O marné stromovitosti
Ondřej VaculíkCo má společného strom ve městě, ohrožený pomístní politickou šarvátkou, a Evropská unie? Překvapivě mnoho.
Uvedl jsem minule na tomto místě pod názvem O lidské tváři vztekem brázděné příklad možné zkázy zdravého a krásného stromu, přirozeně vrostlého do městské aglomerace. Zkáza mu hrozí kvůli tomu, že skupina občanů jeho — až posud nikým nezpochybňovanou — hodnotu nesdílí a žádá, aby strom nadále už nemohl ničím škodit. Tito občané nevnímají strom jako přírodní výtvor, pomíjejí také jeho blahodárnou funkci estetickou či z hlediska životního prostředí, a soustřeďují se na podružné jevy, jako je padající listí, které tlí a znečišťuje komunikaci, nebo zdůrazňují případná, i když velice nepravděpodobná bezpečnostní rizika, která strom může představovat: ulomená větev spadne na maminku s kočárkem, vichr vyvrátí celý strom, pod nímž může zahynout i pět lidí.
Vzhledem k obecně sdíleným hodnotám činovníci místní samosprávy žádosti nevyhoví, a naopak musí strom bránit. Velice složitě, za pomoci i několika nezávislých odborných posudků začnou obhajovat existenci přírodního výtvoru, jenž se až posud svou krásnou stromovitostí každé lidské moci nad ním vymykal. A najednou má strom padnout právě kvůli té stromovitosti? Že někdo nechápe jeho hodnotu? Tak jakým právem takový člověk má rozhodovat o jeho osudu! Obrana stromu je pro činovníky místní správy věcí cti i z hlediska „vyššího principu mravního“, už kvůli tomu nemohou nechat strom padnout.
Druhá strana obranu stromu vnímá jako projev arogance moci, nadřazenost, jako nepřátelství, které nám samosprávní činovníci vyhlásili svou nevůlí pokácet strom, jako by šlo o kdovíco. Naproti tomu spor o strom by většina občanů považovala za projev nezvládnuté komunikace mezi samosprávou a občany, za selhání „vzájemné vyváženosti“.
To už je pojem Josefa Poláčka, který v diskusi pod mou úvahou navrhuje, aby „úřad (myšlena samospráva) z této záležitosti napohled čistě úřední udělal věc v plném smyslu veřejnou“. Tedy obeznámil s problémem veřejnost, která by se k případu mohla vyjádřit. Předpokládá, že například „v Německu by se na tento houfec pomatenců okamžitě spustil masivní shitstorm nejen ze strany ekologických aktivistů, nýbrž i zcela normálních občanů“. Myšlenka vtáhnout do tak vážného rozhodnutí o existenci stromu veřejnost je principiálně snad správná.
Ovšem předpokládá se, že oni „normální“ občané se postaví na stranu stromu a podpoří autoritu samosprávy. Otázka je, zda se tím samospráva zároveň nevzdává i té autority, kterou „normální“ občané od ní očekávají — cožpak k tomu, aby se nepokácel zdravý strom, má být zapotřebí hlasu veřejnosti? Vod čeho tam sou? To se máme angažovat i ve věci tak banální?
Na druhé straně z podcenění takové angažovanosti může dojít k opaku — převáží názor druhé strany, jíž jde o změnu, tedy strom porazit. A v případě ještě horším se k poražení stromu může přiklonit většina společnosti. Což může být i výraz obecnější nevole, kdy také strom může být zástupnou obětí a politickým atakem vůči těm, kdo například mají ochranu životního prostředí ve svém volebním programu. To bychom považovali za osobní selhání.
Strom jako přírodní výtvor, jenž léty nabývá na hodnotě (podobně jako Evropská unie nabývá na významu), by podle mého neměl být vystaven riziku pomístní politické šarvátky. Obava, že lidové hlasování hodnoty neuchrání, ale naopak jim přinese zkázu, je namístě. Pak nezbývá než pro záchranu „stromů“ (v obecnějším smyslu) uplatnit onu „aroganci moci“, pokud ji ještě máme k dispozici. Ale je to vůbec arogance, nebo naopak jediný způsob ochrany veřejného prostoru (opět v obecnějším smyslu)?
Naše arogance nyní například tkví v tom, že si nepřejeme referendum, v němž by se hlasovalo o našem setrvání v EU. Nechceme to v době, kdy značná část společnosti vnímá EU pouze jako jakési tlející listí, které nám spíše sviní cestu našeho rozvoje, než by mu prospívalo. Přitom o prospěšnosti EU nemůže být pochyb, stejně jako o prospěšnosti stromu. My už se těch lidových hlasování bojíme. Že postupně budou přinášet zánik nezpochybnitelných hodnot, které značná část společnosti přestane za hodnoty považovat.
Obhajujte strom jeho stromovitostí! Ono to ani nejde.
Na druhé straně lze souhlasit i s myšlenkou, kterou v úvaze nazvané Hodný, zlý i ošklivý napsal v příloze Práva Salon (7. 9. 2017) Martin Dokupil Škabraha: „Schopnost neselhat je projev aristokratičnosti, aristokraty však vždy budou jen někteří z nás (často přitom z nahodilých důvodů). A byť je morální převaha na první pohled ušlechtilá, je to zároveň forma nadřazenosti a pro demokracii může být škodlivá.“
Škabraha nedoslovil to, že při záchraně „stromů“ prostřednictvím nadřazenosti se člověk vůbec necítí nadřazeně, ale naopak — vlastně poníženě. Je ponížen skutečností, že se musí chovat nadřazeně:
Z EU se vystupovat nebude! To přece není výrazem moci, ale už bezmoci.
Na záchranu stromovitosti z článku páně Vaculíka navrhuji tento postup:
1. vyhlásit soutěž o nejkrásnější strom okresu, kraje, či přímo celé republiky a za pomoci poroty, zasvěcené do problému, nechat zvítězit ten náš.
2. výsledek hlasitě oznamovat v médiích, uspořádat slavnost při příležitosti osazení příslušné cedule, spojenou s koncertem známých zpěváků a skupin a s řečněním populárních osobností.
To by v tom byl čert, kdyby se pak proti stromu někdo ozval. Včetně toho, komu by spadla větev na přední sklo.
Je to proti všem dobrým zásadám, ale čas od času, když jde o strom....
Ale zdá se, že pan Vaculík má pak pocit, že právě tímto by se úřad vzdal své vlastní autonomní odpovědnosti, že by si tím jaksi "myl ruce".
To ovšem naprosto nemusí být. To že úřad zpraví veřejnost o ataku na městskou zeleň a vyzve ji, aby k tomu vyjádřila svůj názor, ještě zdaleka neznamená, že se tímto úřad vzdává svého práva samostatně rozhodovat.
Úřad tu má v zásadě dvě možnosti: buďto o dané záležitosti udělat referendum - anebo právě možnost nechat veřejnost s e v y j á d ř i t k dané záležitosti. S tím, že úřad přihlédne k těmto názorům, ale nakonec rozhodne sám.
Třetí možnost je ovšem ta, že úřad rozhodne čistě jenom sám; pak tu ovšem zůstává ten původní problém, totiž že část občanů bude mít pocit že s nimi úřad zachází spatra.
Byla by ovšem myslitelná ještě i možnost čtvrtá (a musím přiznat, že já osobně bych právě k této inklinoval nejspíše): kdybych byl dejme tomu starostou obce a někdo na mě přišel s nápadem porazit zdravý strom jenom proto že někomu z něj padá listí na jeho zaparkované auto, pak bych si tento houfec pozval k sobě do kanceláře, a sdělil bych jim na rovinu, že je to takový nesmysl, že je naprosto nemyslitelné aby něco takového prošlo. (Nevím jak v poměrech českých, ale v Německu by něco takového mohlo znamenat rovnou se vystavit trestnímu stíhání.) Ale že jsem ochoten - mají-li pocit že pravda je na jejich straně - tuto věc předložit veřejnosti. S tím, že nejpravděpodobnější výsledek této akce je právě ten, že nakonec to budou oni sami, kdo většinou svou spoluobčanů budou považováni za naprosté pitomce. A ať si to celé raději ještě jednou pořádně rozmyslí.