Kdo se bojí přímé demokracie?

Mikuláš Bek varuje před „diktaturou referend“. Pokud bychom ale žili v participativnější společnosti, nemusely by se teď frustrace lidí z demokracie vybíjet tak ničivě.

Pato_kaj

Josef Patočka

22.11.2017 08:38

Crowd-1699137_960_720

V jádru frustrace lidí z demokracie leží často oprávněný pocit, že jim skutečné možnosti ovlivnit podmínky svého života nedává. Ilustrace Pixabay

Rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek vzbuzuje svými občanskými postoji úctu. Český průměr v této disciplíně přečnívá výrazně a přitom neokázale. Když jsme před třemi lety, ještě jako „jeho“ studenti, organizovali sedmnáctého listopadu v Brně narychlo poněkud divokou antifašistickou demonstraci, přišel nás podpořit. Osobně, bez výhrad a navzdory sociálně-kritickému ostří, kterým se dnes lze vystavit podezření ze znevažování odkazu „velkého listopadu“. Nebral jsem to jako samozřejmost. Vážím si ho.

Letos mluvil rektor Bek na studentském shromáždění na Albertově. Dvě věci byly pozoruhodné a zaslouží si zkoumání: Bek totiž explicitně nehovořil jako reprezentant celé společnosti a své poselství neadresoval všem, nýbrž mluvil o její „svobodomyslné části“. A když chtěl určit, čím je demokracie a svoboda u nás ohrožena, použil dvojí metaforu: k „firemnímu řízení státu“ připojil „diktaturu referend“. Že „řídit stát jako firmu“ znamená vlastně autoritářský režim, o tom polemizovat není třeba. Pozornost si zaslouží bezděčná ironie: jak demokracii ohrožuje referendum, tedy instituce zrovna tak demokratická jako volby? A co to má společného s diktaturou?

Oprávněná úzkost liberálů
Diktaturou referend se jistě nemyslí hrůzovláda občanských iniciativ, které jich v českých městech a obcích loni zorganizovaly víc než devatenáct, nýbrž specifický typ přímé demokracie: přímá demokracie Tomia Okamury. Diskurs přímé demokracie, jehož je obecné referendum centrálním požadavkem, se stal v polistopadové historii české společnosti úběžníkem aspirací té její části, která se demokratickým vývojem cítila různě frustrována. Tomio Okamura se spolu s ním zmocnil také tradice vinoucí se až ke Sládkovým republikánům.

V Bekově varování zaznívá poznatek, učiněný realistickým teoriemi demokracie, vypracovávanými na Západě za studené války. Totiž že zvýšená participace občanů na veřejných věcech může předznamenávat kolaps demokratického vládnutí a liberálních svobod. Existuje pro to přesnější pojem, než „diktatura referend“ – plebiscitarismus. Jeho strůjcem bývá charismatický lídr, který lidem slibuje návrat moci do jejich rukou, aby si ji nakonec manipulativně organizovanými všelidovými hlasováními ve zvrhlé logice reprezentace nechal předat k libovolnému zacházení. Nastupující diktatura se zkrátka s oblibou prohlašuje za tu konečně opravdovou demokracii.

V Bekově řeči lze číst další z řady projevů právě takové úzkosti liberálů z návrhů na rozšíření účasti lidí na veřejných věcech. Viděli jsme ji v nechuti k referendům, jen posílené brexitem, i předvolebním špičkování Petra Honzejka vůči Pirátům. Podobně jako svého času „realističtí“ teoretikové demokracie se už protagonisté této úzkosti nesnaží příliš vysvětlit, kde se vlastně poptávka po vůdcovském plebiscitarismu vzala.

Participativní očkování
Otázka zní, zda nám nějak pomůže, budeme-li Okamurovy a Babišovy voliče považovat a priori za „nesvobodomyslné“ a spokojíme se s tím, že se pro svou volbu rozhodli z jakési zlomyslnosti. Znamenalo by to přehlížet, že v jádru frustrace lidí z demokracie leží často oprávněný pocit, že jim skutečné možnosti ovlivnit podmínky svého života nedává. A znamenalo by to nepochopit širší kontext příčin odvratu od liberálně-demokratických institucí: enormní majetkovou nerovnost spojenou s bující korupcí demokratické politiky velkými penězi. Vždyť také Evropská unie si nezaslouží hájit bezvýhradně, protože za její nepopularitu do jisté míry spoluzodpovídá vliv, jež nad jejím rozhodováním získaly mamutí koncerny.

Bek správně volá po rekonstrukci tradičních, demokratických stran. Nepřispěly ale také ony ke svým dnešním porážkám tím, že až příliš často a příliš okatě šly na ruku partikulárním zájmům a k veřejnosti se chovaly bezohledně? Kdyby referendum, zakotvené v ústavě, uzákonily již dávno, neměl by dnes Okamura čím mávat a bylo by jasné, že o základech našeho demokratického pořádku – třeba o právu na azyl či členství v Evropské unii – vyvolat hlasování nelze. A naopak by se bývalo mohlo podařit včas zabránit některým rozhodnutím, která důvěrou lidí v demokratický pořádek otřásla – třeba církevním restitucím. O místních referendech, překažených svévolně radnicemi plnými demokratů nemluvě.

Budeme-li se obranářsky prohlašovat za ty „svobodomyslné“, hrozí nám, že přistoupíme na hru našich protivníků a necháme se vmanévrovat do pozice nepřátel, které ke své populistické hře potřebují. A přehlédneme cesty k tomu, jak Babišův či Okamurův elektorát získat zpět. Pokud se budou participativně-demokratické prvky zavádět obezřetně, zdola-nahoru, mohou působit jako účinné očkování proti svodům vůdcovského plebiscitarismu. Tím se myslí učinit nástroje tvořivé občanské účasti na rozhodování, jako je participativní rozpočtování, pilířem politické kultury, vstřícnější k starostem obyčejných lidí. A stranou by neměla zůstat ani otázka, zda jednou z odpovědí na volání po firemním řízení státu nemá být také požadavek na demokratičtější řízení firem.


A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Josef Poláček - Manuální pracovník

Oprávněná frustrace? Středa, 22.Listopadu 2017, 16:52:46

Zajímavý náhled, dobře odůvodněný.

A přece... Je tady zapotřebí trochu opatrnosti.

Ano, ten "dolní lid" měl a má za podmínek jak kapitalismu, tak ale i jeho zcela reálného politického systému (honosně zvaným "demokracie") dostatek oprávněných důvodů k frustraci.

Ale - to že zde jsou takovéto objektivní oprávněné důvody, to ještě zdaleka neznamená, že ti kteří teď hledají své ideové zakotvení u Okamury a spol., že jsou to jenom nevinné oběti stávajících poměrů. A že je tedy možno je bez dalšího přizvat zpátky, do těch "správných" stran.

Opravdu není nijak snadné tady nalézt nějakou jasnou orientaci; tady se proplétá a prolíná oprávněný hněv se stejně tak neoprávněnou a deformovanou osobní zahořklostí a nenávistností, přecházející až v postoje přímo fašistoidní.

Takže: ano, buďme si vědomi těch hlubších příčin sociální frustrace; ale nezvěme překotně každého z tábora nenávisti do tábora těch - alespoň relativně - slušných. Nebo bychom zase jednou mohli dospět k nějakému bonmotu toho typu, že fašisté jsou nakonec jenom poněkud zdivočelí sociální demokraté.

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Po každém celostátním referendu ve světě nám politologové vysvětlují, Středa, 22.Listopadu 2017, 20:25:26

že lidi ve skutečnosti odpovídali na úplně jinou otázku, než která byla předmětem referenda.

Takže např. v Británii, která je pro mnohé vzorem a téměř kolébkou demokracie, při tzv. Brexitu ve skutečnosti chtěli "potrestat vládu". A teď se nestačí divit, co že si to vlastně odhlasovali, protože to jim prý "nikdo neřekl".

Že v Česku by to bylo lepší, nemůže snad nikdo příčetný vážně tvrdit.
Opravdu tohle chcete? Věřte moudrým a vzdělaným lidem. Věřte rektorovi Bekovi.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Mou důvěrou v demokratický pořádek Středa, 22.Listopadu 2017, 20:40:2

čistě zastupitelský nejvíce otřásla "darebácká" Klausova amnestie z roku 2013. Ta byla kritizována zleva zprava, zvedl se proti ní nevídaný občanský odpor, a prezident Klaus přesto vystrčil na lid prostředníček a provedl si svou. Dodneška vidím ten jeho vychcaný úsměv :)

Senátorská žaloba pro velezradu byla víceméně odsouzená k nezdaru, přesto jsem za ni byl rád, protože alespoň demonstrovala závažnost situace. Byla to taková lekce politické zvůle. Kdyby tehdy existoval nástroj, jak by mohli občané materializovat svůj bezprostřední nesouhlas, civilizovanějším způsobem než je zapálení Hradu, myslím že by politická kultura v Česku byla o jeden malý stupínek lepší.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Kolaříkovi Středa, 22.Listopadu 2017, 22:06:31

"Takže např. v Británii, která je pro mnohé vzorem a téměř kolébkou demokracie, při tzv. Brexitu ve skutečnosti chtěli "potrestat vládu"."

Chápu, že se vám to nezdá, ale ve skutečnosti se dá ukázat z teorie her, že je to možné. Vysvětluji to pod článkem pana Dolejšího na Britských Listech: https://blisty.cz/art/88902-totem-samospravy-a-buzek-prime-demokracie.html

Pavel Kolařík - informatik, Mnichov

Pane Samohýle Čtvrtek, 23.Listopadu 2017, 06:24:19

To je nedorozumění. Není to tak, že by se mi to nezdálo. Naopak, já to beru, že to tak samozřejmě je. Proto na to upozořnuji.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

panu Kolaříkovi Čtvrtek, 23.Listopadu 2017, 11:32:44

Tomu pak nerozumím. Varujete před tím, že lidé mají různá kritéria rozhodování? A.. proč?

A s těmi vzdělanými lidmi je to někdy těžké. Znám plno vzdělaných lidí, kteří třeba nechápou důsledky Condorcetovy věty o porotě. Sám jsem mezi takové kdysi patřil. :-)

Jiří Nushart - maloměšťácký usmiřovač

Participativní demokracie se za určitých okolností může zvrhnout v "demokracii" lobbistickou: Čtvrtek, 23.Listopadu 2017, 12:01:0

"Zřízením Evropského hospodářského a sociálního výboru zpřístupnily Římské smlouvy evropský rozhodovací proces odvětvovým ZÁJMOVÝM SKUPINÁM. Výbor je klíčovým subjektem jako zástupce, centrum informací a legitimní mluvčí ORGANIZOVANÉ občanské společnosti...
... proto přistoupil k iniciativám a reformám, aby bylo zajištěno co nejširší zastoupení ORGANIZOVANÉ občanské společnosti zvolením pragmatického nevylučujícího přístupu za současného postupného strukturování svých vztahů s evropskou ORGANIZOVANOU občanskou společností. EHSV za posledních deset let nepochybně učinil pokrok na cestě k definování, uznání a praktickému provedení občanského dialogu. Je však zřejmé, jak dokazují POŽADAVKY ORGANIZACÍ občanské společnosti a samého Výboru, že se v této cestě musí pokračovat a že musíme pracovat na rozsáhlejším a konkrétnějším uplatňování článku 11 Lisabonské smlouvy."

(http://www.eesc.europa.eu/resources/docs/pd-in-5-points-cs.pdf)


Tento styl jazyka poněkud evokuje dávno zašlou dobu. Aby totiž mohla "obyčejná" občanská společnost do něčeho mluvit, nemůže být ledajaká - musí ORGANIZOVANÁ (podle nějakého - centrální mocí uznaného - vzoru).

K "obyčejnému" referendu je ale potřeba jen příslušný zákon a "obyčejná" občanská společnost (nikoli "organizovaná" občanská společnost, tedy "organizovaná do zájmových - nátlakových skupin, prosazujících vůli - například i třeba - centrální moci").

Je zde vidět určitý kontrast s tzv. principem subsidiarity.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.