V Brně jsem se účastnil — spolu s Hanou Librovou, Alenou Zemančíkovou, Milošem Rejchrtem, Vojtěchem Pelikánem a Janem Zahradníkem — na půdě Fakulty sociálních studií veřejné debaty o ekologické zpozdilosti nad knihou Hany Librové a jejích žáků Věrní a rozumní, kterou v minulém roce vydala Masarykova univerzita. Kniha Věrní a rozumní je třetím dílem trilogie, která se zabývá ekologicky příznivými formami životního způsobu.

Zkoumá je na skupině lidí, kteří založili své domácnosti na dobrovolné skromnosti, spotřební zdrženlivosti a ohledech k přírodě. Jde o to, do jaké míry člověk během let svůj ekologicky příznivý životní způsob prohlubuje, nebo naopak z původních idejí a předsevzetí ustupuje pod tíhou panujících společenských a spotřebních konvencí a poměrů. Věrnost přírodě střídá skepse z marnosti a environmentální ideje trvale udržitelných přírodních hodnost se lámou do podoby environmentálního žalu.

Citlivého člověka se vztahem k přírodě musí drtit neustálý a pozorovatelný úbytek přírodních hodnot, a to všude, kam oko pohlédne. Děje se tak nezastavitelně přes všechny ochranářské snahy i přes stále se prohlubující poznání přírodovědců o škodlivosti vlivů a procesů, které to způsobují. Nikdo ani neví, proč si s tím nevíme rady, a tak se ekopragmatici utěšují dílčími zlepšeními, jež přináší civilizační pokrok a technika, jako je omezení škodlivin ve vzduchu či ve vodě, menší kontaminace půdy, a to v rámci pojmu životní prostředí.

Z tohoto úhlu pohledu obecně asi v nejhorším životním prostředí žili lidé na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy řada potoků získávala jméno podle své barvy: Černý, Červený, Hnědý, a řada průmyslových aglomerací se dusila v dýmu, a to nejen v těch „tradičních“ oblastech.

Zdá se, že tím, jak se dýchatelno zlepšuje a vody jsou čistší, ustupuje do pozadí zájem o přírodu. A to nejen o její rozmanitost, druhovou pestrost, ale vůbec o její poznání, o její hodnotu, o niž jsme se povětšině nezasloužili, ale dostalo se nám jí darem. Jak nemyslet na to, že je nám pouze svěřena patrně ve veliké důvěře, protože si s ní můžeme dělat, co chceme. Snad tím, že nás jako neustálé škůdce přírody nikdo netrestá ani shůry nevychovává, můžeme žít v domnění, že to nikomu nevadí. A co s přírodou uděláme, je jenom naše věc.

Za jistých okolností lze přírodu definovat pouze jako biomasu, jejímž nejdůležitějším parametrem bude například výhřevnost nebo míra schopnosti fotosyntézy. Přeci už teď jsou nám všichni ti broučkaři či kytičkáři směšní, a kdo brání kácení stromů na Šumavě vlastním tělem, je šílenec, vždyť příroda je tu pro člověka, a nikoli člověk pro přírodu.

Na druhé straně přesně toto vědomí či tento pocit, že škodit co nejméně přírodě může být nejen dost vážným, ale i celoživotním smyslem našeho života, nás může vést k netušené radosti z přimykání se k přírodě i k nevýslovné svobodě, kterou nám právě příroda dává.

Máme to těžké

Máme to ale těžké: Jak se v takovém postoji upevnit, ukotvit? Může nám trochu pomoci postava sv. Františka a dále z Nového zákona celý příběh Ježíšův i jeho učedníků. Větší spotřební skromností neoplývali ani pozdější poustevníci. Téměř nic neměli, a přesto byl jejich život svrchovaně naplněn. Sírachovec ve Starém zákoně říká: „Člověk se slitovává nad svým bližním, ale Hospodin má slitování se všemi tvory.“ Tedy i s námi, je-li příroda božím výtvorem.

V této souvislosti má Hana Librová dvě antropocentrické metafory: podle první má člověk jako správce v duchu Starého zákona na Zemi dominantní postavení: Je pověřen cílevědomě a odpovědně stvořený svět spravovat. Podle druhé má člověk jako pastýř v duchu Nového zákona napodobovat laskavé chování Boha, chránit strádající živáčky. — Takový koncept smyslu našeho života můžeme přijmout také, aniž bychom byli přímo věřící. Tím nic nezkazíme, naopak, pomůže nám to.

Druhá naše opora může být filosofická — vyplývající z pojmu svoboda. Masaryk už koncem 19. století vštěpoval posluchačům svých přednášek, že nezávislost získají pouze omezením svých potřeb. A sám byl toho příkladem: až do založení republiky byl navzdory panujícím politickým poměrům velice svobodným člověkem. Jeho ponaučení je dneska obzvláště aktuální. Kolik lidí dneska ve svobodných poměrech musí až otrocky snášet tíhu svých zbytnělých spotřebních nároků. Marně pak hledají svou pozbytou svobodu ve velkém domě, ve velkém autě, na dalekých cestách.

Na jedné straně se bojí neobstát ve vysněném společenském postavení, neobhájit určitou životní úroveň, na druhé straně pak nejsou schopni žádné svobodomyslnosti, která by mohla ohrozit jejich postavení. Fiskálním slouhovstvím se podílejí na deformaci normálních poměrů a mezilidských vztahů. Povšimněme si, kolik zbabělců usiluje všemi způsoby o moc nad námi, protože to více vynáší. Člověk by měl vždycky počítat s tím, že může v rámci své osobní svobody vykonávat i hůře placenou práci, než zrovna dělá. Hůře placená duševní práce dává člověku příležitost začít myslet i na něco podstatnějšího, než je jeho práce.

Třetí oporou v našem uvědomělém environmentálním praktickém životním postoji může být schopnost či touha po rukodělnosti, po fyzickém výkonu ve prospěch přírody, a nikoli posilovny. Jaká radost z toho, když se mi podaří něco opravit, co bych jinak musel vyhodit a kupovat nové. Radost z věčných věcí, které jdou životem spolu se mnou.

A ještě mě napadá čtvrtá opora, a tou je bytostná potřeba vzdoru a pevného, ničím nevyvratitelného postoje. Nikoli samoúčelně, ale ve prospěch někoho nebo něčeho, kdo (co) to velice potřebuje.

Asi před třiceti lety se mi zlámala násada na lopatě. Pan mistr by měl dodat novou. Ale pan Smetana zmizel s pilkou v ruce v mlází a ve chvíli zhotovil násadu tak úžasnou, že ji mám na lopatě podnes a nikdy jsem žádnou lepší v rukou nedržel. Pan Smetana je jeden z nejenviromentálnějších lidí, jaké jsem kdy poznal.

Rozumíme ale přírodě? Koncem dubna vykvetly na louce vedle mého vechtru upolíny. Psal jsem o tom. A představte si, že teď jich ještě několik vykvetlo i na konci září. Jenom nevím, jestli to je dobře, nebo špatně.