Tomio Okamura překročil Rubikon

Extremistická strana, jejíž představitelé zasedající v parlamentu se veřejně vyjadřují za hranou zákona, už tu byla před dvaceti lety. Dnešní situace je však přece jen v něčem nová.

Místopředseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura a „jeho“ poslanec Miloslav Rozner překročili svými výroky o romském táboře v Letech Rubikon. Podobné proklamace jsme totiž za poslední dvě desetiletí z úst zákonodárců opravdu neslyšeli. Jako bychom se vrátili v čase o dvacet a více let zpátky, kdy v Poslanecké sněmovně zasedala taková esa českého nacionalismu 90. let, jako byl Miroslav Sládek či Jan Vik. Jejich někdejší proklamace na adresu romské menšiny jsou s důrazy dnešních činitelů SPD zcela srovnatelné. Přesto však můžeme vnímat dnešní výroky jako více varovné, a to především s ohledem na kontext.

Za prvé, Miroslav Sládek prohlásil na předvolebním mítinku své strany SPR-RSČ před volbami v roce 1996, že největším proviněním Romů je už to, že se narodili. Tento výrok je samozřejmě za hranou zákona, avšak zároveň byl zakotven v současnosti, respektive rádoby nadčasové dimenzi. Sládek jím jednoznačně mířil k tématu postavení romské komunity, ghett, sociálního vyloučení, kriminality a toho, jak tento problém pociťuje většinová populace.

B_sl_dek5Outsider a extremista, s nímž nikdo nejednal. Foto archiv DR

Okamura s Roznerem hovoří o historických skutečnostech starých tři čtvrtě století. Nejčastějším argumentem jejich zastánců ve fórech na internetu a sociálních sítích je, že zde žijí takzvaní nepřizpůsobiví, tedy nepracující a zákony porušující lidé, kteří jsou adresáty nezasloužené veřejné podpory, z níž těží na úkor pracující většiny. Bez ohledu na to, zda tomu tak je či není a jak na postavení romské komunity v České republice v roce 2018 nahlížíme, je třeba položit jednoduchou otázku: jak toto téma souvisí s otázkou romského holocaustu za druhé světové války?

Bez ohledu na to, že příslušníci romské komunity v ČSR před druhou světovou válkou a následně postižení represí v době nacistické okupace se s dnešním romským obyvatelstvem, hojně příchozím do českých zemí teprve po roce 1945 ze Slovenska, Rumunska a bývalého SSSR překrývají v rovině příbuzenských vztahů jen částečně, je nasnadě, že otázka romského holocaustu je téma, které úzce souvisí s dějinnou etapou nacistické okupace Čech a Moravy.

Jakkoliv ostraha takzvaného sběrného tábora v Letech byla většinově zajišťována protektorátním četnictvem a úřední kontrolu nad ním vykonávala protektorátní správa, tedy z národnostního hlediska převážně Češi, je celkem absurdní tvrdit, že se jednalo o projev nějaké kolektivní kolaborace českého národa s nacisty. V tomto duchu by aktem kolaborace byla jakákoliv činnost obyvatel Českých zemí, kteří plnili nařízení okupační správy, civilní i vojenské.

Protektorát Čechy a Morava a v něm i sběrné tábory pro Romy byl důsledkem rozbití demokratického Československa dvojím vnějším úderem ze strany nacistického Německa v letech 1938–1939 a právní řád Protektorátu byl vyvozen z říšského zákonodárství, včetně aplikace norimberských rasových zákonů.

Otázka pietního místa v Letech byla v posledních více než dvaceti letech předmětem mnoha polemik a kontroverzí. Zastánci odkupu vepřína a vybudování památníku tvrdili, že jde o splacení historického dluhu vůči občanům, kteří romský holocaust zažili. Odpůrci obvykle argumentovali toliko praktickými hledisky a k principální argumentaci se neodhodlali.

Je tomu tak proto, že jakýkoliv náznak obhajoby internace Romů v táboře v protektorátním období by samozřejmě zaváněl souhlasem s nacistickými represáliemi na českém území v letech 1939–1945, jehož byl romský holocaust součástí. Okamura s Roznerem tak překročili Rubikon především v tom smyslu, že zcela nepokrytě zlehčují projevy nacistické genocidy. Česká společnost je stále poměrně dosti háklivá na jakékoliv snahy usmiřovat se oficiálně s těmi, kteří jsou s nacistickou érou v sousedním Německu a jeho přisluhovači v předválečné ČSR symbolicky spojeni.

Téma usmíření s někdejším československými Němci (dodnes nazývanými jako „sudetští“ Němci) je mnoha příznivci Okamurovy SPD označováno jako „klanění se vrahům našich předků.“ To, že ti samí lidé jsou v další větě zároveň schopni obhajovat internaci romského obyvatelstva ve sběrných táborech v tom samém období a činěné těmi samými nacistickými okupanty, proti kterým se v předchozí větě vymezili, je pochopitelné snad jen v kontextu postfaktického zacílení na nacionalismem vzbuzované emoce bez jakékoliv racionality.

Okamura není outsider
Druhou zásadní okolností, působící dosti alarmujícím dojmem v dnešním společensko-politickém kontextu, je skutečnost, že Tomio Okamura na rozdíl od Miroslava Sládka před dvaceti lety není toliko řadovým poslancem a předsedou izolované antisystémové strany, nahlíženou zbytkem spektra coby extremistický aktér, nýbrž je členem vedení dolní komory a je jím díky podpoře vládnoucí nejsilnější strany v zemi. Patří i do okruhu politiků, netajících se podporou současnému prezidentovi.

A2xČlen vedení dolní komory s podporou vládnoucí strany. Foto FB T. Okamury

Umíme si představit, že by před dvaceti lety stanul Miroslav Sládek na brífinku zvoleného prezidenta (doplňme, že byl v prezidentské volbě několikanásobným protikandidátem-outsiderem tehdejšího prezidenta Václava Havla) coby jeho podporovatel? Umíme si představit, že by tehdejší vládnoucí koalice zvolila Miroslava Sládka místopředsedou Poslanecké sněmovny a premiér (tehdy Václav Klaus) by vyhrožoval koaličním partnerům (a že s nimi rozhodně neměl rozhodně nejlepší vztahy), že pokud nebude po jeho vůli, přizve do koalice Sládkovy republikány? I v kontextu divokých poměrů české politiky 90. let působí podobná představa téměř jako fantasmagorická.

KDU-ČSL navrhla ústy svého místopředsedy Jana Bartoška odvolání Tomia Okamury z funkce místopředsedy Poslanecké sněmovny. Další opoziční strany se k návrhu připojily. Babišovo hnutí ANO i komunisté však odvolání předsedy SPD nepodpoří. V takovém případě k němu s ohledem na početní hledisko ani nedojde.

Postavení SPD je charakterizováno kvaziopoziční úlohou, kdy pro nejsilnější stranu v zemi je možnost jejího zapojení do vládnutí třeba udržovat v záloze poté, co by nebyla jiná většina pro podporu vlády možná. Limity vůle Andreje Babiše a spol. k moci jsou nastaveny dosti daleko. Opravdu však musí jít až někam na úroveň pardonování nepřímé obhajoby nacistických zločinů v Českých zemích za druhé světové války?

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.