O člověku jako bytosti politické uvažovali již starověcí autoři. U Aristotela lze nalézt pojem „zóon politikon“, živočich politický. Do protikladu k člověku staví divokou bestii, která nežije v žádné komuně, v obci (polis), neboť ji k soběstačnosti nepotřebuje. Zvíře žije ve svém koridoru organického bytí a nevnímá jiné významy skutečnosti, než které jsou dány jeho biosférou. Prostě žije. Člověk si vlastními silami hledá podmínky své existence v otevřeném horizontu různých významů. Včetně oblasti politiky, která je ryze nadorganickou skutečností.

Pro Aristotela byla obec nebo stát účelem a cílem lidského spolužití za účelem co nejlepšího života. Člověk potlačuje pudy bezprostředně spjaté se situací, odmítá je splnit jako nutnost, na rozdíl od zvířete, jehož akce se rodí z fyziologické reakce na jeho životní stav. Skutečný člověk nereaguje na podněty, ale cíleně jedná. Je bytostí projekčně zaměřenou, která chce svůj život řídit. Vládnout lidem v obci mohou osamělí tyrani, vybrané elity (oligarchie) nebo všichni svobodní občané (politeia).

↗

Již Aristoteles říkal, že člověk jen fyziologicky nereaguje, ale cíleně jedná. Repro DR

Přestože člověk není bytostí biologicky „specializovanou“, existuje i u něj souvztažnost s neurální aktivitou či pudovým vybavením. Je tedy člověk jako „zóon politikon“ v různých situacích spíše bytost rozumově jednající, nebo pod vrstvou rozumu číhá na svou příležitost bytost biosociální? František Koukolík se v knize „Zvíře politické“ (2012) snaží nahlédnout lidem do hlavy, co se jim tam v průběhu politického rozhodování děje, kam někdy mizí racionalita rozhodování. Tento neuropatolog je znám svými provokujícími esejemi.

Koukolíkova neuropolitika nabízí jiný pohled na otázku člověka jako politického zvířete. Věnuje se vlivu mozku na stádní chování, kdy se takzvaně motivované, emocemi zkreslené uvažování uplatňuje i při politickém rozhodování. Studie sledující mozkovou činnost při rozhodování funkční magnetickou rezonancí věnují větší pozornost záporným informacím. Zkoumají otázky, jakou míru nespravedlnosti lidé od svých mocných snesou, proč někteří lidé nedůvěřují těm, kteří rozhodují, jak působí lhaní.

Zajímavá je úvaha o politické sofistikaci občanů a o takzvané mechanické demokracii, ve které má stejnou váhu hlas plně informovaného jedince jako hlas člověka politicky pologramotného, který ani neví, čemu nebo komu hlas dává. Typicky koukolíkovská je poznámka o takzvané debilizaci, cíleném ničení pozitivně tvořivých, rozumových, citových a sociálních potřeb kvůli snazšímu získání moci. Díky pokroku ve vyšetřování činnosti mozku se tyto otázky mění na vědecky testované skutečnosti.

Karel Čapek se svého času v knize „O věcech obecných čili zóon politikon“ (1932) ptal, zda Aristoteles tehdy v 4. století před naším letopočtem mínil, že člověk je zvíře, která dělá politiku, nebo člověk, který dělá politiku, je s odpuštěním zvíře. Naráží tím na některé vlastnosti politického organizování pudu hromadnosti. Na vůdce, kteří jako monomaniaci jediné pravdy lákají na to, že rázem zavedou „ty pravé poměry“. Přitom předvádějí fanatické lpění na symbolech a zarputilé tahanice o abstraktní zásady, to, čemu se německy říká „Principienreiterei“.

O nezpůsobilosti lidí řídit uvážlivě své věci se dnes hodně debatuje v souvislosti s návrhem ústavního zákona o obecném referendu. Odpůrci zákona varují před nekompetentností manipulovaných mas. Samozřejmě že se lze ptát, co se lidem děje v hlavě, rozhodují-li se v nějaké složité otázce v rámci volebního cirkusu. Proč se někteří lidé opakovaně rozhodují proti svým nejlepším zájmům. Co se děje v hlavě lidí, kteří závidí, nenávidí, bojí se a hledají své štěstí často tak iracionálně? Mohou jim pomoci v rozhodování staré tradice?

V situaci, kdy se svět mění, je obracení se k tradicím ošidné. Zmiňovaný Čapek takovým tradicím, které neumí oslovit mladé a říci něco smysluplného k nové době, říká tradice senilní. O stranách, které umanutě rajtují na podobných historických principech, říká, že jsou pitomé jak církve. V přímé demokracii nám ani tradice, ani partaje nepomohou. Proto je takové rozhodování odrazem kvality občanství, odpovědností nás všech. To rozhodně není argumentem proti použití referenda. Pouze to znamená, že přímá demokracie není svatý grál, musíme se učit jí používat.

Co tedy udělat, aby se občan nezachoval jako pudy cloumané zvíře? Mocní ovlivňují pravidla a výkon demokracie — jak zastupitelské, tak přímé. Demokracie nezaručuje pravdu, dává jen průchod poměření postojů. Pokud lidé nedomyslí své zájmy, mohou si pak už jen zapět „tak už máme, co jsme chtěli“. Eliminovat chyby a manipulace mohou pravidla jen z části. Klíčové je rozdělení moci a informovanost veřejnosti. Pokud dnes krajní pravice „samurajsky“ bojuje za demokracii, je třeba připomenout, že oni ji nevymysleli, a o to důležitější je věnovat se pravidlům.

Zastupitelská a přímá demokracie jsou komplementy, nejde o vyšší a nižší formu. Oligarchicky může fungovat i přímá demokracie — v době bulvarizace médií a hybridizace sociálních sítí se možnost takové manipulace spíše rozšiřuje. Jak by dopadl plebiscit sudetských Němců v Masarykově republice, si lze jen představit. Možná by Hitler nepotřeboval Mnichov. Neznamená to, že by démos neměl dostat svou šanci. Jen to, že pravidla pro používání politiky jsou velmi důležitá. Vydáme-li se touto cestou, může se přece jen podařit tento ústavní princip po 25 letech v České republice konečně naplnit.