Bezprostředně poté, co začalo být jasné, že se Miloš Zeman na dalších pět let (pokud mu to zdraví dovolí) stane prezidentem České republiky, se na straně jeho odpůrců v liberálním táboře začaly objevovat povzbuzující statusy a výzvy k tomu, abychom neztráceli naději. „Musíme se prostě víc snažit, výsledek byl těsný, je tady skoro polovina lidí, kteří si přejí změnu,“ zaznívalo z mnoha stran. Sám neúspěšný protikandidát Jiří Drahoš koneckonců ve svém projevu řekl, že nezvítězil ani neprohrál. O tom by se dalo diskutovat — bylo-li hlavním úkolem Jiřího Drahoše porazit Miloše Zemana, pak prostě prohrál. Bylo-li by jeho úkolem probudit v lidech naději na změnu a nějakým způsoben je aktivizovat, pak možná ještě může uspět. To se v následujících letech teprve ukáže.

Miloš Zeman, respektive lidé z jeho štábu, ovšem ani ne dvě hodiny po znovuzvolení jejich kandidáta jasně ukázali, že důvodů k optimismu je skutečně pramálo. Video, zachycující sprosté nadávky členů Zemanova štábu vůči přítomným novinářům, které nakonec vyústily ve fyzický konflikt s několika přítomnými redaktory, a dokonce jednou redaktorkou, se začalo včera odpoledne šířit po sociálních sítích, a je poměrně jasným indikátorem toho, že nám mohou nastat skutečně krušné časy.

První ho zveřejnila Pavlína Kosová ze Seznamu, jedna z napadených — záběry, na kterých se na ni jeden z (navíc evidentně přiopilých) podporovatelů Zemana vrhá a vyděšená redaktorka křičí, ať na ní nesahají, jsou skutečně pro silné žaludky. Různá média (Aktuálně.cz nebo Newsroom ČT) zveřejnila další záběry, které natočili jejich vlastní redaktoři — ze všech je jasné, že agresivita byla jednoznačně na straně členů Zemanova štábu. Novináři se pohybovali v prostoru, který jim byl předtím celý večer volně přístupný, a celý incident navíc spustilo to, že na místě zasahovala záchranná služba a reportéři se snažili zjistit, o co jde, protože jim nikdo oficiální informaci nepodal. Dělali tedy jenom svou práci.

Kromě fyzické agrese je na celém incidentu snad nejděsivější neustálé pořvávání „jste hyeny“ z úst jednoho z účastníků incidentu. Reportér Aktuálně.cz pak odhalil, že se jednalo o Jana Šoltu, obskurní postavu z propagandistických webů, autora textů jako „Záhady 17. listopadu“ a tak podobně.

Celý incident je na jednu stranu bezprecedentní (přece jenom se tu novináři málokdy fackují téměř v přímém přenosu, bez ohledu na přítomnost dalších asi deseti štábů). Na druhou stranu vlastně vůbec nepřekvapuje — soustavné útoky na novináře jak na osobní rovině, tak na rovině útočení na svobodu tisku jako takovou se staly jakýmsi trademarkem Zemanovy komunikace. Koneckonců si ve svém projevu bezprostředně po zvolení kopl jak do všech novinářů Economie narážkou na Bakalu, tak neváhal označit všechny novináře plošně za pitomce.

To, že se jeho příznivci posilnění alkoholem pak cítí oprávněni ventilovat své pocity zcela veřejně, by nás tak překvapovat nemělo. „Novinářské hyeny“ patří mezi Zemanovy oblíbené výrazy, takže se nelze divit, že je po pár panácích něčeho tvrdšího začnou jeho podporovatelé hromadně opakovat a povzbuzovat se tak k fyzickým výpadům. (Fórky o likvidaci novinářů, které dokázaly rozhodit i Putina, snad ani není nutné připomínat). Zeman prostě dlouhodobě podobné zacházení s novináři prosazuje a podporuje, není pochyb o tom, že jeho samého incident spíše pobavil než vyděsil a jeho mluvčí a dvorní klaun Ovčáček neváhal reportérce Aktuálně.cz sdělit, že „ho to vůbec nezajímá“.

Změnit se může leccos

Co to ovšem znamená pro ty, kteří stojí proti prezidentovi, a především přímo pro novináře? Za prvé, incident by měl fungovat jako jasné varování všem optimistům, kteří mají dojem, že jsme sice nezvítězili, ale ani neprohráli a že nás čeká pár let tvrdé práce a pak to všechno bude už jenom hezké. Bez svobodných médií totiž nebude o ničí tvrdé práci nikdo vědět. Jejich role v liberální demokracii je naprosto nezastupitelná a bez nich to prostě nepůjde. Koneckonců i samotná prohra Drahoše docela jasně ukázala, že psaní statusů na Facebook a rozdávání letáků fakt nestačí — a skoky v preferencích jednotlivých kandidátů po televizních debatách svědčí o tom samém.

Lidé jako Zeman, Babiš (který ten stejný den slovně napadl redaktorku DVTV Emmu Smetanu nechutným osobním výpadem vůči její rodině) nebo Okamura moc dobře vědí, co dělají, když od slov přecházejí k činům a ze soustavných útoků na důvěryhodnost a morální kredit nezávislých médií přecházejí k osobním útokům, a dokonce fyzické agresi. V poslední instanci jsou to totiž právě nezávislá a dobře fungující média, která stojí mezi nimi a absolutistickou vládou nad zbytkem národa. Není ani potřeba chodit pro příklad až do /relativně/ dalakého Kremlu — tlak na veřejnoprávní média v sousedním Polsku nebo Orbánovo podmanění si většiny maďarského mediálního trhu jsou velmi dobrými příklady.

Falešný optimismus tedy prostě není na místě. Můžeme (a měli bychom) se dohadovat, zda je, nebo není přijatelný něčí názor na migraci nebo Evropskou unii, nebo analyzovat, proč domnělá pražská kavárna nechápe domnělý venkov (jako kdyby se jednalo na obou stranách o nějaké homogenní entity). Říkat si, že to, že tyhle diskuse pořád ještě vedeme, znamená, že demokracii pořád ještě máme. Můžeme dokonce i plánovat strategie, jak budeme chodit do ulic a přesvědčovat a budovat lepší Česko. Ovšem ve chvíli, kdy někdo otevřeně a fyzicky útočí na novináře, končí legrace. Včerejší incident není obhajitelný vůbec ničím a s principy demokratického fungování státu je prostě neslučitelný. A bylo by dobré to říci nahlas a prostě si to připustit.

Znamená to, že je všechno ztracené? Rozhodně ne. My ještě pořád ta svobodná a poměrně dobře fungující média máme. To, že můžu psát a publikovat tenhle sloupek bez obav, je toho důkazem, stejně jako to, že včerejší incident oblétl téměř okamžitě český internet. Na druhou stranu — všichni přítomní věděli, že ho oblétne, ale bylo jim to jedno, protože cítili, že jim to prostě projde. To představuje varovný signál samo o sobě. Pořád s tím ale ještě můžeme něco dělat.

Jako čtenáři můžeme být prostě více aktivní a podporovat ta média, která nám přinášejí kvalitní informace — třeba se otevřeně postavit za ta veřejnoprávní. Nebo finančně (předplatným, členstvím) podpořit ta soukromá, pokud to potřebují. Zodpovědně si vybírat, odkud informace čerpáme, a zodpovědně je šířit, být citliví vůči manipulacím a neúnavně vyvracet lži a polopravdy všude tam, kde se objeví. Může to vypadat jako boj s větrnými mlýny a samo o sobě to situaci nezachrání, ale je to praxe, na které musíme jako společnost trvat a nepřistoupit na trumpovskou hru na „fake news“, kterými lze onálepkovat vše, s čím nesouhlasím (a jíž je třeba hradní mluvčí Ovčáček naprostým mistrem).

Znamená to samozřejmě výzvy i přímo pro novináře. Nenechat se rozhodit, nenechat se zastrašit a nerozpustit pozornost a titulní strany ve spektáklu, který Zeman a jeho nohsledi tak dobře umí. Každá další absurdita a ještě nestoudnější vyjádření, které z něj vypadnou, totiž nemají za úkol jenom urazit značnou část (někdy i mezinárodní) veřejnosti a rozdělit společnost ještě hlouběji, ale také odvést pozornost od toho, co se skutečně děje a co je důležité pro nás pro všechny.

Čeští novináři z těch médií, která nejsou pod přímým vlivem premiéra ani Kremlu, to zatím zvládají docela dobře. Do budoucna je to ale možná bude stát více práce, nervů a možná i peněz. S veřejnou podporou to ale nejspíš zvládnou. Neztrácejme tedy naději, ale ani nepropadejme mylné představě, že se nic nemění. Včerejšek docela jasně ukázal, že změnit se může leccos.