejich uvězněného představitele Öcalana. Nedá se popřít to, co turečtí propagandisté donekonečna zdůrazňují – že Öcalanovy portréty a knihy jsou zde běžné. Ironií ovšem je, že to, co ona filosofie obsahuje, je víra v přímou demokracii, ekologii a radikální verzi zrovnoprávnění žen.

Náboženští extremisté, kteří obklopují současnou tureckou vládu, vědí velice dobře, že Rojava je neohrožuje vojensky. Nebezpečí vidí v tom, že ukazuje alternativní vizi, jak by mohl život v tomto regionu vypadat. Především se domnívají, že je potřeba vyslat jasnou zprávu všem ženám na Blízkém východě, že pokud se postaví za svá práva, třeba i se zbraní v ruce, budou velmi pravděpodobně zmrzačeny a zabity a žádná z mocností nebude nic namítat. Pro tuto strategii existuje jméno. Je to terorismus – vypočítavá snaha působit strach. Otázkou je, proč zbytek světa spolupracuje.

Článek Why are world leaders backing this brutal attack against Kurdish Afrin? vyšel původně v The Guardian. Z angličtiny přeložil Vojtěch Roček.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 12.Března 2018, 14:24:25

Upřímně řečeno, není mi naprosto nic známo, že by v daném konfliktu "světové mocnosti byly na straně agresora". Naopak, Erdogan zrovna v těchto dnech z tribuny běsnil, že NATO prý nechává Turecko na holičkách!!

Svět prostě nemá žádnou reálnou možnost, jak v daném konfliktu něco zásadně ovlivnit.

Id_foto

Bohuslav Vorel - Valy u Přelouče

Humor proti humoru Středa, 14.Března 2018, 20:03:48

Erdogan si dělá z NATO a Západu legraci.

Že svět či Západ nemá žádnou šanci s tím něco dělat. Pokud nechce dát do Afrínu dostatek protiletadlových střel, možná by pro začátek stačilo zvýšit podporu na propagandistické frontě. Už několik let dluží Západ otevřenou diskuzi na téma apoismus. Možná by Erdogana smích přešel. Proti takovémuto černému humoru je nutno bojovat podobnými zbraněmi. A na diskuze není třeba tanků a letadel.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.