Chci přispět X

Hrozí bezmezná demokracie?

Jen přímá demokracie bude teprve opravdová demokracie, zní stále častěji napříč politickými stranami. Jak však zajistit, aby se demokracie nestala demokraturou?

Přes hranice politických programů se ve Sněmovně po zářijových volbách pozvolna vytváří většina pro zavedení referenda jako posílení demokracie. Jsme přece demokratický stát, slyšíme, a nedostatečná zastupitelská demokracie musí být zdokonalena. Musí skutečně vládnout lid, latinsky populus. Má se omezovat vláda zástupců lidu. Lid má vládnout sám sobě přímo. Přímá demokracie, to má být teprve opravdová demokracie. Kritici tohoto pojetí o něm mluví jako o populismu.

Nevím, zda by stoupenci tohoto posunu byli znovu ochotni mluvit o lidové demokracii. Lidová lidovláda od roku 1948 do oficiálního prohlášení republiky za socialistickou v roce 1960 (a dál až do zániku režimu) také radikálně omezila volbu zástupců občanů a jejich vliv. Národní a pak Federální shromáždění bylo nejen pro umístění své budovy v Praze charakterizováno tehdy oblíbeným vtipem jako cosi mezi divadlem a muzeem.

Film35mm0879-film35mm0879-retus2Kdoví, zda by stoupenci přímé demokracie chtěli znovu mluvit o lidové demokracii neboli lidové lidovládě. Repro DR

I Tomáš Garrigue Masaryk byl podle slov jeho nástupce pro zdokonalení demokracie. Demokracie buržoazní se měla podle něj změnit na demokracii humanitní. A to je něco trochu jiného než demokracie přímá. Roku 1931 se pro časopis Světozor vyjádřil takto: Veškerá politika, zahraniční i vnitřní, je mně prováděním a upevňováním humanity; podřizuji politiku přikázáním ethickým. … Pojímám politiku, jako celý život jednotlivce a společnosti, sub specie aeternitatis.

Je pozoruhodné podívat se, komu všemu se přímá demokracie zdá být řešením našich současných potíží. S požadavkem přímé volby a odvolatelnosti politiků už dlouho vystupuje vyšinutý Petr Cibulka a jeho Pravý blok. Tento politik siderickým kyvadélkem zjišťuje, kdo z lidí je fízlokrat, satanista či jeden z 270 tisíc agentů KGB působících v České republice. Jeho politické preference se však pohybují v blízkosti nuly.

Přímá demokracie patří tradičně k vizím Socialistického kruhu. Ten je zatím spíše intelektuálním klubem, který uvažuje o jiném, ušlechtilejším komunismu. Nerozhodoval by v něm už sekretariát ústředního výboru, nýbrž voliči, potažmo lidé s přístupem k internetu a ovládající internet. Zároveň by se prostřednictvím internetu centrálně řídila ekonomika (státu či světa?), která by díky informacím rychle a ve velkém objemu proudícím v počítačových sítích pružně reagovala na stav nabídky a poptávky.

Přímou demokracii mají v programu ultraliberální Piráti, jejichž ušlechtilé programové body (podpora sdílené ekonomiky, konec obchodu s chudobou, právo na informace, ochrana soukromí, podpora evropské integrace) by ovšem aplikovaná přímá demokracie smetla ze dne na den.

Přímou demokracii hlasitě a jako podmínku jakékoli podpory budoucí řádné vlády deklaruje rasistická, extremistická strana Svoboda a přímá demokracie, která podobně jako ANO je pobočkou podnikatelských aktivit svého bosse. Jde jí o lidovou podporu vystoupení z Evropské unie a nepřiznaně tím i podporu ruských imperiálních zájmů.

Demokratura a konec politických stran
Přímá demokracie jako demokracie definitivní a komplexní by tedy znamenala rozhodování voličstva o všech otázkách státního života. Pokud se dnes o zavedení prvků přímé demokracie ještě diskutuje, je to spíše o parametrech, tedy o počtech hlasů potřebných k vyvolání referenda, počtech procent potřebných pro závaznost lidového hlasování. Výjimečně se debatuje také o tom, která témata by mohla být předmětem takového hlasování a která by z něj byla vyňata.

Přímá demokracie v maximalistickém měřítku, tedy s možností rozhodovat i o ústavních principech, by byla čirou demokraturou. Byla by to možná poněkud paradoxní diktatura lidu. Nebo spíše diktatura prosté většiny, půlky zúčastněných voličů plus jeden hlas. To by při současné maximální volební účasti znamenalo, že necelá třetina obyvatel by diktovala ostatním.

V přímé demokracii by ztratily význam politické strany. Nebylo by už třeba zprostředkování mezi vůlí lidu a politicky neutrálními státními úředníky, kteří tuto vůli naplňují. Partikulární zájmy bez kulis politických programů by se prosazovaly bezprostředně. Vládli by fakticky ti, kdo by přesvědčili tu část občanů, která by se nechala koupit. Tedy ti, v jejichž rukou jsou prostředky na takovou kampaň.

Podle různých výzkumů se zdá, že lid, který by rozhodoval o všech tématech přímo, by Romy poslal do Indie, bezdomovce a dlouhodobě nezaměstnané by koncentroval do lágrů, buzeranty by preventivně oddělil od slušných občanů, aby byla chráněna rodina. Republika by asi byla, snad tentokrát už ze všech stran, na hranicích zadrátovaná a s případnými narušiteli hranic a jejich pseudohumanistickými podporovateli by si to přímo a fyzicky vyřídily lidové milice, respektive národní domobrana.

Jak je možné, že stejný lid zatím volí své zástupce a nechá je rozhodovat a podobný pesimistický scénář se neuskutečňuje? Je tu prostředkující struktura politických programů, které nejsou vázány jen momentálními náladami, ale i politickou tradicí. Jsou tu omezení, díky nimž o některých otázkách nemůže rozhodovat lid, ale ani poslanci a senátoři. Zakazuje jim to článek 9 Ústavy ČR, kde se říká mimo jiné: Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

Masarykovsky míněná humanitní demokracie překračuje rámec stávající demokracie buržoazní. Doplnila by demokracii občanskou o demokracii ekonomickou a sociální. Není to však demokratura. Nutno otevřeně říct, že je to demokracie omezená proto, aby se nestala demokraturou a neohrožovala svobodu, které jsme dosáhli. Je omezena nedotknutelnými lidskými právy a povinným ohledem vítězné většiny na poraženou menšinu. Proto spíše než neohraničenou demokracií jsme demokratickým právním státem.

Mohl by to být systém, jehož výrazným stoupencem byl Václav Černý (1905–1987). Sám se označoval za radikálního socialistu, ale zároveň se mu připisuje s ohledem na jeho postoj je kultuře i aristokratický postoj. Míněna je aristokracie ducha. Je míněn socialismus, který není populismem. Demokracie s ohledem na nezastupitelnou lidskou osobnost, jedinečnou osobnost každého jednotlivého člověka, jíž nesmí omezit davová mentalita.

Parlamentní zastupitelé, vládnou-li sub specie aeternitatis, z hlediska věčnosti, s ohledem na trvale platné, se samotným lidstvím dané principy, je-li ekonomická moc odstíněna od moci politické, nejsou (jen) zamaskovanými vrchnostmi. Nejsou nad lidem. Jsou v jeho službě. Není to samozřejmé a je třeba to trvale hlídat. Mohou a mají být lidmi, kteří se kvalifikovaně, s plným nasazením a na plný úvazek věnují, třeba i s chybami, společnému zájmu.

A co si myslíte vy? Diskuse (36 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 19.Února 2018, 18:56:24

Ještě štěstí, pane Štampachu, že jste nepoužil slovo ochlokracie. Pamatujete na ten svůj článek před šesti lety? (http://denikreferendum.cz/clanek/13033-pane-kardinale-nejsme-luza )
Mimochodem, bylo by zajímavé zkoumat, kolik z tehdejších odborářů, kteří se zúčastnili té naší demonstrace, dnes volí Babiše nebo Okamuru.
Co se vlastně změnilo? Proč k tomu posunu došlo? Skutečně je to jenom v lidech? Není tu přece jenom vliv něčeho, co působí jaksi mimo nás? Třeba jakýsi pohyb samotného systému?
Nejsem si jistá, jestli zrovna SOK nějak zvlášť propaguje přímou demokracii (vzhledem k tomu, že v tématickém rejstříku nemají ani heslo „referendum“ - http://sok.bz/temata). Tipla bych si, že jestli už, tak spíš počítají s vlivem nějakých budoucích nových „komunistů“, i když by se jim možná říkalo jinak, protože to slovo je zprofanované. Ale nebudu o tom spekulovat, v SOKu jsou různí lidé a mají o tom jistě i různé představy.
„Parlamentní zastupitelé, vládnou-li sub specie aeternitatis, z hlediska věčnosti, s ohledem na trvale platné, se samotným lidstvím dané principy, je-li ekonomická moc odstíněna od moci politické, nejsou (jen) zamaskovanými vrchnostmi“.
A proč tedy ti parlamentní zastupitelé, nevládnou už teď „sub specie aeternitatis“? Proč se neodstiňují od ekonomické moci? Kde zůstávají ti „aristokraté“ politické moci?
Já tedy nějakou velkou důvěru v politické strany nemám.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Liberální demokracie a humanitní demokracie Úterý, 20.Února 2018, 11:18:2

Celá ta série volebních výsledků v poslední době jak na domácí, tak i na světové politické scéně má ve svém souhrnu jeden nedocenitelný efekt: že konečně otřásla tou naivní (popřevratovou) vírou v samospasitelnost politického systému liberální demokracie. Ukazuje se znovu a znovu, že tento způsob demokracie naprosto a v žádném ohledu není zárukou toho, že se k moci nedostanou síly a motivace reakční, asociální a antihumánní. Tím pozitivním výsledkem tohoto vývoje je, že se konečně začíná přemýšlet o tom, co demokracie skutečně je - a co není.

Ta slepá víra v demokracii byla především projevem pohodlnosti - ne-li přímo lenosti - lidské mysli, její neochoty obtěžovat se pojímáním lidské a společenské skutečnosti v celé její komplexitě.

Tato víra v demokracii byla strukturálně nakonec naprosto tou samou utopií, jako předtím víra v komunismus. V obou případech se uvěřilo v definitivní samospasitelnost jednoho jediného principu - tady principu společenského vlastnictví, tam principu všeobecného hlasovacího práva. Utopičnost demokracie se jenom proto mohla úspěšněji ukrývat, protože demokracie - na rozdíl od komunismu - nedělá tak velké, a především ne tak konkrétní sliby jako komunismus. To jest, na samotném počátku liberální demokracie také přichází s velkými, vznešenými hesly o "volnosti, rovnosti a bratrství" - ale hned vzápětí se vyvléká z vlastní odpovědnosti za realizaci těchto vznešených ideálů, neboť všechnu odpovědnost svaluje na jednotlivce. A když ti se ukáží být nedokonalými, respektive náchylnými ke zlu - pak samotná demokracie prý za nic nemůže.

Ivan Štampach při pohledu na tato selhání demokracie požaduje, aby demokracie byla do budoucna důsledně pojímána jako demokracie humanitní. Tedy jako taková demokracie, která je zavázána určitým základním hodnotám, které nelze žádným způsobem vzdávat, které za žádných okolností nestojí k volné dispozici náladám lidu.

Při zběžném pohledu asi není tak zcela zřetelné, jak naprosto zásadní, až přímo revoluční obrat v chápání demokracie tu byl učiněn.

Doposud je totiž demokracie chápána jako "vláda lidu". Lid je v ní postaven do pozice naprostého suveréna, který vládne výhradně sám sobě, a nikdo a nic ho v tom nesmí omezovat. Ale - nyní tu má být přítomno něco, co stojí ještě nad lidem. Nad lidem, nad jeho nevyzpytatelnými náladami a iracionálními choutkami.

Ivan Štampach se odvolává na to, že ve skutečnosti tomu už tak jako tak je. Už současné demokratické ústavy vytyčují určité základní principy (z oblasti tzv. "základních lidských práv"), které za žádných okolností nestojí k dispozici. Které není možno zrušit ani rozhodnutím parlamentu, ani aktem (referendem) samotného lidu.

Ano, je tomu skutečně tak. Jak bylo řečeno, liberální demokracie proklamuje lid jako údajně absolutního suveréna; ale ta samá demokracie tomu samému lidu - u dobrého vědomí jeho nevypočitatelnosti a mravní nespolehlivosti - mu odnímá téměř veškerý reálný výkon jeho moci, a tento výkon moci redukuje jenom na občasný a ritualizovaný akt voleb. Vzhledem k uvedeným skutečnostem si tímto demokracie počíná pragmaticky správně; ale demokracie tento svůj krok vytěsnění lidu od reálné moci nikdy otevřeně nepřizná, navenek stále udržuje tu původní fikci "vlády lidu". V tomto ohledu je tato demokracie nepravdivá, až vysloveně lživá.

Už tato demokracie tedy nepřipouští to, pro co měl Aristoteles označení "extrémní demokracie", kdy lid není vázán ani platnými zákony. Ale Ivan Štampach jde se svým postulátem "humanitní demokracie" ještě mnohem dále za tu demokracii současnou. Neboť tato má s těmito svými limity prakticky stále ještě jenom negativní charakter: sice zakazuje vzdání určitých zcela základních principů, ale tím ještě nevytváří, ani nepostuluje nějaký skutečně pozitivní obsah.

Zatímco ten postulát "demokracie humanitní" - ten znamená onen zásadní obrat v tom, že směřuje k takovémuto pozitivnímu obsahu.

Principem a cílem demokracie už nadále nemá být pouhá vůle (respektive: svévole) lidu; nýbrž demokracie má být propříště zavázána důslednému sledování a naplňování principů humanity. Tedy všeho toho, co lidskou bytost vymaňuje z jejího pouze animálního dědictví, co ji kultivuje, co z ní činí bytost vpravdě sociální, rozumnou a oduševnělou.

Pozastavme pro tuto chvíli naše rozvažování právě u tohoto jednoho základního konstatování: požadavek "humanitní demokracie" není jenom nějakým přirozeným doplňkem standardní demokracie liberální - nýbrž je fakticky jejím revolučním zvratem, neboť na místo svévole anonymní voličské masy staví závaznost obsahu a cíle.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Humanitní demokracie: substance a predikát Úterý, 20.Února 2018, 11:55:18

Po tomto základním konstatování se podívejme ještě poněkud blíže na to, v čem spočívá tento přelom v náhledu na smysl a poslání demokracie.

Jak už naznačuje nadpis tohoto příspěvku: rozhodující rozdíl je v tom, co má být vlastní substancí celé záležitosti, a co má být jenom jejím doplňkem, predikátem.

Při standardním pojetí demokracie je tato sama substancí; ona je jádrem všeho, a všechno se nakonec točí jenom kolem toho, zda to či ono rozhodnutí, ten či onen rozhodovací proces jsou "demokratické". V extrémní - a přitom zcela pravidelné - formě se nakonec jedná jenom o to, zda dané rozhodnutí bylo přijato většinou hlasů. Zcela bez ohledu na kvalitu, na vlastní obsah tohoto rozhodnutí.

Stalo se kdysi v Německu (a tamější televize o tom natočila reportáž), že kdesi byla postavena jakási železniční přípojka, o níž se ukázalo že byla naprosto nesmyslná. Sloužila jenom čistě lokálním zájmům jednoho městečka, tedy jedné radnice, ale nijak to byly naprosto vyhozené peníze.

A když byl příslušný starosta televizním týmem dotazován na smysl a nesmysl onoho počinu, pak bez sebemenších rozpaků či sebepochybností odpověděl: "Toto rozhodnutí bylo v městské radě přijato většinou hlasů - a i kdyby se jednalo o většinu třeba i jenom jednoho jediného hlasu, je to rozhodnutí demokratické, a nikdo nemá právo to jakkoli zpochybňovat!"

Takže, takto věc vypadá, když substancí je samotná demokracie. Nejedná se potom v žádném případě o samotný obsah, tedy o smysluplnost přijímaných rozhodnutí; to jediné na čem záleží jsou formální demokratické procedury. A ať bylo dané rozhodnutí jakkoli nesmyslné, pokud bylo přijato většinou třeba jenom jednoho jediného hlasu, pak bylo "demokratické"; a nic více podle tohoto modelu není možno žádat.

Oproti tomu ten postulát "humanitní demokracie" - tady se sice také na první pohled může zdát, že i tady je subjektem (a tedy substancí) "demokracie", zatímco "humanitní" pouze její predikát. Tedy pouze její doplněk, akcidens.

Ale ve skutečnosti je tomu naopak: pokud to volání po "humanitní demokracii" vezmeme skutečně vážně, pak se ten vztah fakticky obrací: substancí, tedy vlastním jádrem celé věci je od této chvíle samotný humanismus; zatímco "demokracie" se přesouvá do pozice pouze sekundární, pomocné, služebné.

Věcně korektně by tedy daleko spíše ta formulace měla znít: "Demokratický humanismus". Aby i ze samotné dikce bylo naprosto jasně a nedvojsmyslně znát, že prvotní a základní je právě ten humanismus; zatímco politický systém demokracie je jenom jednou určitou cestou, jak k tomuto humanismu směřovat.

Tímto konstatováním ukončeme druhou část našich úvah.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Aristokratický socialismus Úterý, 20.Února 2018, 12:21:35

Naše úvahy k textu I. Štampacha by nebyly úplné, kdybychom se nevypořádali i s otázkou, v čem k o n k r é t n ě by tedy měl spočívat onen "demokratický humanismus". Jestliže tedy má být něčím více, nežli pouhá formalistická standardní demokracie.

Tady je samozřejmě skryt kámen úrazu: ta formalizovaná, bezobsažná standardní demokracie byla zavedena právě proto, že se lidstvo respektive daná společnost nedokáže dohodnout na žádném společném pozitivním obsahu. Na žádných společně sdílených hodnotách.

Takže i ten "aristokratický socialismus", který I. Štampach uvádí jako možné řešení - tak ten by byl automaticky odmítnut pravicovou částí politického spektra, o tom není pochyb. Jakmile je tam vůbec jenom to slovo "socialismus", je to pro pravici principiálně nepřijatelné. Čímž by ovšem zároveň padal onen projekt "humanistické demokracie" jako celek.

A přece... A přece se zdá, že právě tady by mohla být naznačena možná cesta.

Tady není prostor tuto záležitost rozebírat do hloubky; ale pokud bychom netrvali nutně na tom pojmu "socialistický", ale nahradili ho termínem "sociálně humanistický" - pak by pravice v každém případě měla nemalé potíže s odůvodněním, proč odmítat a zavrhovat humanismus. A tedy i v oblasti sociální.

A na straně druhé: ten princip "aristokratismu" - ten by mohl právě pravici uspokojit, s jejím primárním postulátem, že zásluhy (a výkon) mají být odměněny. Že tedy ten, kdo vytváří větší hodnoty, má nárok na vyšší společenský status (což je vlastně původním smyslem pojmu aristokracie).

Takže: ten problém shodnutí se na společných hodnotách i nadále zůstává klíčovým. Klíčovým i pro to, aby samotná demokracie nebyla jenom prázdnou, bezobsažnou formou, ale aby měla opravdu pozitivní, humánní obsah. Ale možná, že určité cesty k tomuto propojení základních principů ideové levice i pravice by tu přece jenom mohly být, aniž by jedna z obou stran musela plně vzdát a opustit to, co je pro ni substanciální.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 20.Února 2018, 17:31:36

Prosím vás, pane Poláčku, jak a čím aristokraté vytvářejí ty vyšší hodnoty? Vyšší materiální hodnoty vytvářejí asi stěží. A vyšší duchovní hodnoty? To záleží patrně na tom, co vlastně rozumíme pod tím pojmem "duchovní hodnoty". Jejich nárok na "vyšší sociální status" za "duchovní výkon" závisí čistě na ostatních lidech, zda jim budou ochotni ten vyšší sociální status umožnit, protože jejich "duchovní výkon" uznali.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Aristokracie a šlechta Středa, 21.Února 2018, 12:36:58

Tuto námitku jsem samozřejmě očekával. Právě proto jsem zdůraznil, že zde pojmu "aristokracie" používám v jeho zcela původním, originálním smyslu: totiž jako doslova "vládu nejlepších".

Přičemž toto "nejlepší" znamená (znamenalo) v prvé řadě, být nejlepší svými schopnostmi.

To že ta "vláda nejlepších" prakticky splynula s vládou (rodové) šlechty, je historickým faktem, jakož i (tehdy) sociálně tím nejpřirozenějším stavem; ale principiálně to spolu nemá nic společného.

Čili: člověk může být "aristokratem", aniž by byl (rodovým) šlechticem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 21.Února 2018, 12:39:55

Proto jsem uvedl, že to znovuzavedení principu aristokracie by mohlo pomoci získat přízeň alespoň umírněnější a rozumnější části pravice pro společný projekt humanistické (a tedy i sociální) společnosti.

Jednou větou by to bylo možno vyjádřit tak: princip aristokratismu (v uvedeném smyslu) je ušlechtilejší podobou toho, jehož přízemnější a vulgárnější podobou je (pravicový) egocentrismus.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Aristokratismus a sociální stát Středa, 21.Února 2018, 12:50:25

Celou věc je možno vidět také takto: důsledný aristokratismus vede nevyhnutelně k univerzálnímu humanismu; a tedy i k sociálnímu státu.

Napohled to samozřejmě působí zcela paradoxně; ale uvědomme si, že konečným cílem tohoto aristokratismu je to, aby se v š e o b e c n ě prosadilo to nejlepší z lidských schopností a možností.

Což je takto řečeno prakticky naprosto identické s Marxovým projektem komunismu! Kdy se přece také jednalo o "plné rozvinutí všech lidských možností a schopností".

Rozdíl je jenom v tom, že klasická (tvrdá) pravice se nikdy nedokáže zbavit pocitu nadřazenosti, až přímo pohrdání vůči těm, kteří - ať z jakýchkoli důvodů - nemají možnost tento svůj potenciál uplatnit. Podle představ této pravice se každý takový má z toho bahna dokázat vytáhnout sám, za svůj vlastní cop.

Ale pokud důsledně setrváme na tom uvedeném výkladu, že princip aristokratismu má vést k uvolnění a uplatnění všeho nejlepšího co je jen uloženo v člověku - pak to ve svém důsledku nevyhnutelně vede k závěru, že ten rozvoj toho nejlepšího je nutno všestranně podporovat. A to především u těch, kteří jsou z jakéhokoli důvodu na té startovní linii znevýhodněni.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 21.Února 2018, 12:52:36

Ovšem - zároveň je nutno nekompromisně zamítnout klasické tvrzení (tvrdé) pravice, že základním kritériem těch "lepších schopností" je čistě majetkový prospěch. A je nutno prosadit širší pojetí "humánního aristokratismu".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 21.Února 2018, 12:57:15

Tak nevím, pane Poláčku. Nedělali právě toto někteří vysocí představitelé katolické církve? Tedy to, že se spojovali s pravicí, aby si zajistili svůj vyšší status? No, těžko říct, možná se spojovali spíš s tou "tvrdou" pravicí, protože "měkká" pravice o ně nejevila moc zájem.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Středa, 21.Února 2018, 13:11:7

Všeho je možno zneužít, paní Hájková. A samozřejmě že takovýto projekt "aristokratického humanismu" (což je ovšem jenom pracovní název, ad hoc) - že ten by se vždycky pohyboval na hraně. A že by tedy kdykoli bylo možno ho zneužít, jedním či druhým směrem.

Ale jde o to si konečně jednou uvědomit: pokud chceme opravdu zavést nějakou alespoň v zásadě humánní (a humanistickou) společnost, nikdy to nebude možné jenom na tradičním teritoriu levice. Pro tento projekt je nutno získat i protistranu - tedy jak řečeno alespoň její rozumnější a umírněnější část.

A pro ten účel je nutno tuto protistranu něčím získat - a tedy oslovit ji tím, co je původně její vlastní hodnotou. A pak jde už jenom o to, jak řečeno tuto hodnotu dovést až do jejích důsledků - čímž tato nevyhnutelně překročí ten omezený rámec tradičního pravicového smýšlení.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Zdravý lid a ochlokracie Středa, 21.Února 2018, 13:20:44

S tou možností zneužití souvisí také ještě to, jak jste panu Štampachovi - v souvislosti s jeho tady vyjádřenými obavami z "demokratury" - připomněla jeho dřívější text, kde naopak obhajoval vůli lidu proti jejímu osočení z toho, že je to jenom "vláda ulice".

Takže: kde je tady skutečně pravda? Je lid shromážděný na ulici legitimním suverénem, anebo ale tou vládou lůzy?

Odpověď zní: lid (naprosto stejně ostatně jako člověk sám) je velice ambivalentní, obojetný aktér. On může být obojím: i tím legitimním lidem žádajícím svá práva, jako reakční masou, zmítanou svými iracionálními, animálními pudy.

Ta základní chyba je právě v tom, odvolávat se na lid samý - jako by ten automaticky znamenal nějakou záruku čehokoli.

Vždy je nutno znovu a znovu hledět na zcela konkrétní okolnosti, za kterých se tento lid projevuje - a teprve potom hodnotit a soudit jeho jednání.

Právě proto je natolik pozitivním počinem, že zde Ivan Štampach na místo tohoto abstraktního a ambivalentního "lidu" staví jiné hodnoty, jiná kritéria. "Humanismus" je hodnotou, která sama o sobě má určitý obsah, podle kterého je možno měřit vše ostatní. Sice samozřejmě i toho humanismu je možno zneužít; ale jde to přece jenom značně obtížněji, nežli když se žongluje s tím neurčitým pojem "lid".

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Neurčitý pojem „lid“ Středa, 21.Února 2018, 21:39:10

"Všechna moc pochází z lidu". To prý pronesl L. Rieger na Kroměřížském sněmu 1848.
Přemýšlela jsem, za jakých okolností lze slovo lid vůbec používat. Myslím, že se používá v různých významech. Lze je nalézt i na Wikipedii (https://cs.wikipedia.org/wiki/Lid)
Hledala jsem slovo lid také v Bibli na internetu, což je moje oblíbená činnost. Slovo lid je tam obsaženo nesčetněkrát. Ani jsem to všechno nemohla projít.
Pak je tam mnohokrát řeč o davu, který má většinou přívlastek hlučící (hlučící dav Egypťanů, Asyřanů a jiných národů). Někdy je dav též zmateně pobíhající. Zatímco zástup (taky velmi časté slovo v Bibli) je zřejmě dav shromážděný a připravený naslouchat. O Hospodinovi zástupů mluví často proroci.
Pokud se týče lidu, málokdy je tam řeč o jiném lidu než o lidu izraelském - Božím lidu. V tomto smyslu je lid komunita, která sama sebe spravuje a ctí téhož Boha (Petr: Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží).

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

"Revoluční zvrat demokracie" - "závaznost obsahu a cíle", rozdíl mezi elitami a předvojem dělnictva Čtvrtek, 22.Února 2018, 10:35:39

Nad tou "závazností obsahu a cíle" musí vždy někdo bdít (obsah a cíl se neudržuje sám od sebe - automaticky, bez zásahu člověka).

V tomto případě musí nad tím, aby "lidovláda" nebyla lidová ale humanitní bdít nejspíše elity.

Jaký je, pane Poláčku vlastně v tomto případě rozdíl mezi elitami a "předvojem dělnictva", tedy komunistickou stranou?

Josef Poláček - Manuální pracovník

Co je lid? Čtvrtek, 22.Února 2018, 12:24:30

Paní Hájková, na to téma "co je vlastně lid?" jsem se už dlouho chystal napsat úvahu; ale pak jsem to z určitých důvodů odložil či vzdal. Toto téma či tato otázka souvisí velice úzce se samotnou otázkou demokracie. Demokracie (ať ta lidová či ta občanská) se neustále odvolává na lid; ale nikdo si vůbec nedá námahu s tím, skutečně do hloubky rozebrat, co tento "lid" vlastně doopravdy je.

Naprosto prvním krokem k hlubšímu rozpoznání a určení toho fenoménu "lid" je právě to co jsem zmínil: totiž uznání naprosté ambivalentnosti jeho charakteru. Dokud se demokracie odvolává jenom na nějaký "dobrý lid" - do té doby se opírá o holou fikci. Ten "dobrý lid" je čistě ideologická konstrukce a floskule, která nemůže obstát při jenom trochu střízlivějším pohledu na jeho skutečný charakter.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Kdo má soudit lid? Čtvrtek, 22.Února 2018, 12:30:53

"Vždy je nutno znovu a znovu hledět na zcela konkrétní okolnosti, za kterých se tento lid projevuje - a teprve potom hodnotit a soudit jeho jednání."

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Čtvrtek, 22.Února 2018, 12:42:48

"Zároveň je nutno nekompromisně zamítnout klasické tvrzení (tvrdé) pravice, že základním kritériem těch "lepších schopností" je čistě majetkový prospěch."

To je, pane Poláčku, tvrzení protestantské etiky (v duchu osvícenského racionalismu).

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kdo bude bdít? Čtvrtek, 22.Února 2018, 12:45:49

Pane Nusharte, zase okamžitě celou věc zavádíte falešným směrem. (Přesně tohle jsem od Vás ostatně očekával.)

V tuto chvíli se v žádném případě nejedná o to, k d o bude určovat - nýbrž o tom, c o má být cílem existence a usilování společnosti, a tedy i samotného člověka.

Jestliže to celé zase převrátíte jenom na to, k d o má rozhodovat - pak to samozřejmě vždycky bude automaticky špatně. Protože Vám z toho vždycky vyjde jenom a pouze to, že se někdo opovažuje rozhodovat o Vás.To jest přesněji řečeno, že se někdo opovažuje rozhodovat o tom, jaké hodnoty jsou mravně kvalitnější, a tedy závazné pro celé dané společenství.

Samozřejmě: tato otázka je krajně obtížná. Právě proto jsem už napsal: současná standardní politická demokracie je svým způsobem účinné pragmatické řešení právě pro ten případ, když se lidé nejsou schopni dohodnout na žádných společných hodnotách. Neustálé sváření se o těchto hodnotách je nahrazeno ryzím formalismem politických procedur tvorby státní vůle.

Potud tedy dobře. Jenže: toto pragmatické řešení je zároveň skutečně pouze řešením nouzovým. Je to výrazem naprosté r e z i g n a c e lidstva na to, nalézt - a vůbec hledat - odpovědi na základní otázky jeho vlastní existence. Tato formální demokracie - která se sama prezentuje jako ten prý nejlepší svět ze všech možných - je tedy ve skutečnosti jenom výrazem naprostého selhání. Selhání intelektuálního i selhání mravního.

Jaký vlastně smysl má mít svět, který si sám žádný smysl určit nedokáže - a dokonce "hrdě" vyhlásí, že jeho největší přednost spočívá právě v tom, že žádný smysl nehledá?!...

Tato záměna "co" za "kdo", tedy toto nahrazení a vytěsnění samotné substance vlastní existence za pouze subjektivní moment je jenom výrazem toho, jak současné lidstvo naprosto ztratilo své zakotvení ve svém vlastním světě. Člověk ztratil svůj svět a spolu s tímto světem ztratil i sám sebe; a tak veškerou svou ještě zbývající jistotu hledá v křečovitém, až hysterickém lpění na jeho vlastním Já; na tom aby si údajně o všem mohl rozhodovat jenom on sám.

A při tomto křečovitém lpění na vlastní údajné svobodě si vůbec nedokáže uvědomit, že ve skutečnosti je o něm stejně tak už rozhodováno předem; že je všech reálných možností nalézt pravý smysl své přítomnosti na tomto světě apriori zbaven diktátem právě tohoto "demokratického" relativismu, který jako nepřípustný zakazuje a zabíjí veškerý smysl, nežli ten vůbec mohl být jakkoli určen.

Takže ještě jednou, pane Nusharte: tady se jedná v prvé řadě o samotný humanismus; tedy o to, jestli toto lidstvo bude schopno existovat v souladu se svým zcela nejzákladnějším rodovým určením.

Zvíře jak známo ten projekt humanismu uskutečnit nemůže; tím jediným kdo ho může uskutečnit je samotný člověk. Ale jestliže ho člověk má uskutečnit: pak - to se nedá nic dělat - se musí jasně určit, v čem tento humanismus vlastně spočívá. Co je jeho obsahem, a co tedy musí být konečným cílem existence a snažení veškerého lidstva.

Pokud se Vám, pane Nusharte, tento projekt humanismu zdá být v zásadním rozporu s Vaším pocitem absolutní, ničím neomezené svobody - budiž, pak ale mějte alespoň tolik poctivosti, abyste tuto svou bytostnou averzi vůči tomu projektu humanismu deklaroval veřejně.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Ano, deklaruji tedy veřejně, pane Poláčku, že s takto Vámi nastíněným projektem humanismu nesouhlasím. Čtvrtek, 22.Února 2018, 14:42:4

Nepovažuji ho za humanismus.

--------------------------------

Pokud jde o svobodu, moje pojetí svobody spíše odpovídá tomu pohledu na bludiště shora, tedy poznané nutnosti (kudy vede cesta), nikoliv "ničím neomezené svobodě" - tedy libovůli vyčerpávat se chozením do slepých ramen bludiště.

Aleš Morbicer - Ostrava

Čtvrtek, 22.Února 2018, 16:23:27

Troufnu si tvrdit, že bezmezná referendová demokracie zrovna moc nehrozí.
Poslanci se neodváží přijmout něco radikálního, např. nízké kvórum, neomezenou šíři témat nebo tak.
A dopadne to jako v mnoha okolních zemích.

Hezký přehled referend od J. Moláčka:
https://nazory.aktualne.cz/komentare/referendum-nalehave-potrebuji-jen-ti-kdo-ho-chteji-zneuzit/r~e12fef78170311e89509ac1f6b220ee8/

Obzvlášť ten slovenský případ, to je něco. Nefalšovaný bizár.
--------------------------------------

Někdy se ptám, proč je to teď takový hit. Proč všichni chtějí aby se všichni angažovali a referendovali....... - není lepší svěřit politiku do rukou odpovědných politiků a moci se o ni nestarat? Moci si žít vlastní život? Vždyť třeba hudba je tak miliardakrát zajímavější, než nějaká blbá politika,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

Václav Pospíšil - Záhoří

Čtvrtek, 22.Února 2018, 18:29:28

Krásné by bylo, kdyby si každý uklidil a zušlechtil svůj kousek země, a společně jsme zušlechťovali společný kousek (u nás v obci to tak děláme), pak by byla celá země hezká. Jenže jsou někteří, kteří mají stále málo, a ...., a ...., a proto bychom se měli učit referendovat na svých malých kouscích, v obcích, městech, a až se to naučíme, pak teprve rozhodovat, jestli letět na Mars nebo na Merkur.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 22.Února 2018, 19:48:7

Já myslím, že tady v diskusi po referendu a přímé demokracii ani nikdo nevolal. Nebo jo? Já jsem akorát, na rozdíl od pana Morbicera, projevila pochybnost o zodpovědnosti politiků. Ale jen ať si klidně vládnou, i když mají své chyby.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Pan Poláček napsal: Čtvrtek, 22.Února 2018, 20:04:27

"...současná standardní politická demokracie je svým způsobem účinné pragmatické řešení právě pro ten případ, když se lidé nejsou schopni dohodnout na žádných společných hodnotách. Neustálé sváření se o těchto hodnotách je nahrazeno ryzím formalismem politických procedur tvorby státní vůle.
Potud tedy dobře. Jenže: toto pragmatické řešení je zároveň skutečně pouze řešením nouzovým. Je to výrazem naprosté r e z i g n a c e lidstva na to, nalézt - a vůbec hledat - odpovědi na základní otázky jeho vlastní existence. Tato formální demokracie - která se sama prezentuje jako ten prý nejlepší svět ze všech možných - je tedy ve skutečnosti jenom výrazem naprostého selhání. Selhání intelektuálního i selhání mravního."

Jenže, pane Poláčku, i kdyby šlo skutečně o selhání v tom smyslu, že tu není nikdo, kdo by si kladl zásadní otázky a snažil se hledat odpovědi, nedá se podle mne říct, že formální demokracie je výrazem rezignace na toto hledání. Podle mne je tu proto, aby tu byl neustále k dispozici prostor i pro takovou politiku, kterou požadujete. Kdyby formální demokratická pravidla zanikla, měla by jakákoli snaha změnit cítění celé společnosti v duchu humanismu ještě podstatně menší šanci než má takhle.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Svoboda Jana Tleskače Pátek, 23.Února 2018, 11:04:48

Člověk je svobodný k cestě na Měsíc.

Svoboda letět na Měsíc na létajícím bicyklu Jana Tleskače je projevem svobody chápané tak, jako ji (v oblasti morálních hodnot) chápeme v současnosti.

Použít k cestě na Měsíc kosmickou loď Apollo je projevem svobody chápané jako poznaná nutnost.

-------------------------------

V obou případech je potřeba vytvořit poměrně náročný projekt. V průběhu letových zkoušek se ukáže, že čím je kopec vyšší, tím létající bicykl doletí dál. Program Apollo se zatím potácí v těžkých problémech - během předstartovních zkoušek shoří loď Apollo 1 i se třemi astronauty na palubě. Zdá se, že upřímné nadšení a cílevědomost Jana Tleskače nakonec přece jen zvítězí nad šosáctvím amerických inženýrů, nad jejich neodpovědným hazardováním s lidskými životy, nad jejich - od základu falešnou - vizí poznané nutnosti, předem odsouzené na smetiště dějin.

Špičkoví čeští horolezci zatím dopravují Tleskačův bicykl na Mount Everest. Bude to jen malé šlápnutí do pedálů pro Jana Tleskače, ale velký skok ke svobodě pro celé lidstvo!

Potvrdí se tak, že nad námi skutečně není nic, co by nás omezovalo v lidském rozletu, žádná nutnost, kterou by bylo nutno poznat, abychom se stali v pravém slova smyslu svobodnými lidmi. Svobodu si přece člověk (nezadatelně) uděluje sám.

---------------------

Zdá se vám to poněkud šílené?
Ano, z každodenní zkušenosti jsme si dobře vědomi fyzikálních limitů své existence.

Existují však také jiné limity naší existence, které nejsou patrné z každodenní zkušenosti jednotlivce (důraz na jednotlivce naopak jejich pochopení znemožňuje). Tyto jiné limity naší existence je schopno vidět jen "mraveniště", nikoliv jednotlivý "mravenec". Zkušenost "mraveniště" se pak projeví jako kulturní konstrukt, jako - ne nehybná, ale naopak v závislosti na změnách prostředí vyvíjející se - tradice. Kulturní konstrukt je zhmotněná zkušenost "mraveniště", která ho chrání, aby "neskákalo na létajícím bicyklu z Mount Everestu" v domnění, že tak dosáhne Měsíce.

Určitý moderní směr uvažování se však snaží přimět "mraveniště" k jednání právě opačnému.


Josef Poláček - Manuální pracovník

Pátek, 23.Února 2018, 13:48:26

Naprosto přesně, pane Nusharte: Vy si libovůli pletete se svobodou.

Tohle je zcela typický symptom současné doby; to ale celou věc nedělá o nic lepší.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Formální demokracie a cesty ke svobodě Pátek, 23.Února 2018, 13:56:8

Ten problém té formální demokracie, paní Zemanová, je v tom, že ona ten prostor (pro hledání) sice skutečně otevírá - ale zároveň ho hned zase zavírá.

Ona ho sice otevírá v tom - opět formálním - smyslu, že n e z a k a z u j e hledání těch lepších, obsažnějších, smysluplných alternativ.

Jenže f a k t i c k y ten prostor vzápětí uzavírá právě tím, že velice dovedně předstírá, že ona je tím řešením konečným. Že ona a právě ona je tou naprostou, dokonalou svobodou, nad kterou už není. A naprostá většina lidí (a to dokonce i těch, kteří mají takové hledání lepších alternativ za svou specializaci a v popisu práce) - to této formální demokracii skutečně věří.

Takže: ten prostor by tu sice formálně vzato byl; ale nikdo ho nevyužívá.

Svým způsobem pro to hledání z humánního hlediska lepších a obsažnějších alternativ poskytuje dokonce samotná totalita - a to sice právě tím, že neposkytuje tuto možnost oddat se nějaké pohodlné fikci.

Totalita neposkytuje svobodu zdánlivou; a proto člověka nutí, aby hledal svobodu pravou.

Formální demokracie tuto zdánlivou svobodu poskytuje; a tak v ní tu pravou svobodu nehledá skoro nikdo.

Helena Zemanová - dálný východ od Prahy

Lékaři přišli na způsob, jak vyléčit těžké zlomeniny Pátek, 23.Února 2018, 14:13:52

pomocí kostní náhrady ze speciálního polymeru. Z něho vytvoří příslušný tvar a ten implantují do pacientova těla. Je to vlastně mřížka, kterou může prorůst kostní tkáň a plně tak nahradit chybějící část.
Formální demokracii vidím jako něco obdobného tomu polymeru. Jako mřížku připravenou přijmout náplň.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Jestli sám sobě dobře rozumím, pane Poláčku, Pátek, 23.Února 2018, 15:42:53

tak jsem ve svém příspěvku "Svoboda Jana Tleskače" měl právě v úmyslu kritizovat to (falešné) pojetí svobody jako libovůle.

Domnívám se, že naopak odlišuji svobodu jako "poznanou nutnost" od zdánlivé svobody, chápané jako libovůle.

Pokud mi něco uniklo, budu rád, když mě upozorníte.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Od formální demokracie k demokracii substanciální? Sobota, 24.Února 2018, 13:24:25

Svým způsobem máte pravdu, paní Zemanová - jenže v reálu je všechno daleko složitější.

Asi se nebudu moci vyhnout tomu, zatáhnout do věci poněkud hlubší exkurs do zákonitostí dialektiky, a dialektického vývoje.

Podle těchto zákonů vývoj probíhá nikoli čistě lineárně-kontinuálně, nýbrž tento vývoj je jednotou kontinuity a diskontinuity.

A další základní téze dialektiky zní: všechno co existuje, existuje jako rozpor. To jest: nic neexistuje samo o sobě, nýbrž jenom ve vztahu k něčemu jinému, jakožto v posledku součást celého komplexu veškerého bytí.

A teď obojí dohromady: ten vývoj probíhá jako zápas dvou protikladných, protichůdných principů, které spolu bojují o dominanci.

To znamená: ta formální demokracie je ne pouze jakýmsi univerzálně přítomným, hodnotově neutrálním elementem; nýbrž je sama jednou ze stran onoho boje.

Ta formální demokracie totiž znamená především jedno: je založena na principu holé individuality. Centrálním nositelem veškerého dění, a tedy i veškerých práv, je zde jedinec jako takový. Všechno vychází odzdola, od toho jedince.

To se napohled bezpochyby zdá velice demokratické a velice svobodné; ale v rámci toho dialektického vztahu vždy platí: čím silnější je jeden moment, tím slabší je moment druhý. Čím víc tedy máme posílenu tu roli individua a jeho práva - tím více nám ustupuje do pozadí všechno to, co je spojeno s existencí člověka jakožto bytosti společenské, co je spojeno se zájmy a potřebami celku.

Jednou větou: čím více získáváme jakožto individua, tím více ztrácíme jako bytosti společenské.

Já to celé tady nechci rozebírat více do dalších souvislostí, to by bylo skutečně velice složité; pro tuto chvíli jsem chtěl vyjasnit jenom ten zcela základní bod, že věci opravdu nestojí tak že bychom tu měli nějakou čistou, hodnotově neutrální "demokracii vůbec" (jako tu zmíněnou kostru či základní strukturu) - nýbrž že zde máme dán zcela specifický způsob demokracie, který je vázán na ryze individuální stránku existence člověka, a na tuto ryze individuální stránku je také omezen.

A to znamená: z tohoto ryze individualistického pojetí demokracie se nedostaneme někam dál a výš jenom čistě lineárním, kontinuálním způsobem, tak že bychom tuto formu začali postupně naplňovat pozitivním obsahem - nýbrž tady je opravdu nutno vybojovat ten boj mezi tím individualistickým, a mezi univerzalistickým pojetím jak politiky, ale i samotného člověka vůbec.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Svoboda individuální a svoboda univerzální Sobota, 24.Února 2018, 13:34:2

To celé je možno nahlédnout i jako záležitost svobody. Veškerá naše přirozená zkušenost nám samozřejmě říká, že svobodni se cítíme tehdy, když nám nikdo nic nezakazuje. Když si tedy bezprostředně můžeme dělat, co se nám zachce.

Jenže: tato svoboda se vyčerpává právě jenom tou svou bezprostředností. A když opomineme to, ptát se po tom jaká je, jaký charakter má svoboda c e l k u (tedy celé společnosti jejíž jsme neodmyslitelnou součástí) - pak je nevyhnutelným důsledkem to, že s tou svou individuální svobodou neustále narážíme na odpor všech těch jiných individuálních "svobod". A tím narážíme i na hranice té naší vlastní svobody. A to všechno proto protože tu není nic, co by ty individuální "svobody" dokázalo navzájem harmonizovat, co by je dokázalo uchopit v tom, co je jim společné, co je jim univerzální.

A tak se tato - napohled tak absolutní - individuální svoboda nakonec mění spíš v nesvobodu; je to daleko spíše pouze svoboda těla, nežli skutečná a pravá svoboda ducha a duše.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Kolo Jana Tleskače a projekt Apollo Sobota, 24.Února 2018, 13:45:43

Pane Nusharte, mým posledním komentářem k Vám jsem reagoval na jiný Váš vstup.

Co se toho kolo Jana Tleskače a projektu Apollo týče (a tedy pojetí svobody jakožto "poznané nutnosti") - v obecné rovině je samozřejmě možno v zásadě zcela souhlasit. Přesně takto pojímal vývoj Hegel, i Karel Marx.

Jde jenom o to, že z celého Vašeho stylu vyjadřování se a zaujímání postojů k problematickým společenským tématům se daleko spíše zdá, že Vám daleko bližší je ten postoj k pokroku, jako za dob zavádění prvních železnic těch skeptiků, kteří se vší vážností "vědecky" dokazovali, že lidské tělo čistě fyziologicky nevydrží rychlost vyšší nežli 30 kilometrů za hodinu, a že tedy jízda vlakem nevyhnutelně povede ke smrti všech cestujících.

Vy hovoříte o "poznané nutnosti"; ale velice se to jeví tak, že za touto údajnou "nutností" se ve skutečnosti ukrývá jenom Váš vlastní hluboký konzervatismus, naprostá averze vůči jakýmkoli změnám toho, co už se "osvědčilo".

Jinak řečeno: kdybyste o tom měl rozhodovat Vy, obávám se lidstvo by dodnes nevědělo, jak reaguje povrch Měsíce když na něj poprvé vstoupí lidská noha.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi Sobota, 24.Února 2018, 14:44:31

Napsal jste, jak se Vám jevím já, ale na mé diskusní příspěvky jste nereagoval.

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Panu Poláčkovi Sobota, 24.Února 2018, 14:53:13

"Averze vůči jakýmkoli změnám toho, co už se 'osvědčilo'"

-----------

"Zkušenost 'mraveniště' se pak projeví jako kulturní konstrukt, jako - NE NEHYBNÁ, ale naopak v závislosti na změnách prostředí vyvíjející se - tradice. Kulturní konstrukt je zhmotněná zkušenost 'mraveniště'."

Petrasek Milan - penzista

Moderní liberální demokracie, která tu byla zaseta renesancí Neděle, 25.Února 2018, 15:58:0

je - stejně tak jak ta antická - jedním z pokusů jak přelstít následky přirozené lidské destruktivity.
Prostředkem je funkční sociálně citlivé společenské uspořádání, zaručené synenergetickým efektem plurality v demokratickém režimu.
Úspěšnost pokusu přelstít destruktivitu lidského ducha je tedy měřitelná a to délkou periody existence sociálně tržního uspořádání.
Již s menším odstupem lze říci, že zde a nejen dnes umíme pokusy o liberální kapitalismus trvanlivějšího data celkem mizerně.
Ale nezoufal bych, leccos se dá ještě okoukat i přiučit..
Třeba z příkladu působení svobodného pluralitního smýšlení v us společnosti - dítka školou povinná přinutila prezidenta poplatného producentům zbraní, ke slibu revize tradičního způsobu používání samopalů ve společnosti.
Něco takového by se dalo těžko očekávat třeba od předsedy vlády v demisi plus s procesem na krku ....bych dodal.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Destruktivní lidský duch Pondělí, 26.Února 2018, 13:46:53

Na jedné straně máte pravdu, pane Petrasku; a například už takový Platón a Aristoteles možnost vytvoření relativně stabilního a harmonického společensko-státního uspořádání podmiňovali existencí relativní sociální homogenity, to jest absencí příkrých rozdílů mezi bohatými a mezi chudými.

Přičemž je nutno konstatovat, že na straně jedné se - díky modernímu sociálnímu státu - relativně daří odstraňovat tu největší chudobu; na straně druhé ale ty rozdíly mezi spodní a mezi horní příjmovou skupinou narůstají vyloženě dramatickým tempem, v důsledku extrémně narůstajícího bohatství té skupiny horní. A nikde není v dohlednu konec těchto rozevírajících se příjmových nůžek.

Tolik tedy k tomuto bodu.

Ovšem zároveň zůstává otevřena zcela zásadní otázka, jestli toho lidského ducha skutečně chceme pojímat jako principiálně destruktivní element - anebo ale jestli ho chceme dokázat uchopit (a podporovat) v jeho pozitivním, progresivním, konstruktivním potenciálu.

Protože když ho budeme neustále nahlížet pouze jako destruktivní a negativní, pak on se nikdy jiným nestane.

Josef Poláček - Manuální pracovník

Mehr Demokratie wagen Pondělí, 26.Února 2018, 14:53:34

Paní Zemanová, k mé původní odpovědi na Váš názor jsem chtěl připojit ještě jeden dodatek. Po jeho napsání jsem ale dospěl k názoru, že se jedná o věc natolik zásadní, že by to vyžadovalo samostatný text.

Pokud tedy redakce DR tento můj text přijme, měl by vyjít pod výše uvedeným názvem. Pokud ne, umístím ho, podle původního úmyslu, dodatečně tady.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.