Film Julia Ševčíka Jan Masaryk, loni ověnčený dvanácti Českými lvy, jsem shlédl až nyní, v předvečer 70. výročí jeho záhadami opředeného skonu. Film je určený asi hlavně českému obecenstvu, protože mytizace osudu syna prezidenta zakladatele je u nás stále populární. Pojednává o méně známém úseku jeho života z pohnutých časů obětování někdejšího Československa v Mnichově a použité historické dialogy ocení jen ten, kdo zná naše tehdejší dějiny. Historickými reáliemi nevybavený divák se možná v tomto filmu poněkud ztrácí.

Na podzim si také připomeneme 80. výročí historické mnichovské smlouvy. Film ovšem ukazuje Masarykovu osobnost z roku 1938 značně neuhlazeně — bujaré večírky ani sex Janu Masarykovi nebyly cizí. Svářela se v něm duše bohéma s povinností úředníka. Nevyrovnaný, psychicky labilní, plný protikladů. O některých Masarykových eskapádách psal už prvorepublikový bulvár. Osobnost bojující se skrytými démony představovala také příležitost pro herectví Karla Rodena. Přes tuto rámující osobnostní souvislost se film točí hlavně kolem politiky.

Vyprávění začíná tím, že se Masaryk bezprostředně po Mnichovu přesouvá do Ameriky, kde trpí hlubokými depresemi, že nezachránil zemi, kterou jeho otec založil. Studii osobnosti zklamaného Masaryka věnuje scénář hodně prostoru. Jeho pobyt v psychiatrické léčebně v New Jersey je ale smyšlenka. V USA v té době Masaryk mladší ve skutečnosti prováděl osvětu ve prospěch židovských uprchlíků. Filmová fikce tu zjevně sloužila jako berlička režijního záměru. Nešť.

↗

Osobnost bojující se skrytými démony představovala hereckou příležitost pro Karla Rodena. Foto ČSFD

Pak se film vrací do časů, které mnichovské zradě předcházely. Nevím, jaké poznatky komu přinesla filmová mapa piklů tehdejší doby. Já například nevím, do jaké míry odpovídá skutečnosti, že prezident Beneš si objednal u Francouzů a Britů ultimátum, aby měl alibi. Skutečně kalkuloval od začátku s tím, že v roce 1938 nebyla Británie na konflikt s Hitlerem připravená? Československá mobilizace pak měla být jen diplomatický trik, a ne vojenský tah. I kolem Mnichova a mnichovanství existují různé mýty.

Jako ledová sprcha musela působit schůzka Jana Masaryka jako českého velvyslance v Londýně s tehdejším britským premiérem Nevillem Chamberlainem. Tento zastánce appeasementu s německým diktátorem mu tvrdě sdělil, že dění v nějaké zemičce velikosti Skotska se britského impéria netýká a že je jen tatínkův mazánek. Také schůzka s francouzským diplomatem, ale i s Konrádem Henleinem naznačila, jak zoufale marná byla Masarykova snaha odvrátit blížící se prohru.

Ševčíkův film se tu vrací ke smyšlenému pobytu Masaryka v psychiatrické léčebně. Cestu z deprese mu nabízí sám proklínaný Beneš, který za ním přijíždí do Ameriky. Následuje už jen stručná ukázka toho, že Jan Masaryk nakonec přes vzájemné spory následoval Beneše jako blízký spolupracovník do jeho exilové činnosti. Jméno jeho otce, které jako svého druhu odkaz nesl a se kterým se vnitřně potýkal, prostě bylo politickou devizou. A za války se díky svým rozhlasovým projevům z Londýna na BBC stal u nás doma oblíbeným.

Zmínku o Masarykově roli v časech poválečné sovětizace země můžeme najít už jen v závěrečných titulcích filmu. Vnímal geopolitické danosti, v únoru 48 nepodpořil demisi ostatních ministrů, nakonec se přidal ke Gottwaldově obnově vlády a omítl emigrovat. Notorieta tohoto příběhu, který skončil tím, že ho o pár dní později našli mrtvého na dlažbě pod okny jeho bytu v Černínském paláci, by asi byla na samostatný film.

Jan Masaryk tehdy věřil, že střední Evropa je mostem mezi Východem a Západem, a současně věděl, že po mostech se někdy šlape. Jak dokládá Viktor Fischl ve svých Rozhovorech s Janem Masarykem, s lidovostí sobě vlastní si také posteskl: „Praotec Čech byl pěkný vůl, jak nás tady nechal mezi Německem a Ruskem, protože se mu nechtělo tlapat dál“. Taky poněkud netradiční vzpomínka v roce velkých výročí na výstředníka, jehož život měl velké i tragické momenty.