Příkoří, která přináší sám život

Při realizaci páteřních cyklistických tras se občas objevují stejné problémy jako při plánování silnic: majitelé pozemků, přes které mají vést, blokují výkup. Cyklotrasy však nejsou chápány jako veřejně prospěšná stavba.

Na jedné z turistických map je již vyznačena cyklostezka, po níž lze z Rokycan velice pohodlně dojet až do Prahy, aniž by cyklista musel v brdské krajině zbytečně šlapat do kopců. Cyklostezka či cyklotrasa vede nejprve podél Klabavy, pak údolím Jalového a Červeného potoka, od Zdic se jede podél Litavky, od Berouna údolím Berounky až po její soutok s Vltavou a za chvíli jste v Praze.

Když jsem pracovával v Praze (a byl ještě plný sil), kochal jsem se myšlenkou, jak po proudu všech těch toků a s větrem v zádech (od západu) budu jezdit do Prahy na kole a zpátky pojedu vlakem. Tehdy ale takové pohodlné cyklostezky (cyklotrasy) ještě nebylo.

Na podzim v roce 2010 jsem se v našem městečku stal starostou a začal se starat, abychom v našem katastru s cyklostezkou nezůstali pozadu. Na poslední chvíli se nám podařilo vnést ji jako liniovou stavbu do plánu rozvoje Středočeského kraje. Možná díky tomu je vnesena do mapy, kterou mám před sebou, i když ve skutečnosti – v roce 2017! – pořád není úplná, a náš díl cyklostezky patrně nebude ani v příštím roce. Je to poněkud ostuda a dalo by se říci i svědectví o mé (naší) neschopnosti – a tak to veřejnost vnímá.

My kus té cyklostezky máme – od západu, ale moc se jí nechlubíme, protože je na ní jedno dosti nebezpečné místo: v kopci u rokliny má nesmyslně ostrou, pravoúhlou zatáčku, ačkoliv vzhledem k terénu by cesta mohla (a měla!) vésti obloukem většího poloměru s mírným stoupáním. To napadne každého, kdo tam jede. A po stezce se hojně jezdí i do zaměstnání. V lidově rozšířeném podání je ona nesmyslná zatáčka důsledkem toho, že na radnici sedí debilové, ostatně jiný výklad ani není nasnadě.

Biking-1721469_960_720Na některých turistických mapách je již vyznačena cyklotrasa, po které lze na kole pohodlně projet na jeden zátah z Rokycan do Prahy. Realita je však trochu jiná. Foto Pixabay

Skutečným důvodem v tomto případě ale je, že se naší obci nepodařilo vykoupit od majitele pozemku zhruba čtvrtinu aru, vlastně malý kousek Ačkoli jde o roklinu zarostlou kopřivami, nijak nevyužívanou, požadoval za metr čtvereční dva tisíce korun, cenu několikanásobně přemrštěnou, kterou podle zákona o obcích vyplatit nesmíme, i kdybychom chtěli. S oním majitelem jsme jednali několikrát a nesmiloval se nad cyklisty, ani když už věděl, že jeho pozemek obejdeme. Jeho zatvrzelý postoj spíše budil dojem odplaty za různá příkoří, která přináší sám život.

Historie se opakuje
V roce 1862 se budovala železnice z Berouna do Plzně. Podle projektu měla směřovat ze Zdic podél staré říšské silnice do Žebráku a dále do Cerhovic. Vypráví se – cituji Zdeňka Samce, jenž tuto historii uvádí v publikaci „Proměny a příběhy Hořovic 2“ – „o neústupnosti žebráckých patriotů obhajujících tvrdošíjně svoji zemědělskou půdu, k nimž patřili zejména místní občané Nejedlý (zřejmě potomek Jana Nejedlého, básníka a překladatele, pozn. O. V.) a Kučera ze Sedlce“.

Té situace, kdy stavba železnice kvůli nevykoupeným pozemkům začala váznout, využili dva vlivní a osvícení představitelé našeho městečka: majitel panství hesenský kurfiřt Bedřich Vilém I. a starosta, jímž byl lékárník Schaller. Jim se podařilo přesvědčit místní občany o výhodnosti železnice, takže stavební společnosti mohli nabídnout mnohem nižší výkupní ceny, než o které se handrkovali s žebráckými.

Svým vlivem dosáhli toho, „že se projektová dokumentace měnila a stavba nakonec byla realizována tak, jak odpovídá i dnešní situaci: před samotným Žebrákem se trať obrátila o devadesát stupňů doleva, zamířila do našeho městečka, aby se mezi Újezdem a Cerhovicemi vrátila na svoji původně plánovanou trasu“. Mezi těmi, kdo pozemky pro železnici daroval, byl právě také Bedřich Vilém I., jehož socha stojí v zámeckém parku.

Jako místostarosta se nyní snažím, aby cyklostezka mohla pokračovat přes náš katastr do Kotopek, kde úspěšnější kolegyně starostka již vyřizuje stavební povolení. Pozemky našeho zhruba dvoukilometrového úseku ale vlastní dvaadvacet majitelů! A historie západní části naší cyklostezky se opakuje: někteří z majitelů, ačkoli jde vždy jen o pár čtverečních metrů okraje pozemků v záplavové zóně potoka, nechtějí o možnosti výkupu ani slyšet. Jiní naši samosprávu vydírají, řečeno s mírnou nadsázkou: prodáme, když k našemu domu bude jezdit trolejbus. Povětšině jde o okrajové části pozemku, často zarostlé lebedou. Člověk by je na jejich místě dokázal pro veřejně prospěšnou stavbu i darovat a měl by z jejich dopravně-ekologického využití radost. Proč se tak neděje, nevím.

Strana zelených tuto špatnou zkušenost sdílí, když ve svém volebním programu uvádí: „Není možné, aby páteřní cyklotrasy byly trasovány pouze na základě dohody či nedohody s majiteli pozemků. Páteřní cyklistické trasy by tak měly být stejně jako všechny ostatní liniové stavby veřejně prospěšnými stavbami, jejich plánování začíná v zásadách územního rozvoje krajů.“

Malé pochopení společnosti pro k přírodě šetrné způsoby pohybu lidí v krajině, pro dopravu bez zplodin a pro dopravní prostředky, které utužují naše zdraví, staví zelené do pozice, která je vnímána často jako „nalevo od komunistů“. Ovšem domoci se veřejného prospěchu restriktivními opatřeními je něco jiného než využití takových prostředků k získání moci, k budování totalitárního systému.

Výkup pozemku pro veřejně prospěšnou stavbu neznamená jeho znárodnění. Zvláště v situacích, kdy jde jako v případě cyklostezek spíše o metry čtvereční než o hektary a kdy pro nemožnost vykoupit pozemky není v podstatě jiných důvodů než „odplata za různá příkoří, která přináší sám život“. Nestane se více, než že k nim u takového člověka jen ještě jedno přibude.

Obávám se, že za osm let se mi nepodaří přes všechny snahy přidat do díry v naší cyklostezce ani metr. Veřejná cyklistická otázka: „Tak co ten pseudocyklista na té radnici vlastně dělal?“ může být podle mého příkořím podstatně větším.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Faleš soukromého majetku Úterý, 29.Srpna 2017, 10:03:55

Ano, máte pravdu, pane Vaculíku. Ovšem, cožpak se nechá čekat jiné chování vlastníků čehokoliv (tím spíše pozemků) ve společnosti, která si absolutizovala soukromý majetek? Nechovají se snad úplně stejně čeští a jiní kapitalisté, oligarchové, manažeři apod.?

Chyba je někde jinde. A sice v principu soukromého majetku, resp. v tom, že vlastnit lze úplně všechno. Krásný článek o tom, jaký je rozdíl mezi soukromým majetkem a majetkem osobním, napsal před pár lety pro DR Arnošt Novák. Doporučuji si jej vyhledat.

Indiáni přece říkali, že zem nemůže nikdo vlastnit. Je to jako kdyby chtěl vlastnit řeku nebo vzduch. (Dovolil bych si nepochybovat o tom, že i toto se vbrzku kapitalistům podaří.) Soukromý majetek by v principu neměl vůbec existovat, měl by existovat pouze majetek osobní. Tedy takový, který člověk potřebuje k důstojnému životu. Pozemky, a nejen ony, by si měla společnost spravovat jako celek podle principů obecného dobra. (To je ale komunistické, že?!)

Váš Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 29.Srpna 2017, 13:52:29

Musím říct, že už začínám chápat, proč se objevuje tendence přiznávat právní subjektivitu například řekám. Aby si je nemohl nikdo přivlastnit pro sebe. Půda (a příroda) by opravdu neměla patřit soukromým vlastníkům.
V tom by měl být člověk společností do jisté míry omezen. Není-li omezen, dojde pravděpodobně na to, že naopak on bude svým soukromým vlastnictvím omezovat druhé.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.