Chci přispět X

Zóon politikon a přímá demokracie

Jsou lidé kompetentní převzít zodpovědnost za politické rozhodování prostřednictvím přímé demokracie? Jaké podmínky je třeba naplnit, aby se člověk při volbě nechoval jako pudy zmítaný živočich?

O člověku jako bytosti politické uvažovali již starověcí autoři. U Aristotela lze nalézt pojem „zóon politikon“, živočich politický. Do protikladu k člověku staví divokou bestii, která nežije v žádné komuně, v obci (polis), neboť ji k soběstačnosti nepotřebuje. Zvíře žije ve svém koridoru organického bytí a nevnímá jiné významy skutečnosti, než které jsou dány jeho biosférou. Prostě žije. Člověk si vlastními silami hledá podmínky své existence v otevřeném horizontu různých významů. Včetně oblasti politiky, která je ryze nadorganickou skutečností.

Pro Aristotela byla obec nebo stát účelem a cílem lidského spolužití za účelem co nejlepšího života. Člověk potlačuje pudy bezprostředně spjaté se situací, odmítá je splnit jako nutnost, na rozdíl od zvířete, jehož akce se rodí z fyziologické reakce na jeho životní stav. Skutečný člověk nereaguje na podněty, ale cíleně jedná. Je bytostí projekčně zaměřenou, která chce svůj život řídit. Vládnout lidem v obci mohou osamělí tyrani, vybrané elity (oligarchie) nebo všichni svobodní občané (politeia).

Cuddeback2Již Aristoteles říkal, že člověk jen fyziologicky nereaguje, ale cíleně jedná. Repro DR

Přestože člověk není bytostí biologicky „specializovanou“, existuje i u něj souvztažnost s neurální aktivitou či pudovým vybavením. Je tedy člověk jako „zóon politikon“ v různých situacích spíše bytost rozumově jednající, nebo pod vrstvou rozumu číhá na svou příležitost bytost biosociální? František Koukolík se v knize „Zvíře politické“ (2012) snaží nahlédnout lidem do hlavy, co se jim tam v průběhu politického rozhodování děje, kam někdy mizí racionalita rozhodování. Tento neuropatolog je znám svými provokujícími esejemi.

Koukolíkova neuropolitika nabízí jiný pohled na otázku člověka jako politického zvířete. Věnuje se vlivu mozku na stádní chování, kdy se takzvaně motivované, emocemi zkreslené uvažování uplatňuje i při politickém rozhodování. Studie sledující mozkovou činnost při rozhodování funkční magnetickou rezonancí věnují větší pozornost záporným informacím. Zkoumají otázky, jakou míru nespravedlnosti lidé od svých mocných snesou, proč někteří lidé nedůvěřují těm, kteří rozhodují, jak působí lhaní.

Zajímavá je úvaha o politické sofistikaci občanů a o takzvané mechanické demokracii, ve které má stejnou váhu hlas plně informovaného jedince jako hlas člověka politicky pologramotného, který ani neví, čemu nebo komu hlas dává. Typicky koukolíkovská je poznámka o takzvané debilizaci, cíleném ničení pozitivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb kvůli snazšímu získání moci. Díky pokroku ve vyšetřování činnosti mozku se tyto otázky mění na vědecky testované skutečnosti.

Karel Čapek se svého času v knize „O věcech obecných čili zóon politikon“ (1932) ptal, zda Aristoteles tehdy v 4. století před naším letopočtem mínil, že člověk je zvíře, která dělá politiku, nebo člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře. Naráží tím na některé vlastnosti politického organizování pudu hromadnosti. Na vůdce, kteří jako monomaniaci jediné pravdy lákají na to, že rázem zavedou „ty pravé poměry“. Přitom předvádějí fanatické lpění na symbolech a zarputilé tahanice o abstraktní zásady, to, čemu se německy říká „Principienreiterei“.

O nezpůsobilosti lidí řídit uvážlivě své věci se dnes hodně debatuje v souvislosti s návrhem ústavního zákona o obecném referendu. Odpůrci zákona varují před nekompetentností manipulovaných mas. Samozřejmě že se lze ptát, co se lidem děje v hlavě, rozhodují-li se v nějaké složité otázce v rámci volebního cirkusu. Proč se někteří lidé opakovaně rozhodují proti svým nejlepším zájmům. Co se děje v hlavě lidí, kteří závidí, nenávidí, bojí se a hledají své štěstí často tak iracionálně? Mohou jim pomoci v rozhodování staré tradice?

V situaci, kdy se svět mění, je obracení se k tradicím ošidné. Zmiňovaný Čapek takovým tradicím, které neumí oslovit mladé a říci něco smysluplného k nové době, říká tradice senilní. O stranách, které umanutě rajtují na podobných historických principech, říká, že jsou pitomé jak církve. V přímé demokracii nám ani tradice, ani partaje nepomohou. Proto je takové rozhodování odrazem kvality občanství, odpovědností nás všech. To rozhodně není argumentem proti použití referenda. Pouze to znamená, že přímá demokracie není svatý grál, musíme se učit jí používat.

Co tedy udělat, aby se občan nezachoval jako pudy cloumané zvíře? Mocní ovlivňují pravidla a výkon demokracie – jak zastupitelské, tak přímé. Demokracie nezaručuje pravdu, dává jen průchod poměření postojů. Pokud lidé nedomyslí své zájmy, mohou si pak už jen zapět „tak už máme, co jsme chtěli“. Eliminovat chyby a manipulace mohou pravidla jen z části. Klíčové je rozdělení moci a informovanost veřejnosti. Pokud dnes krajní pravice „samurajsky“ bojuje za demokracii, je třeba připomenout, že oni ji nevymysleli, a o to důležitější je věnovat se pravidlům.

Zastupitelská a přímá demokracie jsou komplementy, nejde o vyšší a nižší formu. Oligarchicky může fungovat i přímá demokracie – v době bulvarizace médií a hybridizace sociálních sítí se možnost takové manipulace spíše rozšiřuje. Jak by dopadl plebiscit sudetských Němců v Masarykově republice, si lze jen představit. Možná by Hitler nepotřeboval Mnichov. Neznamená to, že by démos neměl dostat svou šanci. Jen to, že pravidla pro používání politiky jsou velmi důležitá. Vydáme-li se touto cestou, může se přece jen podařit tento ústavní princip po 25 letech v České republice konečně naplnit.

A co si myslíte vy? Diskuse (30 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Politeia kontra demokracie Čtvrtek, 1.Března 2018, 13:39:29

Velmi zajímavá, inspirativní a závažná úvaha. Dotýká se opravdu těch nejzákladnějších otázek jak demokracie, tak státního zřízení vůbec.

Ale bohužel se tu poněkud propletly některé elementy. Což je do jisté míry dáno samotnou složitostí tématiky; a pokud je zde učiněn rekurs na Aristotela, pak u něj si někdy ani vyslovení specialisté nejsou zcela zajedno, jak to vlastně myslel.

Takže si zkusme celou záležitost rozebrat popořádku.

Prvotním tématem je tedy otázka přímé či nepřímé demokracie.

A s tím hned souvisejícím - a vlastně mnohem důležitějším - tématem je otázka zralosti lidu pro výkon té demokracie. Jeho zralosti - to znamená jeho informovanosti; ale především jeho schopnosti (či právě neschopnosti) odolávat iracionálním, rozumem nezkroceným a nekultivovaným emočním hnutím, ne-li přímo animálním pudům.

V tomto smyslu je skutečně velice přínosným počin pana Dolejše, že - v návaznosti na Aristotela - dobrou formu vládnutí podmiňuje dosažením té občanské, ale i všeobecně lidské a kulturní vyzrálosti.

Ale napřed si musíme vyjasnit jednu věc. J. Dolejš uvádí jako tu dobrou vládu lidu tu formu, která u Aristotela nese název "politeia". Ovšem v dalším výkladu mu (Dolejšovi) to splývá s demokracií. Takto to ale u Aristotela v žádném případě není.

Musíme si tedy znovu připomenout základní Aristotelovo dělení státních forem. (Aristotelova tzv. "první nauka o státních formách".)

Aristotelovo členění je v zásadě dvojí: na jedné straně dělí státní formy podle okruhu vládnoucích; ale na straně druhé podle toho, jakou k v a l i t u má daná vláda.

Napřed, čistě kvantitativně, je to členění podle okruhu vládnoucích následovné:

Vládne
- jedinec
- nemnozí
- všichni.

Jak řečeno, je to členění čistě kvantitativní, které ještě naprosto nic nevypovídá o tom, jaká je skutečná kvalita oné vlády. Přičemž asi nebude sporu o tom, že nakonec rozhodující má být kvalita, nikoli pouhá kvantita.

Dobrou vládu od špatné rozlišuje především základní účel sledovaný vládcem či vládnoucími: zda se mu/jim jedná o prospěch vlastní, anebo ale o prospěch všech, o prospěch celého státu.

Toto rozlišení je jasné; ale je příliš obecné, je tedy nutno ještě hlouběji rozebrat, v čem tento rozdíl spočívá. K tomu ale později; teď napřed základní přehled těch dobrých a špatných forem vládnutí.

To původní členění podle počtu vládnoucích zůstává; ale podle rozdělení na dobrý a špatný způsob vládnutí se nyní člení takto:

Dobré způsoby vládnutí:

- monarchie (vládne jedinec, absolutně spjatý s blahem státu)
- aristokracie (vláda nemnohých, ale těch charakterově nejlepších)
- politeia (vláda všech; ale výhradně za toho předpokladu, že tito všichni jsou - obdobně jako aristokracie - spjati s pozitivními mravními a charakterovými vlastnostmi a kvalitami).

Oproti tomu špatné způsoby vládnutí jsou tyto:
- tyranie (vláda jednoho)
- oligarchie (vláda nemnohých; na rozdíl od aristokracie hledících jenom na vlastní prospěch)
- demokracie (vláda všech, ale stejně tak hledících nikoli na zájmy celku a na mravní kvality, nýbrž jenom na vlastní - materiální - prospěch).

Z tohoto srovnání tedy zcela jasně vidíme: demokracie n e n í politeia; a demokracie n e n í dobrý způsob vládnutí.

Demokracie principiálně není dobrý způsob vládnutí, protože

1. jejím účelem je v prvé řadě sledování svého vlastního, tedy egoistického prospěchu; a

2. demokracie sama o sobě v žádném případě neznamená tu "vládu ctnosti" - není tedy vázána na člověka znalého, zralého, občansky, intelektuálně a kulturně vyspělého.

Toto všechno - v pozitivním smyslu - je až ta politeia; ale v žádném případě demokracie.

Je naprosto rozhodující dokázat si uvědomit tento zcela zásadní rozdíl. Demokracie není politeia. Demokracie (novodobá) pouze p ř e d s t í r á, že je tou dobrou, pozitivní, na vyzrálém a kultivovaném občanu založenou politeiou; ale ve skutečnosti zůstává pouhou demokracií v tom špatném smyslu, to jest zůstává v zásadě založena na sledování čistě vlastního, egoistického prospěchu a na občanské i čistě lidské nevědomosti a nevyzrálosti.

Na tomto pozadí se pak ta prvotní otázka: demokracie přímá nebo nepřímá? ukazuje být záležitostí zcela vedlejší. Jestliže dokážeme vytvořit tu dobrou politeiu: pak nebude problém těmto zralým a odpovědným občanům dát do rukou i nástroje přímé demokracie.

Ale jestliže zůstaneme u té (špatné, nekvalitní) demokracie: pak je to svým způsobem také jedno, protože ať přímá nebo nepřímá, ona zůstane špatnou vždycky.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Dva druhy demokracie Pátek, 2.Března 2018, 11:54:0

Ten pojem "politeia" je ovšem pro dnešní dobu velice nezvyklý a "neskladný".

Dnes se vše točí kolem pojmu "demokracie", jakožto údajného ztělesnění všeho dobrého, pokrokového a spravedlivého v politice.

Ono by případně bylo možno i na tom pojmu "demokracie" setrvat; ale pak by bylo nutno zcela zásadně rozlišovat mezi demokracií pravou, a mezi demokracií nepravou.

Anebo konkrétněji rozlišovat mezi demokracií pouze formální, a mezi demokracií obsažnou, substanciální.

Ta první, formální demokracie zůstává stát jenom u toho - právě že ryze formálního - aktu, že všem občanům bez rozdílu poskytuje stejná politická práva. Tato demokracie se ale nikdy neptá, za jakých okolností z této formální politické rovnosti vzejde něco opravu dobrého.

Ale právě na toto se ptá Aristoteles; a právě na toto by se musela ptát ta demokracie substanciální.

Právě ve srovnání s tím světem antickým se projevuje naprosto zřetelně, jak ve skutečnosti naprosto zvrácené je to novodobé pojetí demokracie.

Jestliže antika se v prvé řadě ptala: V č e m vlastně spočívá dobro a spravedlnost a harmonické uspořádání všech věcí lidských? - A teprve jako druhý krok se ptala: Jaké politické uspořádání nejspíše povede k tomuto dobru?

- Pak moderní doba naprosto převrací tento poměr, a jako první (a zároveň i poslední) postuluje jako údajně jediný a výlučný určitý ryze p o l i t i c k ý systém; s tím že tento politický systém už tak nějak automaticky bude produkovat všechno dobré.

Je to tedy naprostá záměna formy a obsahu, kdy (v současné demokracii) je naprosto vyprázdněn veškerý obsah, a je naprosto zbožštěna samotná holá forma.

A co je opravdu už naprosto neuvěřitelné je to, že tato záměna zřejmě nikomu nevadí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 2.Března 2018, 12:16:40

Myslím si, že Aristoteles patrně předpokládal, že obec je něco, co je člověku jaksi vrozené. Tedy, že člověk se do ní rodí a zůstává v ní celý život (stále v té samé). Zřejmě neřešil, co se stane, když si člověk může svou obec (téměř libovolně) vybrat. Určitě neřešil, jaký vliv to bude mít na občana a na obec samotnou. V antice to asi moc běžné nebylo, že by se někdo sebral a šel bydlet jinam,. Občané víceméně drželi spolu z nutnosti, neboť okolní svět byl nepřátelský. Být cizincem znamenalo nemít důvěru.
Také nevím, zda Aristoteles předpokládal, že (územní) obec se může rozdělit (třeba i podle jiného než územního principu) na různé tábory, z nichž každý by si žil svým životem. Nebo ano, pane Poláčku?

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 2.Března 2018, 13:00:23

Ještě si myslím, že moderní demokracie je oproti té antické úzce spjata s principem trhu, čili směny. Proto nemůže dobře fungovat, když ve společnosti příliš narůstají majetkové (a jiné) nerovnosti. Při velkých nerovnostech totiž selhává i samotný princip směny a pak narůstá závislost jedněch na druhých, takže se může se objevit klientelismus. Který je s demokracií neslučitelný.
Ale vlastně to bylo i v antice (patroni a klienti).

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pátek, 2.Března 2018, 14:28:38

Já se pokusím vrátit uvažování o demokracii a jejích záludnostech do poněkud přízemnější polohy, to jest k otázce, k čemu ji vlastně máme. Kdysi jsem někde četla, že je dobrá k tomu, abychom, pokud chceme vyměnit vládu, nemuseli vzít palác útokem a ministry nevěšeli na lucerny. Krom toho, dodávám já, je to způsob, jak rozhodovat. Toho bychom byli ušetřeni, mít tu diktaturu.
Pravidla rozhodování o věcech veřejných by měla být taková, aby rozhodnutí bylo možno korigovat, ukáže-li se jako špatné. To je podle mne hrozně důležité. Lidé jsou omylní a mohou nadělat mnoho chyb i v dobrém úmyslu. A pak jsou taky nemorální a nepoctiví, což by do nich, když kandidují, nikdo neřekl, a ti pak v zemi nadělají paseku ve špatném úmyslu. Tohle všechno dobrá pravidla při dobré vůli dokážou opravit.
A jak do toho zapadá referendum? Pokud i ono dostane pravidla, která umožní reparáty, je to v pořádku. Podle mne by ale nemělo přinášet rozhodnutí, která přivodí nějakou nezvratnou změnu. Referendum v každém případě rozdělí společnost, ale neopravitelný výsledek může mít fatální následky. Může vnést mezi lidi nenávist neuhasitelné povahy.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 2.Března 2018, 19:21:37

Taky si myslím, že v některých případech je referendum nevhodným prostředkem, zvlášť když může přivodit tu nezvratnou změnu. Ostatně se mi moc nelíbí, když se velké množství lidí navzájem přehlasovává. Znamená to, že jedni se pak v něčem musí přizpůsobit druhým (kterých je třeba jen o málo víc). Lepší by bylo, kdyby se, pokud možno všem, umožnilo žít tak, jak jim to vyhovuje.

Jd_leto_08

Jiří Dolejš - Praha

obsah a pravidla Sobota, 3.Března 2018, 05:20:53

celostátní referendum je nástroj důležitý, ale mimořádný - proto musí pravidla krotit jeho zavádějící použití - aby rozhodnutí neuchvátily emoce davu
a samozřejmě ani promyšlená pravidla nenahradí obsah demokracie - tedy aby rozhodovali osvícení občané a ne bulvarizované a debilizující zdroje informací
proto je minimálně dobré aby závaznost referenda byla spojená s reprezentativní účastí a iniciace referenda s vyšším počtem petentů
a podmínkou nutnou je informovanost veřejnosti ve věci otázky v referendu která sníží jejich citlivost na různé ty fake news, což není fenomén nový ale nově se rozrůstající
otázkou jsou také opravné prostředky v situaci kdy se referendum vydá nějakým iracionálním a destruktivním směrem

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie a proces její degenerace Sobota, 3.Března 2018, 14:20:55

Paní Zemanová, ty Vaše argumenty ve prospěch demokracie jsou - musím to tak nazvat - všechna ta klišé, za kterými demokracie ukrývá svou bytostnou neschopnost být něčím opravdovým.

Zůstaňme u toho Aristotelova rozlišování mezi demokracií na straně jedné, a mezi opravdu správným uspořádáním věcí lidských, politeou, na straně druhé.

Demokracie při svém novodobém dějinném nástupu slíbila (a znovu a znovu slibuje), že bude tou pravou, správou politeou.

Poté ale co se ukáže že není schopna těmto svým slibům dostát - pak začne šmejdit po všech koutech a začne dohromady shrabávat odůvodnění, proč je a l e s p o ň t r o c h u lepší, nežli holá diktatura.

Co má být tohle vlastně za doklad skutečně k v a l i t y - že je možno odvolat vládu?!... S tím se má člověk, celé lidstvo nechat uspokojit pro celý zbytek své dějinné existence, že může odvolat vládu, aniž by přitom bylo zapotřebí začít stavět barikády?!...

Tato demokracie vůbec nestaví otázku, za jakých okolností je možno mít d o b r o u vládu; tato demokracie se spokojuje s tím, že evidentně zcela š p a t n o u vládu je možno bez větších otřesů nahradit jinou, p o n ě k u d m é n ě špatnou.

Ano, bylo by možno říci: lidé jsou špatní, lidé jsou neschopní, lidé jsou nezralí k opravdu dobrému vládnutí - a tak tedy není možné nic jiného, nežli jim dát jenom tento ryze negativní mechanismus, jak zabránit vládě naprosto špatné.

Ale pokud by tomu tak skutečně bylo: pak by to naprosté minimum, které by od této demokracie bylo právem možno žádat, bylo to, aby to otevřeně přiznala.

Aby přiznala: ano, já - formální politická demokracie - nejsem principiálně schopná přinést lidstvu nic více, nežli jenom holé zabránění nejhoršímu. Lidé jsou jednou provždy jenom trochu lepší zvířata; a já, demokracie, jsem tady jenom proto aby se tato zvířata navzájem nepožrala.

Pokud by tato demokracie toto otevřeně přiznala - pak budiž, na dané úrovni by nebylo možno jí nic vytýkat. Byla by sice i nadále zřízením sice primitivním, ale alespoň svým způsobem pravdivým.

Jenže: to celé je o tom, že tato demokracie stále ještě předstírá, že nad ni není nic lepšího, Nebo jinak řečeno: ona stále předstírá, že je tou pravou politeou, která si klade za cíl vytvořit opravdu humánní společnost, jejímž cílem není jenom zabránit nejhoršímu, nýbrž také něco skutečně opravdového vytvořit.

Tohle je to, o co se jedná: současná demokracie neustále klame o své pravé podstatě.

Svým způsobem se jedná o naprosto stejný případ, jako byl vztah mezi reálným socialismem a původním komunismem: ten "reálný socialismus" ve skutečnosti zcela vzdal původní komunistické ideály; ale přitom stále ještě předstíral, že je to právě on a jedině on, který je jejich neúplatným strážcem.

S tou demokracií je to přesně to samé: ona už dávno vzdala všechny původní ideály s ní spojené; ale stále ještě předstírá, že je to jenom a pouze ona sama, kdo tyto ideály může garantovat. A že tedy jakákoli kritika na ní je zároveň útokem na tyto ideály.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Antika a dnešek Sobota, 3.Března 2018, 14:33:31

Jistě, paní Hájková, ty koncepty antických myslitelů o optimálním státním a společenském uspořádání není možno jen tak bez dalšího převést do současného světa, do moderní masové společnosti.

Jak Aristoteles tak už Platón jako neopominutelnou podmínku pro vznik takovéhoto "dobrého státu" postulovali jak majetkovou homogenitu (nesmí být ani příliš chudí, ale ani příliš bohatí), tak i přehlednost obce, kdy se tedy víceméně všichni znají navzájem. A - stejně tak vylučovali přítomnost (zbytnělého) trhu.

Takže jak řečeno, není možno ty jejich koncepty mechanicky přenášet na současnost. Tu malou, antickou obec už nikdy nebude možno obnovit v její původní podobě; a toho trhu jako takového se zřejmě už také nezbavíme.

Ale i přesto - ty myšlenky velkých antických myslitelů si i pro nás uchovávají svou nedocenitelnou hodnotu v tom, že nám ukazují, o co se p r i n c i p i á l n ě má jednat. Čeho má být dosaženo, o co má být usilováno. Co je v zásadě dobré, a co je v zásadě špatné, nebo přinejmenším nedostatečné. Konkrétně je to právě to zásadní rozlišení mezi demokracií na straně jedné, a onou "politeou" na straně druhé, které nám vůbec umožňuje demaskovat současnou demokracii, odhalit její falešný charakter.

To celé o co se jedná je ty myšlenky antických myslitelů dokázat přenést, transformovat do světa novodobé masové společnosti a všudypřítomného trhu. Právě to je na tom tak krajně obtížné; ale - budiž to ještě jednou řečeno - alespoň nám to dává základní orientaci, čeho má být dosaženo, o co je zapotřebí usilovat.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co je člověku vrozené? Sobota, 3.Března 2018, 14:53:38

To je opravdu velice klíčová otázka, paní Hájková. Ale s tím Aristotelem je to trochu složitější.

On na jedné straně vůbec netvrdil, že život v obci respektive ve státě je pro člověka jeho naprosto primárním určením. Takovýmto - už čistě biologicky - zcela primárním určením je vztah mezi mužem a ženou; tedy vztah rodinný. Respektive pak - poněkud výše - vztah a vazby rodové. Připomeňme si ostatně, že v té době státní organizace ještě naprosto nebyla samozřejmostí. Velkou část Evropy obývaly ještě necivilizované, "barbarské" kmeny, bez vyspělejších státních struktur.

Jednu věc ovšem Aristoteles skutečně pokládá za člověku vrozenou. Velmi zkráceně řečeno, Aristoteles pokládá za lidské bytosti vrozené to, že se - stane člověkem!!

Totiž člověkem v plném smyslu, v plné obsažnosti tohoto slova. Aristoteles používá příměru o semeni a stromu: ne z každého semene vyroste dospělý, plně rozvinutý strom; ale nicméně v každém semeni je uložen ten principiální potenciál, tím stromem se stát.

A dále dovozuje Aristoteles: tím plně rozvinutým "stromem" se lidská bytost může stát právě až v plně rozvinutém, civilizovaném lidském společenství. Nejde v prvé řadě o to, že zde člověk žije v komunitě s ostatními; ale jde o to, že jedině v této vyspělé, organizované pospolitosti může ten původní lidský potenciál dospět svého plného rozvoje. (Prakticky jsme zase u toho Marxova "plného rozvinutí všech lidských možností a schopností".)

Právě tímto krokem podle Aristotela člověk vystupuje ze své původně pouze přírodní, fyzické přirozenosti a podmíněnosti - a stává se (až tady) bytostí m e t a fyzickou. Tedy takovou, která dosahuje vyšších (až těch nejvyšších, božských) úrovní existence.

Ale i tady je nutno připomenout: jestliže je podmínkou k tomuto plnému rozvoji lidské bytosti život ve vyspělém, organizovaném státě - pak stejně tak platí, že zdaleka ne každý stát je schopen vytvořit podmínky pro tento úplný rozvoj.

Jedině takový stát, který si je tohoto cíle, a tedy tohoto svého úkolu vědom, a který pro něj také vytváří všechny potřebné podmínky - jedině takový stát k tomuto cíli plného naplnění lidských potenciálů může také skutečně vést.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Sobota, 3.Března 2018, 14:54:49

Tak já se tu usilovně snažím o upřímné přiznání ve jménu demokracie, že tato není o moc víc než negativní mechanismus jak odvrátit nejhorší vládu a důsledky špatných rozhodnutí, přesně v duchu požadavku páně Poláčka, a ejhle - čeho jsem se dočkala?
Obvinění, že je to klišé. :-/

Václav Pospíšil - Záhoří

Sobota, 3.Března 2018, 15:50:32

"ona (demokracie) stále předstírá, že je tou pravou politeou, která si klade za cíl vytvořit opravdu humánní společnost, jejímž cílem není jenom zabránit nejhoršímu, nýbrž také něco skutečně opravdového vytvořit."
Vždycky jsem slyšel, že demokracie je z těch nejhorších způsobů vládnutí ten nejlepší. A užíváme ho proto, že neznáme lepší.
"ona už dávno vzdala všechny původní ideály s ní spojené "
Jak tedy má, pane Poláčku, ta pravá demokracie vypadat, a jak ji máme užívat?
Je to zbytečné. Vy jste už odpověděl aspoň na její předpoklady:
"Aristoteles a Platon postulovali jak majetkovou homogenitu (nesmí být ani příliš chudí, ale ani příliš bohatí), tak i přehlednost obce, kdy se tedy víceméně všichni znají navzájem. A - stejně tak vylučovali přítomnost (zbytnělého) trhu."
A dále: "alespoň nám to dává základní orientaci, čeho má být dosaženo, o co je zapotřebí usilovat. "
Nezlobte se, ale je to totéž, jako když lidé říkají: Kdyby všichni dodržovali desatero, bylo by na zemi nebe. Obojí je pravda, ale obojí je v současném myšlení a podmínkách neuskutečnitelné.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie jako nejlepší vláda ze všech špatných Neděle, 4.Března 2018, 12:38:55

Ano - přesně toto je ten naprosto poslední "argument" demokracie, když je zahnána natolik do úzkých, že je nucena přiznat že z jejích původních ideálů a slibů není schopna dostát prakticky ničemu.

Tak právě v tomto okamžiku demokracie - když už neví jak dál - tak si zhluboka povzdechne, a starostlivě vyhlásí: "Ach ano, mí milí občané, jak já bych jenom hrozně ráda vám poskytla něco lepšího, než jsem já sama! - Jenže bohužel, všechno ostatní je ještě horší než já - a tak mi jistě nebudete mít za zlé, když i nadále budu hrát svou divadelní roli toho, co je nakonec přece jenom tak nějak n e j l e p š í ze všeho možného!"

Ta principiální lež demokracie spočívá v tom, že ona p ř e d s t í r á, že opravdu usilovně a poctivě hledá a zkoumá všechny možné cesty, jak vytvořit něco lepšího, nežli je ona sama.

Ve skutečnosti ale ona ten poukaz že doposud nebylo vytvořeno - údajně - nic lepšího používá a zneužívá jako klacek proti tomu, aby n e m u s e l a hledat; aby všechnu kritiku na své prázdnotě a falešnosti mohla okamžitě odmrštit svým finálním úderem: "A co - vy snad chce zavést d i k t a t u r u?!..."

Tato demokracie se tímto prostým trikem dokáže vždy znovu a znovu postavit do role té jediné neúplatné a ušlechtilé bojovnice proti veškerému útlaku; a tak se předem obrňuje proti jakékoli kritice na jejím reálném charakteru.

Je to nakonec naprosto stejný způsob, jakým se režim komunistický - už v dobách svého zcela evidentního selhávání a zahnívání - bránil proti kritice. Kdykoli se někdo pokusil poukázat na jeho systémové závady, vzápětí okamžitě přišla rozhořčená odpověď: "Cože, soudruhu - ty si snad přeješ návrat k a p i t a l i s m u?!!..."

No, a je to. Kritizovat socialismus je nepřípustné, protože tím by se jaksi okamžitě propagoval návrat (vykořisťovatelského) kapitalismu; a kritizovat (buržoazní) demokracii je také nepřípustné, protože každý kdo se toho odváží je okamžitě nařčen z tužeb zavést diktaturu.

Kdyby lidé alespoň polovinu té energie a kreativity které spotřebovávají na své věčné výmluvy věnovali opravdovému hledání lepšího světa, pak by tento svět už dnes mohl vypadat zcela jinak.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Neděle, 4.Března 2018, 12:40:55

Bohužel, paní Zemanová - i to Vaše "doznání" nedostatků demokracie patří přesně do té kategorie, kterou jsem popsal a rozebral výše.

Je to přesně ten způsob - a ta taktika - kdy demokracie dozná všechny své j e d n o t l i v é nedostatky, aby nemusela doznat svou zcela základní fiktivnost a faleš.

Václav Pospíšil - Záhoří

Neděle, 4.Března 2018, 13:42:2

Pane Pospíšile, vůbec by nezaškodilo, než s něčím začnete polemizovat, si to napřed alespoň důkladně přečíst. Mohli bychom si tak ušetřit mnoho zbytečně promarněného času.
Pane Poláčku, vůbec by nezaškodilo, než s něčím začnete polemizovat, si to napřed alespoň důkladně přečíst. Mohli bychom si tak ušetřit mnoho zbytečně promarněného času.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Zpráva z jiného světa Neděle, 4.Března 2018, 14:04:25

Švýcarští občané dnes v referendu výraznou většinou (podle prvních výpočtů zhruba 71 %) odmítli zrušení poplatků za veřejnoprávní média.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pondělí, 5.Března 2018, 09:55:48

Přiznejte, že je to pokrok. Demokracie používá jako poslední argument přiznání svého charakteru jako "nejlepšího ze špatných zřízení". Zatímco předtím představovala poslední argument panovníků děla a popravčí nástroje (na ta děla to dokonce nechal Ludvík XIV. a po něm také osvícený veliký Fricek odlévat -- ULTIMA RATIO REGUM).
On se také přeci jen ve jménu takto skeptického souhlasu se zřízením o něco hůře legitimuje státní teror a vraždění ve jménu lepší budoucnosti.

Mimoto by to právě Vám mělo být blízké. Jako nejlepšéí ze špatných zřízení zapsal přece demokracii ve svém znázornění Aristotelovy klasifikace ústav už Polybios.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Pondělí, 5.Března 2018, 12:15:46

Ale jistě že je to pokrok, pane Profante. Velký pokrok svého času představovalo například nevolnictví oproti otrokářství.

A už tehdy bylo ovšem možno nemalým právem tvrdit, že feudální systém opírající se o křesťanskou církev je ne snad sice zcela dokonalým, ale v každém případě tím "nejlepším ze všech" politických zřízení stojících aktuálně k dispozici.

Martin Profant - Praha 7

Josefu Poláčkovi Pondělí, 5.Března 2018, 13:35:37

Nechtěl bych dokazovat, že nevolnictví představovalo velký pokrok oproti otrokářství. Myslím,že to bez nějaké fantastické evoluční konstrukce ani dost dobře nejde, ale když to říkáte...

Zatímco si troufám obhajovat myšlenku (a dfělám to s chutí a přesvědčením), že argumentace typu:
Nemáme sice legitimitu od pánaboha , ale zkus uvážit následující výhody vlády, která se zakládá na vzájemnémuznání práv sobě rovných občanů, náboženské neutralitě státu atd.

pokročilejší oproti argumetaci:

Mám kanony, policajty a mučírny, ty ne, tak drž hubu a krok. Jo a navíc jsem tvoje vrchnost od pánaboha (posvěcená tradicí a vůbec).

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pondělí, 5.Března 2018, 13:49:44

Mně taky, upřímně řečeno, vůbec nesedí představa, že demokracie je jakási entita, která by měla hledat a usilovat, entita, která cosi slibuje, doznává, předstírá, atd.
Nezdá se mi, že by se pro takové pojetí /demokracie coby subjekt/ dala nalézt teoretická opora.
Navíc zde pro tuto pomyslnou entitu jaksi chybí protipól.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 5.Března 2018, 15:11:30

http://casopisargument.cz/2018/03/05/prima-demokracie-v-dennodenni-praxi-svycarska-jak-funguje-a-proc-muze-dobre-fungovat-i-jinde/

Josef Poláček - Manuální pracovník

Úterý, 6.Března 2018, 10:28:28

Pane Profante, to je točení se v kruhu. Když já řeknu: tato demokracie je ve svém jádru falešná a nepravdivá, Vy na to odpovíte: "Ale jinde může být ještě hůře!"

Ale samozřejmě, že může. Dokud člověk nestojí přímo před popravčí četou, vždy může být ještě hůře.

Mimochodem, je to principiálně ten samý způsob, jakým svou existenci obhajoval reálný socialismus. V době svého definitivního zahnívání, když už nemohl skrývat svou neschopnost dostát svým původním slibům a ideálům, tak na kritiku reagoval stále tím samým reflexem: "Ale ve vykořisťovatelském kapitalismu je přece ještě hůř!"

Tohle a právě tohle je ta zcela zásadní volba, před kterou stojíme: jestli chceme současný stav světa konzervovat jenom neustálým poukazováním na to, že v minulosti bylo ještě hůře - anebo jestli chceme hledat něco lepšího.

Anebo jednou větou: jestli chceme hledět do minulosti, anebo do budoucnosti.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Švýcarská demokracie Úterý, 6.Března 2018, 10:38:41

No, díky za ten link, paní Hájková. Je to svým způsobem skutečně poučné čtení. Je to víceméně kompletní soubor všech propagandistických klišé, které je vůbec možno vyslovit o (švýcarské) demokracii.

A skutečně velice to připomíná ten způsob argumentace, kterým se "dokazovalo", že jediným správným způsobem demokracie je demokracie socialistická, a jak v ní jsou občané naprosto spokojeni.

Existuje jedno zcela neklamné kritérium, podle kterého se seriózní analýza dá rozeznat od apologie: totiž přítomností (respektive absencí) kritiky. Kritického přezkoumání.

V reálném životě jaksi sotva máme k dispozici něco, co by bylo naprosto dokonalé. Co by tedy nemělo své vady, své problematické body. A jestliže někdo při hodnocení nějakého společenského fenoménu naprosto ignoruje tu přítomnost negativních momentů, a oslavně vyzdvihuje jenom ty pozitivní - pak se automaticky jedná o propagandu, a nikoli o seriózní analýzu.

P.S. Ta relativní sociální homogenita švýcarské společnosti (a s ní spojená spokojenost obyvatelstva) má svůj původ v bohatství Švýcarska jako takového; a to bohatství Švýcarska má - to se nedá nic dělat - své kořeny v druhé světové válce. Kdy Švýcarsko profitovalo ze svého neutrálního statusu, a - kromě jiného - v jeho bankách zůstalo uloženo velké množství zlata a jiných finančních prostředků, které si po válce jaksi už nikdo neměl příležitost vyzvednout.

Takže ta spokojenost "švýcarské demokracie" do nemalé míry stojí na židovském zlatě.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Demokracie jako entita Úterý, 6.Března 2018, 10:44:42

Tohle je samo o sobě víceméně klíčový teoretický problém, paní Zemanová.

V bezprostřední rovině - současná - demokracie skutečně entitou není; právě na to poukazuji znovu a znovu, že je ve skutečnosti pouhou f o r m o u. Je to pouhý mechanismus tvorby státní vůle, nic víc.

Ale: zároveň tato pouhá forma p ř e d s t í r á, že je entitou. Tedy že je něčím, co má svou vlastní substanci, co už samo sebou garantuje humanitu, společenský a lidský pokrok.

Právě tohle je ta základní věc, které této demokracii znovu a znovu vytýkám: že předstírá být něčím, čím ve skutečnosti není, být nedokáže, a fakticky ani být nechce.

Co se toho protipólu této entity (pokud tedy tuto demokracii skutečně pojmeme jako entitu) - tak ten protipól je právě o té Aristotelovy politeie (v češtině strašlivě neskloňovatelné slovo!), jak o ní byla řeč pod článkem J. Dolejše.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pane Poláčku, Úterý, 6.Března 2018, 10:50:22

Já nepochybuji, že Švýcarsko je bohatý stát a že to tak nějak souvisí s jeho tradičním bankovnictvím. Ale přece jenom - je demokracie opravdu přímo úměrná bohatství společnosti? Není to ještě v něčem jiném?
Samozřejmě, já si taky nemyslím, že to prostě musí fungovat kdekoliv, stačí to jen "zavést". Ale jistě bychom si ze Švýcarů alespoň v něčem příklad vzít mohli.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Úterý, 6.Března 2018, 10:51:46

Chcete naznačit, pane Poláčku, že Švýcaři na ty židovské vklady sáhli?
Nemyslím si, že tamní banky nemají důvod ke zpytování svědomí, ale s průměrnou životní úrovní občanů Švýcarska bych to nespojovala.

https://archiv.ihned.cz/c1-900341-zlato-nacistu-a-zidovske-miliony

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 7.Března 2018, 11:13:44

Paní Hájková, tady nešlo o souvislost demokracie a bohatství, nýbrž o souvislost té - v článku uváděné - spokojenosti Švýcarů, v důsledku relativní sociální homogenity. A teprve tato sociální homogenita - a z ní plynoucí spokojenost - byla uváděna do souvislosti s tou švýcarskou demokracií.

Co se pak toho "židovského zlata" týče: no ano, já jsem to celé zkrátil jenom na tento jeden aspekt, to celé je samozřejmě trochu komplexnější.

V každém případě: jestliže někdo argumentuje bohatstvím "švýcarské demokracie", pak je nutno vidět, kde toto bohatství má své kořeny. Jestliže v období předválečném byla ekonomika Švýcarska prakticky na stejné úrovni jako ekonomika Německa, Francie nebo Velké Británie, pak právě v těch létech válečných švýcarská ekonomika náhle roste vysloveně skokově, o nějakých čtyřicet procent! To je vysloveně explozivní růst ekonomiky. Tento vývoj je možno porovnat na následujícím linku, graf č. 2 (Švýcarsko je ta červeno-oranžová linie): https://dievolkswirtschaft.ch/content/uploads/2010/01/05D_Zuercher.pdf

Švýcarům dost dobře není možno právem vytýkat jejich neutralitu; ale historickým faktem je, že ze svých válečných obchodů velice profitovali.

A za druhé (a to je v tom článku od paní Zemanové objektivně zmíněno): v době poválečné Švýcarsko skutečně extrémně profitovalo z proslulé "mlčenlivosti" svých bank; takže se toto "demokratické" Švýcarsko stalo bezpečným trezorem pro zlato, o které své vlastní národy připravovali všichni ti diktátoři, uzurpátoři a jiní bandité tohoto světa. Ta švýcarská demokracie byla celou poválečnou éru rájem všech zločinců a podvodníků tohoto světa; a teprve v několika posledních letech bylo Švýcarsko mezinárodním tlakem d o n u c e n o od této své praxe ustoupit.

Takže, i toto všechno patří k oné "švýcarské demokracii"...

Petrasek Milan - penzista

Švýcarsko sice ustoupilo ale je stále bohatší Středa, 7.Března 2018, 15:51:53

Ona ta průzračnost pohybu peněžních obnosů se nikdy nestane čirou. Do té doby než společenský režim bude zbaven autodestruktivních mechanismů budou jak "seriosní", tak i seriózní režimy vyhledáváni chamtivými hrabivci všech barev.
Řekl bych, že jinakost helvétského pojetí demokracie nekotví ani tak v péči o lupiče, jako spíše na dlouhodobé tradici schopnosti podezření vůči osobnostem se silnou vůlí po usurpaci politické moci.
Ukončení poslední helvetské občanské války +-1800.zásahem Napoleona, bylo také koncem mocenské politiky centrální vlády. Od následné decentralizace moci, instalace federalismu a od doby vídeňského kongresu závazné neutrality, byl občanský vztah k významu ústavního práva a akceptaci parlamentarismus podstatně jiný, než v ostatní Evropě.
Posledním úspěchem tohoto 200letého tréningu bylo hlasování o privatizaci veřejných medií. Nesouhlas s touto neoliberální hype ideou vyslovilo přes 70% hlasujících a to navzdory že by mohli šetřit (i to umí taky extra).
Prý z důvodu péče o demokratický režim....říkalo se.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 8.Března 2018, 12:29:11

Z důvodů péče o demokratický režim... Snad; ale nemalou roli asi hrál i ten prostý fakt, že pro mnoho Švýcarů by se tím zrušením poplatků také mnoho ztratilo. Protože z těch - povinných - poplatků je samozřejmě financována státní televize, která kromě jiného vysílá (ovšemže nekomerční) pořady pro jednotlivé jazykové skupiny. Takže vedle té "péče o demokratický režim" zde svou úlohu měly asi i čistě vlastní zájmy hlasujících Švýcarů.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Čtvrtek, 8.Března 2018, 12:30:30

Bylo by nicméně velice zajímavé zvědět, jak by takovéto hlasování o zrušení poplatků (znamenajících ovšem automaticky smrt veřejnoprávní televize) dopadlo v teritoriu luhů a hájů českých...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.