Okamura, Babiš a veřejnoprávnost

Tomio Okamura na novináře volá policii, České televizi a Českému rozhlasu vyhrožuje zestátněním. A to ještě ani nevychladly volební urny. V nájezdu na veřejnoprávní média získal Andrej Babiš odhodlaného spojence.

Andrej Babiš si noviny koupil proto, „Aby o něm psaly pravdu,“ jak řekl sám, neboli „Aby měl klid na práci,“ jak to komentoval mediální teoretik Jaromír Volek. Tomio Okamura si počíná tak, jako by chtěl novináře zrušit.

Do volebního štábu SPD nedostali akreditaci novináři vydavatelství Economia, Seznam Zprávy, Reportérů ČT, DVTV, Info.cz, Lidových Novin, iDnes, Tiscali, Blesku, Deníku Referendum a možná i nějakých další médií. Všichni obdrželi e-mail s vysvětlením: „Při selekci jsme brali v potaz, jakým způsobem se daná média po celé volební období vyjadřovala o našem hnutí.“

Na dva novináře, kteří se vpuštění do volebního štábu přece jen na místě dožadovali, SPD zavolalo policii. Po volbách Tomio Okamura v rozhovoru pro Český rozhlas zopakoval to, co říkal bez většího rozruchu již dříve: bude chtít prosadit zrušení koncesionářských poplatků a zestátnění rozhlasu… i televize. Chtěl by, aby je kontroloval Nejvyšší kontrolní úřad.

Tomio Okamura nemá novináře rád. Nemít rád novináře je v politice jaksi normální a pochopitelné. Jsou to lidé, kteří z titulu své profese odhalují věci, zbavují politiky funkcí a moci, komentují, jako by všechno věděli nejlíp.

Nejvýš v tomto oboru nasadil laťku Miloš Zeman – a pak ji ještě mnohokrát sám zvýšil. Naposledy, když vyzval novináře na tiskové konferenci, aby se postavili ke zdi a mával na ně dřevěným samopalem s vypáleným nápisem „na novináře“. V době, kdy umírají novináři po celém světě v souvislosti se svou prací je to přinejmenším nevkusné, ale stále v tom můžeme shledávat ještě jakýsi prvek perverzního, zvráceného humoru.

Zato Tomio Okamura už nic nepředstírá. Volební hlasy ještě nebyly ani sečteny, a už – pod dohledem kamer – volal na novináře muže zákona, navíc z nicotného důvodu. Chtěli prostě referovat o tom, jak jeho strana prožívá zveřejňování výsledků voleb.

Kolik politiků si něco takového může dovolit, aniž by znechutili své příznivce? Jan Farský? Pavel Bělobrádek? Miroslav Topolánek? Bohuslav Sobotka? Ivan Bartoš? Petr Fiala? To asi ne. Andrej Babiš? Ten spíš. Vojtěch Filip? Nevím. I když i zde by určitě bylo dosti zdvižených obočí.

Tomio Okamura ale ví, že právě takovým gestem se svým voličům líbí. Že pevná ruka, agrese a kontrola jsou hodnoty, pro které jej zvolili.

Udělal by tohle Petr Fiala? Bohuslav Sobotka? Ivan Bartoš? Pavel Bělobrádek? ...? Foto Majda Slámová

Novinářům vyhrožoval i včera, když v Českém rozhlase redaktorce na otázku týkající se pochybností ohledně financí předchozí Okamurovy strany Úsvit přímé demokracie odvětil: „Paní redaktorko, finanční problémy má například Český rozhlas, který má netransparentní hospodaření, proto chceme změnit zákon, aby spadal pod kontrolu NKÚ. A vy se tomu v Českém rozhlase a v České televizi bráníte.“

V minulých volbách získal Okamurův Úsvit přímé demokracie čtrnáct poslaneckých křesel, nikoho nezajímal a nehrál druhé housle ani v opozici. Nakonec se rozpadl právě kvůli sporům o peníze ve stranické pokladně, odkud měly mizet do kapes Tomiu Okamurovi.

Tentokrát má poslanců dvaadvacet, dohromady s ANO rovnou stovku. Na roli otloukánka to zatím rozhodně nevypadá. Okamura si věří a i když volební urny ještě ani nevychladly, počíná si s až překvapivou demonstrací vlastní převahy.

Jestliže jsme před volbami psali, že politické hnutí ANO představuje ohrožení demokracie v naší zemi, jednou z důležitých rovin této hrozby je evidentní tendence oslabovat, ovládat a erodovat veřejné instituce. Nelze si je koupit tak snadno jako Mafru, ale vliv nad nimi získat lze. Tak jako se to ostatně Andreji Babišovi povedlo například v České inspekci životního prostředí.

Že má spadeno i na Českou televizi je známá věc. Vychází sice z jiných pozic než Okamura, který prostě svobodu a nezávislost dost možná jen lidsky nesnáší, ale i tak tu má nového spojence. Užitečného troubu, který bude na veřejnosti celou věc dotahovat ad absurdum, zatímco za kulisami bude klid na práci. Nebyl by to Andrej Babiš, kdyby této konstelace nevyužil.

Česká televize a Český rozhlas určitě nejsou dokonalé instituce svého druhu. Obě určitě k vzniku současné situace přispěly neschopností systematicky a zpravodajsky popisovat jak Okamuru tak Babiše přesnými slovy, jimiž je charakterizovala zahraniční média během českých voleb. Kdyby televize a rozhlas dokud byl čas líčili Babiše a Okamuru jako bezskrupulózního podnikatelského predátora, který správu státu zneužívá ve svůj prospěch, a jako zkorumpovaného rasistu, který tuneluje vlastní stranu, nemusely se dnes obě veřejnoprávní instituce bát o svůj osud.

Ale pořád to jsou jediná velká média, kterým nemůže – aspoň tedy oficiálně – zaklepat na dveře další z oligarchů a jednoduše si je kúpit pro svůj klid na práci, aby o něm psala pravdu. Jsou to jediná média, která v této zemi patří opravdu všem a ze zákona mají povinnost hájit svobodu projevu a demokracii pro každého z nás. Není nic, co by je mohlo nahradit.

Často je ve zvyku po tak výrazné porážce, jakou jsou tyto volby, lamentovat na národní povahu. Tady bych si však na ni dovolila spíš apelovat. Situace, kdy se u nás sešlo sto tisíc lidí na Václavském náměstí kvůli veřejnoprávní televizi, už tu byla. A byl tady i boj o rozhlas. Možná někomu pomůže v orientaci, bude-li stav poměrů v naší zemi posuzovat od úspěchu či neúspěchu útoků na veřejnoprávní média.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.